Baltyk 2024 pořádaný Ekoramou nám termínově nevyšel. Pepa správně odhadl, že i Zlotoryja taky něco vymyslí. Nemýlil se, a tak jsme se 10.srpna ocitli v Polsku. Pozvání na severovýchod do Podleského vojvodství, tedy až na hranice s Běloruskem nás lákalo, především Bělověžský prales se zubry a panenskou přírodou. V Michalowu v hotelu Zajazd se sešla parta především se Zlatoryje, jejíž podstatnou část tvořili naší staří známí z Blaltyku i Blanska, pět holek z Legnice my čtyři z NASA. Toulali jsme se nádhernou přírodou, loukami, lesy nedotčenými kůrovcem ani polomy, jezera. Asfaltové silničky, téměř bez provozu i prašné cesty plné zrádných písků, vše s minimálním převýšením. Jízda na takové cestě byla pohroma, tvrdý povrch s výraznými příčnými hrboly, jako od pásových vozidel, na kterých se nejprve rozkmitalo kolo a pak upadlo, co nebylo řádně upevněnu. Vyhnout nebylo kam, protože hne vedle byly závěje písku, kde si kolo dělalo, co chtělo. O záludnosti těchto cest jsem se přesvědčil hned druhý den, roztřepalo se kolo, spadly mě brýle, vypadly zuby a při odbočení do písku jsem hned šel na hubu. Vše dopadlo OK, řádně ošetřen a vnitřně dezinfikován jsem hned pokračoval dál. Zážitků bylo mnoho, například zastavení ve vesničce, kde se peče doma chleba, hospodář srazil stoly, 22 cyklistů se tam nějak poskládalo, na stole přistály klobásky, domácí sýr a upečený kozelek.
Projeli jsme řadu vesniček převážně s dřevěnými domky, pravoslavnými kostelíky, do konce v Kruszynianech, kde žije Tatarská komunita byla i dřevěná mešita. Jeden den, který byl bez kol se věnoval návštěvě Bělostoku a Tykocinu. V Bělověži jsme čekali zubry, polskou armádu, komáry a uprchlíky. Nic z toho se nekonalo jen pár zubrů a jiné zvěře za ohradou. Pohodová byla návštěva kraje otevřených okenic, kde snad ve všech vesnicích jsou krásně pomalované dřevěné domy. Poslední cesta vedla na severní část oblasti do Supraslu. Na zpáteční cestě si Naďa vyzkoušela Tomkův speciální e-bike a myslím, že má Pepa co řešit, moc se ji líbil. Únavu kompenzovaly večery u ohně s pořádnou porcí jídla a pití.
Závěrem, bylo to perfekt, klasika Dorota, Naďa a Pepa, ostatní e-bike. Cestu zpět domů perfektně zvládl Jezík 800 km/7,5 hod. Polská dálnice je jiné kafe, než naše, většinou tříproudá a dlouhé rovné úseky. Při vjezdu do ČR nám to připadlo jako přejezd na okresku.
Zapsal Mapa Pumpa
Foto Mapa Pumpa
Foto Uhera
