2009 Podél Moravy

Podél řeky Moravy – podzim 2009.

Již několikrát jsem prohlásil, že z cest, které absolvuji se svými kamarády z NASA, si uchovám pouze vzpomínky a že doba, kdy jsem něco sepisoval pro potřeby saunové kroniky už dávno minula. Ale!

Čtrnáct dní po návratu jsem zjistil, že mi v paměti zůstal pouze pocit pohodové cesty s dobrou partou. Vím, že jsme na kolech a za krásného počasí projížděli krajem Litovelského Pomoraví, kolem Baťova kanálu a dál na jih podél řeky Moravy až do Břeclavi. Potom jsme pokračovali krajem pod Pálavou, kolem Mušovských jezer cestou k Brnu a dál do našich bydlišť. Naše čtyřdenní putování se konalo v době od 25. do 28. září 2009. I když byl již „úřední“ podzim, měli jsme celou cestu slunce nejen v duši, ale i nad našimi hlavami.

Průjezd určitými místy a k nim se vážící události bych ale docela snadno zaměnil. A událost bez popisu místa ztrácí na věrohodnosti. Když mi to všechno začalo v mé děravějící paměti splývat, požádal jsem při jednom z večerních posezení v hospodě „na zimáku“ INÓŠKA, aby mi znovu zopakoval, kterými vesničkami a městečky jsme to vlastně projížděli. I on si musel vzít na pomoc mapu, na které dodatečně objevoval trasu našeho putování.

INÓŠEK, lidem obecným  zvaný INÓCH (asi proto, že se k němu příliš změkčilé jméno nehodí), byl totiž jako vždy v posledních letech pověřen vymýšlením trasy. A jako vždy, nikomu předem nic neprozradil. Všem byl znám pouze „generální záměr“. Prý se pojede někam vlakem, tam se vystoupí, sedne se na kola a podél Moravy se pojede domů. INÓCH však aspoň včas sdělil našemu ubytovateli, kde asi bude předpokládaný cíl denních etap. A tak mohl STŘEVLÍK zajistit pro partu ubytování. To byla první dobrá zpráva.

Původním záměrem bylo, že se s bicykly projedeme vlakem až na Ramzovské sedlo, kde začneme s opravdovou cykloturistikou. MAPA-PUMPA, jako expert přes dopravu však zjistil, že původně přímý spoj z Blanska končí pro obveselení cestujících už v Zábřehu, odkud se dál pokračuje k dalším nevytrhaným kolejím autobusem. Klubová rada moudrých proto rozhodla, že se dá Českým drahám za přepravu vydělat menší peníz a že se s jejich službami rozloučíme už v Zábřehu.

Ještě den před odjezdem si KAKIN dovolil požádat e-mailem šéfa výpravy o podrobnější plán cesty. Zveřejněno však bylo pouze následující:

• –čas srazu na nádraží v Blansku (pátek 29. 9. v 6.30 hod.),
• –cílová stanice pro cestu vlakem (Zábřeh na Moravě),
• –místa ubytování (Bohuňovice, Uherské Hradiště, Břeclav),
• –předpokládaný návrat (pondělí večer).

INÓCH tvrdil, že to každému musí stačit, protože pak se o všem moc kecá a příliš demokracie že škodí. Ukázalo se, že měl skoro pravdu.

Den první – pátek.

Na nádraží se nás sešlo deset. Mimo šéfa výpravy INÓCHA, ubytovatele STŘEVLÍKA, ministra financí ŠVAGRA-STRÝCE, dopravního experta MAPY-PUMPY to byl dále JEŽEK, GABČA, ALHAS, HOCH, SEDÁK zvaný též KEC a já, řečený LANDA. V Brně měl do vlaku přistoupit ještě VLASTÍK a strýc SKRBLÍK. Oba podle předpokladu opravdu do vlaku nastoupili.

Dál se vědělo, že se někde během cesty snad potkáme s KAKINEM, který se za námi vydá hned poté, co zulíbá své spolužačky na pomaturitním srazu a dále se připojí i HONZA, jen co se vrátí z výletu do Prahy.

Musím podotknout, že proti předcházejícím výpravám partě chyběl LACO (šel prý se svoji družkou přivítat Svatého otce), VEJŠKA (sklízel v Blatničce hrozno), TABULKA (trápila ho záda), ZADÁK (měl po operaci kolena), KAKOL (nemohl opustit svoji práci) a KOPR (asi nemohl opustit svoji ženu).

Do Zábřehu jsme dorazili přesně dle jízdního řádu v 9.30. Na nádraží nás přivítal světoběžník a polární cestovatel, místní rodák Eskymo Welzl, jehož nová socha stála poblíž nádražní restaurace. Ledva jsme si na nosiče upevnili bágly, dostali jsme žízeň. Tu jsme okamžitě uhasili pivem značky HOLBA. Protože mne zaujal slogan na podtácku, vzal jsem si ho. Stálo tam: „Z každé mlhy vás vyvede HOLBA“. Chtěl jsem to vyzkoušet, ale během celé naší cesty na nás žádná mlha nepadla. Tak zase nevím, nakolik je reklamní slogan pravdivý.

Po osvěžujících doušcích a osušení úst jsme se vydali na cestu. INÓCH skoro hned nabral správný kurz a vyjeli jsme. Kousek za městem nás upoutalo rozlehlé pole, na jehož okraji stála při silnici zajímavá monstra. Z balíků slámy a kusů látky vyvedl neznámý umělec různé figuríny v silně nadživotní velikosti. V dálce jsme pozorovali, že na poli je jakési srocení lidí a strojů. Až po příjezdu za slaměnou bránu jsme zjistili, že tam probíhá soutěž v orbě diskovým pluhem. Prý s mezinárodní účastí. Součástí tohoto mistrovství byla i přehlídka zemědělských strojů a různých zařízení. Takový kříženec menšího veletrhu a velkého jarmarku. Tak jsme se tam taky chvíli zastavili.

Po necelé čtvrthodině jsme pokračovali cestou, která je na mapě značená jako Moravská cyklostezka. Minuli jsme Mohelnici a směřovali na Loštice. Tam jsme taky zaparkovali bicykly a povolili uzdu svým chtíčům.

V obchodě s mnoha variacemi dobrot, jejichž základem jsou tvarůžky, si každý vybral podle chuti a stavu peněženky. Protože ale cesta právě začínala, bylo záhodno s financemi trochu šetřit. Proto nikdo (já tedy určitě ne) neodcházel z obchodu zcela uspokojen. Holt – rozum tentokrát zvítězil nad nutkáním všechno ochutnat.

Uspokojivou náplastí pro naškádlené chuťové pohárky byl oběd v restauraci na náměstí. Tam mají v hale postavený také první a na světě jediný automat na prodej celé škály tvarglových výrobků. I na jídelníčku se to skvělo různými tvarůžkovými specialitami. Nevím jak kdo, ale já jsem ochutnal. Dal jsem si „špíz opičáka Freda“. Podle popisu jsem tušil, že to bude opravdu zajímavý chuťový zážitek. A byl.

Jak už to u špízu bývá, základem byla špejle (ta se nejí) na které bylo napícháno kuřecí maso prokládané plátky banánu a kusy tvarůžků. Celé to bylo zabalené v placce z těstíčka a do zlatova osmažené. Taková poctivá nohavice to byla. Kdo neochutnal, ten neuvěří, jak nádherně se mohou v uzavřeném prostoru těstíčkové roury propojit tak rozdílné chutě. Když jsem se při placení pochvalně vyjádřil o zkonzumované krmi, svěřila se mi servírka, že z nabídky jídelníčku už ochutnala všechno, ale na ten opičí špíz ještě nenašla odvahu. Prý to ale hned vyzkouší.

Z Loštic směřovaly naše bicykly po značené cyklostrase do Litovle. Bylo skoro letní vedro, a tak se vystavily slunci cyklodresy NASA. V nich byli oděni všichni, kromě příležitostného účastníka našich expedic VLASTÍKA. Ten jel v černožlutém dresu. Když se mě cestou  jeden přihlížející domorodec zeptal, cože to jsme za partu, řekl jsem, že fotbalová jedenáctka i s rozhodčím na výletě. Hned si nás začal přepočítávat a byl moc spokojený, že mu to vyšlo. Kdyby si však všimnul šedin některých z nás, musel bych asi dodat, že jsme bývalí internacionálové na kondičním treninku. Ještě že jsme měli skoro všichni na hlavách přilby. Pouze strýc SKRBLÍK zase škudlil a pořídil si na hlavu jen žlutou plátěnou čepičku.

Trasa vedla částečně po silničkách a částečně lužními lesy v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Řeka Morava vytvořila v této oblasti nespočet meandrů a různých bočních ramen. U Nových Zámků jsme dokonce udělali malou odbočku, abychom se pokochali krátkou jízdou s údajným výhledem na meandrující řeku. Po pár stovkách metrů jsme to však otočili. V řece bylo velmi málo vody.

Kdo ví, proč se kdysi na této podmáčené půdě začalo stavět královské město Litovel. Vzhledem k množství vodních toků a různých kanálů se Litovli říká „Hanácké Benátky“.

Na hlavním litovelském náměstí se kluci vrhli do cukrárny. Já se zatím usadil na lavičce před radnicí a věnoval se jinačejší činnosti. Z pinglu jsem vytáhl balíček, který mi připravily dvě švarné dívčiny při dopolední návštěvě na mistrovství v orbě. Moc mě zvaly k sobě do stánku na ochutnávku tlačenky. Zašel jsem a když nabízely, uchopil jsem jeden kousek na tácu. Ale ouha. Zřejmě to nedokrojily a tak jsem táhl celý plát. Podaly mi to i s tácem a přáním, abych si nechal chutnat.

Tlačenka byla fakt dobrá. Pochválil jsem jim to. A abych neodešel jako nějaký nenažranec bez toho, že jim udělám kšeft, chtěl jsem si další plátek koupit. Prý to ale mají nasáčkované po dvou kouscích. I koupil jsem dva. Daly mi k tomu chleba a pár koleček cibule, všechno pěkně zabalily, aby to cestou neutrpělo. Přiznal jsem se totiž, že jedu na kole.

A tak zatím, co si kluci v cukrárně vylepšovali chutě konzumací sladkostí, já si před radnicí mastil břicho tlačenkou a vzpomínal na vstřícné prodavačky. Svačinová idylka po půlhodince skončila a kolona stejně oděných cyklistů se vydala přes Střeň a Štěpánov do cíle prvního dne – ubytovny ve sportovním centru v Bohuňovicích.

Tam jsme to již znali. Spali jsme tam při cestě z Mostů u Jablůňkova v roce 2007. A tak se hned po uložení kol do chodby a věcí na pokoje spěchalo do místního krytého bazénu. Mají to tam moc prima. Mimo plavců si tam užijí i ti, co se rádi vyvalují ve vířivce, paří v potní komoře, nebo blbnou na toboganu. Toho všeho jsme si během hodinové návštěvy užili téměř dosyta.

Dál jsme pokračovali do místní restaurace „Pod borovicí“ , kde se nám u společného stolu podařilo v klidu a pohodě zakončit krásný den. Trochu jsem možná dojal HOCHA, STŘEVLÍKA, SEDÁKA a snad i někoho dalšího poznámkou, že ze zadní pozice v peletonu se mi to jeví tak, jako by je snad již omrzel život. Zdálo se mi, že bez ohledu na provoz jezdí kluci moc u středu vozovky, předjíždějí, aniž se podívají dozadu a vůbec – nedbají příliš o svoji bezpečnost. Trochu jsme o tom diskutovali a shodli se na tom, že když si někdo jede sám, je pouze jeho věcí, jak se na silnici či jinde chová. V partě však případný malér dopadá na všechny – vinné i nevinné. A proto je třeba riziko malérů redukovat a chovat se k sobě i druhým poněkud zodpovědněji.

Den druhý – sobota.

Ráno raníčko jsme posnídali to, co kdo v zásobách měl nebo si dokoupil v místní prodejně. Na osmou hodinu byl stanoven odjezd. Všichni byli natolik natěšeni, že se vyrazilo dokonce o nějakou minutu dřív. Opět po cyklostezce – částečně silnicí, částečně terénem Hanácké roviny, jsme jeli do Olomouce. I když se SEDÁK, jako člověk Olomouce znalý, snažil prosadit do čela peletonu, náčelník INÓŠEK ho při průjezdu městem vždy překvapil tím, že jel jinudy, než měl SEDÁK namířeno. Pouze jednou INÓCH „zakufroval“a krátce jsme se na správnou cestu museli vracet.

Za Olomoucí jsme jeli přes Kožušany a Charváty. Je zajímavé, že se HOCH nikdy nezmínil o tom, že má vesnici a je tedy vlastně skoro „zemanem“. To já, kdybych projížděl obcí mého jména, tak na návsi zastavím, navštívím starostu a s kamarády si při popíjení něčeho dobrého všechno pořádně prohlédnu. A my? Jen jsme profrčeli a HOCH se neohlédl ani za obecní cedulí.

Před Tovačovem se mobilem ozval KAKIN, že je někde poblíž. A za pár minut jsme ho viděli, jak přijíždí v protisměru. Po přivítání jsme pokračovali kolem rybníků až na tovačovské náměstí. Byl čas na to, aby se něco dobrého spolklo. Ale! Byla sobota a v Tovačově se mladí chtěli ženit či se musely vdávat, takže všechny hospody byly zadány pro svatby. Jeden hostinský se nad námi přece jenom slitoval, otevřel nám dvorek a natočil každému pivo či dvě. Po příjemné chvilce jsme pokračovali podél Moravy na Záříčí. A tam někde se to stalo.

Aniž se ten den proti nám či okolní přírodě něčím závažným provinil, měl být náš vedoucí INÓŠEK, za jasného slunce, při bezmračné obloze a bezvětří, okolnostmi připraven o …… …… – fakt nevím o co všechno. Ale jisté je, že to mohlo být moc zlé. Co se stalo? Díky JEŽKOVI nic.

Když jsme totiž pěkně v zástupu projížděli po polní cestě, kterou vpravo lemovalo nějaké křoví, za kterým byl lán řepy a po levé straně bylo pole neorané, rozřízl poklidnou cestovní pohodu JEŽKŮV ostrý hlas. POZOR!!! A v zápětí  ze křoví na vpředu jedoucího INÓCHA vyskočil srnec. Není jisté, kdo se lekl víc. Kdyby JEŽEK nevykřikl, INÓCH by nepřibrzdil a srnec by to napálil přímo do něho. Takhle mu kopýtky ometl pouze přední kolo. Ta pouhá polovina metru, o který se díky brždění INÓCH opozdil způsobila, že nám byl vůdce  zachován živý a bujným srncem nezmrzačený.

Následující rozbor situace a výpovědi očitých svědků jednoznačně prokázaly, že to byl ze strany srnce pokus o atentát. Jak jinak si vysvětlit, že na lánu řepy zanechal srnec svoji zcela opuštěnou družku. Domnívám se, že se mu INÓCH na první pohled nějak nelíbil. Tvrdit to ovšem s určitostí nemohu. Já nic z celého incidentu neviděl a srnce nebylo možno vyslechnout. Zmizel stejně rychle, jako Krejčíř nebo Pitr.

Když se po incidentu naše vedení vzpamatovalo, pokračovali jsme přes Chropyni do Kroměříže. Tam jsme se v samoobslužné restauraci AVION naobědvali. Většině se pěšky na prohlídku kroměřížských zahrad nechtělo, tak jsme po obědě město spořádaně opustili.

Další cesta vedla přes Kvasice do Otrokovic. Protože to mnozí požadovali, navštívili jsme opět cukrárnu. Trochu se hledala, ale nakonec se našla. I když nejsem vyznavačem cukrovinkových mejdanů, tam jsem se taky poněkud rozjel. Zatím, co se kamarádi mazlili s dortíky, já si užil zmrzliny. Zdolal jsem pět kopců.

Výjezd z Otrokovic na cyklotrasu se zdařil až napodruhé. Z obou stran jsme si prohlédli místní fabriku i teplárnu. Nakonec se správně najelo na poněkud hrbatou stezku, vedoucí podél vody. Skoro bezproblémově jsme se vyhnuli několika skupinkám protijedoucích cyklistů, abychom posléze nechali odpočinout roztřeseným pažím. Zastavili jsme u kdysi možná krásné, nyní ale chátrající kruhové stavby. Působila sice opuštěně, ale otevřená hospoda tam byla. Po svlažení hrdel se pokračovalo přes Staré Město do Uherského Hradiště. Konečným cílem dne byla ubytovna Walter.

Když jsme hledané číslo domu na Malinovského třídě našli, stáli jsme před celkem pohlednou prvorepublikovou stavbou, takovou větší vilou. Nad vchodem byl nápis QATRO a neprůhledná skla v oknech budila podezření, zda se nejedná o bývalý „veřejný dům“, obecným lidem označovaný jako „bordel“. Vývěska na dveřích nás však informovala o tom, že se v domě poskytují pouze odborné lymfatické masáže. O erotických masážích tam nic nepsali.

Službu konající recepční nás vpustila na dvorek, kde jsme kola zbavili bagáže. Byli jsme poněkud překvapeni, když nám sdělila, že si máme bicykly uložit do baru. Tak jsme je tam dost krkolomnou cestou přes sklípek, různé chodbičky a kuchyňku přenesli. Potom jsme se šli ubytovat my.

Při vstupu do třílůžkového pokoje, který jsem sdílel se ŠVAGREM-STRÝCEM a KAKINEM, nám bylo jasno. Interiér nasvědčoval tomu, že opravdu byl nedávno v těchto prostorách jakýsi erotický klub. Bohužel, vodní lůžka už byla zaměněna za obyčejný hotelový standard, ale tapety a neprůhledné výplně oken stále navozovaly velmi intimní atmosféru. Proč ne, spalo se tam dobře.

Po očistě těla jsme se společně vydali do města na večeři. Nakoukli jsme do několika restaurací. Všude prostřeno, zářící světla, ale zcela prázdné stoly. Zřejmě návštěva papeže způsobila, že se lidé v tomto regionu místo do hospod vrhli na pokání.

Jeden místní občan nám prozradil, že nejlepší baštu můžeme pořídit v restauraci „Na baště“. Když jsme došli ke zbytku městských hradeb, vypadala hledaná restaurace zvenku jako krámek se zbožím všeho druhu. Ale vešli jsme. Hodovní síň byla situovaná za vstupní místnůstkou s barem. Všude prázdno, za barem číšník. Jen tak na zkoušku jsme se poptali, zda nám tento podnik může poskytnout večeři. Číša nás ujistil o tom, že ano. Ochotně nám z jednotlivých stolů vytvořil ve zcela prázdné jídelně dlouhou tabuli, kam jsme všichni zasedli. Při studiu jídelníčku jsem se asi nejen já trochu divil. Nabídka byla bohatá, ceny skoro přiměřené. Jen jsem byl zvědav na to, za jak dlouhou dobu dokáže kuchař uspokojit různorodá přání hostů.

Ani jsme nestačili dopít druhé pivo a objednaná krmě se nosila na stůl. Přesně tak, jak vyžaduje etiketa – skoro všechno současně. Nebylo mi jasné, jak to v kuchyni jinak prázdného podniku tak rychle zvládli. Myslím, že tip místního znalce nebyl špatný.

Noc byla ještě mladá, když jsme se přes pěkně osvětlené město vraceli k naší útulně. MAPA-PUMPA objevil na odpočívadle schodiště velkou „červenou lucernu“. Zřejmě kdysi visela nad vchodem. A dobrák VLASTÍK nás pozval na prohlídku svého pokoje. Vedle lůžka měl obrovské zrcadlo. Říkal, že když rozsvítil, lezly po něm ještě spermie. I když je VLASTÍK velmi solidní člověk, jeho tvrzení nevěřím.

Den třetí – neděle.

Ráno jsem měl problém. Nic zvláštního. Na našich cestách mívají kamarádi taky své specifické problémy. Často je například trápí pozadí. Celodenní sezení na tvrdém sedle bicyklu přece jenom zanechává na choulostivých partiích těla bolestivé stopy. A jak říká jeden můj známý lékař – zapařená prdel je mnohem horší než podebraná pata. A to prý jenom proto, že podebraná pata je společensky přijatelnější diagnoza.

Nevím, jak byl společensky přijatelný můj problém, který se týkal naprosto opačné části tělesného korpusu. Bylo to asi takto. Bohaté zážitky a stovka kilometrů v nohách mě hned po zalehnutí na kutě připravily o vědomí. Snad jsem v prostorách prostoupených fluidem erotiky ani žádný erotický sen nesnil, ale přesto mě trápil protivný tlak. Byla to zubní protéza. V polospánku jsem ji tedy vydloubnul a odložil na noční stolek. Ale ráno ne a ne ji najít. Lezl jsem pod postel, do stolku, za stolek, všude šmátral, ale moje kousadla byla pryč. Už jsem si začal trenovat šišlání a smiřovat se s tím, že budu nadále požívat pouze tekutou stravu, když se mě vedle ležící ŠVAGR-STRÝC zeptal, proč tak brzo po ránu blbnu a dělám u postele kliky. Když jsem se mu svěřil, řekl, ať si tedy vezmu tu nechutnost z jeho nočního stolku. Fakt tam byly moje zuby. Který trpaslík je přemístil, to jsem nezjistil. Nejspíš se mi už začínají plést i strany a sám jsem to tam v noci kamarádovi podstrčil. Takže – nový den mi začal šťastně. Mohl jsem jít na snídani. Ta byla zahrnuta v ceně ubytování.

Snídali jsme v baru, tam co byla ustájena naše kola. Zřejmě to byla přímo šéfová podniku, která nám vše připravila. Slušný restaurační standard.

V osm hodin jsme opět vyrazili na další etapu – směrem na Kunovice. Tam jsme ze silnice krátce obhlédli areál leteckého muzea a pokračovali do Ostrožské Nové Vsi. Projeli jsme lázeňským parkem a přes Uherský Ostroh dojeli do Veselí. Protože „nastal čas“, usadili jsme se na dvorku penzionu „U hroznu“, kde jsme při pivku hodlali počkat, než dorazí HONZA. Mobilem se sice už přihlásil, ale bez mapy nedokázal zcela přesně určit svoji aktuální polohu. Prý je mezi poli někde poblíž.

U jednoho stolu snídala na dvorku rovněž skupinka v penzionu ubytovaných hostů. Jindy velmi tichý, ba téměř nesmělý VLASTÍK najednou povstal a začal se seznamovat s jednou u stolu sedící ženou středního věku. Zírali jsme. Nakonec se ukázalo, že to byla jeho dávná známá, která ho v převleku za sportovce nepoznala.

Aby HONZA nemusel hledat v boční uličce zastrčený penzion, jeli jsme mu naproti na náměstí. To bylo rozkopané, proto bez aut a chodců. Tam by nás neměl přehlédnout. Kdyby přijel, nepřehlédl by nás. Ale on stále nikde. Nakonec jsme se asi po půlhodině setkali na mostě přes Moravu. Prý poněkud bloudil mezi kukuřičnými lány.

A bylo nás čtrnáct. Na další cestu jsme vyjeli s tím, že se záhy někde usadíme na oběd. Přes Strážnici jsme dojeli do Petrova. V jeho místní části Plže nám vedro, žízeň a hlad zaveleli, abychom se usadili na zahrádce místní restaurace. Náčelník INÓCH proti tomu taky nic nenamítal.

I když se u jednoho ze stolů povaloval velmi tlustý místní opilec, který nechutně smrděl, nabízená krmě byla chutná. Trochu jsme litovali postarší paní, která celá uřícená z obsluhy četných hostů ještě ke všemu za pípou točila pivo a vypomáhala v kuchyni. Buď to byla sama podnikatelka, která toužila po maximálním zisku, nebo to byla krutě vykořisťovaná a tudíž předčasně zestárlá servírka. Hanba jejímu šéfovi!

I náš šéf partu burcoval k dalším výkonům. Přislíbil, že se stejně tak jako v předchozích dnech i dnes zastavíme v nějaké cukrárně. Stalo se tak v Hodoníně, kam jsme přes Rohatec záhy dojeli. Po sladkých orgiích se opět šlo do sedel a přes Mikulčice jsme směřovali na Lanžhot. I v Mikulčicích se demokraticky (aniž by se zastavilo) rozhodlo, že se pomine Mikulčický luh s bohatými archeologickými nálezy, uspořádanými do několika expozic. Čas pokročil a cesta byla ještě daleká. 

V Lanžhotě na náměstí se krojovaní šohajové se svými stejně krásně krojovanými děvčicemi předháněli za doprovodu kapely v tom, komu to lépe pěje. Právě probíhaly HODKY, což jsou prý jakési dozvuky řádných HODŮ. I připojili jsme se k již početnému diváctvu. Mimo krojovaných párů na parketu jsme budili pozornost místních i my, se svými dresy. A nebyli jsme sami v jednotných dresech. Náměstím se pohybovala asi padesátičlenná, rovněž cyklistická skupina, složená zjevně z několika rodin i s dětmi. Na jejich červených dresech bylo označení „Nový Bydžov“.

Jedna z účastnic se začala INÓŠKA vyptávat na to, proč nemáme mezi sebou taky nějakou ženskou. Když jí náš vůdce po pravdě sdělil, že: „..se ženskými by bylo dvojnásobné vydání a poloviční radost z výletu“, okamžitě zvolala ke svému vedle stojícímu muži: „Pepo, neposlouchej a jedeme pryč“. Pravda se opět potvrdila.

Po půlhodinovém sledování místního cvrkotu jsme se rozdělili. Jedna parta pod vedením VLASTÍKA se jela podívat na soutok Moravy s Dyjí, INÓCH, SKRBLÍK, GABČA, HOCH a ALHAS zůstali u místního folklóru. Sejít jsme se měli večer v hotelu TEREZKA v Břeclavi.

Náš nový vůdce VLASTÍK cestu k soutoku perfektně znal. Přesně věděl, kterou dírou v plotě chráněného území se tam dostaneme. Na soutoku zjistil ŠVAGR-STRÝC, že má prázdnou duši. Naštěstí jenom u kola. S pomocí kamarádů se ale vše rychle opravilo a mohlo se uvažovat o návratu. Na význačném místě, kde se nejen stýkají vody dvou řek, ale i hranice tří států, nás na kolech zastihla skupinka studentů. Jeden z nich, Angličan, si po sesednutí s kola pořídil o převislou větev pěkně krvavý šrám na hlavě. Takže JEŽKOVA střílkovská výborná slivovice se ocitla nejen v našich hrdlech, ale jako dezinfekce i na hlavě zraněného. Pěkně si zaječel, ale napít se nechtěl.

Zpáteční cesta od význačného bodu naší republiky probíhala velmi svižným tempem. Po různě kvalitní cestě a pořád kolem pohraničního plotu, který má nyní chránit vzácné ekosystémy, jsme se dostali na Pohansko. Ještě před příjezdem na tuto význačnou archeologickou lokalitu jsem si uvědomil svůj velký omyl. MAPO-PUMPOVI jsem totiž odpoledne zcela bez uzardění tvrdil, že Pohanskem se nazývá lokalita pod Mikulčicemi. To moje občasné pletení pojmů s dojmy je mimo lámání zubů a chronicky nemocného kolena totiž můj další soukromý problém.

V zámečku, který stojí v čele rozsáhlé louky plné zakonzervovaných základů staveb z doby před tisíci lety, jsme si dali poslední cestovní pivo dne. Odhalené archeologické skvosty jsme minuli velkým obloukem a lesní cestou spěchali do cíle etapy – hotelu TEREZKA v Břeclavi.

Tam nás již čekali kamarádi, nasyceni slováckými písněmi a tanci z Lanžhota. Po ubytování jsme šli všichni sytit své tělesné schránky večeří v hotelové restauraci. Byla to rozlehlá jídelna kruhového tvaru. Pěkný interiér, ale stejně jako včera v Uherském Hradišti, mimo nás – další hosté nikde.

I když byl čas burčáku, během celé cesty jsme dosud neokusili. Kluci, co přijeli o něco dřív přímo z Lanžhota, měli však už trochu času se poohlédnout a tak nás zavedli do nedalekého podniku, kde burčák za rozumnou cenu měli. Tam jsme také v družné debatě zakončili večer.

Den čtvrtý – pondělí.

Byl svátek svatého Václava. Státní svátek. Proto se stalo, že večer u vrchního v restauraci domluvený čas snídaně, která byla opět součástí ubytování, nemohl být naplněn. Vrchní totiž zapomněl, že v neděli a ve svátek si kuchař rád přispí a kuchyň otevírá až po osmé hodině. A to už jsme měli být na cestě. I když vzniklé nedorozumění hotelovou recepční dost rozhodilo, všechno se nakonec v klidu a pouze s půlhodinovým zpožděním vyřešilo. Nasyceni jsme mohli vyrazit.

Trochu se tříbily názory expertů na to, má-li se jet terénem přes Lednicko-Valtický areál, nebo po silnici. INÓŠEK ale opět zcela demokraticky rozhodl a silnice zvítězila. Projeli jsme Lednicí. Byl krásný, téměř letní den. Abychom se zbavili přebytečného oblečení, zastavili jsme v Bulharech. A to přímo u bytovky, na které byla cedule hlásající, že objekt patří Povodí Moravy, závodu Dyje. I vzpomněli jsme na LACA.

Už jsme chtěli pokračovat v další cestě, když upoutal naší pozornost velký křik. Nejdřív jsme měli dojem, že hádka ženského a mužského hlasu, která se ozývala ze dvora, má původ v rozhlasem nebo televizí vysílaném hororu. Potom se otevřela vrata a ze dvora s nadáváním tlačila kolo jedna z hlavních postav námi sledované scény. Když spatřila INÓŠKA, který si zajímavou událost fotil, obrátila se k němu a začala: „Ty, jak se jmenuješ křestním, to je dobře že to fotíš, tu fotku mi pošleš, kde bydlíš, to je důkaz, to všechno mi patří a von mě bude vyhazovat, …“ atd., atd., ječela ženština neurčitého věku. INÓŠEK, jindy značně vtipný a řečný člověk, začal ustupovat. Jeho bystré oko opraváře bicyklů však ještě zaregistrovalo, že na kole stále ještě ječící ženské je spadlý řetěz. I upozornil ji na to. „Tak mi ho nasaď“, domáhala se servisního zákroku ženština. To však už INÓŠEK chytil svůj bicykl a odjížděl. My ho následovali. Pouze hodný VLASTÍK se slitoval a řetěz babě nasadil. Z balkonku v prvním patře bytovky nám kynul chlap s celkem pohlednou partnerkou. „To je kráva, co? A s tou jsem tady býval.“ A vše bylo jasné.

Po silničce s překrásným výhledem na Dívčí hrady jsme zanedlouho dojeli do Dolních Věstonic. Při cestě zvaly poutače do sklípků na burčák, my však zvolili dršťkovku v bufáči na rynku. Chyba. Nestála skoro za nic. Taková teplá voda to byla. A ještě ke všemu, když jsme odjížděli, zjistil HONZA, že jede po ráfku. Prorazil si duši kola při skoku přes rigolek u silnice. Tak jsme zarazili a spravovalo se.

Naše dresy opět poutaly pozornost. Jedna z kolemjdoucích krasavic se dotázala, zda si může udělat pár snímečků. Aniž jí však někdo povolení udělil, fotila. Tak doufáme, že snímky chasy z NASA nebudou nikde zneužity.

Potom se už jelo přes hráz Mušovského jezera, přes Strachotín a Pouzdřany, kde jsme se rozloučili se strýcem SKRBLÍKEM. Prý pojede dál svým osobitým volným tempem a bude si v poklidu užívat krásného dne. Dodatečně se ukázalo, že pokračoval v cestě domů vlakem.

Naše putování pokračovalo přes Vranovice do Židlochovic. Ani jsme nevěřili tomu, že by se nám podařilo poobědvat v předem vytypované hospodě s přeplněnou předzahrádkou. K cyklistům jsou v tomto zařízení však neskonale vlídní, takže nám vrchní otevřel salonek, uspořádal stoly v jednu velkou hodovní tabuli u které jsme opět všichni zasedli a společně v klidu a pohodě se najedli.

Cyklostezkou přes Rajhradice a Rebešovice jsme pokračovali k Brnu. Cyklistů a bruslařů na stezce přibývalo, před Brnem a při průjezdu městem bylo už opravdu velmi husto. V Komárově jsme si museli od neustálého kličkování oddechnout. V restaurační předzahrádce se to při pivku docela dobře podařilo.

Po najetí na nově otevřenou cyklotrasu na Bílovice jsme zjistili, že pokud byl provoz cyklistů a bruslařů před Brnem hustý, tady byl skoro neúnosný. Rodiny s kočárky, pobíhající děti – tuto část cesty bych nazval „stezkou smrti“. Moc jsem si oddechl, když jsme se všichni sjeli v Bílovicích a nikdo nehlásil žádnou kolizi. Rozloučili jsme se s VLASTÍKEM a dál již v poklidu jsme pokračovali silnicí na Adamov. Tam taky zasyčelo v hrdlech poslední cestovní pivo.

Na začátku našeho sídelního města nastalo opět loučení. Ale ne zcela definitivní. Pár jedinců, mezi kterými jsem nechyběl, nemělo ještě dost a tak jsme v komorní sestavě zakončili čtyřdenní putování v restauraci „na zimáku“.

Co říci závěrem. Snad stručné shrnutí.

• Při neskutečně krásném počasí jsme ujeli téměř čtyři stovky kilometrů a poznali mnohé krásy země, ve které je nám dáno žít. Nikdo neutrpěl újmu na zdraví ani majetku, defektů na kolech bylo minimum. 
• Opět jsme si ověřili, že jednomu může být samotnému možná dobře, ale v dobré partě je lépe.

A na úplný závěr ještě jednu soukromou poznámku. Kamarádi – díky za krásné dny, které jsem s vámi opět prožil.                                                                                                 LANDA.