Jak bylo plánováno, tak bylo vykonáno. Odhlásil se jen Kopr, aby řádně připravil vše pro příjezd Ekoramy na burčák, který se z důvodů povodní v Polsku nakonec nekonal.
První den. Jeseník, Laco, Ježek, Inošek, Sedák a Honza ženich zvládli cestu vlakem a v Rumburku po ubytování čekali na zbytek, který jel ve složení Jezák, Švagr Strýc a já včetně zavazadel autem. Po krátkém občerstvení a ubytování připravil Jeseník vyjížďku do Německa s návratem přes Warnsdorf, spojený s návštěvou pivovaru Kocour. Při zpáteční cestě jsem se opozdil a stíhací jízdou hnal za postavami přede mnou. Když jsem je dojel, tak mě cyklistky sdělily, že kluci jeli doprava a já odbočil do leva. Nic naplat, cestu domů jsem musel absolvovat sám, nebylo to složité a kluci ani nepostřehli, že jsem zakufroval. Po večerní prohlídce města jsme zakotvili v hospodě, bohužel jen na pár piv, protože hospodská již zavírala, ale nechala nás o půl hodiny dýl. Zbytek večera se trávil u řádné konzumace tvrdého alkoholu, vydařil se.
Druhý den. Po snídani se vyrazilo do Českého Švýcarska. Stoupání na kopec Dymník jsme zvládli, u hotelu je fotbalgolfové hřiště a takzvaný kamenný Strom života, je to pozoruhodná stavba tvořená 23 štíhlými obelisky. Následně jsme vyrazili lesem a loukami do Vlčí Hory. Po krátkém sjezdu jsme ze silnice odbočili na lesní cestu. Jeli jsme údolím podél potoka, které se zužovalo až jsme si připadali jako v kaňonu. Údolí bylo sevřené, skalní masivy porostlé mechem a stromů ubývalo, až nakonec byla všude apokalypsa, zatím co na severozápadě u Hřenska stromy zlikvidoval požár, zde zuřila vichřice, která polámala, co se dalo, uklizeno bylo jen málo. Až na mostě přes Křimici se údolí otevřelo, proslunilo prostě pohoda. Lesní cesta se vinula nahoru, dolů až jsme přijeli do Doubice, byl čas na pivo. Na terase hotelu jsme zjistili, že ač mělo být otevřeno, tak bylo zavřeno. Přišla recepční, že vše bude OK jenom co přijde do práce číšník, už je na cestě. Ochotně natočila pivo a vyřídila objednávku obědů v kuchyni. Po obědě byla zastávka v parku dřevěných soch a pokračovalo se do cukrárny, nejbližší byla v Chřibské, káva, zmrzlina a zákusky nás posilnily na další cestu do Krásné Lípy. Cestou jsme na chvíli spočinuli v lesním baru, pěkné posezení a pak hurá do pivovaru Falkenstein, nabídka široká, každý si vybal. Po návratu do Rumburku přišlo pozvání od Laca do hospody. Nabídka byla jednoznačná 2 kg řízečků a piv co hrdlo ráčilo.
Třetí den. Vyjelo se lesem do Jiříkova bez Švagra-Strýce, který nechtěl přetěžovat nedoléčený kotník a vydal se vlakem přes Německo do Děčína a Hřenska. V Jiříkově po odbočení doprava jsme se ocitli v německém Neugersdorfu. První spočinutí bylo v parčíku u pramene řeky Sprévy. Další cesta vedla podél tohoto toku přes Ebersbach, Neusalza-Spreeberg do Taubenheim, kde původní potok již měl charakter řeky. Osídlena byla prakticky skoro celá cyklotrasa s perfektním asfaltovým povrchem. Pohoda, jelo se bez námahy a kilometry rychle přibývaly. Po přejetí lávky přes řeku jsme byli hned v Česku. Zmrzlina v Rožanech a vzhůru do Šl nova na oběd do asijské restaurace. Protože bylo máto najeto, Jeseník vybral delší trasu do Rumburku, kterou jsme si ještě prodloužili přes Německo do Warnsdorfu ke Kocourovi. Pár piv a tlačenka přišly vhod. Po cestě domů jsem se neztratil, jenom Honza a Sedák jeli jinou cestou. Večer byl opět v restauraci, ale nestálo to za nic, protože ve venkovním areálu bylo burčákobraní, neskutečný bordel. Po jednom pivě jsme to zakončily.
Čtvrtý den. Cílem bylo dosažení Nordcapu nejsevernějšího bodu ČR. Po vyjetí na Dymník, tentokrát bez Sedáka, který podcenil přípravu elektrokola, vynechával mu pohon, jsme sjeli do Vlčí Hory na prohlídku geoparku. Nikde nikdo, ale Jeseník našel majitelku zahrady, kde je plastická mapa Českého Švýcarska. Měli jsme štěstí, skončila sezonu a chystala se na zimu zakrývat tento skvost, a tak nás provedla expozicí. V plánu byla ještě rozhledna na kopci stejného jména, kterou přes nesouhlas Honzy ženicha jsme navštívili jen pohledem z kol. Další zastavení bylo v městě proslaveném výrobou nožů. První pivko bylo hned v sousedství muzea nožířské tradice, takže prohlídka. Pokračovalo se do kopce na rozhlednu Tanečnice. Z dálky bylo vidět stožár s anténami, tak hurá jedeme tam, u tohoto objektu jsme diskutovali, co je to za rozhlednu, když zde není, co viděl. Po chvíli jsme zjistili, že rozhledna je dál a výš. Výšlap nesčetného množství schodů stál za to. Při sjezdu od rozhledny na silnici Inošek prorazil pneu. Sešli jsme se až na silnici do Mikulášovic. V Dolní Poustevně jsme dali pivo a pak našli hospodu, kde jsme obědvali. Pak už následovala Lobendava a Severní. Cesta nás zavedla na hranici. Pro zdolání Nordcapu, byla vytvořena tři družstva. Inošek a já po zhlednutí úzké zarostlé pěšiny plné kořenů se rozhodli, že 1,6 km tam a pak ještě zpět nestojí za námahu. Jezík a Honza se vydali po lepší cestě přes Německo. Bohužel blbě značená cesta je nedovedla k cíli. Ostatní pod vedením Jeseníka po strastiplné jízdě na kole, vedle kola, a nakonec bez kol cíle dosáhli. Pro návrat se zvolila kratší sjízd á trasa do Šluknova, která byla na moji žádost asi v půli cesty odkloněna ze šotolinových cest na silnici. Při vjezdu do Šluknova bylo již hodně šero. Posledních 10 km do Rumburku jsme jeli skoro za tmy. Hrdina dne byl Honza ženich, byl nejstarší a bez elektrokola, zvládl vše. Sedák jel sám proti našemu směru, ale po 20 km to vzdal a otočil to zpět.
Pátý den. Cesta zpět bývá již nezáživná, ale tentokrát ne. Časně ráno odjeli vlakaři na nádraží. Po vystoupení v Kolíně se vydali na kolech do cca 35 km vzdáleného Přelouče na vlak domů. Krásná cyklostezka byla poznamenána nedávnými povodněmi. Na blatíčku spadl Jeseník, a vzápětí při vyhýbacím manévru kaluže uklouzl Inošek. Pád se neobešel bez zranění. Motorizovaná část jela bez problémů v pohodě domů. Poděkování Jeseníkovi za přípravu nejen tras, ale i perfektního ubytování, cca100m od hospody.
Zapsal Mapa-Pumpa
Foto Mapa-Pumpa
Foto Jeseník
