TAH PO SÁZAVĚ.
Na SEXMANŮV návrh bude této expedici udělen krycí název DOPOSRAJ (DObytí POSázavského RÁJe).
DOPOSRAJ (DObytí POSázavského RÁJe).
Ti, kteří se z časové, finanční nebo fyzické nedostatečnosti nemohli připojit k náročné expedici do Řecka zvažovali, zda své schopnosti neprověří při jednoduchém putování na kolech podél tuzemské řeky Sázavy. Tuto alternativu navrhl ŠVAGR-STRÝC s LANDOU poté, co se s konečnou platností VEJŠKA, JEŽEK, GABČA a ZADÁK rozhodli, že budou v Řecku reprezentovat NASA v silné konkurenci brněnských horolezců.
Plán na cestu podél Sázavy byl jednoduchý. Vlakem se přes Prahu dopravit s bicykly do Davle a odtud putovat částečně v sedlech, částečně pěšky po červené značce Posázavskou stezkou, kterou kdysi vybudoval Klub Českých turistů. Jíst a pít se bude v hospůdkách, kterých je na trase dostatek, spát se bude na příhodných místech pod širákem. Čtyřdenní putování mělo být zakončeno v Havlíčkově Brodě nástupem do vlaku a následným přesunem k rodinným krbům.
Den první – čtvrtek.
I stalo se, že ve čtvrtek 4. května roku 2000 se mohli již od půl šesté ráno seznamovat cestující a zaměstnanci železniční stanice BLANSKO-MACOCHA s postupně přijíždějícími LANDOU, ŠVAGREM-STRÝCEM, SEXMANEM, MAPOU-PUMPOU, STŘEVLÍKEM, HOCHEM a KOPREM.
SEXMAN dorazil na stanici poněkud nevyspalý se zprávou, že má nejen dobrou hruškovici, ale i vynikající manželku, která mu poté, co předcházející podvečer pod vlivem přelévání pálenky z demižonu do cestovních obalů příliš brzy usnul, pomohla sbalilt věci na cestu a dokonce mu ještě v noci sama přišroubovala na kolo nosič.
Jako velmi ohleduplná se ke svému muži zachovala i manželka MAPY-PUMPY, která proto, aby si její muž nemusel na dvouminutovou cestu s kopce k nádraží vázat na kolo bagáž, mu ji přivezla k nádraží autem. I HOCH měl zajímavý začátek putování. Cestou na stanici si totiž píchnul kolo, takže byl již po ránu poněkud vzrušen.
Díky včasnému příjezdu k odbavení a předchozí přípravě nádražních zřízenců na možný nával, se všem sedmi účastníkům expedice podařilo bez větších problémů zakoupit jízdenky, vyplnit potřebné papíry a odbavit kola, takže ještě před příjezdem rychlíku se mohly na peronu v poklidu ochutnat vzorky slivovice z různých zdrojů. Ač byli přizváni, odmítli se k degustaci připojit nejen kolemjdoucí zaměstnanci ČD, ale pod záminkou ztráty voličské přízně se nepřipojil i jeden cestující člen městského zastupitelstva, známý mnohým pod jménem ŠEDIVÁK. Za pozvání na košt se však svým známým odvděčil pozváním na pohovor do jídelního vozu, kde hodlal studovat materiály klienta, kterého jel zastupovat do Plzně v jakémsi soudním sporu.
Po příjezdu rychlíku se do zavazadlového vozu rychle nastrkaly bicykly a jejich majitelé se svými pinglíky svižně naskákali do sousedního vagonu. A jelo se. Zatím, co si ŠVAGR-STRÝC, LANDA a SEXMAN hodili partičku mariáše, MAPA-PUMPA, zřejmě znavený po loučení s ženou, si hodil šlofíka. Ostatní radili HOCHOVI při výměně duše píchlého kola. Při kávičce či pivku, které roznášel pikolík z jídelního vozu, cesta rychle ubíhala.
Za Českou Třebovou přišel jídelní pikolík (ze kterého se ale nakonec vyklubala pikolice) se zprávou, že z jídelňáku jistý pán vzkazuje, že již dlouho čeká. I rozhodl se SEXMAN a ŠVAGR-STRÝC, že se za ŠEDIVÁKEM zaskočí podívat. Když se ale ani dlouho po návratu ŠVAGRA-STRÝCE nevracel SEXMAN, byl vyslán MAPA-PUMPA aby zjistil, co je v jídelňáku nového. Ani on se však dlouho nevracel. A tak těsně před příjezdem do Prahy se do jídelního vozu vypravil silák KOPR, aby oba postrádané kamarády přivlekl. Záhy se všichni tři ve zdraví vrátili a potěšili ostatní sdělením, že ŠEDIVÁK je zralý na to, aby se stání u soudu odročilo.
Na Hlavním nádraží v Praze se díky zdlouhavé proceduře při vybírání kol ze zavazadlového vagonu podařilo přidat k již asi desetiminutovému zpoždění rychlíku ještě další minuty. Na přestup do „posázavského pacifiku“ však bylo času dostatek, takže s odjezdem rychlíku spěchal pouze poněkud nervózní výpravčí.
Během další fáze cesty se o přepravu bicyklů staral již každý sám. Všech sedm kol se v pohodě vešlo do k tomu účelu uzpůsobeného oddílu jednoho ze dvou vagonů, které po rozdělení vlaku ve Vraném pokračovaly dále do Čerčan. Během četných zastávek nabral vláček značné množství Pražáků, utíkajících z rozpáleného velkoměsta do přírody. I ve vlaku bylo horko, a to nejen podle teploměru. ŠVAGR-STRÝC, který si odskočil od svého bicyklu na vyhlídkovou palubu dvoupodlažního vagonu, se stal svědkem bouřlivého názorového střetu dvou pražských důchodců, kteří se nemohli shodnout na tom, zda má být okno pootevřeno, nebo zcela zavřeno. Když si pěkně od plic vynadali do blbců, chcípáků a jinak postižených individuí, tak se bez potlesku nechápavě přihlížejících spolucestujících rozešli, aniž by si navzájem vyrazili zubní protézy. Tím se zřejmě Pražáci liší od Moraváků.
Půl hodiny před polednem dospěla výprava k cíli cesty po železnici – na malé nádražíčko v Davli. Po přikurtování zavazadel na nosiče bicyklů byl nádražní zřízenec, který s opelichaným psem hlídal prázdné kolejiště požádán, zda by nebyl ochoten pořídit fotku party seskupené kolem staré parní mašinky. Zřízenec ochoten byl, jak se ale ukázalo, schopen ne. Před stisknutím spouště si totiž opomnul přiložit oko k foťáku, takže požadovaný záběr „střílel od pasu“. Inu, na westernově vyhlížejícím nádražíčku panovaly zřejmě i westernové zvyklosti. A tak – jelikož nebyl v dohledu žádný otevřený SALOON, nezbývalo než naskočit do sedel a v pravé poledne zahájit putování proti toku řeky Sázavy.
Při kodrcání po sluncem rozpálené kamenné navigaci se snad někomu podařilo koutkem oka sledovat i krásy kolem řeky. Většinou však bylo třeba věnovat veškerou pozornost řízení. Chvíli se jelo po úzké stezce těsně za sedícími rybáři. Jeden z nich hrubými slovy nařknul SEXMANA, že přejel ocas vedle rybáře sedícího psa (ten si ale ani neštěkl). Chvíli se jelo po asfaltce podél chat. Po přejezdu mostu u Pikovic se vjelo na území přírodní rezervace Medník. Tam u skály s deskou, která označovala začátek 84 km dlouhé „Posázavské stezky“, nastalo focení. Kolem procházející znalec místních poměrů upozornil výpravu na skutečnost, že stezka je původně projektována pouze pro pěší turisty a že teprve nedávno nějaký blbec uvedl do turistických průvodců mylnou informaci o vhodnosti cesty i pro cykloturistiku. Na potvrzení svých slov uvedl četné případy, kdy se šíleným cyklistům na horských kolech nepodařilo zvládnout řízení a pokud to dobře dopadlo, tak skončili pod skalami pouze s přeraženými hnáty.
Po vstřebání všech potřebných informací se výprava s dobrým mužem rozloučila, vzala kola s ranci na ramena a jala se stoupat po mnoha vysokých schodech vzhůru, aby po překonání skalního výběžku mohla opět s bicykly v ponosu sestupovat po četných schodech blíž k řece. Tato nová sportovní disciplina zjevně nejvíc vyhovovala KOPROVI, jehož trénované svalstvo na obnažené hrudi by jistě upoutalo pozornost každé kolem procházející ženské. Jako naschvál se však na stezce jiných turistů, natož pak svalnatého chlapa chtivých turistek, nedostávalo.
Snad pod vlivem sugestivního líčení všech nebezpečenství, která na cyklisty na stezce číhají, nebo pod vlivem jiných okolností se přihodilo něco, čemu by se nadosmrti každý rád vyhnul. Jen čert ví, zda se SEXMANOVI sešoupla na nosiči nedostatečně upevněná bagáž, nebo zda to bylo něco jiného, co ho donutilo chvíli na kole balancovat na okraji stezky nad téměř čtyřmetrovým srázem, aby se po marném boji s gravitací nakonec ocitl na jeho úpatí. LANDOVI, který jel za SEXMANEM a vše sledoval, ztuhla rázem krev v žilách. Zato ze SEXMANA, ke kterému se LANDA spustil ještě dřív, než se na místo nehody vrátili jeho halekáním zastavení předjezdci, krev mírně kapala. První úlevou bylo, když se SEXMAN pohnul. Druhou velkou úlevou bylo, když se postavil. A obrovskou úlevou bylo, když se s pomocí kamarádů vyšplhal zpět na stezku. Obhlídkou SEXMANOVY tělesné schránky, kterou vykonal zdravotník výpravy HOCH, se zjistilo, že snad v důsledku trvalé přízně osudu a nesmírného štěstí jsou důsledky hrozivého pádu minimální. Kromě natrženého ucha, drobných oděrek a několika naraženin se SEXMAN jevil být zcela v pořádku. Mezi tím, co HOCH s LANDOU ošetřovali SEXMANOVO ucho, kontrolovali ostatní jeho bicykl. I to bylo obdivuhodné. Navzdory „velkému skoku“ zůstalo kolo pojízdné, pouze řadič převodů na talířích vypovídal službu.
Děs a hrůza z možných následků SEXMANOVA skoku se postupně měnily v radost z toho, že to tak šťastně dopadlo. Chvíli se špásovalo s myšlenkou, začít SEXMANOVI říkat VINCENTE. Když se však ukázalo, že je reálná naděje na to, že natržené ucho k hlavě opět přiroste, konstatovalo se, že SEXMAN je nejlepší skokan a ve výpravě plně zastupuje jak chybějícího VEJŠKU, tak dlouhodobě nepřítomného PECHÁČKA.
Bezprostředně po ošetření ucha a důkladném upevnění bagáže se SEXMAN rozhodl pokračovat v cestě. Protože byl čas na doplnění vypocených tekutin a také se začala hlásit chuť na něco k snědku, odbočil moudrý předvoj vedený tentokrát STŘEVLÍKEM a HOCHEM z červené značky k osadě Rakousy. Tam bylo na dvoře místní hospody pod slunečníky možné nejen dobře posedět, ale i poobědvat. Od stolů byl pěkný výhled jak do širého kraje, tak na různé zemědělské stroje, které majitel hospody sbíral a na dvoře pro poučení městského lidu vystavoval. Exponáty zaujaly HOCHA natolik, že začal ověřovat jejich funkčnost. Když se mu podařilo otočit klikou brusu zajásal a jal se na suchém kameni obtahovat napřed svoji kudlu a poté i kudličky kamarádů. Moc dobře to HOCH umí. Kdyby v tu chvíli byla v okolí nějaká hospodyňka, jistě by si také od něj nechala náčiní obtáhnout.
Při poradě o dalším průběhu cesty byl jednomyslně přijat názor, že navzdory HOCHOVĚ kvalifikaci bude vhodné nechat SEXMANOVO ucho zrevidovat u odborníků. Jevilo se to tak, že zalátání rány několika stehy by přece jenom přispělo ke správnému přihojení ucha k hlavě. Bylo by totiž trapné, kdyby kvůli plnění původního cestovního plánu musel SEXMAN v budoucnu nosit brýle našišato. Jelo se tedy dál po silnici do Týnce nad Sázavou, kde mělo být zdravotní středisko. Krátce po vyjetí z pohostinného dvora v Rakousích však HOCH zjistil, že má opět prázdné kolo. Zatím co se s dílčí pomocí kamarádů potýkal s výměnou další duše, sjeli si postupně STŘEVLÍK, MAPA-PUMPA, ŠVAGR-STRÝC a SEXMAN s kopce k řece do občerstvovny v Kamenném Přívoze. Výměna děravé duše byla záhy ukončena a celá výprava mohla pokračovat dál.
V Týnci zdravotní středisko bylo a profesionál HOCH mohl před plnou čekárnou předvést SEXMANA k ošetření. To se však nekonalo, neboť službu konající doktorka sdělila, že nešije a doporučila k dalšímu ošetření nemocnici v Benešově.
Cesta po silnici do benešovské nemocnice byla bezproblémová. Jediným zádrhelem bylo, že si SEXMAN zapomněl přibalit k osobním věcem a lahvince hruškovice i průkazku zdravotní pojišťovny. Vlastní průkazku mu k použití okamžitě nabídlo více kamarádů, z neznámých důvodů to však vyhrál STŘEVLÍK. Po prohlídce na příjmu chirurgického oddělení poslali SEXMANA v doprovodu HOCHA na ušní. Tam se ho konečně ujala půvabná a údajně velmi něžná doktorka, která napřed ucho řádně opíchala a poté jemnou nitkou a šesti stehy přišila na správné místo. Během celého výkonu na SEXMANOVI si se stejně milou sestřičkou odborně vykládaly o fintách, které viděly předchozího večera při televizním přenosu hokejového utkání.
Při čekání na SEXMANŮV návrat se jeho poněkud utrmácení spolujezdci uvelebili na lavičkách v nemocničním parku a sledovali dění kolem.
Trochu rozbolavěný, ale zjevně spokojený SEXMAN se rozhodl, že si po přestálém utrpení dopřeje u stánku před nemocnicí jedno chlazené pivko. Po chvíli hledání po kapsách prohlásil, že není všem trablům konec, neboť asi ztratil peněženku. Po další chvilce hledání se podezření změnilo v jistotu. Peněženka zřejmě zůstala někde v občerstvovně v Kamenném Přívoze. Vzhledem k tomu, že v ní kromě několika párů stokorun nebyly žádné doklady, konstatoval SEXMAN za souhlasného přikyvování moudrého kolektivu, že celá jeho cestovní hotovost „….je v prdeli“.
Tato nová skutečnost natolik deprimovala LANDU, že začal zjišťovat, zda i on něco nepostrádá. A bohužel zjistil, že ano. Pouzdro na brýle, bez kterých nejen on nic nepřečte, měl prázdné. Protože si jeho brýle občas nasazuje i MAPA-PUMPA a ŠVAGR-STRÝC, považoval LANDA za povinnost zveřejnit i svoji ztrátu. Nastalo několikavteřinové ticho, při kterém možná někteří zvažovali, zda se nemá výprava, kterou od začátku provázejí tak význačné potíže, včas zrušit. Potom se kdosi optal, zda to byly jiné brýle než ty, co má LANDA právě na nose. Nebyly to jiné brýle, byla to jen LANDOVA roztržitost, která na chvíli přidala vrásky na čela kamarádů. Přes toto odlehčení však smutek ze SEXMANOVY ztráty přetrvával, i když jej na další cestu ze své hotovosti okamžitě založil MAPA-PUMPA.
Protože by bylo hříchem pobývat v Benešově a nenavštívit nedaleké Konopiště, vydala se parta k zámku. Prohlídka interiérů se sice již nestihla, ale ani prohlídka zámku zvenčí a projížďka zámeckým parkem na bicyklech nebyla marná. A točené pivo s názvem FERDINAND u kiosku v parku také chutnalo.
Další cesta vedla údolím Konopišťského potoka zpět k Sázavě. Asi po dvou kilometrech příjemné cesty po celkem sjízdných pěšinách se dno údolí zaplnilo balvany a kola bylo nutné napřed vést a později i nést. Romantické, ale pro cestu s koly náročné místo, které se na mapách jmenuje Měsíční údolí, bylo kdysi svědkem počátků trempingu v Čechách. Dnes je dolní úsek údolí plný oplocených chat, kolem kterých se po asfaltce dojelo do Poříčí nad Sázavou. Při přípravách na cestu STŘEVLÍK zjistil, že v Poříčí na louce pod mostem by bylo možno přespat na vodáckém tábořišti. A právě tam mělo putování prvního dne skončit.
Mělo, ale neskončilo. Při projíždění kolem místní hospody byl číšník, který právě vyhlížel z okna hosty požádán, aby výměnou za příslib pozdější návštěvy prozradil, kudy vede cesta k mostu. Číša velmi ochotně naznačil rukou správný směr a k tomu ještě přidal radu, aby se tam vůbec nejezdilo, protože mimo neudržované louky tam nic není. Poradil ale, že v nedalekých Čerčanech je kemp i s vodou a záchody a ke všemu že je hned vedle kempu hospoda. Nebylo tedy co řešit a jelo se do Čerčan. SEXMAN si vzpomněl, že tabulku Čerčany viděl na vlaku, ze kterého se v poledne v Davli vystupovalo a tak trochu brblal, že se tam mohlo jet hned železnicí a nemuselo se všechno tak komplikovat.
Za nádražím u řeky v Čerčanech opravdu hospoda byla. Jmenovalo se to tam „Na palubě“. U hospody bylo pěkně udržované říční koupaliště a vedle vodácký kemp i se správcem, který neměl nic proti tomu, aby se tam parta zabydlela. Nabídl dokonce dvě alternativy pobytu. Za přespání pod širákem vybere od každého po dvacetikoruně, za pronájem čtyřlůžkové chatky bude chtít dvě stovky. Navzdory choutkám starých romantiků byla představa noci strávené pod hvězdami rozmazlenou většinou výpravy zavrhnuta a chatky zvítězily. Po večeři „Na palubě“ se zalehlo na kavalce v malých teletnících, kde si mnozí mohli zavzpomínat na pobyt v pionýrském táboře.
Den druhý – pátek.
Pokud se ve čtvrtek přihodily SEXMANOVI hned dvě velké nepříjemnosti, jaképak překvapení asi čeká na partu dnes, když máme pátek? Taková vlezlá otázka se drala do LANDOVA spacáku hned po šesté ráno. Pokusil se jí zbavit tím, že rychle opustil spacák i chatku a vydal se na prohlídku městečka. Když zjistil, že jedinou pozoruhodností v Čerčanech je opravdu jenom to pěkné koupališťátko u řeky, zkusil stále dotírající myšlenky na možné nástrahy další cesty utopit v řece. V ranním slunci bylo plavání nad jezem velmi příjemné a silně osvěžující.
Když se kolem osmé hodiny vrátil k chatkám zjistil, že skoro celá parta je už vzhůru. Někdo bral ranní lázeň v teplé vodě pod sprchami, které patřily sousedícímu areálu tenisového klubu a hodný správce je „omylem“ zapomněl zamknout, někdo zvažoval, zda bude na ochranu proti vlkovi mazat posez osvědčeným vepřovým sádlem od ŠVAGRA-STRÝCE, nebo zda využije KOPREM nabízené specielní a velmi drahé ubrousky z dovozu. Nikdo se dokonce už balil.
Po ranní kávičce, kterou ochotně všem uvařil správce kempu a po zhodnocení metod, kterými se trenér na sousedním kurtu snažil vychovat ze dvou dam středního věku tenisové šampionky, vyrovnal šéf přes finance ŠVAGR-STRÝC účty. Po krátkém čekání na STŘEVLÍKA, který se dlouho loučil s útulným záchodkem, se výprava na mostě přes Sázavu sešikovala a vyjela opět po červené značce směrem na Chocerady.
V bufetu na náměstíčku v Choceradech měli bohatou nabídku jídel i nápojů. Převážně se konzumovalo uzené koleno, kterého si zdravotník HOCH popřál ve dvou porcích hned čtvrt kila. S plnými žaludky se zvolna šlapalo dál po červené značce pěšinami podél řeky až do městečka Sázavy. Tam se měla změnit barva značky na modrou.
Na doporučení bodrého muže v zahrádce, kterému později někteří začali spílat do volů, se parta vydala ne po lesní cestě, ale zkusila šlapat údajně mnohem pohodlněji po silnici. Po vyšlapání asi dvoukilometrového stoupáku od řeky na Spálenou horu (498m) bylo všem jasné, že onen rádce jezdí naznačenou cestou pouze v autě. Po krátkém vydýchání a spolknutí horské premie z KOPROVY placaté butylky (do které se průběžně přeléval obsah větších lahví z batohů) se pokračovalo po silnici do Bělokozel.
Žádné bílé ani jiné kozy však v dohledu nebyly a snad z toho důvodu se dále nepokračovalo po silnici do Šternberka tak, jak radil onen muž v zahrádce. Odbočilo se na žlutou značku a kolem rozkvetlých lánů řepky, napříč pastvinami s různě strakatým skotem a závěrečným sešupem po stezkách, které byly i pro nohu obutou do fortelných pohorek obtížně prostupné, se sjelo zpátky k řece.
Údaj o vzdálenosti do Šternberka, kde bylo záměrem navštívit hrad, byl sice na nyní již zeleně značené turistické cestě zhruba trojnásobný proti údaji na silniční tabuli u Spálené hory, chuť na oběd v hospodě u opuštěného nádražíčka v Ledečku to však nikomu nevzalo. Dříve než stačil zřejmě pouze jednomužný personál hospody, ve které se zjevně už dlouho nevařilo, připravit objednanou krmi, stačil se MAPA-PUMPA ve stínu mohutného kaštanu na lavici u stolu vydatně prospat.
Ostatní zatím velmi potichu a celkem nevzrušeně diskutovali o tom, kdo že vlastně na této výpravě určuje směr postupu. Ujasnilo se, že jediným cílem cesty je poznání dosud nenavštívených míst a vodítkem k dosažení tohoto cíle je řeka. Dále se vyjasnilo, že pokud to bude nutné, je možné k podrobnému plánování použít perfektní mapy, které veze ŠVAGR-STRÝC. K tomu je ale potřeba mít i brýle, což je pro průběžné sledování cesty značně nepohodlné. Když nastala nikým nenarušená názorová shoda, byl jako další postupný cíl opět potvrzen Český Šternberk s tím, že se parta pokusí dospět k hradu přechodem na poněkud delší, ale zajímavější červeně značenou stezku, vedoucí ke Šternberku přes Rataje a Malovidy.
Na kvalitu téměř jednotně objednaného menu, složeného ze smaženého sýra, hranolků, tatarky a několika piv si nikdo nestěžoval, takže se mohlo asi po hodině vyrazit na další cestu. Po pár kilometrech a několika výstupech do a sjezdech s kopců se hrad opravdu v celé své kráse objevil na protější straně řeky. Drobným problémem bylo, že za pár minut měly hradní hodiny odbíjet čtvrtou a na znavené poutníky čekal ještě výstup s bicykly po mnoha schodech k hradní bráně. S vypětím posledních sil se však různými styly přece jenom pokusili zdolat nekonečné schodiště. Někdo kolo vynášel, někdo se je pokoušel tlačit po temeni zídky, která schody lemovala. Téměř nemožné se podařilo. První borci dorazili k pokladně těsně před tím, než mladičká průvodkyně ohlásila nástup na poslední prohlídku.
Někteří z party si kromě vstupenky stačili zakoupit ještě pivo první pomoci. ŠVAGR-STRÝC ho však do nástupu k prohlídce stačil vypít pouze polovinu a zbytek způsobně s kelímkem odložil do odpadkového koše. V tom momentě se ukázalo, že ač mladá, má průvodkyně již značné pochopení pro potřeby starších, ale stále ještě velmi zdatných pánů. Poté, co ocenila příkladný přístup ke kulturním hodnotám minulosti, zalitovala nedopitého piva a prohlásila, že se mohlo ucucávat cestou. I vyjmul ŠVAGR-STRÝC svůj poloplný kelímek z koše a prohlídka hradu mohla začít.
Milá průvodkyně všechny pěkně přivítala a prozradila, že se jmenuje KATEŘINA. Ve skupince prohlídky chtivých zájemců bylo mimo party cyklistů s dosud upocenými čely, rozpitým pivem a přilbou, kterou si SEXMAN opomněl odložit u kol, i několik dvojic různého věku. Při cestě schodištěm do vyššího patra náhle SEXMAN zjistil, že před ním jdoucí černovláska, kterou soustavně olizoval oplešatělý partner, postrádá pod krátkou sukýnkou kalhotky. Protože je SEXMAN dosud mlád a vyniká dobrou představivostí, potěšil ho pohled na tu krásu natolik, že se mu pak přilba náramně hodila.
Zatím, co SEXMAN tlačil před sebou blembák hradními komnatami, vykládala Kateřina o historii hradu, jeho dávných i současných obyvatelích a mnohých dalších zajímavostech. V překrásně zařízené jídelně se neopomněla zmínit o tom, že za pouhých padesát tisíc korun na večer je možné si od současného majitele hradu tuto místnost pronajmout, čehož v poslední době hojně využívají bosové ruské mafie.
Mnohem víc však zaujala návštěvníky informace o tom, že truhlice, které byly v nemalém množství v komnatách rozestavěny, sloužily ve středověku k milostným hrátkám mnohem častěji, než tehdy málo pohodlná postel. Na špásování stále naladěný HOCH se tvářil nevěřícně a požádal o názornou ukázku. S poukazem na nedostatek času byl však tento požadavek odmítnut. Zato však Kateřina souhlasila s tím, že po prohlídce vyvede partu z hradu na cestu, po které by bylo možné bezproblémově dojet do Kácova. Tam se mělo nocovat.
Jak bylo domluveno, tak se i stalo. Krátce po ukončení prohlídky vyšlo z pokladní místnosti místo průvodkyně v černé róbě děvče v kraťasech, s ranečkem na zádech a bicyklem. Při zamykání hradní brány stačila ještě Kateřina představit své nové společníky mladé paní hraběnce Šternberkové, která se na svůj hrad právě vracela se synkem z nákupu.
Dál už museli všichni vydatně šlápnout do pedálů, aby v šeru lesa neztratili rychle vpředu jedoucí Katku. V místech, kde cestu přetínala dálnice, se parta s Káťou rozloučila a opět po červené značce pokračovala směrem na Kácov.
I na další cestě byl terén přesně popsán slovy písničky o kopečku a dolince, protože houpaček bylo na převážně lesní pěšině požehnaně. Do prudkých stoupáků bylo třeba kola strkat, na neméně prudkých sešupech opatrně svádět. Při průjezdu po stezičce, která vedla napříč plantáží vánočních stromků, masírovaly větve mladých smrků těla jezdců ze všech stran. Vše se ale obešlo bez pádů a jiných nepříjemností.
Když na dvorku hotýlku v Kácově nabídl SEXMAN první doušek ze svého půllitru LANDOVI ještě dřív, než si jmenovaný stačil vystát u pípy frontu na svůj žejdlík, prozradil mu LANDA, že si právě loknul vody. I dostalo se mu od SEXMANA poučení, že „kazit si krásnou žízeň vodou je největší hřích, jakého se může pitel piva dopustit“.
Po pivní pomoci se parta vydala na místo, které se noví nájemci snažili zvelebit tak, aby ho po čase mohli provozovat jako vodácké tábořiště. Ani zde správcová nenamítala nic proti tomu, aby si pánové rozložili spacáky na louce kolem ohniště a přespali pod hvězdami. Na rozdíl od předcházejícího večera postrádal tento budoucí kemp nejen chatky, ale nebyly dosud zprovozněny ani záchody a voda tekla jenom v řece. K té byl však přístup pouze zarostlý pralesem na tuto dobu obdivuhodně vzrostlých kopřiv.
Zato správcová i její manžel byli velmi vstřícní a aby nedošlo ke škodám nabídli, že kola večer pohlídají a přes noc zamknou do skladiště. Parta tedy mohla bez obav o svůj majeteček v klidu povečeřet a zhodnotit průběh uplynulého dne v restauraci místního hotýlku. Tam použil podruhé toho dne SEXMAN svoji cyklopřilbu netypickým způsobem. Poslal ji totiž s žádostí o finanční příspěvek kolem stolu. Ministr financí ŠVAGR-STRÝC mu však neprodleně poskytl bezúročnou půjčku v takové výši, že pokryla SEXMANOVY potřeby až do konce cesty.
Už krátce po desáté večer se lezlo do spacáků. HOCH chvíli nenápadně loudil na správcové místo pod střechou, když ale neuspěl, ustlal si u ohýnku, živeného ze skromného výsledku LANDOVY výpravy za dřevem. Rovněž MAPA-PUMPA si ustlal u ohniště, zatímco SEXMAN, STŘEVLÍK a ŠVAGR-STRÝC padli na své karimatky opodál. Jedině KOPR si v poklidu vysadil dveře jakéhosi přístřešku v koutě areálu a ustlal si na jeho podlaze.
Den třetí – sobota.
KOPR se díky nocování pod střechou sice připravil o kouzelný pohled na zcela bezmračnou hvězdnatou oblohu, ráno ale nemusel sušit rosou zvlhlý spacák. To však nebyl problém ani brzy zrána u ohně, ani později, když začalo naplno pražit slunce. Po bohaté snídani v místním bufetu se parta definitivně rozloučila s tábořištěm a jeho správci a pár minut před desátou se opět šláplo do pedálů. Cesta vedla po silnici přes Zliv, Holčice a Chabeřice do Zruče, kde v hospůdce „Na ostrově“ byla malá pauza na občerstvení. HOCH se nechal poněkud zmást KOPROVOU poznámkou, že potok, který tekl kolem hospody je zlatonosný a jal se v něm hledat nugety. Do hospody potom přinesl pár kilo šutrů s blýskavými krystalky pyritu.
Za Zručí se přijelo po červené značce do kempu Horka. V nadržené vodě nad jezem si mnozí smočili těla a v šenku místí hospody svlažili hrdla. Nálada byla nanejvýš pohodová a tak se diskutovala pouze velmi lehká temata. Značnou pozornost upoutala technická výbava společnosti, která se na loučce chystala k rožnění prasete. Skládací maxigril s rožněm, na který se bez problémů vešel i metrákový pašík, byl nejen okukován, ale i tajně ofocen. Zavládlo přesvědčení, že něco takového musí být i v NASA.
Po velmi příjemné hodince se pokračovalo zčásti po červené značce a zčásti podél vody na Vlastějovice. Za dědinou se přijelo do míst, kde byla další cesta podél vody přerušená plotem s otevřenou bránou. Na skalách nad cestou se totiž prováděly rozsáhlé sanační práce. Mladík u brány nic moc nenamítal proti tomu, aby pánové vjeli a dál přenášeli bicykly s těžkou bagáží přes dlouhé kamenné pole. Asi se holomek těšil na to, co bude dál. A bylo.
Asi stometrový úsek skalní stěny byl obestavěn nejméně desetipatrovým lešením, na kterém se čile pohybovala spousta dělníků. Podle nadávek, které občas z lešení spadly, to byli asi Ukrajinci. Při průchodu skupiny troufalých cyklistů pod lešením sice zastavili na chvíli práci i stavební výtah, ale zřejmě jen proto, aby se nahrnuli k zábradlí a sledovali další vývoj událostí. Za lešením byla totiž již na zcela volné cestě maringotka a v ní šéf. A opodál stála v cestě brána, kterou nechal šéf uzamknout, když viděl přicházet vetřelce z opačného konce stavby. Ani KOPR, třímající ve svalnaté ruce místo mírové ratolesti placačku slivovice nepřiměl velkého šéfa k tomu, aby nechal bránu znovu otevřít. Buď chtěl víc, nebo to byl opravdu takový vůl, když požadoval, aby se parta vrátila zpět přes skutečně poněkud nebezpečný úsek staveniště.
Jediným rozumným řešením bylo ignorovat velkého šéfa i jeho námitky a ještě dřív, než jeho poddaní stačí seskákat z lešení, obejít uzamčenou bránu tak, že se kola přenesou kopřivami a blátem podél řeky. I stalo se. Za plotem mnozí šéfovi zamávali na pozdrav pěstí a posuňky naznačili, co si všechno může. A jelo se podél vody v odpoledním vedru dál.
U pěkně vypadajícího objektu s hřšťátky, na kterých řádilo hejno dětí se zastavilo. Budova měla ve štítě transparent s nápisem KORFBALOVÁ ŠKOLA, před budovou stály stolky se slunečníky a cedule s nabídkou jídel zvala k posezení.
I rozhodlo se, že se bude pozdně obědvat, nebo časně večeřet. Vedoucí restaurace v plavkách sice vyjádřil obavy, že už pro pány asi sedm gulášků nevyškrábe, ale pokud jim to nevadí, že to doplní rajskou. Zatím co se čekalo, ladila se chuť na jídlo pivem a přemítalo se o tom, co to ten „korfbal“ vlastně je za hru. Když se ani po druhém pivu nepodařilo ujasnit pravidla této starší generaci zcela neznámé hry, byl právě kolem spěchající šéf dotázán, zda nezapomněl na objednaná jídla. Odpověď byla uspokojivá: „Ne nezapomněl jsem, to jenom kuchař se mi v tom parnu trochu ožral. Ale rychle to napravím“.
Po chvíli – nyní již dámskou obsluhou přinesený guláš byl opravdu vynikající. A tehdy se stalo, že LANDA povolil uzdu svým marně potlačovaným chutím, a protože mu na talíři zbylo maso, objednal si porci knedlíků navíc. Když se dočkal, byl překvapen nejen on. Šéf mu totiž přinesl ke knedlím i plný hrnek gulášové majdy.
S pocitem dobře prožité hodinky se popojelo dál. Cesta stoupala od řeky do kopců. V Chřenovicích na návsi byla krátká zastávka na vydýchání. Mezitím, co si KOPR, LANDA a STŘEVLÍK prohlíželi náhrobky se zajímavými verši na náhrobcích hřbitůvku u kostela, hájil svou výřečností MAPA-PUMPA SEXMANA, kterému zabraňoval ve vstupu do hospody jakýsi občan s tím, že uvnitř sedí slušně oblečená společnost smutečních hostů.
Aniž se podařilo v lesním porostu rozpoznat zbytky Chřenovického hradu, uhánělo se opět cestou necestou po červené značce do Ledče. Nikomu už nepřipadalo obtížné přetahování kol po brdech, zmolách a skalkách. Ani o drobné bažinky nebyla nouze. Při průjezdu Ledčí upoutalo pozornost velmi solidně vyhlížející restaurační zařízení u mostu. Po usazení mírně schvácených cyklistů ke stolkům na terase se chutně povečeřelo a mírně popilo. Teplým večerem se poté ještě chvíli pokračovalo v jízdě podél řeky, aby se kolem osmé večer dorazilo k závoře, označující začátek velkého kempu u Stvořidel.
Opět ŠVAGR-STRÝC to byl, kdo se ujal zaplacení mýtného ve výši dvacetipěti korun za hlavu. Teprve potom bylo dovoleno vniknout do areálu, ve kterém bylo již množství aut, kempovacích vozů, vodáků i divokých čundráků. Cílem se stala louka na konci kempu. Byla obsazena stany pouze podél cesty, takže se snadno podařilo najít volný plac u opuštěného ohniště. Po vzoru husitských předků se z kol utvořila „kolová hradba“ a na budoucí tábořiště se z okolních pečlivě vysmýčených lesů začalo snášet vše, co mohlo živit ohýnek.
Když bylo palivo na hromádce, přišel HOCH a KOPR s návrhem, aby se využila možnost pronájmu chatek, kde chtějí za noc a lůžko pouhou stovku. Dalším podpůrným argumentem byla skutečnost, že chatky jsou vybaveny vařičem a nádobím (nebylo co vařit), ledničkou (nebylo co chladit) a že k chatkám patří společná umývárna se záchodem (ten už byl skoro potřeba). Po zjištění, že kromě ŠVAGRA-STRÝCE a LANDY, kteří se na noc pod hvězdami přímo těšili, budou ostatní vděčni za pohodlnné lůžko, bylo rozhodnuto. Bude se spát opět v chatkách.
I zabydlely se dvě chatičky, bicykly se přetáhly do skladu správce a společně se zašlo na terasu bufetu, aby se u klobásky a několika piv zakončil pěkný a množstvím hodnotných zážitků nabitý den. Zlatavý mok rozvazoval jazyky a tak mnozí na sebe postupně prozradili mnoho více či méně pěkných skutečností. Povídání starších pánů bylo natolik obsažné, že se nejmladší SEXMAN nepřestával podivovat nad tím, cože ho to v životě snad ještě čeká.
Když se stolní společnost rozcházela do pelechů, dlouze pozoroval ŠVAGR-STRÝC hvězdy a uvažoval o tom, že si přece jenom vytáhne spacák na louku. Ani LANDOVI se nechtělo do chatky a ještě hluboko do noci postával u ohňů, kde za doprovodu kytary mnohé krásné dívčí hlasy procítěně zpívaly o věcech, které se rychle ze života moderního člověka vytrácejí.
Den čtvrtý – neděle.
Ráno bylo opět plné slunce. Všichni ještě spali a tak si LANDA zašel do nedaleké Dobrovítovy Lhoty, kde však kromě několika psů a stáda mladých býků v ohradě, nepotkal živáčka. Z řeky stoupala pára a v korytě plném velkých, vodou vyhlazených balvanů hučel v peřejích proud tekutého stříbra. Byl to krásný začátek nového dne.
Kolem osmé začalo být živo i v chatkách a v umývárně. HOCH se STŘEVLÍKEM využili teplé vody a aby jim na hlavě lépe seděla cyklistická přilba, důkladně si hlavy vyšampónovali. Když po návratu z umývárny zdravotník HOCH zjistil, že KOPR dojídá už tři dny staré řízky, zapochyboval napřed o jejich poživatelnosti, ale potom je s chutí pomohl kamarádovi zlikvidovat.
Před devátou otevřel pro první žíznivce šéf bufetu okénko, u kterého se dala pořídit i slušná snídaně. Po kávě, párku a pivku se sbalily věci, navázaly brašny na kola a vyjelo se na stezku podél řeky vstříc poslednímu dni putování.
Stejně jako koryto řeky, tak i břeh byl vyložen množstvím obrovských kamenů, po kterých bylo nutné kola přenášet. Pokud se dalo jet, byla to vyložená jízda zručnosti. A právě tam se podařilo HOCHOVI složit kolo k zemi a narazit si ruku.
Asi po dvou kilometrech krásná partie přírodní rezervace STVOŘIDLA zvolna přecházela v širší údolí. V kopci, kterým se z údolí vyjíždělo, zjistil pro změnu zase KOPR, že má prázdné kolo. Defektní duše byla však rychle nahrazena duší ze zásob ŠVAGRA-STRÝCE a mohlo se pokračovat až do Světlé. Cestou byly zvažovány dvě alternativy dalšího postupu. Pokud bude příhodné odpolední vlakové spojení z Havlíčkova Brodu do Kuřimi, využije se a z Kuřimi se dojede až domů zase v sedlech kol. Nebude-li možné tuto alternativu uskutečnit, navštíví se ještě hrad Lipnice a z Brodu se pojede podle původního plánu až večer.
Aby se zjistilo, jaké to s vlaky je, zajelo se ve Světlé k nádraží. Průzkumníci, na jejichž špici se převážně vyskytoval STŘEVLÍK jako již osvědčený „čichač správných stezek“ (zkráceně ČISS), zjistili, že vlakem z Brodu do Kuřimi by to šlo. Před odjezdem do Brodu bylo dokonce ještě trochu času na to, aby se u mostu ve Světlé navštívila „Malostranská hospůdka“.
V šenku, který vítal návštěvníky výstrahou zvěstující světu, že „…v této hospodě vládne vražedné pracovní tempo a vstup je jen na vlastní nebezpečí“, byly po stěnách rozvěšeny různé malůvky, doplněné celkem vtipnými texty. Někomu možná trochu zatrnulo při pohledu na chlápka, který s válečkem na nudle říká přihlížejícímu, aby se nedivil tomu co dělá, že má dovolenou, a proto si jen tak „válí koule“. Ku rozjímání naopak vyzýval text: „Bože, požehnej varnu, chladírnu, sklep a sud, žehnej naší chuti k jídlu a udržuj hrdla naše vlhká“.
Občerstvena na těle i na duchu vyjela parta svižným tempem na silnici, aby po zhruba hodinové jízdě ukončila putování Posázavím na nádraží v Havlíčkově Brodě. Po obědě v nádražním bufetu se LANDA rozloučil a pokračoval vlastní cestou za příbuznými do Jihlavy. Ostatní i s bicykly vystoupili po dvou hodinách jízdy vlakem na nádraží v Kuřimi, odkud se po krátkém zastavení u pípy na Lipůvce přesunuli do hospody v Dolní Lhotě na „poslední pivo cesty“ (POPIC). Dál už nic nebránilo tomu, aby znaveni, ale velmi spokojeni padli do náručí milovaných manželek.
Závěrečné hodnocení.
Stejně jako všechny předchozí i výprava proti toku řeky Sázavy se jeví jako velmi zdařilá. Posuďte, prosím, sami následující argumenty.
1) S koly obtěžkanými „plnou polní“ se podařilo prochodit, protlačit, přeskákat a za příznivé situace i projet téměř dvě stovky kilometrů.
2) Ač by bylo lépe se podobných výstředností vyvarovat, zvládl hrdina prvního dne SEXMAN hrozivý pád tak bravurně, že laik žasne a odborník se diví. Natržené ucho zdárně přirůstá na své původní místo, modřiny žloutnou a oděrky se hojí. Vzpomínky na chvíle obav o život kamaráda se ale nikdy nevytratí.
3) Hrdina druhého dne (opět SEXMAN) zjistil, že normálního chlapa může vzrušit nejen ztráta vlastní peněženky, ale i pohled na přírodní krásy (viz hrad Šternberk).
4) Počasí nemohlo být pro cestování podél vody lepší.
5) Restaurací, hospod, hospůdek a jiných občerstvoven s dobře chlazeným pivem a cenami nižšími než v mateřské NASA, bylo na trase dostatek.
6) Ani zdravotník HOCH, u kterého byla dodatečně rentgenologicky zjištěna fraktura jedné z mnoha zápěstních kůstek, nemusel mít naraženou ruku v gipsu a nevypadl tudíž z pracovního procesu.
7) Opět se prokázalo, že heslo tří mušketýrů (kteří byli ve skutečnosti čtyři), se dá aplikovat i na větší počet jedinců za předpokladu, že si navzájem rozumějí aspoň tak dobře, jako VYSANI z NASA.
Závěrečná poznámka.
S použitím vlastních (a jistě ne zcela přesných) vzpomínek na průběh cesty záznam zpracoval LANDA. Bylo by nanejvýš vhodné, kdyby i ostatní účastníci putování zašmátrali v paměti a svěřili své postřehy papíru.
15.5.2000