JARO 2008 – z Horní Plané přes Rakousko na Moravu.
Řízením osudu se stalo, že toto byla další klubová expedice, které jsem se nemohl účastnit. Opět to byl MAPA-PUMPA, kdo se na požádání ujal záznamu skutečností, spojených s touto cestou.
Den mínus první a první (7. až 8. 5. 2008).
Trasa jarní expedice byla INÓŠKEM pečlivě utajována. Po konzultacích, či lépe řečeno skoro inzultacích (na prasečinkách) byla částečně odtajněna. KAKIN návrh trasy pečlivě virtuálně projel na komplu a prohlásil, že INÓCH si stejně pojede, kudy bude chtít.
Tentokrát jsme vyrazili pozdě večer vlakem do Brna. První překvapení bylo u pokladny: „.. pánové, kampak, vždyť první vlak do Brna jede až ráno; vlak kterým hodláte dnes jet je vypravován jen v pátek a dnes je středa“, děla nám paní pokladní. I vysvětlili jsme jí, že: „…je sice středa, ale protože zítra je svátek, je to pro ČD tak, jako by byl pátek“. Měli jsme pravdu. Motoráček se dvěma vozy skutečně přijel. INÓŠEK, STŘEVLÍK, KAKOL, JEŽEK, GABČA, ŠVAGR-STRÝC, VEJŠKA a MAPA-PUMPA nasoukali do jeho útrob 8 kol a sebe. ZADÁK a KAKIN jeli do Brna po vlastní ose. Než jsme tam dojeli, tak jsme do vlastních útrob nalili preventivně (na zahřátí) zelenou a trochu načali i něčí slivovici.
V Brně se k výpravě přidal LACO. Nasedli jsme na noční rychlík do Chebu. Místa pro kola byla zarezervována do Plzně, takže vše proběhlo OK. Cestu do Plzně většinou každý spokojeně prospal.
Ráno v 6 hodin nastalo v Plzni přesedání na vlak do Horažďovic. Rezervaci kol jsme již neměli, problémy se ale nepředpokládaly. To jsme ovšem netušili, že stejný vlak hodlá využit asi třicetičlenná skupina plzeňských cyklistů. Jeli do Budějovic.
Statná vlakvedoucí tvrdošíjně trvala na tom, že se kola do vozu nevejdou a že nikoho nenaloží. Zde projevil svoji rozhodnost GABČA. Ani nevím, pod jakou záminkou se dostal do vozu (asi chtěl té babě ukázat svůj nový služební průkaz na dráhu) a začal rvát bicykly do vozu. A ejhle – skoro všechny (hlavně ty naše) se tam vešly. A to ŠVAGR-STRÝC si pořád brblá cosi o „blbejch inženýrech“ (přičemž netuší, že jím zanedlouho bude sám prohlášen).
Do Horažďovic jsme dojeli v 7 hodin. Nádraží zelo prázdnotou, hospoda byla zavřená, a tak nám nezbylo nic jiného než navléknout na sebe veškeré ošacení. Teploměr na nádraží ukazoval jeden stupeň pod nulou.
Vydali jsme se na projížďku Horažďovicemi, nakoupili pečivo a s pomalu přibývající teplotou vyrazili na trasu. Asi po půlhodince jsme se trochu zahřáli. Když na STŘEVLÍKA přišlo nutkání na ranní „bobkování“, ostatní toho využili a odkložili si také přebytečné vrstvy svého ošacení.
Jeli jsme mírně zvlněnou krajinou. Pohoda. Sjeli jsme do údolíčka, kde se do kopce vinula silnička lemovaná dlouhou pastvinou, která byla na vzdálenější straně ohraničena potokem. Od silnice pastvinu odděloval plot. Na pastvině se pokojně páslo asi stohlavé stádo krav. Nevím, kdo jim dal povel, ale všechny začali utíkat souběžně s naší trasou. Užasle jsme pozorovali tuto běžící masu hovězího, jak se ladně pohybuje vpřed. Jen jsme doufali, že ty krávy vědí, kde mojí vymezený prostor a nehodlají okupovat silnici, po které jsme jeli my.
Po vystoupání na kopec jsme ještě z uctivé vzdálenosti pozorovali již zklidněné stádo a odkládali další svršky. Bylo již docela teplo. Při čekání na opozdilce LACO fotografoval. Když jsem dojel spolu s GABČOU, který byl zřejmě ještě unaven po svém heroickém výkonu při nakládání kol, mohlo se vyrazit dál.
Pokračovali jsme krásnou jihočeskou krajinou. Všude kolem pole, lesy, louky a pastviny, které nás udivovaly svěží zelení a žlutými skvrnami blatouchů. Ty se střídaly s bílými sasankami a neskutečným množstvím šedých chomáčů již odkvetlých pampelišek.
Před desátou jsme dorazili do Volyně. Nastalo hledání hospody, dosud to byla suchá trasa. V parku jsme narazili na pěknou restauraci s terasou, bohužel otvírali až v 11 hodin. Stalo se ale, že úderem desáté jsme byli vpuštěni, dokonce pivem a následně i polévkou obšťastěni. Sluníčko již pěkně topilo a kilometrů zatím mnoho na tachometru nepřibylo.
Pokračovalo se dále. Chtěli jsme prověřit, jestli opravdu „…nejlepší holky jsou od Vlachova Březí“, jak se praví ve známé písni. Nebylo nám ale přáno. Ani si nevzpomínám, že bychom nějakou holku vůbec potkali. Projeli jsme Husincem, kde LACO zavelel: „Barbaři stůjte, zde je rodiště mistra Jana“. Styďme se! My to památné stavení pokládali za zanedbanou hospodu.
Na další cestě někdo lepil, ale kdo to byl, to už nevím. V poledne jsme dorazili do Prachatic, kde jsme na starobylém náměstí zasedli na zahrádku před hospodou, abychom obědem doplnili síly na výstup do nebeských výšin šumavských kopců.
Během oběda přišel velitel INÓŠEK se zprávou, abychom příděl energie nezanedbávali, protože zjistil, že ubytovatel STŘEVLÍK zajistil nocleh ne v deklarované Horní Plané, ale v Bližné, což je asi o 15 km dál. Takže naplánovaných 110 km bude určitě překročeno.
Po této zprávě začali KAKOL a ŚVAGR-STRÝC uvažovat o „náhradním řešení“. První byl handikapovám nepřipravenou fyzičkou, druhý byl omezen stále probíhající rekonvalascencí utrženého svalu. Po poradě oznámili, ať si jedeme kam chceme, oni že pojedou vlakem do Volar a s partou se setkají v Horní Plané.
I stalo se. My se vydali na cestu. Opravdu stále do kopce. Dlouhé přímé stupání lesní cestou bylo ukončeno v Litinském sedle. Na horu Litín 1096 m jsme nejeli, ale bylo to již jen kousek. Lesní cestou do Zbytin jsme se kochali pohledy na šumavské velikány. Místy to vypadalo, že si na ně můžeme i sáhnout. Byl to úchvatný pohled.
Zbytiny leží na náhorní planině. Je to malá roztažená vesnička s hospodou. Kolem jen pár starousedlíků a několik Holanďanek, které nás obšťastňovaly svoji přítomností a nabídkou bujných tělesných proporcí. Po naší přítomnosti však nijak netoužily, jejich zájem se zaměřil na vybrakování hospodské lednice s Algidou.
I pokračovali jsme do Arnoštova, poslední obydlené osady před vjezdem do vojenského prostoru. Na rozlehlých pastvinách, které nás obklopovaly, bylo opět nebývalé množství pampelišek, tentokrát ale ještě sytě žlutých, neodkvetlých. Jak ubývalo lidí, přibývalo Holanďanů. Asi je zde jejich ráj. V jedné lokalitě pro ně nevídané hory a hluboké lesy v bezprostřední blízkosti rozlehlé vodní hladiny Lipna.
Hned za Arnoštovem jsme vjeli do lesa s označením „Vojenský prostor Boletice“. Uvědomili jsme si, že jsme v EÚ a NATO. Všechny nápisy, výstrahy, zákazy a nařízení nás provázely i v angličtině. Krásná příroda, nikým nedotčený les. Dlouhá strmá stoupání se střídala s krátkými sjezdy. Konečně jsme se dočkali, konečně nejvyšší bod trasy. Nutné foto zdokumentuje dosažení tisícimetrové nadmořské výšky a potom hurá s kopce do údolí Vltavy.
Dál už to šlo, ale únava vykonala své. Po silnici do Horní Plané to nebylo tak daleko, ale ubíhalo to pomalu. Ani nevím kde jsme se setkali s KAKOLEM a ŠVAGREM-STRÝCEM.
Z Horní Plané se pokračovalo do Černé v Pošumaví a začala se hledat Bližná. Po krátkém tápání jsme se kolem deváté hodiny večerní (již za soumraku) a jako partyzáni (oklikou zezadu) dostali k vytouženému cíly naší cesty.
Čekal nás studený kamenný objekt. Ale s postelemi, teplou vodou a hospodou. O tepelné pohodě noclehárny může podat svědectví můj ranní nález vedle spícího INÓŠKA, který byl v posteli navlečený do bundy a čepice.
Den druhý (9. května).
Ráno jsme vyrazili do Černé v Pošumaví. Tam byl již život v plném proudu. Našli jsme obchod, koupili snídani, kterou jsme na lavičkách před krámem zkonzumovali. Jen ZADÁK neměl na jídlo čas; stačila mu kofola a sudoku.
Sedli jsme na kola a šlapali opět stále do kopce, který neměl konce. Odměnou za ranní námahu nám byly nádherné výhledy na vysoké kopce a černou hladinu lipenského jezera. V lese jsme vjeli opět do vojenského prostoru, a stále šlapali nahoru. Po dosažení vrcholu už bylo hej. Projeli jsme Květušínem, následovaly dlouhé sjezdy opuštěnou krajinou, až se objevil kouzelný pohled na Polnou na Šumavě s nádražíčkem jak vystřiženým z Ostře sledovaných vlaků. Začalo být teplo i při sjezdech dolů. Pokračovali jsme po silnici do Boletic a přes Kájov do Českého Krumlova.
Již dříve objevil KAKOL drobnou závadu na plášti velitelova kola. Při průjezdu Krumlovem byla objevena cykloprodejna. INÓŠEK pod dojmem KAKOLOVA nálezu využil příležitosti a zakoupil si nový plášť. Následovala nerudovská otázka – kam s ním. Starý byl ještě dobrý. Ale co když nevydrží?
Nakonec to INÓŠEK vyřešil tak, že pro nový plášť zhotovil výztužnou konstrukci, kterou upevnil k báglu na nosič kola. Zezadu vypadal jako Honza Veselý, Křivka nebo Kubr při „Závodech míru“; ti ale měli galusky na zádech.
Následovala projížďka Krumlovem. Nejdříve podél Vltavy a starými uličkami města. Pokochali jsme se pohledem na zámek z vyhlídky, provedli nezbytné pořízení fotodokumentace a na náměstí vydatně poobědvali.
Následoval odjezd z města do kopce po značně frekventované výpadovce na Budějovice. Po krátké poradě jednoznačně zaznělo: Tudy tedy NE! A tak jsme na vrcholu stoupání odbočili doleva. Zavládl klid a mír.
Po chvíli jsme odbočili vpravo a sjeli do Zlaté koruny. Nádherné místo, skoro jako lázně. Čisto, klid a klášter. Po krátké jízdě jsme se dostali zpět na námi zavrhovanou a předtím opuštěnou výpadovku. Jenže asi o půl kilometru dál. Nezbylo tedy nic jiného, než po ní do kopce pokračovat dál. Netrvalo to dlouho a odbočili jsme opět na klidné cesty směrem na Mojné.
Žízeň byla veliká, hospoda nikde. Až jsme objevili zavřený hotýlek. Majitel se slitoval a řádně nás napojil. Bylo to nutné, byl již odpolední žár a bylo třeba se alespoň na chvíli před sluncem schovat.
Po odpočinku jsme přejeli přehradí jezero Římovské přehrady na Malši a stoupali na jediný kopec na obzoru. Na vrchlu kopce byl Svatý Jan nad Malší. Sedli jsme do stínů stromů před kostelem a z vedlejší hospody si donášeli piva. Pak to šlo doslova s kopce. Asi po 12 kilometrech jsme dorazili do Trhových Svin. Našli jsme již dříve poznanou a oblíbenou restauraci. Prý si dáme jen pivo a lehkou svačinku. Tak se i stalo. Náhle však LACO objevil na jídelním lístku dřevorubecký stejk 300 g. Za 99,- Kč. Následovala výzva: „MAPO, jdeme do toho!“. Copak jsem ho v tom mohl nechat samotného? I nažrali jsme se na prasknutí.
Další cesta již vedla krásnou jihočeskou krajinou plnou rybníků. Projeli jsme hradbami na náves vesnice se záhadným jménem Čižkrajice. Při studování mapy na křižovatce jsme objevili napravo autobusovou čekárnu a na ni pověšené dámské kalhotky, nalevo malý, asi hektarový rybník, jehož hladina byla pokryta lekníny a jinou vodní florou, která vytvořila souvislý koberec. Prostě nádhera!
Pokračovali jsme po silnici, vjeli na polňačku, pak už jen na louku, objeli jsme několik rybníků a dostali se zpět na křižovatku, ze které jsme vyjeli. Po zkontrolování neporušenosti zarostlé vodní hladiny a pověšených kalhotek, jsme tentokrát vyrazili správným směrem. Ono ani nebylo jiné volby; buď se vrátit do Trhových Svin (odkud jsme přijeli), nebo si udělaj ještě jedno stejné kolečko a skončit znovu na stejném místě, kde jsme právě byli. Jiná možnost už nebyla.
Velitel nezklamal a bezpečně nás provedl dalšími nástrahami cesty do Horní Stropnice. Na trase se však objevilo ještě jedno dilema. Velitel rozhodl správně po značené cyklostezce, ale STŘEVLÍK nevydržel a zavolal ubytovateli. Ten nelenil, přijel pro nás Škodovkou a po normální silnici nás dovedl k nádherně upravené ubytovně.
Po provedené očistě se šlo na náměstí do známé hospody. Následovaly žrací orgie, kterých se nezúčastnili jen LACO a MAPA-PUMPA. Ti měli dosud plné bachory. Při večeři se vzpomnělo na HOCHA a jeho narozeniny. ŠVAGR-STRÝC v jeho zastoupení poručil všem alpinky.
Den třetí (10. května).
Ráno jsme opustili vlídnou ubytovnu a vydali jsme se do marketu posnídat, nahradit ztráty (JEŽEK ztratil brýle) a nafasovat menáž pro přejezd Rakouska. Za chvíli jsme dorazili do Nových Hradů. Na náměstí jsme prostudovali další trasu jízdy a vydali se na bývalý hraniční přechod směr Pyhrabruck. Přechod zel prázdnotou.
Po vjetí na louku jsme jeli asi 20 km lesními cestami, místy nahoru a zase dolů s krásnými výhledy na pylem zažlucené lesy, až jsme dojeli na nekonečnou panelovou cestu. Ta nás zavedla do Vitorazka, kraje poznamenaného dělením území po obou světových válkách. Usedlíci tam během několika desetiletí byli střídavě občany Rakousko-Uherska, Česka, Německa a snad i Rakouska, aniž by opustili svoje bydliště. Překvapením pro nás bylo, že do lesa vjelo 11 cyklistů a u památníku maďarských židů nás bylo 10 plus jeden žlutej – asi Číňan. Ti jsou snad všude. Po sundání brýlí se ze žluťáka vyklubal KAKIN, obalený pylem. Byla to zřejmě odměna za to, že jezdí na špici peletonu a jako první pochytá rozmary počasí a přírody.
V Českých Velenicích jsme opět načerpali síly polévkou i pivem a vjeli jsme do náruče Rakouska. Tu nám nabídnul Gmud. Orientace byla již ztížena neznalostí tamního místopisu, ale pamatuji si na Hoheneich, Purbach, Langschwarza, Heinrichs, Jandleing a další. Na příjezdových cyklotrasách z Česka byly instalovány velké tabule s česko německým textem „Vítej cyklisto v EU, jsi v Rakousku“. Byl to zvláštní příjemný pocit, se kterým jsem se ještě nesetkal. V Rakousku se jezdí po cyklotrasách, vedoucích po úzkých ale perfektně udržovaných asfaltkách, kde motoristé respektovali přítomnost cyklistů.
Jediný pokus velitele o jízdu po normální cestě skončil nezdarem v poli na okraji lesa. Bylo poledne, slunce svítilo, ale foukal čerstvý vítr. Na palouku u lesa jsme zasedli, někteří i zalehli k obědu z vlastních zásob.
Další cesta vedla do vesnice Thaya. Tam se u kostela konala svatba. Zdálo se, že svatební zvyky jsou stejné jako u nás. Žízeň byla veliká a tak jsme zastavili u hostince, který se připravoval pro svatebčany. Vstoupili jsme do výčepu a objednali si pivo. Na počest nepřítomného LANDY to byl Kaiser Bier.
Další putování nás zavedlo do Karlsteinu. Nádherné údolí Moravské Dyje a bílý hrad na skále. Přes osady Thuma, Rossa a Welkertschlag jsme neomylně mířili ke státní hranici země Moravské.
U malého pomníčku jsme zjistili, že po překročení příkopu u silnice jsme již doma. To nás vyhecovalo natolik, že jsme zapomněli na itinerář, vstoupili do Česka a polní cestou mezi křovím a loukami dojeli na normální zemědělskou silnici. Na křižovatce přišlo dilema. Rozcestník ukazoval další směr naší cesty doprava, zdravý rozum však velel doleva. Nepohádali jsme se, ale rozdělili se. LACO a KAKOL jeli doleva do Hluboké, my ostatní po značené cyklostezce do Vratětína.
Asi po 3 km jsme zjistili, že jsme na stejném místě, kde jsme překročili před hodinou hranice, ale z druhé strany. Nějaký šprýmař zřejmě otočil rozcestník. Pak už jsme jeli po silnici podél hranic přes vesničky Schaditz a Luden do Oberthumau, hraničním přechodem, dnes využívaným asi jako rakouský kultrák do Vratětína, kde jsme se všichni setkali.
Zasedli jsme k pozdnímu obědu, který se kvůli probíhajícím zvěřinovým hodům protáhl skoro do 17 hodin. MAPA-PUMPA a JEŽEK, vědomi si ještě 30 kilometrové vzdálenosti od Vranova, se po načerpání instrukcí od velitele vydali napřed.
Asi po 5 km u hájovny byla křižovatka, avizovaná v pokynech. Škaredá silnice se stáčela zpět do Vratětína, doleva směřovala pěkná lesní asfaltka. Ta vyhrála. Cesta vedla krásným lesem nejprve po rovině, pak s kopce do hlubokého údolí a zase do kopce. JEŽEK zbystřil a následně prohlásil: „A jsme v prdeli“. A měl bohužel pravdu.
Museli jsme se vrátit k hájovně a pokračovat po škaredé silnici. Asi po 100 m jsme narazili na správnou křižovatku. Sjeli jsme k Dyji a pokračovali dlouhým stoupáním přes Stálky, Šafov do Vranova nad Dyjí. Když jsme za soumraku přijížděli k ubytovně, KAKOL nás vítal slovy: „Kde jste? Vždyť jste vyjeli napřed!“.
Po večeři jsme brzy ulehli (ujeli jsme asi 115 km). Spánku odolal LACO a pár dalších nezmarů. Ti šli pokračovat v pivní krasojízdě a domluvit exkurzi v elektrárně.
Den čtvrtý a poslední (10. května).
Po snídani jsme ještě projeli Vranovem, podívali se na dřevěnou plastiku Dyje a jeli k přehradní hrázi na exkurzi. Exkurze byla zajímavá, ale tlačil nás čas. Poslední etapa byla nejdelší.
Na hrázi jsme dali pivo, a pokračovali Vranovskou zátokou nekončícím kopcem do Šumné. Silnicemi a lesními cestami jsme přijeli do Pavlice. Přejeli hlavní tah Znojmo – Jihlava a přes Boskovštej dojeli do Jevišovic. Blížilo se poledne, tak jsme zůstali v pěkném penzionu na oběd.
Do pedálů se po vydatném obědě a pivech už moc nechtělo. KAKOL pociťoval únavu a hledal nějakou skrčku, jak si trať zkrátit. Nakonec se oddělil a jel směrem na Miroslav, kam pro něho přijel autem brácha. Ostatní pokračovali přes Střelice, Tavíkovice, Horní Kounice, kolem stále se přibližujícím a zase vzdalujícím se věžím Dukovan do Vemyslic.
Po pivní poradě začal zrát plán na další skrčku. Bylo pozdní odpoledne, sil ubylo a domů zbylo ještě asi 70 km. V Moravském Krumlově na nás čekal ALDA na motorce. Přijel nám naproti. Při pivě se probudil zdravý rozum u INÓŠKA, LACA, STŘEVLÍKA, GABČI, Š-S a M-P. K „rozumným“ se dokonce přidal i VEJŠKA. Ten měl problémy s ozubením. Nikoliv v převodech kola, ale ve vlastní dutině ústní. Rozum zvítězil a tak jsme vyjeli kopec k místnímu nádraží na vlak. KAKIN, JEŽEK a ZADÁK se vydali domů dle původního plánu na kole.
Na nádraží bylo živo. Náčelník stanice nás nejdříve ujistil, že vlak nám vezme kola, pak znejistil, protože byla neděle a v neděli vlak kola nebere. Při průjezdu vlaku z Brna do Bohutic, což byla poslední stanice kam vlak jel, se výpravčí domluvil s vlakvedoucím, že na zpáteční cestě do Brna nás vezme.
To však nechápal STŘEVLÍK a přesvědčoval náčelníka stanice, že vlak do Brna jede na jih a ne na opačnou stranu, než ukazoval on. To výpravčího tak rozhodilo, že nakonec INÓŠEK musel náčelníka stanice přesvědčit o tom, že si STŘEVLÍKA bereme na víkend domů z ústavu.
Za chvíli se vlak vracel a my nasedli. Mysleli jsme si, že v pohodlí motoráčku dojedeme až do Brna. Jak je však všeobecně známo, myslet znamená hovno vědět. A tak se taky stalo. Průvodčí nám sdělil, že vlak sice jezdí až do Brna, ale ne v neděli. „V Ivančicích si přesednete na vlak z Oslavan“, řekl nám ten dobrý muž. I zavládla nejistota, co to bude za vlak a zda nám vezme kola.
Na nádraží v Ivančicích čekal vláček se třemi vozy a byl plný lidí. Z posledního vagonu vykouknul mírně hvízdutý kluk a zahalekal: „Hej, vy kluci s kolama, pojďte k nám do vozu“.
A byla sranda. Parta cyklistů se vracela z pobytu v Dalešickém pivovaru. Byli patřičně zásobeni 0a podělili se s námi. Chtěli si na cestu z Oslavan do Brna rezervovat ve vlaku místa pro kola. To jim však ČD odmítly, protože tento vlak nemá služební vůz. V dopravním řádu však zjistili, že si mohou pronajmout celý vagon a finančně je to vyjde levněji. Využili jsme jejich pohostinnosti „dopita“.
V Brně se ještě absolvoval poslední přestup na vlak a úderem sedmé hodiny jsme byli v Blansku. Zbytek party, který se z Moravského Krumlova vydal po původně plánované trase přijel asi půl hodiny po nás. A to ZADÁK musel ještě opravit řazení. Prdlo mu lanko. Naštěstí měl JEŽEK náhradní. Ten den kluci ujeli asi 145 km. Kdy se dostal domů KAKOL nevíme, ale je známo, že ho zavezl brácha autem až do Jedovnic.
Na základě nezapomenutelných zážitků sepsal až 13.února 2010
MAPA-PUMPA..
