2004 Novohradské Hory

            Jak bylo v Novohradských horách.

                 (Zpráva o cestě party z NASA na kolech ve dnech 24. až 28. září 2004).

První den (pátek).

24. září v 6:32 naložili na nádraží v Blansku ALHAS, GABČA, INÓŠEK, KAKIN, KOPR, LANDA, STŘEVLÍK, VEJŠKA a ZADÁK své bicykly s batožinou na vlak do Brna, kde je následně svižně přeložili do rychlíku ROŽMBERK. Pár minut před odjezdem z Brna si do zavazadlového vozu naložil své kolo i LACO, který trochu zaspal. Cílem cesty vlakem byly České Budějovice.

Nápad na putování po Novohradských horách pocházel od KOPRA. Již začátkem roku inzeroval možnost zajištění noclehů na lesácké chatě v Hojné Vodě. Návrh se ujal. Stanovil se termín cesty a KOPR zajistil ubytování. Za několik týdnů se však zjistilo, že ne všem z potenciálních účastníků výletu termín vyhovuje. JEŽKA pracovně vázal Strojírenský veletrh a VEJŠKA měl již naplánovanou jinou akci. A tak se cesta posunula o týden blíž k podzimu.

I když nový termín kolidoval ŠVAGRU-STRÝCOVI se svatbou vlastní dcery, podařilo se mu přesvědčit mladé, aby si i oni šoupli svatbu na jindy. Nakonec se stalo, že JEŽEK ani MAPA-PUMPA, HOCH, SEXMAN a ALDA nemohli jet vůbec a ŠVAGR-STRÝC se mohl k partě připojit až o den později. Škoda, že se muselo manipulovat s původním termínem. Zatímco před týdnem se léto loučilo překrásným počasím, při odjezdu party pršelo a meteorologové předpovídali jen změny k horšímu.

Navzdory chmurné předpovědi počasí se VEJŠKA, KAKIN a ZADÁK rozhodli opustit útulná kupátka rychlíku již v Jindřichově Hradci, aby na bicyklech absolvovali původně plánovanou, přes 80 km dlouhou cestu k místu ubytování v Hojné Vodě. Zbytek party zvolil o hodinu delší cestu vlakem, ale zato o polovinu kratší cestu na kolech z Českých Budějovic.

Po pravdě je třeba poznamenat, že záměr o možném dělení party na „vlčáky“ a „normální“ byl již předem důkladně prodiskutován. Po původním KOPROVĚ odsudku tohoto záměru se prosadila liberálnější koncepce. Nechť se postupuje tak, že si každý vybere podle své chuti a schopností, zda se chce věnovat sportovním výkonům a „honit kilometry“, nebo zda se chce cestou pozdržet na zajímavých místech, poučit se čtením informačních tabulí, či jinak v poklidu a pohodě prožít putování krásným krajem. Dál je třeba poctivě přiznat, že k druhé alternativě se přihlásili nejen „ti rozumní“, ale i ti, kterým holt již schází elán a výkonnost mladších borců. Jak vidno – není nad rozumnou domluvu!

Ještě před příjezdem do Budějovic parta z vlaku zavolala SEXMANOVI. Je v Budějovicích zaměstnán a ještě v létě sliboval, že také s partou pojede. Ale protože se tak nestalo, zrodil se nápad, trochu ho poškádlit. Když mu GABČA po telefonu oznámil, že právě přijíždíme a že „…pro samou žízeň máme takový hlad, že nemáme kde spát“, tak se SEXMAN poněkud vylekal. Rychle však zareagoval a začal vysvětlovat, že „…opravdu se nemůžeme sejít, protože za chvíli odjíždí tam, odkud ostatní ráno vyjeli“. Popřál všem úspěšné putování a kvapně se rozloučil.   

Budějovice přivítaly cestovatele celkem příjemným, i když poněkud chladným počasím. Z nádraží se pod vedením INÓŠKA vyjelo nejkratší cestou z města s tím, že první zastávka s obědem bude až v Trhových Svinách. Záměr se zdařil. Dokonce se podařilo najít restauraci s učňovskou obsluhou, kde bylo možné s úsměvem a pochopením sledovat začátečnické pokusy budoucích servírek a číšníků. V kuchyni však již zřejmě vládl kuchař s určitou praxí, neboť krmě byla chutná.

Po obědě se dál už bez přerušení pokračovalo silnicí kolem Žďárského rybníka do Nových Hradů. Tam bylo třeba vyzvednout klíč od ubytovny. Po zdolání prudkého stoupání na novohradské náměstí a po další krátké projížďce ulicemi města, přečkala parta první krátkou dešťovou přeháňku pod přístřeškem na dvoře lesní správy.

KOPR i ostatní se přivítali s mladým sympatickým lesákem. Ten po krátké domluvě naložil KOPRA s bicyklem a bagáží všech do služebního auta a odjeli do Hojné Vody. Ostatní měli již bez zátěže pokračovat posledních 15 km na kolech za nimi. 

První zastávka se však udělala hned po pár desítkách metrů v hospůdce u náměstí. Tam se přečkala i další krátká přeháňka. Teprve když KOPR zavolal, že bude za necelou hodinku čekat u kostela v Dobré Vodě, zaplatila se nevelká útrata a vyjelo se. Po dešti a pár pivech se nyní již bez báglů šlapalo do kopců docela dobře.

Od opraveného kostela v Dobré Vodě, kde vyvěrají léčivé prameny, byl v klidném podvečeru pěkný výhled do kraje. Když se všichni dosyta pokochali pohledem směrem k Českým Budějovicím a Temelínu, vyšlápl se ještě krátký kopec do Hojné Vody. Tam kousek za hřbitovem přivítal mírně unavené cestovatele objekt, který rozestavěla a následně zdevastovala armáda. Původní stavba byla určena pro ubytování obsluhy radarové hlásky na Kraví hoře. Poté, co padla „železná opona“, zchátralou stavbu koupila, zbořila a nově postavila lesní správa jako ubytovnu pro lovecké hosty.

Po uložení kol (podél dřevem obložených stěn v jídelně), po nalezení volných postelí v některé ze čtyř podkrovních ložniček, rychlém osprchování upocených těl (bojler obsahoval dostatečnou zásobu elektrikou ohřáté vody) a po rozvěšení mokrých svršků k sušení všude, kde se dalo, začali se jednotlivci postupně vydávat na další průzkum. Mimo velmi dobře vybavené kuchyně (elektrický sporák, lednička, kávovar a všechno myslitelné nádobí), přepychové klubovny s množstvím loveckých trofejí a televizorem, neušly pozornosti ani tři útulné záchodky.

Jen co se družstvo, které přijelo od Českých Budějovic trochu rozkoukalo, dorazili i jezdci z Jindřichova Hradce. A to se začalo již pomalu smrákat. 

Ubytování bylo pěkné, leč ložnice nebyly zcela rovnocenné. Zatímco KOPR s LANDOU ložírovali v manželské posteli, ve které by se jistě mnohem lépe vyjímala ministerská milenka (měl k nim přilehnout po svém opožděném příjezdu ještě ŠVAGR-STRÝC), byly v ostatních pokojích pouze válendy. Jeden pokojík neměl ani okna. Zřejmě to byl přístěnek pro služebnictvo. Problematickým se ukázalo rovněž živelné rozmístění nocležníků. LACO, který nemiluje noční akustické produkce parťáka, který na něho vyšel, si hned přenesl slamník do jídelny. VEJŠKA si zase pro své sny vybral lenošku pod parohama v klubovně.    

Večer se celá parta sešla v hotelové restauraci na náměstíčku. Mimo vzájemného sdělování poznatků, kterými obšťastnil odcházející den jednotlivé jezdce, se i lehce plánovalo. Pokud bude počasí přát, vyrazí se do Rakous. VEJŠKA měl nastudovanou cestu v délce něco přes sto kilometrů, INÓŠEK prosazoval cestu podstatně kratší. Opět bylo na každém, aby se rozhodl, kterému vůdci věnuje svůj den. LANDA to měl jasné. Oznámil, že nepojede do ciziny, ale vydá se směrem do vnitrozemí naproti ŠVAGRU-STRÝCI.

Cestou z hospody svítily hvězdy. A tak s přáním, aby i druhý den bylo aspoň trochu pěkné počasí, usínalo v lovecké útulně deset natěšených cyklistů.

Druhý den (sobota).

Večerní přání bylo vyslyšeno a ráno nepršelo! A tak po snídani, kterou si každý uklohnil z vlastních zásob v kuchyňce, se zabalily nezbytnosti pro jednodenní výlet a ještě před devátou hodinou se mohlo vyjet. Vzhledem k předpokládanému postupnému návratu jednotlivých skupin však bylo třeba ještě jednoho každého seznámit s místem, kde bude uložen klíč od ubikace. KOPR vybral flek pod špalkem lavičky před barákem. To se osvědčilo.

Závažným úkolem byl pověřen LANDA. Měl cestou za ŠVAGREM-STRÝCEM někde koupit pro každého tři buřty, přiměřeně chleba a hořčice. Bylo to míněno jako záloha na neděli v případě, že by nebylo kam zajít na večeři. V hotýlku na náměstí totiž končili s provozem v neděli odpoledne a o jiných občerstvovacích zařízeních v okolí nebyla zatím žádná povědomost.

První asi tři kilometry cesty byly společné pro všechna tři družstva. Za obcí Šejby se měly cesty dělit. Při drkotání po polňačce se však KOPROVI uvolnila ozdoba jeho bicyklu – trumpetka. Zřejmě hledání jejích součástek mezi šutry bylo důvodem, že se dosud společně jedoucí skupina poněkud rozvolnila a chvíli nebylo zřejmé, kdo kterou cestou jel. A tak se stalo, že i když si GABČA původně představoval, že pojede po Rakousku kratší cestou, vydal se spolu s VEJŠKOU, KAKINEM, STŘEVLÍKEM a ZADÁKEM na delší trasu.

Poté, co se vzadu jedoucí LANDA rozloučil s INÓŠKOVOU partou a popojel cestou po podmáčené louce pár stovek metrů, setkal se s VEJŠKOVOU skupinou. Postávali u informační cedule na místě zvaném Vraní hnízdo, studovali mapu a radili se o dalším postupu. Kamarádi se sice trochu divili, že k dosažení stejného bodu museli našlapat o nějaký kilometr víc než LANDA, ale záhy se s tím smířili a pokračovali dál svoji cestou. Ledva se však LANDA začetl do textu na tabuli, vynořila se pro změnu z lesa INÓŠKOVA parta. I ti se trochu podivili nad nečekaným setkáním. Ale pak dál již pokračovali zase všichni společně lesní cyklostezkou k Novým Hradům.

V samoobsluze na náměstí se nakoupily potřebné potraviny a v sousední hospůdce se společně posvačilo. Tam také LANDA uložil do opatrování pingl s buřtama s tím, že si ho odpoledne zase vyzvedne. Po desáté hodině se LANDA definitivně rozloučil s INÓŠKEM, ALHASEM, KOPREM a LACEM, kteří se svižně vydali k nedalekému hraničnímu přechodu. Sám jel zvolna silnicí směrem k Chlumu u Třeboně, kde se měl setkat se ŠVAGREM-STRÝCEM.

O zajímavostech z cesty všech tří skupinek se večer živě diskutovalo opět v restauraci hotýlku v Hojné Vodě. Mezi nejzávažnější patřily následující skutečnosti:

• ŠVAGR-STRÝC, který na bicykl nasedl v Nové Bystřici, se s LANDOU setkal podle předpokladu a společně s buřtama dorazili po pěkně prožitém dni do ubikace jako první. Poté, co se upravili do společnosti, navštívili rodinný penzion „Na vyhlídce“. O něm si dosud všichni mysleli, že je mimo provoz. Dali si pivo a od paní domu zjistili, že předchozí den bylo zavřeno proto, že byla na houbách. Během debaty o tom, že nikde nic neroste, zazvonil mobil. MAPA-PUMPA se ptal, jak že se partě daří. Když mu to začal LANDA líčit, přerušil ho volající s prosbou, aby si ho šel raději vyzvednout na náměstíčko k autu. MAPA-PUMPA totiž velmi příjemně překvapil. Přijel partu „zvizitýrovat“.
• INÓŠEK se svoji skupinkou musel cestovní plán poněkud přizpůsobit okolnostem. Ukázalo se, že hraniční přechod za obcí Šejby, který byl zřízen jen pro pěší a cyklisty, byl uzavřený. S vědomím, že před několika měsíci zaplatil na stejném místě kolega ALÓŠEK za překročení „zelené hranice“ do Rakouska celých 1000.- Kč za osobu, rozhodli se jezdci, že nebudou testovat bdělost pohraničníků. Proto přejeli hranici na přechodu za Novými Hrady. Tudy ostatně nějakou hodinku předtím opustila území Česka již VEJŠKOVA skupina. Obě skupinky tedy zřejmě zpočátku postupovaly stejnými stezkami. INÓŠKOVA parta, aby dostála představě o kratší cestě, se v okolí Pyhrabrücku vtipně přiblížila k témuž uzavřenému přechodu, kterým se chtěli již dopoledne dostat do Rakous. Snad proto, že foukal příznivý vítr, nebo že věřili v to, že cesta domů se nepokutuje, nenápadně objeli hraniční závoru. A podařilo se, že bez ztráty jediného eura byli zase doma. Již byla tma a venku silně pršelo, když volal INÓŠEK ze sportovní haly v Horní Stropnici LANDOVI. Všichni byli v dobrém rozmaru, neboť zmíněná sportovní hala byla vybavena nejen tělocvičnou a saunou, ale i restaurací s dobrou kuchyní. Kluci se hned shodli na tom, že se tam pojede na nedělní večeři. A aby bylo blaho dokonalé, objednal KOPR na nedělní podvečer návštěvu sauny. Když déšť polevil, dorazili i tito jezdci na ubytovnu.
• O VEJŠKOVĚ skupině nebylo až do nástupu tmavé a deštivé noci nic známo. Velká radost nastala, když se GABČA ozval mobilem z obce Malonty, kde byla parta na večeři. Jsou to borci. Po rakouských lesních cyklostezkách urazili cestu od Nových Hradů až na Dolní Dvořiště. Byli zmoklí, promrzlí, utahaní, ale spokojení. Celkem ten den najeli při prudkých výstupech i sjezdech více než 130 kilometrů, přičemž to nebylo vždy po dobrých cestách.

MAPA-PUMPA chtěl původně odjed ještě týž večer. Podařilo se ho však přemluvit k přenocování. Ustlal si na slamníku v jídelně. Odtud byl však vypuzen LACEM a tak skončil u VEJŠKY v klubovně. Rovněž ŠVAGR-STRÝC pominul možnost nocování v podkroví a přenesl si svůj slamník do kuchyňky. Až do chvíle, než se ve ztichlé ubytovně zavřelo poslední oko, venku stále vytrvale pršelo.          

Třetí den (neděle).

I ráno lilo. Snídala se nejen obvyklá káva, čaj či polévka a něco k tomu, ale v krbu se rozdělal oheň a začaly se opékat buřty. Vypadalo to na den strávený u karet či jiných společensko- nespolečenských činností. Přestože mimo deště byla venku i mlha, která omezovala viditelnost na pár desítek metrů, usoudil LANDA, že je vhodná doba k výstupu na rozhlednu na Kraví hoře. Je zřejmé, že se k té „kravině“ nikdo nepřidal. A tak si mohl LANDA užít hodinku samoty a mokrého ticha mezi lesními velikány. Tvrdí, že se mu to moc líbilo.

Záhy po jeho návratu se začaly mraky trhat a přestalo pršet. Jen se značným váháním si kamarádi připravovali kola na cestu. Ale vyjelo se. A protože začalo znova krápat, zaparkovalo se hned ve vsi v opět otevřeném rodinném penzionu „Na vyhlídce“. Po buřtové snídani přišlo velmi vhod pivo. A k tomu byl na stole i nedělní Blesk, ve kterém si někteří začali se zaujetím číst. Když zvědové ohlásili, že déšť ustal, parta zaplatila a vyjela.

Buď nedůvěra ve stabilitu počasí, nebo únava z předchozího dne způsobila, že se i „smečka vlčáků“ přidala k INÓŠKOVU plánu. Nejdříve se po lesní a téměř vrstevnicové cestě objel kopec „Vysoká“, kde byly k vidění i zbytky původního pralesa. Zpestřením vyhlídkové jízdy se stalo prolézání či oblézání přes cestu padlého mohutného stromu.

Když se po návratu zpět k Hojné Vodě začalo ukazovat mezi mraky dokonce i slunce, přijal se smělejší plán. Po silničkách, které vedly napříč hlubokými hvozdy se jelo směrem na Malonty. Vykládalo se o tom, že se poobědvá v restauraci, jejíž kuchyni si nemohl po včerejších zkušenostech ZADÁK i ostatní účastníci rakouské anabáze vynachválit. Pak se to však nějak zvrtlo a uhnulo se přes Černé Údolí do Horní Stropnice. I tam se však dobře obědvalo v restauraci na náměstí.

Protože do 17 hodiny, na kterou byla objednána sauna, zbývaly ještě dvě hodiny, šlo se opět do sedel. Po neplánované návštěvě dvorku jedné chaloupky se podařilo napodruhé vyjet opět pod INÓŠKOVÝM vedením z Horní Stropnice silničkou přes Svébohy, na Žumberk. Tam se u kostela na návsi zastavilo, přečetly se naučné texty, zvenku se prohlédla pěkně opravená tvrz a pokračovalo se kolem Žďárského rybníka zpět do Stropnice. Snad si ani nikdo neuvědomil, že se tímto okruhem projela část „Přírodního parku Novohradské Hory“.

A byl čas na saunu. V potní komoře, určené pro čtyři sedící návštěvníky, se postupně několikrát vystřídalo všech jedenáct kluků. Bylo to prima i když k ochlazování sloužila jen studená sprcha a otevřené okno. Holt – když je čistá voda v bazénu, není nad saunu u KOPRA.

Výborná nálada, která snad pramenila i z toho, že poprvé na tomto výletě byla celý den parta pohromadě, se různými fórky udržovala i při večeři v restauraci sportovní haly. Když se však podařilo KOPROVI drobnou klukovinou uvést vždy dobře naloženého LACA do silně vybuzeného stavu, odešla dobrá pohoda od společného stolu stejně rychle, jako vzduch z roztržené pneumatiky. Někteří spěšně zaplatili a po skupinkách či jednotlivě se vydali tmavou nocí posledních pět kilometrů k ubytovně. Jen zdaleka viditelný a v noci krásně nasvícený kostel v Dobré Vodě vydával do kraje poselství o naději na smíření.

Korunu všemu nasadila ještě večerní návštěva několika žíznivců na „poslední pivo dne“ v rodinném penzionu „Na vyhlídce“. Zamračený majitel se stejně nevrlou manželkou nařkli příchozí z krádeže. Prý se jim ztratil ráno partou čtený nedělní Blesk. Nepomohlo LANDOVO tvrzení, že z party by to zcela určitě nikdo neodnesl. Majitelé si trvali na svém. Prý nikdo jiný než tahle parta jejich penzion od rána nenavštívil. Nu, sémě pochybnosti bylo zaseto.  

Čtvrtý den (pondělí).

Při snídani oznámil LANDA kamarádům, že vzhledem k přetrvávajícím potížím s vlastním kolenem se neúčastní dalšího putování. Chtěl zvolna dojet na kole do Českých Budějovic a stejným spojem, kterým se mají všichni vracet následující den, jet domů. Když se však k němu chtěl připojit GABČA a následně i KOPR, zavrhl tento svůj nezodpovědný nápad. Nechtěl se stát „rozbíječem party“.

Protože deštěm vypraný vzduch sliboval dalekou viditelnost, absolvovala většina dočasných obyvatel útulny hned po snídani rychlý výstup na rozhlednu cestou, kterou již předchozí den prošel LANDA. Za necelou půlhodinu byli zase zpátky a chystali své bicykly k odjezdu.

Opět bylo zřejmé, že se vytvoří dvě skupiny. VEJŠKA naplánoval asi stokilometrovou trasu po kopcích podél hranice, INÓŠEK nabízel kratší trasu údolími a horskými pláněmi Novohradských hor. A opět se počáteční kilometry cesty absolvovaly společně.

Stejně jako předchozí den se vyjelo z Hojné Vody silničkou přes Staré Hutě na Mlýnský Vrch. Před Černým Údolím se obě skupiny oddělily. Zatímco VEJŠKA, KAKIN a ZADÁK pokračovali za svým cílem dál po silnici, osm zbývajících se pod INÓŠKOVÝM vedením vydalo zpočátku na lesní cestu, potom stezku, stezičku a dál přes balvany stále po spádnici proti kopci. Štěstím pro vůdce bylo, že ač strmý, nebyl výstup nijak dlouhý a záhy se narazilo na solidní lesní cestu. A zde se dopustil INÓŠEK zásadní chyby. Snad z radosti nad tím, že byla cesta nalezena, přestal nadávat na nedokonalost mapy a sdělil ostatním, že se dalo dojet na stejnou cestu, kdyby se ještě chvíli pokračovalo společně s první skupinou. Tato informace umožnila KOPROVI, aby začal INÓCHA oslovovat různými tituly a tím snižovat jeho nezanedbatelné vůdcovské kvality. Snad to bylo blížící se jelení říjí, že se KOPR začal  prosazovat jako dominantní samec.

Záhy se dojelo na Žofín. Pěkný kout v širokém horském údolí, kde dříve stával lovecký zámeček hraběte Belcrediho. Ten pojmenoval místo podle své manželky Žofie. Armáda však zámeček vybydlela natolik, že se musel zbourat. A tak tam dnes stojí pouze bývalá hájovna, kterou si zakoupil a upravil podnikavý tuzemec a provozuje v ní penzion. Majitel byl zastižen při štípání dřeva na zahrádce, o jejíž plot byla opřena cedule s nápisem „Občerstvení“. Na dotaz, zda je nápis pravdivý, spočítal oslovený podnikatel napřed všechny zájemce a protože měl v lednici uloženo právě posledních osm párků, nic nenamítal proti tomu, aby se mu parta nahrnula do lokálu.

Po příjemně strávené chvilce v zařízení, do kterého často zajížděl i Karel Zich, se pokračovalo cestou podél Huťského potoka k Huťskému rybníku a dále cyklostezkami přes pěkné přírodní partie údolím „U stříbrných hutí“ až k obci Pohoří na Šumavě. Tam STŘEVLÍK zjistil, že mu změkla duše.

Bylo to přímo před strážnicí pohraniční policie a pod ukazatelem směru k prameni Lužnice. Protože byla povědomost o tom, že Lužnice pramení na rakouské straně hranice, nebyla zpočátku valná chuť ke sledování ukazatele. Když se však zjistilo, že STŘEVLÍK bude muset kolo demontovat, odjeli ti, co byli zvědaví na zrod řeky, k jejímu prameni. Nakonec se ukázalo, že se jedná o tak zvaný „Český pramen Lužnice“, jehož okolí bylo vzorně upraveno lesním závodem zřejmě proto, aby se zabránilo ilegálním přechodům těch, kteří si chtějí smočit rty v prvních kapkách všemi pravověrnými vodáky uctívané řeky.

Po návratu od pramene STŘEVLÍK stále ještě manipuloval s kolem za pomoci ALHASE. První pokus spojený s výměnou duše se ukázal jako neúspěšný proto, že i náhradní duše byla děravá. To vyvedlo z míry dosud činem i radou pomáhající kluky natolik, že si vyměnili dohled nad STŘEVLÍKEM s navrátilci od pramene a spěšně se vydali obsadit místa v restauraci penzionku u asi pět kilometrů vzdáleného Baronova mostu. Když se znova posoudily díry na nové a staré duši, bylo rozhodnuto o zalepení jedné z nich. Lepení se provedlo, kolo se namontovalo, leč po jeho nahuštění opět rychle ušlo jinou dírou. Ukázalo se, že další náhradní duši stejného rozměru, ale s jiným ventilkem, má LANDA. Montáž se zdařila, nahuštěné kolo konečně drželo a zbytek skupiny mohl pokračovat za svým předvojem. Jelo se okolo zbořeného kostela (KOPR tvrdí, že se tam točil film „Zapomenuté světlo“) a dál po velmi rozbité silničce, která se vinula krásnými horskými loukami.    

V lokále penzionu bylo útulno. Tam však také dostihla partu šokující zpráva. Na INÓŠKOVĚ mobilu se objevilo sdělení, že v Blansku náhle uprostřed práce zemřel kamarád mnohých, sportovec tělem i duší, Ivo Šinkora.

Další cesta pokračovala přes Leopoldov do Pohorské Vsi. Tam se uskutečnila sice krátká, ale velmi zajímavá návštěva kozí farmy. Její majitel je totiž se svojí po šest generací neměněnou technologií výroby sýra již delší dobu předmětem zájmu hygienika a kontrolorů předpisů Evropské unie.

Od majitele plemenného kozla a třicetihlavého stáda koz se pokračovalo do Benešova nad Černou. Tam se na náměstí k partě zcela neplánovaně připojil VEJŠKA, KAKIN a ZADÁK. Současně se však skupině ztratil STŘEVLÍK, který snad z radosti nad opět pojízdným kolem, stále uháněl vpředu. Přes Rychnov u Nových Hradů se dojelo do Horní Stropnice, kde se v restauraci sportovní haly zasedlo k večeři, po které věnoval VEJŠKA s ostatními tichou vzpomínku a přípitek zelené zesnulému kamarádovi Ivovi.

Z restaurace se do útulny v Hojné Vodě odjíždělo opět postupně. Někdo do kopců šlapal, někdo kolo tlačil. Nečekaná připomínka toho, jak tenká blanka času odděluje naše bytí a nebytí na tomto světě, inspirovala mnohé k rozjímání o životě a jeho zákrutách.  

Pátý den (úterý).

Prvořadým úkolem nového dne bylo balení a úklid celého objektu. Důkladného gruntování se účastnili téměř všichni. Když se nakonec jezdci s naloženými bágly soustředili před budovou, KOPR vše zkontroloval, vymetl poslední smítka z chodby, vybranými slovy zhodnotil INÓŠKŮV podíl na úklidu a dál se venku čekalo na příjezd pracovníka lesní správy. Rázem deváté usměvavý lesák přijel, aby převzal klíče. Následovalo rychlé rozloučení a vyjelo se. Cíl byl jasný – vlakové nádraží v Českých Budějovicích.

Tentokrát se nejelo přes Nové Hrady, ale z Horní Stropnice se odbočilo na Svébohy a Žďár. Tím se nejen ušetřil nějaký kilometr cesty, ale především se mohlo jet kus po silnici s mírným provozem.

V Trhových Svinách se učinil pokus o návštěvu restaurace. Na náměstí i v přilehlých ulicích měli ještě zavřeno, a tak se vzalo zavděk ponurou paluší, kde se jedním pivem doplnil úbytek tekutin. Rozhodlo se, že oběd bude až v Budějovicích.

Další cesta probíhala bez problémů. Snad pouze drobný názorový střet mezi KOPREM a mlčící většinou zpestřil jednotvárnou jízdu. Při odlehčovací zastávce na kopci za Strážkovicemi byla parta označena za kulturní ignoranty, neboť se nikdo nepřipojil k návrhu na krátkou odbočku do Trocnova k návštěvě sochy husitského vojevůdce.

Na českobudějovické nádraží dojel poslední LANDA s KOPREM. Po zakoupení jízdenek vyrazili všichni i s bicykly ke středu  města, aby někde poobědvali. Do odjezdu vlaku zbývaly dvě hodiny.

Necelé dvě stovky metrů od nádraží upoutal projíždějící plakát s oznámením, že se v patře domu nachází nově otevřená indická restaurace. Vyslaní zvědové konstatovali, že to tam vypadá zajímavě. A tak se kola před barákem uzamkla a celá parta zasedla ve stylovém salonku k dlouhému stolu. Šikovná číšnice, které k dokonalosti chybělo snad jen sárí a tečka na čele, se s pochopením ujala poněkud rozpačitých hostů. Na jídelníčku byly totiž uvedeny zajímavé názvy jídel, pro které chyběla jak představa o chuti, tak o původních surovinách. Když bylo objednáno, jako první přišlo na stůl české pivo. Potom v zajímavých miskách polévka a dál podle výběru v miskách s kahánkem většinou kuřecí či jehněčí maso v různých omáčkách s rýží nebo plackami. A potom zase pivo, neboť krmě chudých Indů byla nejen chutná, ale i náležitě kořeněná. Ani se nechtělo věřit, že čas vymezený na oběd se chýlí ke konci a je třeba uvažovat o návratu na nádraží.

V rychlíku se většinou pospávalo nebo četlo. INÓŠEK, LACO, ŠVAGR-STRÝC a LANDA mastili karty. V Brně se s partou rozloučil LACO. Na přestup do vlaku na Blansko bylo ještě asi půl hodiny času. To se však zdálo jako příliš velké zdržení ZADÁKOVI. Přestože již byla tma, nenechal se přemluvit a tvrdohlavě prosazoval svou verzi návratu. Sám nasedl na kolo a vydal se k domovu. Holt – chtěl asi mít na svém kilometrovém kontě nejvíc ze všech účastníků výletu.

Všichni zbývající se rozloučili před nádražím v Blansku podáním ruky a rozjeli se ke svým rodinám. Na rozdíl od předchozích chladných večerů bylo venku příjemné teplo. Snad trochu hřálo i vědomí, že se opět plně vydařil výjezd party, která „…ač složena z různorodého materiálu, má pořád pevný tmel“.

Poznámka.

Výše uvedený text napsal na základě ověřitelných skutečností a vlastních pocitů LANDA.

                                                —————-

P.S.                                                                                          

Chci poděkovat všem kamarádům, kteří mě na cestě NOVOHRADSKÝMI HORAMI provázeli. Jsou to:

• -ALHAS, který byl nejen pro mne při jízdě po silnici i v terénu pozorným „andělem strážným“. 
• -GABČA, který mě s pochopením doprovázel při večerních pěších výstupech ze Stropnice do ubytovny v Hojné Vodě a s kterým se mi cestou nádherně rozjímalo.
• -INÓŠEK, který naplánoval pěkné cesty, po kterých většinou i úspěšně vedl své družstvo.   
• -KAKIN, který mě nepřemlouval k tomu, abych se pokusil o jízdu ve „vlčí smečce“.
• -KOPR, který zajistil exkluzivní ubytování, který mi byl dobrým spolunocležníkem a který průběžně a s obavami sledoval stav mého zlobivého kolena.
• -LACO, který nikdy nezkazí žádnou dobrou srandu a jistě zase dodá vynikající fotky.
• -STŘEVLÍK, který si snad příště vezme do reservy funkční duši.
• -ŠVAGR-STRÝC, se kterým se mi velmi dobře cestovalo i povídalo.
• -VEJŠKA, který vymyslel tak náročné trasy, že plně uspokojil i ty nejzdatnější borce. 
• -ZADÁK, který mi snad už nikdy nebude nutit zelenou, slévanou z vyprázdněných frťanů.
• -MAPA-PUMPA, který ač nemohl s námi jet, velmi příjemně překvapil svou nečekanou a velmi milou návštěvou.

                                                                                                     Kluci, je mi s vámi fajn. Dík. LANDA.

KAKIN byl tak dobrý, že doplnil povídání o zážitky „smečky vlčáků“.

K prvnímu dni – pátku.

Po  rychlém „vylodění“ z rychlíku na jindřichohradeckém nádražním perónu jsme s trochou sentimentu sledovali rozjařeně mávající a pod suchým příkrovem vlaku se vzdalující kamarády. Již při upevňování bagáže na kola počalo sytě šedivé nebe ronit drobné kapky deště a my se chtě nechtě vydali na cestu.

Počáteční kilometry nás přivedly až do centra města, odkud se mělo pokračovat dále směrem do lesů k hraničnímu pásmu. Na náměstí se objevil první problém – kterou cestou a kudy. Nedokonalost značení byla eliminována studiem mapy (KAKIN) a průzkumem terénu bojem (VEJŠKA, ZADÁK). Tento okamžik, jak další vývoj záhy ukázal, byl záludný v tom, že KAKIN skloněn nad mapu nepostřehl kterým směrem se vydal průzkum a v okamžiku kdy zvedl zrak od mapy zjistil, že kolegové nejsou ani vidět, ani slyšet. Věda kudy, vydal se bez rozmýšlení na cestu v dobré víře co nejrychleji kamarády dohonit.

Ti se však ani po projetí několika křižovatek a nájezdu na cyklotrasu vedoucí k lesům nezjevili a tak nezbylo než použít mobil a zjistit, kde se vlastně nacházejí. Jak se nyní ukázalo, tak VEJŠKA se ZADÁKEM jen objeli členité náměstí a pak trpělivě čekali v původním pozastavení. A tak po pěti minutách jsme se mohli opět radovat ze vzájemného shledání a nyní již jako kompletní skupina pokračovat kýženým směrem.

Počáteční trasa vedla několik kilometrů po silnici a po odbočení na Malíkov pak již pokračovala jen po příhraničních „signálkách“, vedoucích malebnými lesy. Pohodlná jízda ve velmi klidných a touto dobou již pustých hvozdech byla zpestřena častými drobnějšími terénními vlnkami a postupně se hlásícím žaludkem, vyžadujícím příděl stravy. Občerstvovací stanici jsme vybrali cíleně s vědomím, že další reálné zastavení bude možné až za několik desítek kilometrů.

Hospůdka ve Staňkově nás přijala vlídně, tak jako dalších asi 25 cyklistů, kteří zřejmě přijeli jako skupina těsně před námi. Doplnění tekutin a spořádání stravy se tím pádem neplánovaně protáhlo (personál v kuchyni zjevně nestačil uspokojovat množství strávníků) a my vyráželi na další cestu něco málo po druhé hodině odpolední. Obloha byla pod mraky, ale nepršelo. Kromě jedné diskuse o směru další jízdy, kdy nějaký dobrák odstranil z cykloukazatele jednu číslici a takto se pokusil pocestné mást, nic nebránilo v usilovném přesunu do Českých Velenic a kýženému občerstvení v nejbližší restauraci.

Po 16. hodině a po projetí Českých Velenic jsme vyráželi zdolat další kilometry směrem k Novým Hradům. Tentokráte nás drobný déšť již zastihl, ale dvě přeháňky byly jen krátkého trvání, tudíž nestálo za to ani vytahovat pláštěnky. Ovšem co neučinil déšť na výstroji, způsobil na trase. Pohodlná asfaltová dráha se postupně měnila na cestu vykládanou panely, což navozovalo dojem jízdy po železničních pražcích a posléze přešla jen ve zpevněnou a ujetou cestu lesní, jež pod kapkami deště měkla a stala se pro kola zatížená bagáží velmi obtížně sjízdnou, zvláště když jemné terénní vlnky byly vystřídány strmějšími. A tak se stalo, že někteří i přes vidinu horské prémie ve formě povzbuzujícího občerstvení z placatky, místy volili pěší doprovod svého kola.

Kolem půl šesté jsme konečně vyjeli z luhů a lesů a stanuli těsně před hraničním přechodem Nové Hrady. Pokus o kontakt s druhou skupinou jedoucí z Českých Budějovic byl úspěšný napoprvé a my zjistili, že po ujetí o cca 40 kilometrů delší cesty mají před námi náskok jen nemalý – právě obhlíželi kostel v Dobré Vodě, která byla před námi již na dohled. Zbývající kilometry byly charakteristické pro zdejší krajinu – většina trasy vedla jen do kopců a útěchou nám byla vidina teplé sprchy, kusu žvance a zlatavého moku. Ubytování jsme našli záhy, ještě před setměním, hlavu složiti kde měli a taktéž se veseliti mohli. (Délka trasy 92 km).

K druhému dni – sobotě.

Po rozloučení s druhou partou jsme se, co terén a zdatnost jezdců dovolovala, přehoupli přes několik vyvýšenin a údolíček až k hraničnímu přechodu Nové Hrady. Absolvujíc zběžnou pohraniční kontrolu našich dokladů jsme pokračovali v cestě dále na rakouském území vesnicí Pyhrabruck na Moorbad Harbach a MaiSen. Nutno poznamenat, že terén, jak nesměle předem upozorňoval VEJŠKA a jak bylo zřejmé z mapy, byl členitý a především kopcovitý, přičemž strmost a délka stoupání  s přibývajícími kilometry rostla. Odměnou za vyfuněný kopec, jak to bývá, byl stejně strmý sjezd, ale z časového pohledu vůči stoupání, velmi krátký.

Bohužel touha jedinců po „sklouznutí“ nás svedla s cesty (na kopci za MaiSenem) a my museli, po větší diskusi nad mapou a úvahami o návratu a náhradní trase, vyšlápnout kilometr a kousek zpět a pak ještě výše, abychom pokračovali VEJŠKOU vytyčenou trasou blíže k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště.

Nejen hornatý terén, ale vzápětí i počasí se jalo zkoušet naši odolnost. Tentokráte předpověď kupodivu vycházela a po jedné hodině odpolední se dalo do drobného deště, jenž postupně sílil. V lese bylo nutno obléci pláštěnky a pokračovat navzdory počasí, terénu i hrozivě ubíhajícímu času. Orientace byla již dobrá, bez vad a KAKIN upřesňoval VEJŠKOU navrženou trasu z podrobnější turistické mapy. Potíž vyvstala, když navlhlí poustevníci dospěli k lesní cestě, jež měla být dle české cyklomapy průjezdná a sjízdná, ale rakouská značka povolovala vstup jen pěším a koním a striktně zakazovala jízdu kolem či autem.

A tak STŘEVLÍK, pod vidinou hrozící vysoké pokuty (v Eurech) ze strany rakouských orgánů, zarputile odmítal do lesa na kole vjet, natož jím projet! Teprve po několikerém ujištění, že bdělá očka kamarádů včas upozorní na jakýkoli pohyb a všichni ihned sesedneme s kol a budeme předstírat chůzi místo jízdy, jsme mohli pokračovat dále. Lesní cesta se pod náporem drobného leč vytrvalého deště začala pozvolna proměňovat v potůčky a naše kola se místy bořila do rozměklé horniny.

Momentální nepřízeň počasí ani nedovolovala důkladněji sledovat rozmanitost přírody a krásu rakouských hvozdů a to i přesto, že někteří z nás místy volili méně namáhavou alternativu a kola raději občas tlačili. Absolvováním lesního úseku jsme se dostali opět na asfaltovou cestu v Karlstiftu a pokračovali do Sandlu, kde VEJŠKA nekompromisně zavelel k pauze a zastavil u jedné hospůdky.

Zastavení a posílení počasím tvrdě zkoušeného organismu teplou gulášovou polévkou s pečivem a chladivým zlatavým mokem bylo velmi prozíravé a do dalšího putování vneslo nový elán i energii. Jedině ZADÁK, jak pravil, neměl na nic chuť. Po pravdě – polévka za 2,4E a pivo za 2,5E, byla strava víc jak vydatná.

Jak STŘEVLÍK přeložil, majitelka sdělovala, že na kopcích padá déšť se sněhem, což nás příliš nenadchlo. Navíc se venku opět hustě rozpršelo a my začali korigovat zbylou trasu po rakouském území tak, abychom se co nejrychleji přiblížili našemu dočasnému domovu a pokud možno minuli nezpevněné, rozblácené cesty. Tato chvíle nezbytného rozjímání stála další rozmočení GABČI a ZADÁKA, kteří se velmi aktivně vydali na cestu s předstihem a po chvíli, když zjistili, že jedou sami, se vrátili zpět. Naštěstí, protože jak se posléze ukázalo, jeli opačným směrem. Orientaci nám usnadnil dotaz STŘEVLÍKA k jednomu místnímu řidiči a my pokračovali dle jeho rady dále po silnici k Windhaagu a Dolnímu Dvořišti.

Sjezdem s kopců k Windhaagu poznenáhlu ubývalo deště a před blížící se naší hranicí již svítilo sluníčko a my mohli odložit pláštěnky. VEJŠKA, jemuž se rychlou jízdou v pláštěnce místy klubaly jakési otvory, učinil tak vehementně, že již nevydržela nápor, roztrhla se a tak s razancí majiteli vlastní, skončila nacpána v rakouském odpadkovém koši.

Hraniční přechod Wullowitz/Dolní Dvořiště jsme projeli bez jakékoli kontroly a většího zájmu strážců. Zřejmě pohled na pět zmoklých cykloturistů byl dostatečně výmluvný. V hraničním pásmu se STŘEVLÍK se ZADÁKEM okamžitě rozhodli využít služeb zdáli viditelného FreeShopu a hnáni vidinou výhodné koupě něčeho laciného, vnikli do útrob obchodu. Bohužel, jak se dozvěděli, květnovým vstupem do EU, byla láce zrušena a tak nakonec nekoupili nic.

Slunné počasí zatím vytrvávalo, ale nás stále více tlačil neúprostný čas a ještě relativně dlouhá cesta zpět do Hojné Vody. Při čekání před FreeShopem bylo rozhodnuto pokračovat dále nikoli plánovanou trasou podél hranice, ale po zřejmě lépe sjízdnější cestě po místních komunikacích na Rychnov, Bukovsko a Malonty. Také se začal ozývat ZADÁK, že je to cesta „křížová“ bez občerstvení, bez jídla a bez pití a že něco takového již hodně dlouho nezažil. Nakonec byl kolektivem vyslyšen, byť s konstatováním, ať si všeho váží, že opravdu nic takového zase dlouho nezažije, protože v bývalém hraničním pásmu, kde jsme se stále nacházeli, nebylo zvykem budovat občerstvovací stanice pro turisty či pašeráky. A tak bylo vzápětí rozhodnuto pokračovat co nejrychleji kolem osamělých stavení směrem k cíli a k nejbližší otevřené restauraci.

Putování za stravou bylo několikrát přerušeno deštivou sprškou, jíž předcházelo bleskové oblékání pláštěnek – těmi co ještě nějakou měli a také hledání suchého úkrytu pod hustými větvemi mohutných stromů. Vytrvalost a sílící hlad slavily úspěch a celá skupina již za opětovného svitu sluníčka dorazila do Malont a našla stánek s možností občerstvení. Krmě byla přímo božská a sám kuchař se přišel přesvědčit jak všem chutná.

Řádně posilněni a za svitu sluníčka jsme s chutí vyrazili směrem na Pohorskou Ves. Jenže pohodové počasí nemělo dlouhého trvání a my opět natahovali pláštěnky. Tentokrát byla přeháňka intenzivnější a kapky deště byly cítit především v botách. Sluníčko se nadobro schovalo, déšť střídavě slábl a sílil a pozvolna se začal blížit soumrak. Na zastávce v Pohorské Vsi, jsme museli použít svítilny, aby byla orientace v terénu smysluplná.

Další úsek  vedl po značené cyklotrase s odbočením vlevo – na nábližku. Vše probíhalo zdánlivě hladce, jen cesta ubývala mnohem pomaleji než jak ubývalo denního světla. Za sílícího deště a úplné tmy jsme dorazili k nějakému lesnímu altánu a za svitu svítilen hledali možnost další cesty. (Zde nutno podotknout, že sice duchem stále mladí, ale časem místy tělesně opotřebovaní jinoši, se mnohdy marně snažili zesláblým zrakem za nevalného svitu baterek cokoli v promočené mapě nalézti.) Někteří (GABČA a ZADÁK) se chtěli vydat napravo, jiní (KAKIN a VEJŠKA) nalevo, zatímco se STŘEVLÍK všemožně a marně snažil i bicyklem vtěsnat pod stříšku altánu. Jelikož tma i kapky deště houstly, rozhodl KAKIN o cestě  doleva – směrem s kopce a vyjel. Vzápětí ho následovali ostatní. Ukázalo se, že to bylo rozhodnutí správné, i když jak další dny KAKIN přiznal, nebyl si vůbec jist kde se vlastně celá smečka uprostřed lesů nachází.

Další korekce orientace v nočním lese proběhla na Žofíně s rozhodnutím pokračovat rovno (prakticky ale nebylo kam jinam). Za několik minut se dorazilo k několika stavením v Černém Údolí, z nichž jedno bylo osvětleno. KAKIN se jal dobývati dovnitř a slušně se poptal na cestu do Hojné Vody. K úlevě všech pán domu odvětil, že jedeme správným směrem a že naše ubytování je vzdáleno již jen kousek cesty. V témže okamžiku se ozval GABČŮV mobil a starostliví kamarádi se dotazovali, jelikož již bylo po osmé hodině večerní, kde se naše skupina nachází a zda-li nepotřebuje odvézt autem !?!

A tak za neutuchajícího deště, s rozsvícenými světly a blikátky, vyrazilo pět statečných zdolat poslední kilometry vytyčené trasy. Před devátou byli všichni sice promoklí a znavení, ale zdraví a snad i spokojení na základně v Hojné Vodě. (Délka trasy 130 km).

Ke čtvrtému dni – pondělku.

Když INÓŠKOVA skupina prudce vyrazila stromořadím do strmého kopce, tak KAKIN s VEJŠKOU pohledem do mapy zjistili, že INÓŠEK zřejmě testuje odolnost svých kamarádů, protože tak jak se zde obě cesty rozdělovaly, tak se opět po dvou kilometrech spojovaly. Rozdíl byl jen v tom, že INÓŠEK se jal překonávat o asi 60 m vyšší výškové převýšení a s ním i všichni ti, kteří stále nemohli členitějšímu terénu přijít na chuť. Inu, razantní průprava bojem je jedna z nejlepších.

Když jsme dorazili na spojnici obou cest a po INÓŠKOVĚ skupině ještě nebylo ani vidu ani slechu, rozhodli jsme se nečekat, protože času je vždy málo a pokračovali jsme v dalším putování, důsledně dle VEJŠKOVA itineráře, přes Žofín směrem na Huťský rybník. Krajinu jsme poznávali, protože tudy vedla naše zpáteční cesta po tmě z Rakous. Ba i altán stál na svém místě a krajina nám nyní nepřipadala tak nevlídná a nepřátelská.

Na hrázi rybníka jsme provedli zaměření naší polohy, se šťavnatými připomínkami ZADÁKA, který kroutíc hlavou poznamenal, že každých 300m stojíme, čumíme do „potróblé mapy“ a protože špatně vidíme, tak z ní stejně nic nevyčteme. Máme prý raději nasednout a jet. Tento bonmot se po trase opakoval ještě mnohokrát i s tím, že ZADÁK omezil slovní invektivy a již hned sám pokračoval v jízdě v libovolném směru, aby se pak zase po chvíli vracel zpět, když se za ním dlouho nikdo neobjevoval.

Přírodní scenérie byla úchvatná, počasí se stále vylepšovalo, i sluníčko se místy prodralo tmavými mraky. Po sjezdu ke Skelné huti jsme se lehce posilnili ze zbytku zásob v placatce a pokračovali dále směrem na Pohoří na Šumavě. Cestou jsme dokonce potkali několik skupin pěších, evidentně ochránců přírody a také párek cyklonadšenců. V osadě Pohoří na Šumavě jsme se vydali k pramenům Lužnice a pak pokračovali dále po lesních cestách až na křižovatku U Tokániště s cílem a vidinou dobrého oběda v nám již známém hostinci v Malontech, kam jsme se rozhodli do oběda dojet.

Po strávení chutné krmě, uhašení žízně a krátkém odpočinku (VEJŠKA si dokonce i zdřímnul), jsme se jako správní patrioti vydali navštívit místní osadu Blansko. Trasa vedla přes město Kaplici a do Blanska jsme dorazili kolem půl čtvrté hodiny odpolední. Bohužel velikostí malá víska neposkytla pocestným vůbec nic a my pokračovali dále do kopců směrem na horu Kohout. Po cyklotrase, byť velkou cedulí upozorňováni na neprůjezdnost, jsme dojeli až k prasklé Přehradě na Černé. Opravdu cesta končila v půli hráze a pokračovala na protějším břehu. Byli jsme tedy nuceni sjet několik desítek metrů podél vody pod hráz a přesunout se přes potok. Naštěstí jsme zřejmě nebyli první ani jediní a tak jsme měli možnost překonat voní tok suchou nohou po připravené fošně.

Jak jsme se dozvěděli za chvíli od místního zemědělce, tak přehradu vzala velká voda o povodních před dvěma roky. Tento dobrý člověk nám též poradil lesní zkratku kolem kopce Kohout, který se drtivé většině skupiny již nechtělo zdolávat ani za cenu vrcholové prémie. I tak jsme si užili jízdy terénem cestou z nábližky po turistické žluté do vísky Klení. Odtud pak kousek cesty do Benešova nad Černou, kde jsme se naprosto neplánovaně a za velkého jásotu střetli s patou pod velením INÓŠKA. Dál jsme již společně pokračovali do Horní Stropnice. (Délka trasy 95 km).

P.S. Tímto bych chtěl poděkovat především VEJŠKOVI  za svědomitou a pečlivou přípravu tras a výborné vedení vlčí party terénem. Ostatním spolujezdcům za výdrž, trpělivost a ukázněnost při orientaci při projíždění dosud neznámou krajinou.

                                                                                                  KAKIN

INÓŠEK se rovněž uvolil a sepsal své poznatky z cesty.  Zde jsou.

V cestopise od LANDY byla opomenuta jedna příhoda, která mne postihla. Kámen úrazu byl v tom, že jsem nechal svoje kolo přes noc bez dozoru. A tak se stalo, že druhý den našeho cestování, těsně po výjezdu z Nových Hradů směrem do Rakouska, jsem nemohl zařadit přesmykačem žádný převod. Po krátké prohlídce jsem závadu diagnostikoval – chyběly dvě matice, které zajišťují stažení tří táců. Další pokračování v jízdě bylo po řádném utažení zbývajících tří šroubů sice možné, ale přesto bylo nanejvýš potřebné zajistit dokonalé spojení všech pěti míst. Ve složení ALHAS, LACO, KOPR a já jsme se vrátili zpět do města a hledali v sobotu za deště opravnu kol.

V opravně bylo zavřeno, ale telefon na dveřích říkal – volej. V rozhovoru s paní mě bylo řečeno, že manžel pracuje na zahrádce. Tu jsme po krátkém popisu cesty našli. Ovšem bez majitele. Ten měl, podle informací sousedů, sedět na tiskovce v restauraci Máj. I tu jsme našli. Když jsem panu Jablonskému, jak se milý stařík jmenoval, přednesl svůj bol, dopil svoje pivko a šli jsme se na to před hospodu podívat. LACO všechno dokumentoval fotoaparátem. A to byl první zádrhel. Pan opravář se ostře ohradil proti fotografování, protože prý nemá zájem, aby se o něho zajímala StB. LACO musel slíbit, že tu fotku zničí. Po krátké debatě pan opravář ve svých 72 letech vyskočil na kolo a už za chvíli jsem se nacházel v jeho verštatu.

Uvítaly mě stroje známých značek jako Ukrajina, Zetka, Velamos, Soby, Favorit. Měl je tam vyskládané až ke stropu. Marně jsem hledal zdemolovaný trojtác, ze kterého by se daly potřebné matice odmontovat. „Počkej tady, já nějaké matky přinesu a něco vybereme“, utěšil mě stařík. Skutečně přede mne za chvíli vysypal hromadu spojovacího materiálu všeho druhu. Když jsem se mu zmínil, že se také zajímám o opravy kol a že matice, které potřebuji jsou speciální a proto nemá cenu hledáním v té hromadě ztrácet čas, tak se děda málem urazil. Chtěl jsem situaci zachránit a zeptal jsem se, jestli není ve městě ještě jiná opravna, kde se opravují kola s výbavou Shimano. Na to mně pan opravář řekl, že se mu vůbec nelíbím, že on nikdy s StB nespolupracoval a že na nikoho bonzovat nebude. Svou poslední větu ještě dvakrát zopakoval, vyhodil mě ven, zatáhl deku a v dílně se zamknul. Neměl jsem ani šanci poděkovat mu za ochotu nebo ho pozvat na pivko, a tak jsem se vrátil za klukama do hospody. Ti už dostali od místních štamgastů reference o podivínském panu opraváři, měli po jídle a popíjeli pivečko.

Tak to je asi všechno o ztrátě drobných, leč důležitých součástek z mého kola. Příště si ale beru kolo k sobě na pokoj, protože mám z dobrých pramenů nikým nepotvrzenou informaci, že LACO, co spal v krbovně u kol povoloval, VEJŠKA mu kolo držel a ZADÁK jim půjčil vercajk. Jinak se už, kluci, těším na další cyklovýlet s vámi.

Váš INÓŠEK.     

Poznámka přepisovatele INÓŠKOVA textu.

Křížovým výslechem zúčastněných osob jsem dospěl k přesvědčení, že se INÓŠEK svým výkladem skutečností dostal poněkud „mimo mísu“. Měl by si přiznat, že bicyklům svých kamarádů věnuje při údržbě více péče, než kolu vlastnímu. Prostě – matice (a jak se cestou ukázalo i jinde než na trojtácu) neměl zřejmě řádně dotažené a cestou je postupně poztrácel.                                                                                                                                              LANDA.