Od Prasečinek přes Selekci k Praslepičinám
Pár slov k nadpisu.
Zcela určitě se najdou tací, které již pouhý nadpis tohoto pojednání odradí. Naopak ale bude zřejmě i dost takových individuí, které nadpis nadchne a budou očekávat kdoví co. Považuji za korektní vyvést jedny i druhé hned na začátku z možného omylu.
V následujícím textu se nebudou rozebírat žádné „chlívárničky“, ale bude uveden pouze pokud možno pravdivý popis krájení, porcování, pečení, vaření, škvaření a především konzumace dobrot, které poskytuje tvor nám lidem velmi blízký, a to jak svými stravovacími návyky, tak i metabolismem a někdy dokonce i životním stylem. Hodlám touto prací vzdát hold tomu, kdo si to nesporně zaslouží – praseti domácímu.
Pokud mi zůstane ještě trochu místa a sil, rád bych se hned po praseti zmínil o člověku, který dovede tohoto živočicha citlivě vyvést z chlívku (tak přece jenom je řeč o chlívárnách) a i když to na dosud zmiňovaných akcích neměl příležitost názorně předvést, jistě dokáže vepře i ohleduplně obezživotit a následně jeho tělesnou schránku odborně zpracovat (což už předvedl několikrát). Takovým lidem se říká „pan řezník“ a v našem pojednání se jmenuje SOLNIČKA.
A pokud mi náhodou zbude ještě kousíček místa, potom se pokusím lehce dotknout i těch, kteří se s oblibou při všech prasečích příležitostech scházejí, aby převážně okouněli, občas přiložili ruku k dílu nebo dřevo do kamen, ale především se všeho dobrého najedli a napili. Jsou to moji milí kamarádi z klubu NASA (Naší Sauny) a dalších spřátelených spolků.
Špetka historie.
Ani z archeologických výzkumů se nedá přesně vyvodit, zda to byl již HOMO ERECTUS nebo až HOMO SAPIENS, kdo se poprvé rozhodl chyceného divočáka nezapíchnout hned, ale napřed se s ním v jeskyňce trochu pomazlit. Uběhla tisíciletí – z divočáka se stalo prase domácí, lovci se přeonačili na řezníky a radost kmene z úspěšného lovu se změnila v zabíjačkové obžerství.
Bez ohledu na tápání v dávné historii se však zdá být téměř jisté, že to bylo někdy kolem Silvestra roku 1998, co se v NASA ozval čísi hlas a navrhl, aby se i tam udělala zabíjačka. Kdo aspoň trochu zná tamní sešlost, nezapochybuje o tom, že by se takový návrh neujal.
První klubová konzumace ovaru a dalších prasečích lahůdek zvaná PRASEČINKY, se pod taktovkou SOLNIČKY konala v chaloupce u HAŠIHO ve dnech 19. A 20. Února 1999. Toto datum zaznamenal vlastní rukou ve svém odborném pojednání o technologii snímání sádla, stahování kůží a postupu bourání pašíka sám velký SOLNIČKA. Z tohoto materiálu a z dostupné fotodokumentace je zjevné, že na dvoře ležel sníh a na ponku půlka prasete, že SOLNIČKA měl navlečenou rudou rubášku, že ŠVAGR-STRÝC a STŘEVLÍK škvařili sádlo, že JEŽEK asistoval u míchání prejtu, že se domácí pán HAŠI stále usmíval a přitom myl nádobí, že KOPR přivedl na zabíjačku svého psa CIDA, že HOCH u všeho pomáhal a spolu s GABČOU, SEXMANEM a ostatními zpívali z plna hrdel.
Dále je zaznamenáno, že BUDKA vyzobával vařenou zeleninu slepicím z kýblu a v zeleninovém rauši zapomněl, kam si schoval škvarečky (jak se ráno ukázalo, zašil si je pod polštář do dětské postýlky, takže nebýt důkladného úklidu, objevil by je asi až první HAŠÍKŮV potomek).
I MAPA-PUMPA je na fotkách vidět. Tváří se velmi vážně (možná měl zrovna organizační problémy), což se o rovněž přítomném LANDOVI vůbec říci nedalo. ZADÁK pořád všem točil do sklenic od zavařenin pivo a současně všechno dění kolem točil na video. Všichni jedli, pili, hodovali, byli veselí a někteří zřejmě i při chuti na jiné maso než jenom vepřové.
Na snímku, který není vhodný pro oči citlivých duší je vidět, jak SOLNIČKA s kudlou v ruce odborně ohmatává CIDOVI plecko. Jak si mnozí možná vzpomenou, tak se při té příležitosti začalo šuškat cosi o tom, že by tak pěknému hafanovi náramně slušel paprikový kabátek s česnekovými knoflíky a pelech v dobře vyhřáté troubě. Na jiném snímku je vidět, jak se dobrák GABČA snaží dodat CIDOVI odvahu do příštích chvil frťanem slivovice.
Další úvahy na toto nevkusné téma zarazil KOPR tím, že si CIDA odvedl včas domů. Rovněž pár dalších jedinců opustilo bujarou společnost. Někoho si do hluboké noci odvedla manželka, někdo odešel sám. Většina se však zdržela až do rána. Spalo se tam, kde kdo padl. GABČA spal s kolouškem, MAPA-PUMPA s beruškou a ZADÁK byl omylem zastrčen do cizího spacáku. Ráno se všechno umylo a uklidilo, rozebrala se výslužka, poděkovalo se HAŠIMU za střechu nad hlavou a nejrůznějším způsobem se zdolala cesta k domovům.
Po velmi dobrých zkušenostech s prasetem i se SOLNIČKOU bylo jasné, že bude vhodné v započaté praxi každoročně pokračovat. Jak je však známo, s jídlem roste chuť. A tak se stalo, že se před dalším ročníkem organizovaného náporu na žlučníky, slinivky a ledviny uspořádala rozcvička se seletem. Pro tuto akci se ujal název SELEKCE. Navzdory skutečnosti, že při minulých PRASEČINKÁCH dostali někteří necitové zálusk na CIDOVY kýty, souhlasil KOPR s tím, že se SELEKCE bude konat v garáži a na dvorku NASA. Někdy v lednu roku 2000 to bylo, co se nad ohniště na dvorku postavil rožeň, na ten se pořídilo sele, z garáže se vystrkalo KOPROVO auto a zatopilo se v krbu. Aby ale bylo čím pod seletem na rožni topit, muselo se nejdřív zajet pro zdravé dřevo na chaloupku k HAŠIMU. Při těchto a dalších pracích se zapojil mimo již osvědčených borců rovněž nový člen společenství – ALDA.
Ze SELEKCE nebyla pořizována žádná fotodokumentace. Přesto se i v mé nepříliš dobré paměti uchoval až do dnešních dnů pocit dobře prožitého dne, večera a noci. Ani na SELEKCI nikdo z účastníků (což byli skoro všichni z prvních PRASEČINEK, dále VEJŠKA a ALDA) netrpěl hladem ani žízní. Z téměř čtyřicetikilového selete zbylo pro CIDA na olíznutí jenom pár kostí.
Asi měsíc po SELEKCI (koncem února 2000) se uspořádaly druhé PRASEČINKY. Opět to bylo na chaloupce u HAŠIHO a opět se zpracovala půlka prasete. Tentokrát se však již nekuchtilo na sporáku v chaloupce, ani kotel pro prase nestál na zápraží. Pro mistra SOLNIČKU a předmět jeho snažení bylo zbudováno pracoviště u plotu. To aby kolemjdoucí viděli, že bohatýři ještě nevymřeli. A prostorná zděná kůlna s rozpáleným sporákem se stala svědkem mnoha veselých událostí.
K již ustálené společnosti z minulých akcí se připojil kamarád LACO a HAŠIHO hudebně zdatní přátelé se svými kytarami. Po počátečním pracovním vypětí se opět hojně jedlo, pilo, zpívalo a různě laškovalo. A opět to jsou fotky, které pomáhají podepřít chatrné vzpomínky. Z nich je zřejmé, že tentokrát přišel KOPR bez CIDA, GABČA si opět hrál se svým oblíbeným kolouškem a mezi účastníky putoval apartní klobouček od obrovské mochomůrky. Každý si ho vyzkoušel a mnozí se s ním nechali i vyfotit. Převážně vypadali všichni pěkně, někteří i pěkně blbě.
Tak jako před rokem se i tentokrát šel někdo v hluboké noci občerstvit procházkou do města, většina však opět zalehla k pokojnému spánku v chaloupce. Rekonstrukce stavení za uplynulý rok značně pokročila. Původní kuchyně se změnila v útulnou kuchyňku a obývací kout s krbem. Moc pěkně to HAŠI dělá.
Ráno se dojídalo, dopíjelo a hlavně uklízelo tak, aby se dějiště hodokvasu mohlo v pořádku předat majiteli a aby se kolem poledního mohl každý s výslužkou objevit před prahem vlastního obydlí.
Prase roku 2001.
S blížícím se termínem dalších vepřových hodů začaly sílit hlasy, které se zřejmě pod vlivem nového milénia dožadovaly výrazné inovace dosud praktikovaného postupu. Inovace měla spočívat v zakoupení celého živého vepře a v provedení kompletní zabíjačky (jitrnice, jelita, hory masa a kýble sádla). Hlas lidu sílil: „Již žádné drobné PRASEČINKY, je čas udělat pořádné PRASEČINY“.
Nikdo nepochyboval o tom, že nejlepší místo pro konání této náročné akce bude opět v kůlně chaloupky u HAŠIHO (pokud ovšem domácí pán dovolí). HAŠI byl se vším svolný a ani SOLNIČKA, na kterém by spočívala zodpovědnost za důstojný odchod čuníka do prasečího ráje, nic moc nenamítal. I když se již schylovalo k prosazení velkých PRASEČIN, přece jen se nakonec podařilo zpochybnit tento megalomanský projekt a ponechat vše v již dvakrát ověřených proporcích.
Jako vždy to byl ZADÁK, kdo se ujal zajištění poloviny prasete s další celou hlavou, mnoha náhradními ledvinami a ještě jinými nestandardními díly. Když se mu po velmi zodpovědném průzkumu nejlepších cenových poměrů podařilo několikrát změnit dodavatele čuněcí půlky, roznesla se zpráva, že žádná – tedy ani malá zabíjačka nebude. SOLNIČKA si totiž zlomil ruku a jak jistě každý uzná, bez zdatného mistra řeznického takovou akci zvládnout prostě nelze.
Naštěstí se ukázalo, že na každém šprochu je sice pravdy trochu, ale že i přes skutečnost, že pravá ruka mistra řeznického spočívá od zápěstí po předloktí v sádře, zabíjačka přece jenom bude. Takového chlapa jako je SOLNIČKA přece nemůže rozházet nějaká přeražená zápěstní kostička a mezi námi – jistě by velmi těžko přenesl přes své infarktem ohrožené srdce, že kvůli tomu, že si jako silničář neposypal cestu a praštil sebou na klouzačce, nebudou mít jeho kamarádi možnost si řádně zamastit huby. A tak si SOLNIČKA na zasádrovanou ruku vyfasoval sterilní gumové rukavice, doma si obtáhnul vercajk a v pátek dopoledne s datem 2. Března 2001 se mohlo začít.
Zatím, co ALDA se ZADÁKEM přivezli před desátou hodinou k HAŠIHO chaloupce prase a několik pecnů chleba, SEXMAN přivezl HOCHA, SOLNIČKU a LANDU. Drobný zádrhel byl v tom, že pán domu HAŠI byl až do pozdního odpoledne vázán pracovními povinnostmi. Proto již dříve předal klíč od chaloupky ALDOVI s tím, že se kluci vyznají a vše potřebné si najdou sami. Po vyložení nákladu se SEXMAN vrátil do práce, aby rozmnožoval zahraniční kapitál. Slíbil ale, že se v odpoledních hodinách přijde veselit s ostatními.
A tak se začalo s hledáním a snášením. V chaloupce se prošmejdila půda i sklep. Na plac před kůlnu se přinesl pracovní stůl i kotel. Ke kotli se však dlouho nedařilo najít komínové roury. Mobilním telefonem se kontaktoval HAŠI a zjistilo se, že trouby jsou v sauně (kdo by je tam hledal). Zajelo se pro basy piva a Mattoniho vodu, na zdar díla se do přítomných hrdel nalila z donesených zásob slivovička a už se rychle nosila ze sklepa voda, zatopilo se pod kotlem a začaly se umývat hrnce, kastroly, pekáče a jiné nezbytnosti. Všechen ten cvrkot se zaujetím pozoroval od plotu právník BUDKA, který se přijel nenápadně poptat, kdy že asi se bude vytahovat zelenina z polívky. Poté, co byl částečně uspokojen SOLNIČKOVOU odpovědí („..až to bude hotový, tak to vytáhnu..“), prohodil svoji oblíbenou sentenci o tom, že ho práce vždycky fascinuje tak, že se na ni dokáže celé hodiny se zaujetím dívat. Pak odjel navštívit někoho ze svých četných klientů a klientek.
ZADÁK se velmi snažil získat od SOLNIČKY co nejvíc vědomostí o postupu porcování ani ne padesátikilové půlky pašíka. Na pracovním stole se to nadělení zdálo být najednou trochu malé. Proto došlo mezi znalci k rychlé dohodě a ALDA zajel do města ještě pro nějaké vnitřnosti, aby byla tlačenka fajnovější. Zatímco SOLNIČKA, HOCH a ZADÁK všelijakým způsobem opleskávali a okrajovali stále se menšící torzo čuníka, LANDA čistil a loupal cibuli, česnek, celer, petržel a mrkev. Proto ani dobře neviděl události, které se přihodily na silnici za plotem.
Co se tam tedy vlastně stalo? Silniční nehoda. Díky pohotovosti záchranáře HOCHA se však její následky rychle a celkem uspokojivě zvládly. Krátce řečeno – nezodpovědný řidič, který nepřiměřenou rychlostí projížděl obcí v červeném voze AUDI, srazil na krajnici pokojně kráčející slepici. Jak prohlásil SOLNIČKA: „…byla to pěkná prda“. Chvíli se na postiženou přítomní pánové přes plot jenom dívali, pouze u HOCHA se projevila léta praxe u sanity. Bleskurychle vystartoval, aby chudince poskytl pomoc. Lehce ji rukou uchopil za zmítající se pařátky, vlastní nohou jí něžně přitlačil hlavičku na vozovku a velmi citlivě zatáhnul. Nic nedal na rady světa málo znalých kamarádů, kteří ve své naivní představě o nedotknutelnosti osobního vlastnictví navrhovali, aby slepičku pověsil sousedovi (kterému zjevně patřila) na plot. HOCH se i nadále ke slepici choval jako ke své pacientce a pokračoval v jejím dalším komplexním opečovávání.
Především zařídil rychlý transport nyní již zklidněné postižené do kůlny, aby krátkým operačním zákrokem definitivně problém vyřešil. Prostě jí sekerou na špalku uťal hlavu, poté jí horkou vodou spařil a v ohrádce u HAŠIHO slepic jí svlíkl z peří. Při všech těchto úkonech si HOCH počínal s takovou bravurou, že není pochyb o tom, že někde musí průběžně všechny předvedené gryfy trénovat.
Protože se správně usoudilo, že není vhodné kazit slepici prasetem a naopak, byla čisťounce oškubaná a odborně vyvržená slepička uložena do vody ve vlastním hrnci, postavena na sporák v kůlně a dočasně zapomenuta. Všichni se opět naplno věnovali praseti. Do trouby sporáku se vsunul plech s masitými odřezky, které byly SOLNIČKOVOU zasádrovanou rukou přiměřeně okořeněny.
Na rozdíl od všech minulých PRASEČINEK se SOLNIČKA rozhodl, že tentokrát udělá i jitrnice. Protože v půlce prasete se obvykle už žádná střeva nenajdou, donesl si vlastní. Kdesi je koupil. V malé skleničce jich bylo zasypáno solí asi sedmdesát metrů. Z ne zcela známých důvodů byl mistrem vybrán LANDA, aby střeva rozmotal, nakrájel na délku poctivých jitrnic a na jedné straně dle předvedeného vzoru zašpejloval.
Zdaleka se však ještě neměl LANDA možnost vyrovnat s tímto zajímavým úkolem a už byl s ostatními přizván ke stolu na ochutnávku prvního plechu pečeného masa. Vlastně je třeba poctivě přiznat, že nikdo nikoho ke stolu nezval. Okamžitě poté, co čísi ruka vytáhla pekáč s vonícím masem z trouby se všichni vrhli ke stolu jako vlčáci a každý se snažil urvat, co se dalo. A dalo se hodně.
Když už na plechu žádné maso nebylo, tvrdili někteří, že stejně nejlepší je ta vypečená šťáva a mohutně si v pekáčku máchali své krajíčky chleba. Po chvíli zdravotník HOCH prohlásil, že ne všechno dobré je taky zdravé, zbývající hodovníky odehnal od pekáče a šťávičku si slil do sklenice. Údajně proto, aby mohl pekáč umýt k dalšímu použití.
Postupně se začali scházet další kamarádi. Ministr přes finance ŠVAGR-STRÝC si uspořádal účty a dorazil i STŘEVLÍK. Tím byl osvědčený tým na škvaření sádla kompletní. Protože ALDA právě dokončil odborné stahování sádla z kůží, mohlo se začít s výrobou voňavých a správně křupavých škvarečků.
Přijel i HAŠI. Přehlédl situaci, požádal nezodpovědné jedince, aby se před vstupem do domečku přezouvali a zapojil se do společného díla. Z trouby se vytáhnul další plech pečeného masa a z práce se vrátil SEXMAN. Autobusem dojel GABČA a JARDA (LANDŮV starší syn). Manželkou byl přivezen a kamarádům do opatrování předán i MAPA-PUMPA. Na skok, vařenou zeleninu a kousek masa se opět na chvíli zastavil i BUDKA. Takže – nebýt toho, že se pro zaneprázdnění plesovými povinnostmi ze zabíjačky s velkou lítostí omluvil VEJŠKA a z neznámých důvodů se omluvil i JEŽEK, z důvodu odjezdu na hory nemohl přijít UHERA a pro různé blíže nespecifikované potíže nepřišel KOPR s CIDEM, srotilo by se u kotle s prasetem celé osazenstvo klubu NASA. Nepřítomné však zastoupila jiná známá firma – Karel od kol (zkráceně KAKOL).
I protější chaloupka oživla a ke kvokání slepic se přidalo sakrování jejich majitele. Stěžoval si, že tento týden mu zmizela už čtvrtá slepice a že to musí dělat snad nějaký velký pták. Nikdo však neměl odvahu mu doporučit, aby nenechával pobíhat slepice po silnici, ani že mu tu dnešní neodnesl žádný bájný pták NOH, ale HOCH.
Práce se špejlováním střev se místo LANDY iniciativně ujal HOCH s GABČOU. HOCHOVI se nelíbilo, jak blbě vypadají schlíplé kousky střev visící přes okraj hrnce (kdoví co mu to připomínalo) a bez ohledu na instrukce mistra řeznického i bez ohledu na možnost, že se střeva od konce špejlí proděravějí, shrnul vše na jednu hromadu.
Po dokončení špejlování přešel HOCH k dalším nezbytným pracem. Dobrák HOCH se opravdu v mnoha věcech vyzná – je vidět, že má bohatou a všestrannou praxi. Bude-li se udržovat v kondici, není třeba se obávat toho, že by spolu se SOLNIČKOU a učenlivým ZADÁKEM jednou třeba nedokázali zpracovat do poživatelné podoby třeba i celého vola. Zatím se však společně vypořádali s naložením masa do škopíku (udit se prý bude za tři týdny), s naplněním specielních papírových nohavic tlačenkou a namletím všech zbytků do prejtu.
A nastal čas, aby se připravená střívka začala plnit výborně ochuceným prejtem. Je zajímavé, čím byla SOLNIČKOVA zasádrovaná ruka v původně sterilní rukavici vedena při dávkování koření. Nic nevážil, jenom odsypával z mnoha různých sáčků a při tom mumlal: „…přiměřeně, přiměřeně,..“, potom to zamíchal, ochutnal ….a bylo to ono! Nastal však malý problém. Jak záhy SOLNIČKA zjistil, sádra na ruce mu zabraňovala ve správném stisku a prejt místo do střívka utíkal zpět do škopku. Prohlásil, že se s tím nebude matlat a místo ve střívkách uvaří prejt v chirurgických rukavicích, kterých si prý přinesl do foroty. Plénum však tento postup neschválilo a tak na místo nemohoucího mistra nastoupil ke škopku s prejtem HOCH, aby se pokusil o nápravu. Šlo mu to dobře, bohužel ne dostatečně rychle. Ve chvíli, kdy na přihlížející začala padat beznaděj si vzpomněl ŠVAGR-STRÝC, že má doma nějaký mlýnek s plničkou, která by se asi dala použít. Problém byl ale v tom, jak si pro strojek zajet.
I přes to, že se občas během odpoledne z davu ozvalo, že chybí „zavlažovací referent“ a že je to horší než u Suchánků, všichni přítomní už byli mírně jetí. Jedině STŘEVLÍK, který tankoval místo piva Mattoniho vodu (i když občas proloženou vodou ohnivou) svolil, že se s HAŠÍKOVÝM autem a ŠVAGREM-STRÝCEM pro strojek vypraví. Zatímco se všichni znovu napili na šťastný návrat obou vyslanců, vyráběl trpělivý HOCH další jitrničky. Strašně při tom vzdychal, potil se a zjevně ztrácel i svůj příslovečný optimismus. Ve snaze ukončit kamarádovo trápení, rozhodl se LANDA k riskantnímu pokusu.
Kapesním nožíkem upižlal vršek PET lahve od Mattoniho vody (ještě že se koupila) a požádal HOCHA, aby mu na chvíli uvolnil u škopku místo. Názorným pokusem se ověřilo, že pokud se šikovně navleče střívko na místo, kam se původně šrouboval závěr lahve a pokud se nálevka vzniklá z uříznutého vršku naplní prejtem, potom stačí pouze touto soustavou mírně potřepávat a střívko se samovolně začne plnit. Tento postup okamžitě vylepšil ZADÁK, který se tím koncem vařečky, který hospodyně obvykle drží v ruce, jal šťourat do nálevky a tím nahánět prejt k jejímu ústí. Tak vznikl unikátní kombajn na výrobu jitrnic.
GABČA navlékal střívka na hrdlo nálevky, LANDA s tím třepal, ZADÁK do toho šťoural vařečkou (ujal se termín „šukal“) a HOCH nacpaná střeva odborně špejloval a na plech rovnal úhledné jitrničky. Na nyní již rychle pokračující práci dohlížel se shovívavým úsměvem SOLNIČKA a s obdivem tomuto divadlu přihlíželi všichni ostatní. Idylku plodné spolupráce občas přerušilo bohapusté HOCHOVO zaklení. Stalo se tak vždycky, když se ukázalo, že právě plněné střívko je někde děravé a musí se zkrátit. Tak se stalo, že na pekáči se vedle poctivých jitrnic začaly množit i jitrničky velikosti odrostlejší myši. Když se práce s jitrnicemi chýlila ke konci, šťastně se s plnícím strojkem vrátili oba vyslanci. I oni měli tu vzácnou příležitost, sledovat závěrečnou etapu práce jitrnicového kombajnu značky LAGAHOZA.
Jitrnice se hodily „ovrknout“ do kotle, zbytek prejtu se dal do trouby upéct a mohlo se začít s volnou zábavou. Pod kotlem venku však z pilnosti někdo přiložil, takže voda začala vřít. Při vytahování pracně zhotovených jitrnic z kotle se posléze zjistilo, že skoro všechny popraskaly, většina dobrého prejtu je v polívce a to co zbylo jsou převážně právě ta jitrnicová nedochůdčata. Nikdo si z toho nic nedělal, pouze SOLNIČKA byl trochu smutný. Zato polívka byla mňam, mňam. Byla tak hustá, že se tam většinou ani nepřidávaly s velkou pečlivostí v poledne uvařené kroupy.
Den utekl rychle a najednou byla tma. Práce byla hotová, jíst už nikdo nemohl a tak se vytáhly karty. Postupem večera se utvořili tři hráčské party. Nejvíc bylo živo u stolu, kde se s mariášem potýkal ZADÁK, ŠVAGR-STRÝC, KAKOL a HOCH. Občas zcela nemožné hlášky byly prokládány mnoha jadrnými slovy, po kterých bylo třeba vypláchnout ústa douškem destilátu.
Stejně poctivě, ale bez zbytečných slov se proplachovala dutina ústní u druhého stolu, kde hráli desetníkový mariáš ALDA, LANDA a SEXMAN. Ani HAŠI s JARDOU se v ničem neomezovali, pouze na rozdíl od ostatních se přes „prší“ a „vole lehni“ dopracovali až k „voku“. Celé hráčské doupě hlídal a do sporáku pravidelně dřevo přikládal STŘEVLÍK.
GABČA se totiž kolem desáté hodiny spolu se SOLNIČKOU vydal do bezpečí domácího prostředí. Naopak MAPA-PUMPA se z krátké zdravotní procházky zhruba v tutéž dobu vrátil do bezpečí kolektivní ložnice v HAŠIHO chaloupce. Tam zalehl a snil své sny. Pozdě v noci se ještě pro ALDU stavila jeho žena a odvezla ho domů.
Je možné konstatovat, že během kojení hráčských vášní nebyl nikdo přistižen při falešné hře a že v důsledku toho nedošlo k úbytku hráčů. Přesto se mohlo nejedno oko potěšit nejen pohledem na dobrý list, ale i zajímavými výjevy. O nejpůvabnější scénku večera se zasloužil ŠVAGR-STRÝC, když držel KAKOLA kolem krku a přemlouval ho, aby se s ním napil. Pronesl následující slova: „Karlíčku, aspoň jazýček si omoč, ….. a potom ti dám už pokoj“.
Než se kdo nadál, bylo půl druhé ráno. Vzhledem k tomu, že KAKOL, HAŠI a JARDA museli ráno relativně brzo odjet do města, rozešla se společnost ložírovat. KAKOL a ZADÁK zalehli na karimatky v kuchyňce, HOCH, SEXMAN, ŠVAGR-STRÝC a HAŠI v obýváčku, STŘEVLÍK, LANDA a JARDA se uložili k již pokojně spícímu MAPO-PUMPOVI do ložničky.
Netrvalo dlouho a nastal noční neklid. Postupně se z různých koutů ozývalo pištění cirkulárek, kvílení nenamazaných vrat a smrtelné chroptění dohasínající zvěře. Zatím, co starší záchranář HOCH se nikterak nevzrušoval (zřejmě se na výrobě podivné kakofonie zvuků sám podílel), mladší záchranář HAŠI se při každém zachroptění vymrštil, všelijak podkládal postiženým hlavy, uvolňoval jim dýchací cesty a různě se snažil, aby aspoň chvíli nehlučeli. Když zjistil, že je jeho snaha zbytečná, opustil arénu a uchýlil se do nejvzdálenějšího koutku ve svém domečku, aby se aspoň částečně vyspal.
Ráno, tak jako mnohá jiná zimní rána, bylo kalné. KAKOL, HAŠI i JARDA už byli pryč, když se vařila káva, dojídala vánočka a makovec a zbytkem slivovice z ještě včera bohatých zásob se nabíraly síly do následujících úklidových prací. Zajímavé bylo SEXMANOVO líčení nočních zážitků: „Už jste všichni chrápali, když jsem si řekl, že se podívám na televizi, když spím přímo pod ní. Byla ještě teplá, tak mačkám na všechny knoflíky ….a pořád nic. Tak jsem toho nechal. No a teď čumím. Nebyla to televize, je to krb“.
Když všichni přítomní dostali opět chuť do života, rozdělal se oheň ve sporáku i pod kotlem a začalo se s umýváním nádobí a s úklidem. Ani to tak dlouho netrvalo. Když se před jedenáctou vrátil HAŠI, bylo už všechno skoro uklizeno. Od manželky se vrátil ALDA, na místo činu se znovu přijel podívat SOLNIČKA.
Převážně v HOCHOVĚ režii se odehrálo dělení výslužky a jak se již dávno stalo dobrým zvykem, před polednem byla společnost připravena na povel k rozchodu. Poslední poděkování HAŠIMU za poskytnuté útočiště se konalo již mezi vrátky. ALDA odvezl STŘEVLÍKA a HOCHA, ŠVAGRA-STRÝCE a LANDU odvezl SOLNIČKA, pro MAPU-PUMPU a SEXMANA si přijely jejich rozpustilé ženy, které se celý předcházející večer z hospody dožadovaly mobilem aspoň telefonického kontaktu se svými protějšky.
A to je skoro vše. Zbývá pouze dodat, že na základě zvláštního způsobu obohacení vepřových hodů slepičí polévkou bylo rozhodnuto, pokřtít tuto opět velmi zdařilou akci jménem PRASLEPIČINY.
Pokud nám chuť a síly vydrží, tak příště – ….prasata, třeste se!!!!
Dopsáno v předvečer bývalého MDŽ, v roce 2001.
Dle svých zážitků zaznamenal LANDA.
Žel, i k opačnému výsledku – tedy k rozvolnění vztahů v partě může při společných akcích někdy dojít. Stane se tak obvykle tehdy, když se výhrady či vzniklá nedopatření nepodaří hned řádně ventilovat a vyjasnit. Tak jako nikde, ani v partě NASA nebylo a není vše ideální, a tak se během času projevil ve vývoji vztahů i náznak druhé alternativy. Bylo to někdy v únoru 2008.
Aby se určité skutečnosti uvedly na pravou míru, dovolil jsem si kamarádům vyjevit své pocity následujícím – poněkud neobvyklým způsobem.
Poslední PRASEČINY.
Překypujíc pocity plnosti, popisuji průběh posledních prasečin. Předem prosím – posuďte pravdivost, podumejte, případně poopravte prezentované postřehy.
Prostor pro přepracování přivezené půlky prasete poněkolikáté poskytl Petr. Přístřešek před „Petrovým palácem“ – Pavlovo pracoviště – postupně plnili přicházející přátelé. Po přivítání přiměřeným přípitkem pomáhali Pavlovi připravit polívku, pečínku, prejt – prostě prasečí pochoutky. Převážně pracovali pilně.
Příjemnou pracovní pohodu přerušilo počasí. Poryvy přivály průtrž. Po průtrži, po pořádném prospání po předchozím plese, přijel pan „P“. Prošel pivnicí, přisedl, pojedl, popil. Poté průběžně projevoval podivná přání. Požadoval perfektní pečivo, požadoval pikantní přílohy, požadoval posypání pečínky pepřem – prostě pořád poroučel. Průběžně provolával: „Plzeň, Plzeň“. Pitím piva poblíž postaveného pivovaru pohrdal. Přesto pil poctivě, prohlašuje: „Práce patří plebejcům“.
Po poledni postupně přecházely práce přes poklízení po přípravu pytlíků prejtu. Přepočítání platících přítomných provedl pokladník. Přiměřeně počtu platících plnili Pavlovi pomocníci připravené pytlíky.
Pivnici prozvučely popěvky pijáckých písní. Pohodu poněkud pokazilo prohlášení příznivce Paroubkovy partaje pana „P“: „Pokud požadujete přesnější popis připravovaného putování po Pošumaví, pánové, polibte …..“. Posléze, po překvapivě prudkém povídání přítomných pánů, povolil. Přislíbil podrobnější popis přítomným příště předat.
Poněkud překvapeni právě předvedenou “paroubkovštinou“, pokračovali přátelé poměrně podařenými pěveckými pokusy. Popíjení piva prokládali pojídáním pokrmů, připravených Pavlem podle prastarých postupů.
Přikvačil podvečer, přilehlá příroda potemněla. Po přátelském potřesení pravicí postupně přecházeli přítomní před přistavená přibližovadla. Početná parta přejížděla pod přímou péči poloviček pouličkou.
Poslední přítomný – Pavel Pumpič posléze poznal poněkud problematické počínání předchůdců. Proč? Pumpič postrádal připravený pytlík prejtu. Pouhý přehmat při překotném přesunu? Pracoval poberta?
Pitomá příhoda. Příště prosím, pozor! Podobné přehmaty pokaždé pokazí pozitivní pocity.
Promiňte postaršímu popletovi podivný popis příhod při posledních prasečinách. Předem předpokládám poklidný průběh příštích prasečin.
Poklona
Planda