Bylo nás málo, ale za to, to stálo.
Kam se pojede na podzim 2026 bylo rozhodnuto ještě u Koníčka. Bílé Karpaty. Otázkou bylo, kdo to naplánuje, protože Tonda Jeseník oznámil, že nepojede. Nepodařilo se nám ho přesvědčit, tak byl požádán Ota Sedák o přípravu. Nakonec i ten to vzdal, jel do vyšších hor v Rakousku. Situaci nakonec vyřešil Inošek a zajistil pobyt v Rovném v PEUH /rezort Pepy Uherky/. Přihlášeno nás bylo málo, a i to se ještě zmenšilo. Nakonec autem jsme odjeli jen tři. V Rovném jsme poobědvali a vydali se na zříceninu hradu Zubštejn. Káva se dala v Perštejnské cukrárně. Na dotaz prodavačky s „mlékem, nebo bez“ Inošek odpověděl svým obligátním „mlékem ale mateřským“. Pohotová cukrářka ihned reagovala, že ona určitě ne, ale snad podstatně mladší kolegyně, ta nebyla proti, ale řekla až po půl šesté. To byla výzva. Inošek nechtěl tak dlouho čekat, a tak byla výzva nevyslyšena. Na křižovatce bylo odmítnuto pokračovat 3 km po hlavní silnici. Honza jel prozkoumat terén a už se nevrátil. Ostatní dva jsme konstatovali, že raději pojedeme podle navigace, ta nás navedla na silnici do Výru. Asi po 2 km nás navedla na dno hlubokého údolí, po cestě, kterou jsme vedli kola, jízda by byla příliš riskantní. Údolí to bylo překrásné, po překonání brodu přes říčku Bystřici navigace velela doprava do prudkého kopce. Po krátkém stoupání zarostlou pěšinou jsme rozhodli, že tudy ne. Po zhodnocení situace a očekávaného ještě dvojího překonání vodního toku bez mostů jsme se vrátili zpět na silnici. Tentokrát opět pěšky s tím, že nyní to šlo do kopce. Vrátili jsme se do Bystřice a pokračovali po hlavní silnici, které jsme se chtěli vyhnout. Honza se mezi tím dostal komplikovaně do Pivonic a vystoupal na zříceni hradu, odkud nám zamával s doporučením, že je to strašný krpál ať počkáme na něj ve vesnici. Hospodu jsme nenašli, setkali jsme se na autobusové zastávce. Po návratu do motorestu v Rovném se k nám přidal i Pepa, který k večeru dorazil na chalupu. Motorest zavíral již ve 20 hodin. Při nasedání na kolo upadl Inošek. Běžný pád, jak se později ukázalo, měl i další následky. Večer se strávil plkáním u zatopených kamen s občasnou konzumací Honzových koláčů a slivovice. Druhý den se jel dle dispozic Pepy a zopakovali jsme si s mírnou obměnou trasu z roku 2021, přes Rožnou, Dolní Rožinku, letiště Šikland do Nového Města. Po obědě v Maršovické Rychtě jsme se vydali přes Zubří a Vojtěchov do Rovného. Ale tak jednoduché to zas nebylo. Při průjezdu Rozsoh jsme neuposlechli zákaz vjedu a pokračovali po rozestavěné silnici. Asi v půli cesty jsme narazili na asfaltéry, kteří pokládali balenou drť, ze které stoupal horký vzduch, ten příjemně oteploval naše po ránu ještě zkřehlé údy, až na jeden. Pepa s Honzou vyjeli na chodník, Inošek a já jsme pokračovali dál po teplém čerstvě položeném asfaltu. To asfalterý vytočilo k nepříčetnostem, nejdříve slovním a vygradovalo to tím, že řidič válce se za námi rozjel, ale nedohnal. Po opuštění nového asfaltu po nás zůstala viditelná stopa. Inoškovi opakovaně spadl řetěz. Bylo nutno opravit ohnutou přehazovačku a seřídit řazení, asi následek včerejšího pádu. V Blažejovicích šlo kolo horem kokotom a potřebnou opravu provizorně opravil jeho majitel. Ostatní, po zjištění že nejsme kompletní se vrátili zpět do Blažejovic. Po návratu do Rovného Inošek vycentroval kolo a dokončil seřízení. Pepa šel brousit masivní desku stolu, který vyráběl pro svého potomka. Po návratu z motorestu se pokračovalo v konzumaci jídla a pití. Inošek v noci sotva oko zamhouřil, neustále hledal v posteli polohu, při které by ho palec levé ruky bolel nejméně. Už během dne si stěžoval, že nemůže brzdit levou rukou, jak ho to bolí. Ráno padlo rozhodnutí, že pojede domů. Mě trápila dna, která se projevovala bolestí a otokem nártu a palce levé nohy. Přidal jsem se k Inoškovi a jel s ním domů. Pepa pokračoval v dodělávání stolu, a tak se na kolo vydal jen Honza vlakem do Žďáru/Sázavou, kam mezitím přijel vlakem Alošek. Prvním cílem byla sortimentem nabídky a nízkých cen vyhlášená prodejna lahůdek Vesna. Pokračovali přes pramen Sázavy, který zatím nevyschnul, přes Kadov, ten také nevyschnul, ale dle Honzy ztrácí sílu, tak si ho dali alespoň 2x do Rovného. V neděli s k nim přidal ještě Pepa a vydali se na opačnou stranu, směrem na Dalečín. Honza to pojal zase po svém a utrhl se na Karasín, sešli se u kostela ve Vítochově. Po zkontrolovaní stavu vody, alespoň pohledem na hladinu Vírské přehrady, která signalizovala velmi nízký stav, se vrátili do Rovného. V pondělí po nabalení rekvizit, včetně zapomenutého kufru Inoška, odjeli Pepa a Honza autem, Alošek samozřejmě na kole do Blanska.
Rovné 17. až 21.9.2026
Inošek, Honza ženich, Pepa, Alošek a Mapa-Pumpa
PS. Na jaro 2027 bych navrhoval opačnou stranu Vysočiny, Jihlavské vrchy /Javořice, Čeřínek …/s ubytováním v Třešti.
Mapa-Pumpa
