BERNALO.
Dosud se nestalo, aby bylo nutno naplánovanou akci klubu NASA odložit. Ale jak praví moudrost předků: „Na všechno (a na každého) jednou dojde.“ A došlo!
Ukázalo se, že nejednomu z pilířů klubového společenství brání v účasti na vodácké výpravě v dohodnutém termínu buď zaměstnavatel, dovolená s manželkou nebo jiná pohroma. A tak bylo po krátké a nepříliš vzrušené debatě, konané krátce před plánovaným datem odjezdu, rozhodnuto přesunout cestu s loděmi na Berounku z 20. června až na 5. září roku 2001.
Ale ani před tímto náhradním termínem neprobíhaly přípravy zcela hladce. Dlouho se například nedařilo upřesnit sestavu účastníků. Opět bylo třeba, aby mnozí uplatnili své diplomatické nadání k prosazování vlastních cílů. Ne vždy se však zadařilo. MAPA-PUMPA se jako první přiznal, že ač nerad, je nucen dát přednost své dosud přetrvávající pověsti zodpovědného manažera před několika pomíjivými dny srandy s partou. Ani VEJŠKA neuspěl při porovnávání dosud vybraných dnů dovolené s tím, na co má ještě zákonný nárok. A o kdysi úzce spolupracující trojici JEŽEK, SEXMAN a GABČA je skoro smutné se dál šířit. Prostě – všechno je letos nějak jinak. Ale proč? Že by to snad souviselo se zpětným plíživým přerodem NASA na KOSA? Kdo ví …?
Pár dnů před plánovaným odjezdem se počet účastníků vodácké expedice ustálil na osmi. Se svými loděmi se k účasti přihlásili KOPR, ŠVAGR-STRÝC a LANDA, na volná místa v kanoích kandidovali ZADÁK, ALDA, HOCH, STŘEVLÍK a LANDŮV syn LAĎA. Bylo zřejmé, že ještě jednu loď bude třeba vypůjčit od vodáků v Rájci.
Vše potřebné se domluvilo. ALDA byl ochoten lodě odvézt, zapůjčení vozíku nabídl HAŠI. Dva dny před odjezdem se ale zjistilo, že HAŠÍKŮV vozík se k odvozu lodí příliš nehodí.
I nadešla chvíle, kdy ne slova, ale pouze rozhodný čin pohne událostmi žádoucím směrem. A je třeba přiznat, že nebýt ALDY, který se samozřejmostí sobě vlastní vše potřebné zařídil, asi by se na vodu opět nevyjelo. Stručně řečeno – ALDA vyměnil svůj přívěsný vozík za větší, sehnal materiál na zhotovení nástavby pro umístění čtyř lodí a vysoce funkční dřevěnou nástavbu nejen vyprojektoval, ale i vlastnoručně vyrobil a na vozík namontoval. Za tento rozhodný čin patří ALDOVI uznání a dík. A protože se tyto ALDOVY KOZY v praxi velmi osvědčily, bude jim zřejmě poskytnuto doživotní stání v garážovém chlívku u KOPRA. Snad se ještě někdy společně na vodu vyjede a potom se ALDOVO dílo opět velmi hodí.
Ani úspěšné vyřešení záležitostí spojených s dopravou lodí neukončilo nepříjemná překvapení před odjezdem. V úterý 4. září odpoledne se měly na dvorek k ZADÁKOVI svážet lodě a bagáž, večer si měl ZADÁK vyzvednout v Rájci zapůjčenou keňu. Když se však v dohodnutý čas dostavili k ZADÁKOVI se svými věcmi ŠVAGR-STRÝC a LANDA, zastihli ho v jiném stavu, než doufali. Z nosu a očí mu teklo, nesrozumitelně chrchlal a na důkaz své bezmocnosti proti náhlému útoku virů jen ochable rozhazoval rukama. Zřejmě si svůj – v poslední době téměř bezedný rezervoár energie – vycmrndal během předchozího týdne, kdy na HOROŠKOLE horlivě školil adeptky horolezení. Bylo jasné, že se ZADÁK místo s pádlem bude v nejbližších hodinách a dnech potýkat s horečkou a že jeho správné místo bude v posteli. Rozhodlo se tedy, že se výpůjčka kanoe od vodáckého oddílu zruší a na LANDOVĚ lodi, která byla kdysi pro svoji schopnost pojmout nebývalé množství nákladu pokřtěna na UHLÁK, pojede tříčlenná posádka.
Tímto aktem byly všechny přípravné záležitosti ukončeny a na předchozích domluvách už nebylo co měnit. Ve středu brzy ráno totiž odjížděl KOPR s LANDOU za svými pracovními záležitostmi do Prahy a k ostatním se měli připojit večer u Dolanského mostu na Berounce. Autem s ALDOU, loděmi a bagáží měl jet STŘEVLÍK a cestu vlakem do železniční stanice Chrást u Plzně měl podstoupit ŠVAGR-STRÝC a HOCH. LAĎA měl k Dolanskému mostu dojet z Plzně až ve čtvrtek ráno. Stručně řečeno – na všemi očekávanou romantickou cestu po řece to byl poněkud komplikovaný nástup.
Den první – středa 5. 9. 2001.
Jak bylo domluveno, tak se i stalo. Když v časném odpoledni zavolal LANDA z Prahy na mobil ŠVAGRA-STRÝCE, který spolu s HOCHEM seděl ve zpožděném rychlíku někde u Kolína, dozvěděl se nejen to, kde se setkají, ale i to, že ZADÁK přece jenom jede s ALDOU a STŘEVLÍKEM autem. No to byla zpráva – přímo bomba, neboli prďas!
Poté, co KOPR s LANDOU ukončili na pražském výstavišti svoji pracovní misi, odjeli nejbližším vlakem do Rokycan. Tam si LANDA při procházce městem hodlal zavzpomínat na svůj tamní pobyt v zeleném. Protože je to však už hodně dávno, jen matně tušil, kterým směrem se jde od nádraží ke kasárnám. Do hospody u náměstí však byl schopen KOPRA zavést bez zbytečného bloudění. Po prvním pivním občerstvení se v mírném dešti oba spořádaně vydali zpět k nádraží, aby vyčkali příjezdu vlaku se ŠVAGREM-STRÝCEM a HOCHEM. Kluci ještě před zastavením vlaku mávali z okna a tak se nebylo třeba dlouho trefovat do správného vagonu. I když celé odpoledne bylo zataženo a občas i pršelo, po setkání s kamarády se vyjasnilo nejen na obloze. Po necelé půlhodině společné cesty vlakem se mohlo vystoupit na nádraží v Chrástu u Plzně.
Od nádraží vedla cesta – nyní již celé poloviny expedice – přímo do nejbližší hospody. I když to byla hospoda nejbližší, byla od nádraží vzdálena asi dva kilometry. Ale cesta to byla vysoce účelná. Za celý den totiž všem poněkud vyhládlo. Během putování za dlabancem se však LANDA dopustil jisté chyby. Svěřil se kamarádům s tím, že v Chrástu č. 82 se někdy před stošedesáti lety narodila jeho prababička. Tato zmínka vzbudila u HOCHA nebývalý zájem, začal zkoumat popisná čísla na domcích kolem silnice a byl posedlý myšlenkou, „zajít k našim na večeři“. Naštěstí se hospoda objevila dřív než domek s číslem 82.
Protože je všeobecně známo, že hlad je pouze převlečená žízeň, začalo se po zasednutí ke stolům v předzahrádce hospody s jejím hašením. Poté, co číšník donesl objednané pokrmy, nezapomnělo se ještě prostřednictvím mobilu zamlaskat na kamarády v autě. Ti byli vzdáleni od kýženého cíle ještě asi hodinu jízdy. Aby se tábořiště pod Dolanským mostem nehledalo potmě, domluvilo se, že se obě skupiny setkají až tam. A tak se zanedlouho vydali chladným večerem čtyři dobře najedení poutníci z Chrástu po silnici k údolí Berounky, kam také se soumrakem dorazili.
Na tábořišti bylo pusto a prázdno, tráva mokrá a od řeky táhl chlad. Na jistě čilý ruch o prázdninách upozorňoval pouze uzamčený kiosek, v houští u potůčku schovaný linoleem obložený pisoár a dále rozlehlý přístřešek, který tvarem připomínal zborcené indiánské TEEPEE. I totem stál před vchodem do tohoto opuštěného vigvamu, který sice nebyl zbudován z bizoních kůží, ale z materiálu zcela moderního, který navíc téměř dokonale propouštěl poslední zbytky světla končícího dne. Nebyl to žádný igelit, jak se to jevilo z dálky, ale jemná tkanina z bývalého padáku. Uvnitř byl rezavý kuchyňský sporák, pozůstatky hliněného díla po nějakém zjevně talentovaném keramikovi, deštěm promáčené křeslo a centrální ohniště. To spolu se skrovnou zásobou nepříliš mokrého dřeva zaujalo nejen první průzkumníky tohoto málo útulného místa, ale i záhy dorazivší osádku auta s vlekem naloženým bagáží a čtyřmi loděmi.
Z auta se vysoukali dlouhou cestou znavení ALDA se STŘEVLÍKEM a bujaře vyskočil opět čilý a rozdováděný ZADÁK. Prý se mu ráno po návštěvě u doktora udělalo natolik dobře, že si zajel ke svému známému pro loď, rychle sbalil věci, vyslechl od ženy pár narážek na svůj duševní stav, pomohl klukům naložit lodě a kvapně opustil teplo domova.
Aby se potlačilo nebezpečí šíření případné virózy a posílila se odvaha potřebná pro očekávané mokré dobrodružství, poslal kdosi do oběhu lahvinku s ohnivou vodou. Teplo v hrdle inspirovalo k rozdělání skutečného ohně ve vigvamu a k postavení stanů. HOCH si ustlal u STŘEVLÍKA, ALDA u KOPRA a ZADÁK se rozhodl strávit noc v autě. ŠVAGR-STRÝC odmítl nocovat pod plátěnou střechou a rozložil si svoji samonafukovací karimatku u ohně pod padákem, takže LANDA zůstal ve stanu sám.
Zvolna končící den byl dlouhý a náročný. Lodě zůstaly přes noc uloženy na vleku a po vyprázdnění lahve se ZADÁKOVOU zelenou se od ohně postupně rozcházely k zaslouženému odpočinku i jejich budoucí posádky.
Den druhý – čtvrtek 6. 9. 2001.
Ještě večer přijímal LANDA objednávky na nákup potravin v Chrástu, kam se chtěl spolu s ALDOU vypravit, aby někde zaparkovali auto s vlekem a setkali se u nádraží s LAĎOU. Když po šesté hodině ráno začali vysvobozovat z koz na vleku lodě, vzbudili v autě odpočívajícího ZADÁKA. Poté co si ZADÁK protřel oči a řádně se vykašlal, rozhodl se, že pojede do Chrástu taky.
Velmi příjemným překvapením bylo, že v místní prodejně potravin měli o půl sedmé nejen otevřeno, ale byli již zásobeni čerstvým pečivem. Po nakoupení zásob se všichni tři vyslanci ještě víc podivili nad skutečností, že v poměrně malé obci mají bistro, ve kterém i půl hodiny před řádnou otevírací dobou jsou ochotni připravit pocestným kávu.
Příjemně prohřáti horkým nápojem a vstřícným jednáním místních obyvatel přijeli všichni tři k nádraží přesně ve chvíli, kdy do stanice vjížděl vlak s LAĎOU. Po uvítacím AHOJ, potřesení pravicí a poklepání po zádech, na kterých LAĎOVI spočíval pingl s potřebnou výbavou, se podařilo ALDOVI kontaktovat starší paní v okně vilky hned naproti nádraží. A ta paní dovolila, aby se auto s vlekem zaparkovalo na trávníku v jejich zahradě. Ano, jsou ještě hodní lidé na světě. A zdá se, že v Chrástu u Plzně jich není zrovna málo.
Protože se při popíjení kávy v bistru zjistilo, že budou mít v denní nabídce i boršč, zašlo se na něj. Byl dobrý a ještě víc vylepšil příjemné pocity z úspěšného rána. Počasí se rovněž vylepšilo a na zpáteční cestu k tábořišti občas zasvitlo přes protrhaná mračna i slunce.
Na louce bylo již skoro všechno zabaleno. Zbývalo přenést lodě asi 150 metrů k vodě, naložit bagáž a odrazit od břehu. První tak učinil ZADÁK se STŘEVLÍKEM na vypůjčené lodi jménem CÁCORKA. Nedojeli však ani doprostřed řeky a kvapně se vraceli se zprávou, že jim do lodi teče. Poněkud silnými slovy si ZADÁK připomínal včerejší ujišťování šuldy, který ho při vydávání lodi ze školního skladu ujišťoval, že byť značně záplatovaná, je CÁCORKA plavby schopná. Chvíli se u břehu zjišťovalo, kudy si voda nachází do lodi cestičku. Když se ta správná puklina našla, loď se z vody vytáhla a zahájila se její oprava.
Ručníkem z LANDOVA vaku se opravované místo řádně vysušilo, ze stejného vaku se vyndala rychleschnoucí pryskyřice, aby se s ní díra v lodi zapleskla. Hotové dílo se přelepilo páskou od KOPRA. Po necelé čtvrthodině bylo díky ZADÁKOVĚ zručnosti hotovo a mohlo se vyjet.
Za CÁCORKOU se ZADÁKEM a STŘEVLÍKEM vyrazila KOPROVA loď s ALDOU na háčku, dále vedl do proudu svoji kanoi ŠVAGR-STRÝC s HOCHEM na přídi a konvoj uzavíral LANDŮV UHLÁK s LAĎOU u kormidla. Místo startu na tábořišti u Dolanského mostu leží na 125. říčním kilometru. Cílem prvního dne byl Liblín na 101. říčním kilometru. V cestě však bránilo volné plavbě 6 jezů. Relativně časný odjezd z tábořiště a chladnější, ale stabilní počasí dávalo naději, že se k tábořišti v Liblíně skutečně dojede.
Po necelých pěti kilometrech klidné plavby, která umožnila, aby si i příležitostní vodáci ověřili jak své schopnosti, tak vlastnosti lodi, která je veze, se dojelo k prvnímu jezu u vesničky Telín. Mezi tím, co jednotlivé lodě přirážely ke břehu, aby jejich posádky obhlédli situaci, KOPR s ALDOU už najížděli do proudnice směřující k provalené části jezu. Snad jen LANDA z břehu viděl, jak se oba odvážlivci perfektně svezli po proudu, který se valil pobořenou částí jezu. A tak se chystal nastoupit do lodi, aby s LAĎOU vyrazili za oběma předjezdci. Když se však znovu ohlédl spatřil, jak asi 50 metrů pod jezem zvedá ALDA pádlo nad hlavu a hlasitě cosi řve, loď se náhle stáčí bokem v již slábnoucím proudu, převrací se a oba borci se máchají ve vodě. Tato nečekaná podívaná změnila původní rozhodnutí. Loď se rychle přehodila přes asi dva metry širokou šíji na hladinu pod jezem a vyrazilo se kamarádům na pomoc. Ti mezi tím již dostrkali zatopenou loď ke břehu, vyhazovali bagáž, zjišťovali rozsah škod, které voda napáchala a dohadovali se, kdo způsobil to, co se právě přihodilo.
Těžko se domlouvali, jak to vlastně bylo. Zřejmě zatímco ALDA dával najevo svoji radost z právě prožitého silným řevem a zvednutýma rukama, kormidelník KOPR nestačil udržet loď v proudnici a tak vlnky udělaly své. Naštěstí se zdálo, že mimo poněkud pošramoceného sebevědomí a několika mokrých věcí se nic moc nestalo. Až během následující plavby sdělil ZADÁK ostatním, že viděl KOPRA, jak zkoumá svůj mobil a diví se, co to má na table za podivné ikony, dokud nezjistil, že mu tam plavou rybky. Asi to tak úplně pravda nebyla, ale každopádně to byl zajímavý postřeh. Smutné ovšem je, že v tom sdělení bylo reálné jádro a namočený mobil odmítal pracovat.
Nedobrovolná koupel sportovního výkvětu výpravy silně zapůsobila na ostatní. A tak se stalo, že záhy po přenesení lodí přes jez u Valentovského mlýna se opět pomáhalo při lovení. Tentokrát se podařilo HOCHOVI nějakou málo standardní operací na přídi dostat loď ŠVAGRA-STRÝCE i s jejím majitelem na celkem klidné vodě pod hladinu. Tentokrát se to zdálo být ale vážnější. Hned poté, co HOCH u břehu vykašlal z plic zbytky vody oznámil, že utopil foťák. Sám se vrhl po pás znovu do řeky a šmátráním nohama po dně se jej snažil namakat. Tuto marnou snahu ukončilo až zjištění kamarádů, kteří vytahovali zatopenou loď na břeh, že postrádaný předmět leží v lodi. I nastala radost veliká, protože se s foťákem našla v lodi i před chvílí načatá láhev HOCHOVY vynikající slivovice.
Jaké však bylo překvapení, když u záchranných prací asistující STŘEVLÍK hodil právě nalezenou flašku dobrého moku zpátky do řeky. Že by to snad způsobilo jeho zděšení nad neslavnými začátky putování? Ne, prý neblouznil a nezačal prosazovat prohibiční zákony. Pouze prý chtěl lahví odehnat dotírající vosu. Mokré a chladem zkřehlé prsty však zřejmě těžkou láhev v tom švunku neudržely a tak provázena smutnými pohledy přihlížejících letěla ladným obloukem i s výborným obsahem do vln uprostřed řeky, kde rychle klesla ke dnu. No – co se dalo dělat. Při takové výpravě je třeba s určitými ztrátami počítat, hlavně že se zatím utopila jenom láhev.
Za dalších pár stovek metrů se opět pokoušel osud. To se při levém břehu koupala ve vodě mohutná větev jakéhosi stromu a v silném proudu bylo třeba zvolit jednu ze dvou možností – objet ji vlevo či vpravo. Z neznámých důvodů se však loď ŠVAGRA-STRÝCE přitulila ke zrádné větvi bokem a posádka z lodi jaksi vypadla.
A opět se lovilo, ždímalo, převlékalo a trochu i nadávalo. Přece jenom už té srandy bylo příliš. Krásná byla slova, která přímo od srdce pronesl ŠVAGR-STRÝC: „Kluci, HOCH je prima kamarád, ale jestli z toho máchání ve vodě nenastydne, nedostane zápal plic a neumře, tak ho snad budu muset zabít sám.“ A tak se odhodlaně a s předsevzetím, že další zbytečné koupání se už nebude konat, pokračovalo k jezu s hydroelektrárnou u obce Darová.
Na navigaci u jezu byl otevřený kiosek. Mimo bramboráčků, klobás, grogu či piva, které si téměř všichni hojně dopřávali, si KOPR objednal i šroubovák. Chtěl se podívat do útrob namočeného mobilu. Šroubovák nebyl a tak se aspoň kudlou propracoval pod kryt, aby vyhnal vodu a přístroj vysušil. Když vše uvnitř vytřel kapesníkem, vysmrkal se a zahájil sušení své finanční hotovosti. Drobné vysypal z peněženky na hromádku a papírové bankovky rozkládal na stole. Na ty s vyšší hodnotou nejen se zalíbením hleděl, ale něžně je hřbetem ruky uhlazoval, aby z nich vyždímal a setřel i ty nejmenší zbytky říční vody.
Po příjemné hodince a poté, co se osádky dohodly na mírném přeskupení se pokračovalo dál. HOCH si přesedl k ZADÁKOVI na CÁCORKU a STŘEVLÍK zaujal místo háčka v lodi ŠVAGRA-STRÝCE. Žádný z dalších jezů se už nedal sjet a tak se všechno přenášelo. A protože se už nikdo neudělal, dojelo se v klidu a pohodě až na tábořiště v Liblíně.
I na tomto tábořišti sezona již dávno skončila, takže nebylo nikomu třeba platit za postavení stanů. Natáhly se šňůry a na ně se rozvěsilo vše, co se během dne namočilo. Podle informací v průvodci nemělo být do restaurace místního hotelu daleko. Parta se ale nějak dlouho nemohla z tábořiště odlepit. Proto se k netrpělivému ZADÁKOVI připojil LANDA s LAĎOU a vydali se jako předvoj hledat občerstvovnu.
Po asi tří stovkách metrů našli otevřenou stodolu s výčepem a několika štamgasty. I rozhodli se, že v tomto originálním zařízení počkají při pivu na ostatní kamarády. Když dopíjeli druhý škopík, přicházel zbytek party ze strany zcela opačné, než bylo tábořiště. Prostě – kamarádi zvolili jinou cestu a celou ves si už prošli. ZADÁK prohlásil, že si dá ještě jedno a potom půjde vystřídat ALDU, který hlídal tábořiště a pracně rozdělaný oheň. Ostatní se vydali do hospody na večeři.
Dříve než švarná servírka přinesla objednanou krmi, tak se v suchu a pohodě probíraly události končícího dne. Bylo konstatováno, že KOPR s ALDOU si zaslouží čestné uznání za neohrožený průjezd provaleným jezem (i když ALDA potom musel celý den trpělivě poslouchat KOPROVY připomínky k výkonu), ŠVAGR-STRÝC že si zaslouží uznání za trpělivost a spolu s HOCHEM že si oba zaslouží, aby jim to máchání v chladné vodě moc neublížilo.
Do tábora se parta vracela pod hvězdnatou oblohou. S přáním, aby bezmračné nebe vydrželo i následující den se zalézalo do stanů. Pouze ŠVAGR-STRÝC si tradičně rozložil spacák na verandě opuštěné chatky správce kempu a před spaním si ještě vychutnal doušky kouře z voňavého doutníku.
Den třetí – pátek 5. 9. 2001.
Ráno bylo chladné. Co večer na šňůrách trochu proschlo, to znovu namočila rosa. Každý posnídal jak chtěl a jak mu zásoby dovolily. Po osmé hodině již byly lodě na vodě a hned za tábořištěm se vyzkoušelo, zda se přenášení lodí přes jez bude dařit stejně dobře, jako včera.
Opět došlo k drobné úpravě v rozesazení posádek lodí. ALDA vyměnil svého kormidelníka a přesedl si k ZADÁKOVI na CÁCORKU, KOPR vzal na příď své lodi HOCHA.
V klidu a pohodě se proplouvalo přírodním parkem HORNÍ BEROUNKA, peřejemi podél Třímanských skal, pod zříceninou hradu Krašov a kolem mnohých, vesměs zajímavých chat. Občas bylo slyšet KOPRA, jak silným hlasem instruuje svého háčka, občas se v tišině na vodě zastavilo, aby se všechny lodě seskupily a osádky si mohly z nejrůznějších butylek srknout doušek desinfekční a život budící tekutiny. Byla to dokonalá idyla.
Při jedné z rychlostních vložek, ke kterým na pomalu tekoucí vodě vyprovokovala ostatní lodě osádka CÁCORKY, se náhle ozvalo KOPROVO poctivé zaklení. Ti co byli poblíž mohli vidět, že když se silný chlap do něčeho řádně opře, může dokázat i nemožné. KOPR při jednom ze svých mohutných záběrů zlomil pádlo.
Stalo se tak právě ve chvíli, kdy se na levé straně toku ukázalo rozlehlé tábořiště. I nějací vodáci tam byli a právě se balili. Bylo tedy vhodné přirazit ke břehu, trochu pojíst a při tom se pokusit zlomené pádlo opravit. Přičiněním ALDY a ZADÁKA a za asistence všech ostatních se oprava plně zdařila. Pryskyřice na zalepení, stanové kolíky jako dlahy a páska jako bandáž – to vše se našlo u LANDY ve vaku. Jak se zdálo, KOPR od počátku nevěřil, že by oprava pádla mohla být úspěšná. Jeho průběžné brblání utichlo až ve chvíli, kdy na louce uviděl pár žampionů. Na svůj houbařský úlovek byl náležitě pyšný a všem, kteří se ho ptali, co s tím bude dělat, hrdě odpovídal: „Však počkejte večer, jak se budete olizovat“. Problém „kam s tím“, vyřešil KOPR tak, že našel skleněnou pětilitrovku od okurek, pečlivě ji v řece omyl a nalezené žampiony tam nastrkal.
Po přenesení lodí a flašky se žampiony přes několik dalších jezů se podjelo pod mostem ve Skryjích – tedy tam, kde se při jarní cestě na kolech poprvé dojelo k řece. Dál už nestálo v cestě nic, co by zabránilo klidné plavbě ke kotvišti poblíž velmi známé hospody „U rozvědčíka“. Tam se lodi ponechaly pod dozorem LADI a parta zašla do lokálu, kde dobrá bramboračka rozehřála mírně prochladlá těla. Poté, co LAĎU u lodí vystřídal LANDA, se parta ještě chvíli v hospůdce pozdržela a nabírala síly na poslední krátký úsek cesty. Kolem přívozu s pamětní síní Oty Pavla přes jez pod Branovem se dojelo k opuštěnému tábořišti.
Opět se rychle postavily stany a na šňůry se rozvěsily mokré svršky i spodky. Dokonce i STŘEVLÍKŮV spacák se tam houpal. Expertům přes požáry se podařilo rozdělat z mokrého dřeva oheň.
Za soumraku a v začínajícím mrholení se parta ochuzená o přítomnost ŠVAGRA-STRÝCE, který se rozhodl pohlídat ležení, vydala přes pole a louky do obce Branov, aby poctila místní pohostinství svojí návštěvou. KOPR si na cestu vzal mimo své oblíbené kšiltovky i láhev se žampiony a těšil se na houbovou smaženici. Hospodu v Branově mají velkou, i lidí tam bylo dost, ale kromě piva, destilátů, slaných tyčinek, cigaret a mírně potrhlého vrchního tam neměli nic. Ani sádlo na houby neměli. Nebylo vyhnutí. Po pár pivech přenechali nespokojení návštěvníci hospodu místním štamgastům a mokrou nocí se s flaškou nepoužitých žampionů a nadějí na slunečné ráno vraceli ke stanům. Tam je očekával ŠVAGR-STRÝC, hřejivý oheň a posilující spánek.
Den čtvrtý – sobota 6. 9. 2001.
Skoro celou noc pršelo. Ani ráno to nebylo lepší. Proto nebylo ani divné, že se nikomu ze stanů moc nechtělo. I ŠVAGR-STRÝC, který si večer našel parádní lože na pultě nepříliš dobře zavřeného kiosku, zrovna moc se vstáváním nepospíchal.
Po osmé hodině se přece jenom začalo zvolna diskutovat o tom, co dál. Bylo zřejmé, že ubrečené počasí asi vydrží delší dobu, takže šance na to, že se splní cestovní plán a dojede se až do Berouna, byla mizivá. Jedinou nadějí byl poměrně silný vítr, který občas dokázal těžké mraky trochu roztrhat. Rozhodlo se tedy, že zatímco se skupinka ve složení ALDA, ZADÁK, HOCH a LANDA vydá do Branova na nákup, budou ostatní v ležení očekávat konec dešťových přeháněk.
V obchůdku měli mimo chleba a rohlíků téměř vše. Dokonce se paní prodavačka nechala přemluvit a všem čtyřem vyslancům uvařila kávu. Na zpáteční cestě k táboru se při drobném mrholení diskutoval způsob úhrady nákladů spojených s vypůjčením lodí, vozíku, přepravou lidí a materiálu. Jen co se poněkud komplikovaný, ale formálně správný návrh způsobu finančního vyrovnání přednesl ostatním k připomínkám, pršet přestalo. Rychle se tedy vše sbalilo a vyjelo na řeku s předsevzetím, popojet asi čtyři kilometry do obce Roztoky a tam v jistě příjemnějším prostředí místního hotýlku vyčkat dalšího vývoje meteorologické situace. HOCH se velmi těšil na horkou lázeň a měkkou postel, ostatní se většinou o svých tužbách příliš nešířili.
Ale všechno bylo jinak. I když bylo stále stejně zataženo jako ráno, zatím nepršelo. Vítr fučel převážně do zad, takže se v Roztokách nezakotvilo a pokračovalo se dál s tím, že se dojede až do Zbečna. A to se po ujetí dalších deseti kilometrů i podařilo. Cestou se dostihla parta z jakési vodácké cestovky a poslední stovky metrů se společně finišovalo, aby se obsadil úkryt před silnější přeháňkou pod mostem ve Zbečně. Tam se lodi vytáhly na břeh a šlo se na oběd. Nastalo drobné dohadování o tom, má-li či nemá-li se u lodí vartovat a kdo že bude držet hlídku. Nakonec se to vyřešilo rozumnou dohodou a mohlo se v hospodě hned u mostu zasednout ke stolu.
Během oběda se venku zcela změnilo počasí. Úplný apríl. Studenou dešťovou přeháňku vystřídalo slunce, které hřálo jako v parném létě. A tak hospodu rychle opustili nejen ti, kterým to velela hlídací povinnost, ale i ti, kteří hodlali po dobrém obědě ještě vychutnat sluneční lázeň na navigaci u řeky.
Když se zbytek party z hospody dlouho nevracel a vždy čilý ZADÁK už vyzkoušel své lezecké umění na všech kamenných zdech v okolí, rozhodl se, že s ALDOU vyjedou na CÁCORCE napřed. KOPR, LANDA a LAĎA, kteří se vyvalovali u lodí jim to nevymlouvali a tak se stalo, že se celá parta opět setkala až po dalších třinácti kilometrech na jezu v Hýskově.
Mimo průběžného láteření KOPRA na nezodpovědnost obou předjezdců, kteří na tak dlouhou dobu partu opustili a kromě lepení pukliny na LANDOVĚ stařičkém UHLÁKU, se při cestě redukované flotily nic podstatného nestalo. Z Hýskova to bylo k cíli cesty v Berouně již pouhé čtyři kilometry. A tam na poněkud promrzlé vodáky čekal plně vybavený kemp s teplými sprchami, suchými postelemi a dobrou krmí v místních hospodách. A tak se do záběrů pádel na posledních kilometrech vložily všechny zbývající síly.
Před Berounem je tok řeky rovný a široký, takže na rozlehlé vodní ploše nabral vítr na síle. Naštěstí ale foukal lodím do zádí a tak závěrečná část cesty rychle uběhla.
Na kotvišti kempu „Na hrázi“ se lodě vytáhly na břeh a STŘEVLÍK s několika kamarády rychle uháněl ke kanceláři správce, aby zajistili suché ubytování v chatkách. Ale netrvalo dlouho a kamarádi se vraceli k čekajícímu LANDOVI a LAĎOVI poněkud sklesle. V celém Berouně prý není ani jedna postel volná, protože se tam konají „Hrnčířské trhy“.
A tak se opět postavily stany, ale ne všechny. ALDA se ZADÁKEM měli od nočního deště plátěnou jeskyňku zcela promočenou a tak se rozhodli, že si spolu se ŠVAGREM-STRÝCEM, který z dosud nezjištěných důvodů celtu nad hlavou soustavně odmítá, rozloží své karimatky pod střechou jeviště letního divadla. Ani KOPR nebyl po postavení stanu spokojen s jeho stavem. Zjistil, že je v něm mokré nevlídno a doufal, že večerní větřík stan ještě vysuší. Pouze STŘEVLÍKŮV dvouplášťový stan a rovněž dvouplášťový bungalov, který díky velkorysé půjčce od MAPY-PUMPY dosud obýval LANDA s LAĎOU, byly stále stejně perfektní, jako na začátku cesty.
Hned jak se z lodních pytlů vybalily nejnutnější věci, pádili všichni pod horké sprchy. Po celodenním boji s dešťovými přeháňkami a studeným větrem to byla velmi zasloužená odměna.
Vymydlení, oholení a v suchém oblečení se již za soumraku vydali všichni společně do města, aby se někde v příjemném prostředí nasytili. ZADÁK prohlásil, že zavede partu do restaurace, kterou spolu s LACEM navštívili již v červnu při akci BERNAKO. Nikdo nenavrhnul nic lepšího a tak se za chvíli rozesadilo všech osm parťáků kolem dlouhého stolu v téměř zcela prázdném restaurantu. Záhy poté, co se objednaly nejrůznější pokrmy a okoštovaly první doušky piva, rozproudila se živá a i poněkud hlučnější zábava. Asi dvě smíšené dvojice zbývajících hostů kvapně zaplatily a opustily sál. Hospoda byla naše.
Po nasycení těla se různými historkami ze života sytila i duše. KOPR si vzpomněl, že se mu v branovské hospodě nepodařilo na vrchním vymámit mrkev, aby všem předvedl, jak ji pomocí stokoruny přerazí. Zkusil tedy u servírky objednat dlouhý, silný a aspoň trochu omytý kořen této zeleniny. Chvíli se dívčina podivovala neobvyklému přání svalnatého a nesporně pohledného hosta, když jí ale KOPR vysvětlil, že ji hodlá s pouhou stovkou v ruce přeříznout, odběhla. Po chvíli se vrátila i s požadovanou mrkví a kuchařem.
I konalo se předvedení téměř nemožného. KOPR vytáhl z peněženky stovku, podélně ji přeložil a požádal servírku, aby mu mohutný kořen podržela. Dívka asi špatně pochopila, co se po ní chce a odmítla. Naštěstí se rychle našel náhradník a KOPR mohl v produkci pokračovat. Jak všichni mohli vidět, silně se soustředil a poté jedním švihem přeložené stovky mrkev přepůlil. Kdo však ví, jak to bylo ve skutečnosti. KOPR je totiž nejen velký mág, ale i zručný manipulátor.
Nočními ulicemi Berouna se parta vracela do kempu. I když stany nikdo nehlídal, všechno zůstalo na svém místě. S přáním dobré noci se ALDA, ZADÁK a ŠVAGR-STRÝC odebrali ložírovat na prkna, která prý „znamenají svět“, HOCH si jako každý večer přilehl do stanu ke STŘEVLÍKOVI, KOPR zanechal svůj promočený plátěný příbytek opuštěný a přijal nabídku na prožití zbytku noci ve stanu s LANDOU a LAĎOU.
Časně ráno se ALDA odebral na nádraží a odjel pro auto do Chrástu. Ostatní trávili studené dopoledne prohlížením zboží mistrů hrnčířského řemesla u jarmarečních stánků na náměstí. Kolem jedenácté se opět všichni sešli v kempu, aby naložili lodě na vozík, se kterým se měl ALDA vrátit. Vše klaplo podle předpokladu. Stany se sbalily, KOPR pohřbil „cestovní žampiony“ pod vysoký topol, sklo a odpadky se hodily do kontejneru a tábořiště bylo uklizeno. Věžní hodiny na náměstí nestačily odbít ještě ani poledne a nastalo loučení. Auto s vlekem, loděmi, bagáží, ALDOU za volantem a ZADÁKEM se STŘEVLÍKEM na místech spolujezdců vyjelo směrem k domovu. Na cestu vlakem se v pravé poledne vypravil ŠVAGR-STRÝC a HOCH. KOPR, LANDA a LAĎA se ještě chvíli toulali městem a zašli si na oběd. Poté odjel LAĎA do Plzně a LANDA s KOPREM jeli dokončit svoji pracovní misi v Praze. Tímto „rozptylem do všech světových stran“ skončilo poněkud chladné a vlhké, ale přesto opět úspěšné putování party z NASA po Berounce.