2001 Podél Berounky

BERNAKO a BERNALO.

BERNAKO je zkrácený název pro cestování Berounkou na kolech,

BERNALO je zkrácený název pro cestování Berounkou na lodích.

ÚVODEM.

Znalci říkají, že Berounka je krásná řeka. Ona je snad každá řeka krásná, pokud z ní lidé neudělají stoku. Berounka má však jednu zvláštnost. Ona totiž nikde nepramení a její první kilometry takovou malou stokou, nebo snad kanálem, opravdu jsou.

Jak by měl vědět každý absolvent základní školy, jméno Berounka má dolní tok řeky Mže po soutoku s řekami Radbuzou, Úhlavou a Úslavou v Plzni. Po průtoku městem, které doplní vodu řek pramenících v Českém lese a na Šumavě o různé fujtajbly, se však řeka rychle vyčistí a pod novým jménem se jako stříbrná stuha vine pěknou krajinou až k soutoku s Vltavou na okraji Prahy.

A ještě jednu zvláštnost tahle řeka má. Jejím údolím šly dějiny. Z údolí Berounky se dá vyšplhat na kopce se zříceninami kdysi mocných hradů Libštejn, Krašov nebo Týřov či obdivovat mohutnost dosud majestátního Křivoklátu a Karlštejna.

Za Berounem se lze projít pod tetínskou skálou, na které stával hrad v němž byla zavražděna kněžna Ludmila, babička knížete Václava – vévody země české, který v Myslbekově podání na koni i v našich časech přehlíží své náměstí v Praze.

BERNAKO.

Na cyklovýpravu do kraje kolem Berounky se po prostudování „Návrhu programu“  rozhodli vydat následující jezdci:

1. z kmenových členů klubu, který se pyšní označením NASA (NAše SAuna) a který v důsledku již dvě sezony trvající málo uspokojivé situaci s teplou vodou a topením v odpočívárně sauny zřejmě opět změní svůj název na KOSA (KOprova SAuna) jeli KOPR, VEJŠKA, STŘEVLÍK, MAPA-PUMPA, ŠVAGR-STRÝC, LANDA, HOCH, ZADÁK a ALDA,
2. z klubových přátel se přidal LACO a dále ostatním účastníkům dosud málo známý žertéř, který si za své činy během cesty vysloužil pojmenování CHROBÁČIK (místo původně navrhovaného jména po světoznámé filmové postavě „chrobáka Vreca“ – česky „brouka Pytlíka“),
3. na nádraží ve Zdicích se k výpravě připojil LANDŮV nejmladší syn – LAĎA.

A tak se po silnicích, cestách a stezkách kolem Berounky pohybovalo od 5. do 8. května roku 2001 na kolech různých značek dvanáct jezdců – dvanáct různých nátur s jediným cílem: „spolu s přáteli si užít volných dnů, přiměřeně unavit tělo a osvěžit ducha“. 

Den první – sobota 5. května.

Již cestou rychlíkem, do jehož téměř plného zavazadlového vozu se přece jenom nakonec podařilo naskládat všechna kola, se duch cestovatelů osvěžoval nejen pohledem z okna na rozkvetlou krajinu, ale i uvolněným klábosením a mariášem. Jídelní vůz nebyl k soupravě připojen, takže chuť na doušek piva si cestující museli nechat zajít.

KOPROVY obavy, že přestup s koly bude na hlavním nádraží v Praze značně komplikovaný, se díky příjezdu plzeňského rychlíku na stejný peron ukázaly jako bezpředmětné. A k dovršení všeho dobrého, plzeňský rychlík čekal na příjezd jakéhosi zpožděného expresu, takže zbylo dost času i na uhašení nastupující žízně u stánku s občerstvením.

Na nádraží ve Zdicích již čekal poněkud netrpělivý LAĎA, který se svým bicyklem dorazil vlakem z Plzně. Po připevnění bagáže na nosiče kol a striptýzu, který bez potlesku publika předvedli před nádražní budovou při převlékání pestrých trikotů někteří z jezdců, se dvanáctičlenný peleton vydal na cestu. Po mírném úvodním bloudění kolem nádraží se nabral správný kurz a za necelou hodinku se mohla kola zaparkovat před hospodou na náměstí obce Žebrák. Tam se poobědvalo. Pouze KOPR se společného oběda nezúčastnil. S konstatováním, že jde navštívit svého mnoho let neviděného přítele zmizel v jednom z měšťanských domů, odkud byl po skončení oběda ve zcela střízlivém stavu vyzvednut.         

Další cesta vedla kolem hradu Žebrák na hrad Točník. Tam se absolvovala prohlídka. V sálech, kde se král Václav IV. zamýšlel nad osudem své země, se někteří z borců fotili v cyklistických přilbách a úborech, které si svoji pestrostí nezadaly s kdysi módním oblečením králových šašků. Po prohlídce královských komnat a vyhlídce do kraje z hradních ochozů se opět nasedlo na kola a po pěkné silnici, vedoucí krásnými lesy napříč Křivoklátskou vrchovinou se k večeru dojelo do obce Skryje. Zde se mělo nocovat.

Celý den bylo velmi příjemné počasí, k večeru se však začala obloha zatahovat těžkými mraky. Z vodáckých průvodců bylo známo, že tábořiště ve Skryjích nabízí k přespání pouze louku. A protože si cyklovýprava stany s sebou nevezla, bylo vhodné se poohlédnout po nějaké střeše nad hlavou.

Ještě dříve, než se stačilo z obce zabočit k tábořišti, narazila výprava na ceduli, jejíž text nabízel služby kempu „Na Plazích“. Protože však řidič kolem projíždějícího auta tvrdil, že v kempu zcela určitě ještě nezahájili sezónu, byli k asi dva kilometry vzdálenému objektu vysláni pouze průzkumníci. Ostatní se zatím uchýlili do místní hospody.

I v hospodě místní znalci tvrdili, že v kempu mají ještě zavřeno. Proto velmi příjemně překvapilo sdělení navrátivšího se průzkumníka VEJŠKY, že v kempu je vše, na co si jen civilizací zhýčkaný turista pomyslí: teplé sprchy, postele v chatkách a restaurace, ve které se dá nejen pít, ale i celkem levně jíst. Není divu, že se ještě před chvílí přijatelná hospůdka s televizorem, na jehož obrazovce se právě rozehrával hokejový zápas z mistrovství světa, rychle vyklidila a co kola stačila se ujíždělo k lepšímu bydlu.

Ve výletní restauraci kempu jsme byli kromě tří místních štamgastů jedinými hosty. Ze stolků se sestavila jedna velká tabule, ke které zasedlo dvanáct hladových, ale stále ještě čilých chlapů. I dvoučlenný mužský personál v lokále a stejně početný ženský personál v kuchyni byl čilý, takže brzy byly uspokojeny všechny základní gastronomické potřeby stolovníků. Před setměním přinutila šéfová podniku živě diskutující hodovníky, aby zvedli svá pozadí z pohodlných židlí a šli se ubytovat.

Poté, co byly obsazeny tři chatky po čtyřech lůžkách, se parta opět stáhla do jídelny a zatěžovala personál dalšími objednávkami. ŠVAGR-STRÝC to byl, kdo si vzpomněl na podivnou proceduru „pozdvihování a hučení“, kterážto byla v předešlém roce hojně praktikována při sjíždění řeky Sázavy. S konstatováním, že na dobré tradice je třeba navazovat, objednal dvanáct korbelíků „zelené“. I pozdvihovalo se a mohutně se z dvanácti hrdel zahučelo. Za tuto milou vzpomínku na peprmintově zelenou řeku Sázavu byl ŠVAGR-STRÝC všemi veleben. Na dotaz, kdy že zavírají, se chlapík u barového pultu jen pousmál a pravil, že zavřou tehdy, až půjdou pánové spát. Holt – na začátku sezóny si dovedli svých jediných hostů vážit. Ještě před půlnocí se domluvilo, v kolik hodin se bude ráno snídat, dopila se poslední pivka a šlo se na kutě s vědomím, že první den se plně vydařil.

Den druhý – neděle 6. května. 

Přestože byla neděle, vstávalo se již v sedm hodin. V noci pršelo a tak se od chatek do jídelny muselo mokrou trávou. Teplá káva, čaj, klobásky, míchaná vejce a další dobroty brzy rozjasnily i tváře těch, kteří z časného a podmračeného rána neměli příliš velkou radost. Asi o půl deváté se parta rozloučila s útulným kempem a jeho vstřícným personálem a vydala se přes Skryje a Týřovice na cestu podél Berounky.

První zastávka byla před restaurací „U rozvědčíka“. Nemilé bylo, že měli ještě zavřeno. Naopak bylo velmi milé, že se v kuchyni nechali přemluvit a zavolali babičku, která žíznivým cyklistům natočila dvanáct piv. Tentokrát to byl pro změnu MAPA-PUMPA, kdo objednal dvanáct prcků zelené. A tak mohly zdi hospody známé z povídek Oty Pavla slyšet, jak to pěkně klukům hučí. I čundráci, kteří přečkali deštivou noc pod střechou zahradního kuželníku a právě balili spacáky, se divili jako diví.

Od „Rozvědčíka“ se jelo necelé dva kilometry k přívozu „V Luhu“ pod Branovem, aby se na druhé straně řeky mohlo navštívit muzeum Oty Pavla. Převozníkova pramice se přivolala klepáním na zavěšenou kolejnici. I když to nebylo nezbytné, prohlásil MAPA-PUMPA, že u břehu pohlídá kola a o zážitcích z muzea si nechá vyprávět.

Vzpomínková síň s fotografiemi a dokumenty o životě a díle spisovatele je zřízena v převozníkově domku – tedy tam, kde trávil malý Otta Popper s rodiči a sourozenci šťastné chvíle letních pobytů u převozníka Proška. Snad jen málokdo z návštěvníků nezná některou povídku z knih „Smrt krásných srnců“, „Jak jsem potkal ryby“, „Plná bedna šampaňského“ a dalších. Přesto se zdá, že vypravěčské umění tohoto předčasně zemřelého člověka stále ještě není širší veřejností objeveno a plně doceněno.

Neobvyklou zvláštností tohoto zajímavého místa je, že odměna pro převozníka za namáhavé bidlování pramice s pasažery přes řeku i vstupné do pamětní síně jsou sumy dobrovolné, přijímané jako dar.

Po návratu ke kolům a vartujícímu MAPO-PUMPOVI se pokračovalo v cestě po silnici podél řeky na Křivoklát. S koly se vyjelo k hradu, kdo chtěl jít na prohlídku interiérů, tak si v pokladně zakoupil vstupenku. Kola se dotlačila na hradní nádvoří, kde zůstala pod dozorem MAPY-PUMPY, ŠVAGRA-STRÝCE, VEJŠKY a ZADÁKA, kteří „už tam jednou byli“ a proto se věnovali obdivování exteriéru hradu a jeho návštěvnic.

Asi po hodině se celá parta opět shledala u kol a po silnici uháněla časným odpolednem do Zbečna, kde měl KOPR dojednánu obchodní schůzku a kde se mělo rovněž poobědvat v některé z údajně četných restaurací.

Mezitím, co KOPR v doprovodu LANDY a LADI obchodně jednal, vybírali ostatní podnik, který by občerstvil cestováním znavená těla pořádným jídlem. KOPREM inzerované množství restaurací se smrsklo na dva zavřené lokály a jednu hospodu, ve které se nevařilo. To záhy poznali i tři zmínění odpadlíci, když po pouhé čtvrthodině marně hledali ostatní. Nakonec své kamarády našli v bistru, kde ale údajně vůbec neměli vařit. Jak se však ukázalo, nejen že tam vařili a smažili, ale v příjemném prostředí k tomu točili i dobré pivo. A k dovršení spokojenosti hostů měli i velmi lidové ceny. Snad proto se tam parta zdržela u několika chodů chutných pokrmů zalitých správně chlazenými pivy téměř dvě hodiny.

Po poněkud pozdním obědě se nezalehlo do stínu borovic, ale načerpané kalorie se hned vydaly spolu s mnoha krůpějemi potu při šlapání silnicí do táhlého kopce přes Sýkořice. Tam se pokusil CHROBÁČIK prosadit názor, že turisticky značená cesta po polích a loukách bude zajímavější než cesta po silnici. I vyjelo se po červené značce ze silnice do polí. CHROBÁČIKOVU snahu o zpestření cesty protlačováním kol loužemi však záhy zhatily odpovědi místních obyvatel na dotazy některých nedůvěřivých kamarádů. Všichni kolemjdoucí konstatovali, že cesta vypadá dobře jenom na začátku, dál že se změní v zarostlou kozí stezku. Takže se i přes CHROBÁČIKOVY protesty opět vyjelo na silnici a pokračovalo se v šlapání do kopce směrem na Luby. Celistvost peletonu, který se značně roztáhl, průběžně objížděním kontrolovali dva vždy obdivuhodně svěží jezdci – VEJŠKA a ZADÁK. Za svoji starostlivost o kamarády si vysloužili nejen vděk opozdilců, ale i doplňková jména po věrných psech Sultánovi a Tyrlovi. Odměnou za trápení v kopci byl nakonec dlouhý sjezd po perfektní silnici s minimálním provozem až do Nižboru.

V Nižboru jsou sklárny. Se svolením ochotné vrátné se za závoru podniku odstavila kola a parta se usadila v hospodě hned proti vrátnici. Tam se sice dala uhasit žízeň, na zakousnutí však mimo smutného číšníka nic neměli. Zelenou však měli a tak se aspoň pozdvihovalo a opět řádně hučelo, aby se poté pokračovalo silnicí podél řeky přes rodnou obec spisovatele Nepila – Hýskov až do Berouna. Tam totiž ministr přes ubytování STŘEVLÍK předem pro partu telefonicky zajistil ložírování v kempu „Na hrázi“.

V kempovním lingusáku se obsadily tři pokojíky, kola se pod dozorem správce uložila do skladiště a jezdci se věnovali údržbě svých tělesných schránek. Po teplé sprše a oblečení suchých svršků bylo blaze. Někdo si krátce schrupnul, většina se však vydala do města na lov něčeho k večeři. ZADÁKOVI a LACOVI však zřejmě dosud ujetá denní dávka kilometrů k úplnému štěstí ještě nestačila a proto se znovu vydali na silnici. Po setmění  se spokojení vrátili se zprávou, že narazili na značku vedoucí k cíli zítřejší cesty – ke Koněpruským jeskyním. 

Procházka skupinky, která se vypravila do města, se zakončila v restauraci na náměstí. Dobrá večeře a sledování televizního přenosu ze zápasu hokejového mistrovství světa umocnilo bohaté zážitky pomalu končícího dne. Dokonce se díky ALDOVI v zaplněné restauraci vyšší cenové skupiny opět pozdvihla zelená a decentně se i zahučelo.

Protože se po návratu k ubikaci ještě některým nezmarům nechtělo spát, znovu se zasedlo před televizní obrazovkou u kiosku v kempu a při čaji, grogu, kávě či pivku se v chladu nastupující noci sledoval vývoj dalšího zápasu mistrovství. Před televizorem sedělo i několik značně veselých  Holanďanů. Aby KOPR názorně předvedl, komu že mají fandit, navlékl na sebe čert ví kde získaný representační dres se státním znakem na prsou a jménem hokejisty HEJDUKA na zádech. Vzbudil tím značnou pozornost u jedné přiopilé Holanďanky pozdně středního věku. Směsicí angličtiny, němčiny a různých posuňků začala na KOPROVI vyzvídat, za kolik by dres prodal. Ten se zjevně nechtěl své relikvie zbavit, chtěl však vyhovět, a tak stanovil taxu pouze za pronájem trikotu na pět minut.

KOPROVÝM habitem i hábitem okouzlená hokejová fanynka živě souhlasila, okamžitě vyslala svého obstarožního šamstra pro potřebné dolary a hned se jala s KOPRA dres stahovat a navlékat si ho na své kypré tělo. Následovala nelíčená radost ze získaného suvenýru, focení s přáteli a hluboké zklamání poté, co KOPR začal po uplynutí smluvené doby požadovat dres zpátky.

Do vzájemné cizojazyčné i mimoslovní komunikace alkoholem mírně opojené ženské a zcela střízlivého KOPRA se totiž vloudilo drobné nedorozumění: ona si myslela, že má triko za pět dolarů napořád, KOPR si naopak myslel, že za pět minut pronájmu je pět dolarů přiměřená cena. Těžko potom ze smutné a dlouhým večerem znavené figurantky stahoval svůj majetek. A ke všemu ještě domluvené dolary snad viděl jenom zdálky.

Protože je však KOPR grand, nabídl svým „obchodním partnerům“ na usmířenou prcka slivovice ze své placačky. Když se však jako první napil rozpačitý společník posmutnělé Holanďanky, vyvalil oči, zalapal po dechu a s máváním pravice před rozevřenými ústy kvapně opustil společnost. Není divu, že po takové reakci jeho partnerka nabízený pohárek s díky odmítla a rychle se odebrala zachraňovat svého druha. Prostě – není nad mocnou sílu dobré slivovice!     

Touto žertovnou scénkou, která by však pod vedením jiného režiséra než KOPRA mohla snadno vyústit v mezinárodní konflikt, byl večer definitivně zakončen. 

Den třetí – pondělí 7. května.

Někomu se spalo dobře, někomu hůř. Válendy byly pohodlné, někteří spáči však prý byli při spaní poněkud hluční. Nejvíc nevyspalý byl asi LACO. Tvrdil, že má od soustavného mlaskání odřený jazyk a že další noc si raději ustele pod širákem.

Přes tyto drobné nesrovnalosti však byla po ránu nálada výborná. Odjezd z ubytovny byl stanoven až na osmou hodinu, takže byl čas i na ranní sprchu, oholení zarostlých tváří a navonění některých maximalistů. Jen VEJŠKA měl drobné trápení. Kolo měl po večerním dohuštění zase prázdné a ke všemu se necítil dvakrát dobře. Jeho zažívadla asi nehodlala tolerovat příliš chladné nápoje a tak se poněkud bouřila. Vše se však nakonec v dobré obrátilo. Při výměně duše v kole asistovali zruční kamarádi, ostatní trable spravila nevelká role toaletního papíru a čas.

Již předchozího večera se vytipovala prodejna pekárny u mostu přes Berounku jako místo, kde se ráno posnídá. Nabídka různých dobrot byla bohatá, židlí u stolků akorát dvanáct. Co víc si může soustavnou péčí manželky rozmazlený jedinec přát?

Občerstvena kávou, čajem a nasycena různými pekařskými lahůdkami se vydala skupina na další cestu. Z Berouna do Koněprus se jede kolem nádraží. Tam se chvíli čekalo na KOPRA, který se po přepychové snídani rozhodl, že je třeba pro partu pořídit stejně přepychovou svačinku. Hledal proto řeznictví, kde by k bochníku chleba, pořízenému v pekařství, zakoupil i odpovídající množství šunky. Dobu čekání na KOPRA účelně vyplnil LACO tím, že od stánku s novinami přinesl na zahřátí půlčíka čokoládového likéru. Po zelených peprmintkách to byla příjemná změna. Chutnalo to, ani hučet nebylo třeba.

Pomocí mobilu byl nakonec městem bloudící KOPR naveden k partě, soustředěné kolem odpadkového koše s bohužel již prázdnou lahví od likéru. Možná ani nepostřehl o co přišel a tak nikomu nevyčítal, že ani neochutnal.

Od berounského nádraží ke Koněpruským jeskyním se kromě krátkého úseku na začátku cesty jede stále proti kopci. Není proto divu, že u správní budovy jeskyň se u kiosku s občerstvením všichni pěknou chvíli vzpamatovávali. STŘEVLÍK zatím vyhledal vedoucího jeskyní a oznámil mu příjezd skupiny. Velmi příjemným překvapením bylo, když sympatický mladý muž, se kterým se STŘEVLÍK již z domova telefonicky kontaktoval sdělil, že přátelé z Moravského krasu mají vstup do jeskyní „na oplátku“ zdarma. Kdo ví, kdy a jak tuto návštěvu budeme moci oplatit.

Parta dostala přiděleného průvodce a mohla se vydat do nitra skal. Opět se obětoval MAPA-PUMPA a s tvrzením, že už to viděl, hlídal kola.

Procházka podzemím a beseda s průvodcem byla zajímavá. Oproti Moravskému krasu byly jeskyně v Koněprusích pro veřejnost objeveny teprve nedávno, mají o dva stupně vyšší teplotu vzduchu a pyšní se pozůstatky penězokazecké dílny z doby krále Jiřího z Poděbrad. Jejich krápníková výzdoba může být ohrožena nejen nezodpovědnými návštěvníky, ale i stejně nezodpovědnou těžbou v sousedním vápencovém velkolomu Čertovy schody, který byl vtipně na celých pětadvacet let pronajat Němcům. Když se v lomu střílí, v jeskyních se neprovází. Zatím však prý žádný krápník vinou těžby nespadl. Kdo však ví, co bude po pětadvaceti letech?

Po vystoupení na denní světlo podělil KOPR exkurzanty skývou chleba se šunkou a ministr přes finance ŠVAGR-STRÝC odměnil jeho dobrý nápad tím, že celý nákup ze společného fondu  zaplatil.

Posilněni vyrazili všichni v čele s  „čichači správných cest“ do terénu. Do vedení se opět propracoval CHROBÁČIK, aby mohl po žluté značce vést skupinu přes pole a louky k vesnici Tobolka a odtud dále rozblácenou lesní cestou s prudkého kopce do obce Srbsko. Po cestování asfaltovými silnicemi to byla sice poněkud náročná, ale krásná terénní vložka. Nikdo cestou nehavaroval a tak mohla celá skupina projet na začátku Srbska spořádaně kolem policejního auta a několika uniformovaných mužů zákona, kteří se snažili vyšetřit jak je možné, že přes noc zaparkované taxikářské auto nemá ráno ani jedno kolo. Prostě – krade se i v Srbsku.

Po přejezdu dřevěného mostu, na kterém byla auta povinna zaplatila mýto, zjistil ZADÁK s LACEM, že jsou na místech, do kterých na své pouti dorazili již předchozí večer a kudy chtěli vést partu k jeskyním. I zaradovali se velmi, že se jim ráno nepodařilo prosadit svoji alternativu. Asi by byli při tlačení kol do strmých kopců svými kamarády nejen slovně, ale i fyzicky napadáni.

Před obchůdkem v Srbsku byla malá zastávka. CHROBÁČIK se STŘEVLÍKEM si zašli pro svačinku a vrátili se obtěžkán lahvinkou zelené peprmintky. Aby se láhev na další cestě nerozbila a nevznikla tak zbytečná škoda, byla na místě všemi přítomnými do poslední kapky vyprázdněna. A opět se při cestě do následujících kopců lépe dýchalo. Až k rozcestí u „Královy studně“ se pod CHROBÁČIKOVÝM vedením sledovala žlutá značka, potom se odbočilo ke Karlštejnským vodopádům a dál navzdory předchozímu peprmintovému dopingu už nikomu dech nestačil. Dojelo se totiž do míst, kde se kolo obtěžkané bagáží nedalo ani vést, ale muselo se vynášet a opět snášet po stezce mezi vlhkými a nepříjemně kluzkými balvany. Místa to byla romantická a turisticky velmi zajímavá, ale naprosto nevhodná pro cykloturistiku.                          

Když se podařilo HOCHOVI při přechodu jednoho náročného místa utrhnout kus zábradlí a STŘEVLÍK se na stejném místě skutálel i s kolem kousek ze svahu, dávali si ostatní na své kroky velký pozor. S vypětím všech sil se společným úsilím podařilo překonat všechny nástrahy zrádné soutěsky a propracovat se na poněkud sjízdnou lesní pěšinu. Do čela skupiny se propracoval rovněž vždy čilý LACO a při výjezdu z lesa překvapil ostatní tím, že si stačil rozdělat ohýnek, nad kterým v ešusu ohříval vodu. Už dva dny totiž toužil po tom, „uvařit si polívku na pravém dřevěném ohni“.

Instantní svačinová česnečka firmy VITANA byla výborná. LACO všechny spravedlivě podělil, za což mu obdarovaní pomohli uhasit oheň způsobem, který mohou aplikovat pouze dobře zavodnění pánové. A mohlo se pokračovat v cestě. Podél potoka se dojelo do vesničky Bubovice. Tam se parta uchýlila před drobnou přeprškou do hospody, kde se i celkem slušně poobědvalo a opět na čísi účet hučelo.

Odpolední cesta vedla k lomům. Po nakouknutí do těžební jámy lomu Čeřinka bylo záměrem prohlédnout si i pověstný lom Velká Amerika. Po prvotním neúspěchu, kdy se dojelo k bráně s vrátnicí, hlídačem a cedulí, která varovala před vstupem na pozemky obhospodařované zahraničním kapitálem, se podařilo najít správný směr a z vyhlídkové terasy u silnice před obcí Mořina bylo možné přehlédnout obrovský kaňon lomu i s jezerem. Po krátké zastávce na prohlídku a přečtení informační tabule se projelo Mořinou a dál se již rychle sjíždělo s kopců směrem na Karlštejn.

I v kempu „Karlštejn“ STŘEVLÍK předem telefonicky zamluvil ubytování. Tentokrát to byly tři chatky, ale pouze s deseti lůžky. V jedné z chatek si rozložil na zem svůj spacák ZADÁK, po delším přemlouvání a příslibu klidné noci si do druhé chatky ustlal na zemi i LACO. Zatím se zdálo být všechno v naprostém pořádku.

Na doporučení správce kempu vyjeli před soumrakem všichni na kolech po silnici podél řeky na večeři do nedalekého Srbska. I tam to bylo dobré. Ani návrat zpět noční silnicí nečinil sebemenší potíže. Spát se ještě nechtělo a tak se zajelo do ztichlého podhradí, odkud se romantické duše kochaly pohledem na zajímavě nasvětlený královský hrad. Tam padlo rozhodnutí, že se příští dopoledne zajede na okouknutí terénu až k hradu.      

Kolem půlnoci se s přáním klidného spánku přátelé rozcházeli. Někteří šli hned na kutě, ZADÁK, HOCH, ALDA, STŘEVLÍK a ŠVAGR-STRÝC ještě chvíli oblažovali svou přítomností obsluhu místního bufetu. Jinak byl v kempu klid, pouze poblíž krajní chatky hořel u vody ohýnek, u kterého na lavičce posedávali tři mladíci, pokuřovali, popíjeli a hráli jakousi podivnou stolní hru. Již v podvečer s nimi LANDA navázal hovor a zjistil, že to jsou Arméni a že jeden z nich perfektně mluví česky.  

Kdo ví, proč právě v době, kdy všichni v chatkách usínali, se mladíci rozhodli přistavit k ohýnku svoje auto, zapnout palubní přehrávač a přebít noční poklid silně rytmickým kraválem. Když bylo jasné, že hned tak nehodlají svoji produkci ukončit, snažil se jim z okna chatky LANDA domluvit. Podařilo se dosáhnout toho, že hlasitost reprodukce ztlumili na celkem přijatelnou míru. Po čase však chlapíci na domluvu pozapomněli a monotonní rytmy cizokrajného původu opět zesílili. Ještě jednou se opakovala domluva, ovšem se stejně sporným výsledkem. Ke třetí hodině ráno se do problému vložil KOPR. Vyšel před chatku a dlouho s rušiteli klidu diskutoval o lidských právech a jiných zajímavých aspektech společného soužití. Sám se mimo jiné dozvěděl, že se jedná o kluky, kteří zřejmě disponují mocnými ochránci se silným finančním zázemím, že se zabývají vymáháním dluhů a ještě jinými činnostmi, se kterými náš živnostenský zákon nepočítá. Prostě – zřejmě se jednalo o všeho schopný mafiánský dorost. Stal se ale malý zázrak. Záhy po KOPROVĚ návratu do bezpečí chatky venku zazvonil mobil, poté bouchly dveře od auta, naskočil motor a auto odjelo do noci. Že by snad velký bos svolával své věrné k akci?

Den čtvrtý – úterý 8. května.

Pár hodin klidného spánku nestačilo zcela vymazat nedobrý pocit, který člověka obvykle spolu s normálním vztekem přepadne, když se dostane do situace, ve které se cítí bezmocný. Faktem zůstává, že tentokrát se nevyspal nejen LACO, ale i další oběti noční produkce mladých gangsterů. 

Snídalo se po osmé hodině u kiosku v kempu. Většina začínala den černou kávou a párkem, pouze LACO si od dívčiny za pultem vyžádal jen trochu teplé vody, aby si v kelímku zamíchal instantní rýžovou kaši. Během snídaně se diskutovalo o tom, zda nebude vhodné změnit původní plán a namísto ježdění po okolí Karlštejna šlápnout do pedálů a dojet dopoledne až do Prahy a na Smíchově nastoupit do rychlíku směřujícího k domovu. Prosazovatelům tohoto návrhu se nikdo nevzepřel a tak bylo rozhodnuto. Protože však nebylo jasné, zda nezačne každou chvíli pršet, dohodlo se, že se na cestu vyrazí neprodleně a že se k hradu už nepojede.

Jak je všeobecně známo, usnesení je jedna věc, jeho plnění je však věc jiná. A tak se stalo, že se chvíli bezcílně bloudilo v podhradí, dokud si někteří kamarádi nevybrali u mnoha stánků suvenýry pro manželky, milenky či další spřízněné duše. Po několika chvílích nejistoty, zda v čase, který jedni věnují výběru milých drobnůstek, si nemají druzí přece jenom vyjet k hradu, se nakonec názor sjednotil a zatroubilo se k ústupu.

U mostu přes Berounku se s ostatními rozloučil LAĎA, aby se na kole vydal do svého bydliště v Plzni. Ostatní jeli opačným směrem ku Praze. Počasí se vylepšilo, teplo bylo tak akorát a tak cesta rychle ubíhala. V zahradní restauraci v Černošicích se parta zastavila na svačinu. Tam také HOCH objednal jedenáct velkých korbelíků zelené a přiznal se, že právě slaví své jedenapadesáté narozeniny. I nastalo velké gratulování, oslavenec byl obdarován velkým květem kaštanu a krásně se mu při přípitku zahučelo.

Za Radotínem se sjelo ze silnice blíž k řece se záměrem, podívat se na soutok Berounky s Vltavou. Trochu se to však netrefilo. Zato byl ale na druhé straně řeky krásně vidět říční přístav v Modřanech. Před Chuchlí se z cesty vedoucí podél říční navigace a přes všelijaké skládky opět vyjelo na normální silnici, po které se v sílícím městském provozu pokračovalo k Barrandovu. Právě při průjezdu pod Barrandovským mostem se rozhoukaly pražské sirény a rozezněly všechny zvony, aby v pravé poledne připomněly, že osmého května před šestapadesáti lety vešla v platnost kapitulace Německa a byla ukončena zvěrstva druhé světové války. 

Na Smíchovském nádraží se mnohem rychleji než před čtyřmi dny v Blansku podařilo odbavit kola, která po zaplacení přepravních poplatků zřízenec i s bagáží uložil ve skladu. Do odjezdu vlaku zbývaly téměř dvě hodiny a tak se zašlo do restaurace proti nádraží k poslednímu společnému obědu. Na běžnou hospodu měli na jídelníčku bohatou nabídku. Někoho zaujalo jídlo s názvem „dračí dech s bramborovým úsměvem“, někoho naopak překvapilo, že v drahé Praze nabízejí utopence za mnohem nižší cenu, než za jakou je stejná delikatesa k dostání u kamaráda KOPRA v sauně.

Dál už se všechno odvíjelo samospádem. Po obědě si mnozí ještě zaskočili do sousední cukrárny na něco sladkého, potom se došlo na nádraží, kde ochotný zřízenec vyvezl kola i s jejich majiteli nákladním výtahem na peron, kola se odstrojila a naložila do vlaku, pánové obsadili dvě kupátka – kdo chtěl, tak si ještě na peroně zakoupil pár piv na cestu a potom už výpravčí dal pokyn k odjezdu.

Ve vlaku se probíraly zážitky z cesty i ze života, opět se hrály karty nebo se poklimbávalo. Vlak se postupně plnil až byl od Chocně skoro přeplněn. HOCH vystoupil ve Skalici (prý proto, aby to měl domů s kopce), LACO jel až do Brna, ostatní vystoupili v Blansku. Poslední se z nádraží vymotal LANDA a tak nestihl na závěr velmi vydařeného výletu říct všem k rodinám spěchajícím kamarádům AHOJ PŘÍŠTĚ!              d