Klubová Akce LUŽnice (KALUŽ 99) – základní informace pro účastníky.
A) Účastníci.
Při posledním sčítání (19.5.99) účast na tomto podniku závazně přislíbili:
ŠVAGR-STRÝC, VEJŠKA, GABČA, JEŽEK, STŘEVLÍK, KOPR, ZADÁK a LANDA.
B) Předpokládaný program.
Pokud budou všechny okolnosti příznivé, předpokládá se následující postup.
1) Ve středu 2. června 1999 se v odpoledních hodinách (nejpozději do 14.00hod.) vyjede se dvěma osobními auty z Blanska do Soběslavi (cca 200 km – přesnou trasu si nastudují řidiči).
Vůz č. 1 (šoféruje VEJŠKA) bude mít na střeše kanoi (zajistí KOPR) a připojený vlek, na kterém bude raft (zajistí HAŠI), společná bagáž výpravy (pádla, vesty, táborová kuchyně, stany) a osobní bagáž čtyř účastníků, kteří se povezou v autě.
Vůz č. 2 (šoféruje GABČA) bude mít na střeše rovněž kanoi (zajistí ŠVAGR-STRÝC) a poveze celkem pět lidí s převážnou částí jejich bagáže.
Stany zajistí VEJŠKA, STŘEVLÍK, KOPR a LANDA, táborovou kuchyni vybaví LANDA a ŠVAGR-STRÝC. Kdo může, vezme foťák. I vhodný hudební nástroj by se hodil.
Po příjezdu do Soběslavi (nejpozději do 18.00 hod.) se provede průzkum místa, vyloží se věci (asi u stadionu), vše se převeze pomocí lodí na levý břeh Lužnice, kde je vodácké tábořiště. Poté se postaví stany a auta se zaparkují na soukromém oploceném pozemku někde v Soběslavi (domluví MAPA-PUMPA). Večeřet se bude v příhodné soběslavské hospůdce.
2) Ve čtvrtek 3. června se v časných ranních hodinách nakoupí ve městě poslední nezbytnosti, parta se nasnídá, sbalí se tábor a vyjede se na vodu (nejpozději v 9.00 hod).
Cesta začíná v Soběslavi na 65. říčním kilometru (měřeno od ústí Lužnice do Vltavy). Kolem několika stavení v Roudné se přes Planou nad Lužnicí a Sezimovo Ústí přijede do Tábora. Na této cestě bude celkem sedm jezů. Po překonání dalších pěti jezů v Táboře a jednoho jezu pod městem se zakotví na pravém břehu na tábořišti Riviéra u restaurace Harachovka (36. říční kilometr). Po postavení stanů a zajištění lodí se lze vydat pěšky zpět na prohlídku města Tábora (2,5 km), kláštera Klokoty (1,5 km), nebo užívat pohostinnosti místní restaurace. Pokud vše proběhne podle plánu a opravdu se podaří překonat všech třináct jezů a ujet 29 kilometrů po vodě, nebude se ani tentokrát večeře vařit.
3) V pátek 4. června se opět nejpozději v 9.00 hod. opustí tábořiště a cestou pod zříceninou hradu Příběnice (je možná zastávka na prohlídku), kolem tábořiště Lužničanka (je možná zastávka na občerstvení) se dojede k tábořišti Na Říhovkách (Rujána) na levém břehu před Bechyní (13. říční kilometr). Po postavení a zajištění stanů se lze opět pěšky vydat na prohlídku Bechyně (3 km). Pokud opět vše vyjde podle plánu a překoná se osm jezů a ujede se 23 kilometrů po vodě, nebude nezbytné ani tentokrát vařit večeři.
4) Sobota 5. června bude dnem, ve kterém bude asi třeba nejvíce pádlovat. Proto bude nezbytné vyjet na vodu opět co nejdříve ráno. Projede se Bechyně, Koloděje a čilý tok Lužnice bude po překonání čtyř jezů a 13 kilometrech jízdy vystřídán líně se valícími vodami Vltavy. Do té ústí Lužnice na 202. vltavském kilometru. Po překonání jednoho jezu na Vltavě a „upíchání“ dalších dvaceti kilometrů by mělo být cestování po vodě zakončeno na pravém břehu Vltavy (na 182. kilometru) u mostu v kempu Podolsko. Na levém břehu je obec Temešvár. Ani v tomto případě nebude zřejmě zcela nezbytné po zbudování tábora vařit večeři.
5) V neděli 6. června ráno se skupinka nejméně dvou dobrovolníků (řidiči aut) vydá nejvhodnějším způsobem zpět do Soběslavi (cca 30 km autostopem nebo autobusem do Tábora a odtud 20 km vlakem do Soběslavi). Zbytek party se může věnovat nácviku jízdy na vodních lyžích (u kempu je v sezoně otevřena škola vodního lyžování), případně může ujet ještě nějaký kilometr po Vltavě na lodích s návratem zpět do kempu nejpozději do 13.00 hod. Po návratu řidičů s auty se vše naloží a zahájí se přesun domů. Cestou lze v Chýnově navštívit jeskyně, nebo na zámku Kámen expozici motocyklů. Pokud opět všechno vyjde podle předpokladu, měli by být všichni do 21.00 hod. doma.
Závažná poznámka k programu.
Pro cestování po vodě platí, že hlavní slovo má při plnění programu počasí. Lze doufat, že pro akci klubu NASA se bude opět vyvíjet příznivě. Může být však všechno jinak.
Protože na tekoucí vodě lze jet pouze za světla, znamená nejistý faktor počasí prostou skutečnost, že se nemusí vždy podařit dojet na vytypované tábořiště a že se bude výprava muset spokojit s jakýmkoliv vhodným místem k přespání. To s sebou nese jak nebezpečí vyhnání ze soukromých pozemků, tak i potřebu přežití bez možnosti povečeřet v útulné hospůdce. Proto musí být na všechny (především nepříznivé) situace výprava řádně připravena.
C) Zajištění výpravy.
Finance výpravy spravuje ŠVAGR-STRÝC, zajištění materiálu a způsob dopravy byl již zmíněn výše. Za bezpečnost si zodpovídá každý sám. Celá parta však zodpovídá i za činy každého svého člena. Proto více než jindy musí na vodě všichni „táhnout za jeden provaz“.
Lužnice je řeka krásná a veskrze mírná. Má však i svá výrazná nebezpečí. Jsou to především některé jezy. Jejich sjízdnost nebo splavnost jezových propustí se mění s vodním stavem. Proto je nezbytné, aby se před každým nebezpečným jezem zakotvilo, zjistila se aktuální situace, zvolil se optimální způsob překonání jezu a potom se všichni členové výpravy podíleli na realizaci dohodnutého postupu. Znamená to, že rychlé kanoe nesmějí nikdy „ujet“ pomalejšímu raftu, ale budou tvořit „průzkumný“ předvoj.
Není nezbytné, aby všichni vodáci byli dobrými plavci (i když je to pravidlem). Je však nezbytné, aby ten, kdo ne zcela dobře plave, měl po celou dobu pobytu v lodi nasazenou a řádně zajištěnou záchrannou vestu. Při průjezdu nebezpečných propustí není záchranná vesta ani u dobrého plavce a ani na Lužnici žádným přepychem.
Pro informaci je v příloze uvedena kilometráž projížděných úseků Lužnice a Vltavy. Pomocí značkového klíče je umožněno správné čtení všech důležitých skutečností.
D) Doporučená výbava každého účastníka.
Do plovoucího osobního zavazadla (lodní pytel, igeliťák v pevném obalu) si každý nabalí: spacák, karimatku, náhradní oblečení do chladného počasí, cestovní boty, baterku, svíčku, zápalky, ešus, lžíci, PE láhev zaručeně pitné H2O, osobní doklady, reservní peníze a další drobnosti dle vlastní úvahy. V příručním a co nejmenším (rovněž plovoucím) zavazadélku (ledvinka a pod.) je třeba mít připraveny: peníze a toaletní papír pro denní potřebu, kudlu, pláštěnku, repelent a další – během cesty v lodi potřebné osobní drobnosti. Na sebe do lodi si každý vezme: plavky, tenisky na chození ve vodě, tílko (proti spálení sluncem), pokrývku hlavy (proti úpalu), dobře schnoucí oblečení (proti chladu).
S přáním, aby KALUŽ 99 přinesla všem účastníkům bohaté a pouze příjemné zážitky se na všechny konstruktivní doplňky k předloženým informacím těší
LANDA.
23. 5. 1999
KALUŽ 99.
Přípravy.
Konečně se stalo, že dlouho plánovaná a o rok odložená vodácká výprava KALUŽ (Klubová Akce na LUŽnici) se v roce 1999 opravdu uskutečnila.
Na závěrečném posezení k ukončení sezony 98-99 v NASA (Naší SAuně) závazně přislíbili účast na tomto podniku ŠVAGR-STRÝC, VEJŠKA, GABČA, JEŽEK, STŘEVLÍK, KOPR, LANDA a ZADÁK. HOCH váhal s přímou odpovědí a pro závažné rodinné a jiné překážky se s lítostí omluvil MAPA-PUMPA, HAŠI, SEXMAN a TRIK. Z důvodů pracovního vytížení na tuzemských i zahraničních silnicích je pro partu přes léto nepoužitelný SOLNIČKA. Na náhlý nával práce se vymluvil i BUDKA. PECH-PECHÁČEK, který se dříve na práci vymlouval pravidelně, tentokrát odmítl účast ze zdravotních důvodů. Po havárii na cyklovýpravě JACEK 99 se necítil být stále ještě ve formě.
Při zjišťování důvodů, proč se HOCH zdráhal jet vyšlo najevo, že má na zahradě vykopané základy pro taras a že ho do odjezdu asi nestihne postavit. Proto se v sobotu před odjezdem u HOCHA sešel ŠVAGR-STRÝC, GABČA, ZADÁK, LANDA a MAPA-PUMPA, aby pomohli kamarádovi splnit stavební záměr. Zadařilo se a tak byla cesta k účasti HOCHA na vodácké výpravě volná.
Příjemně překvapil MAPA-PUMPA, který zredukoval svůj podíl na přípravách veselky svého syna a aspoň první dva dny cestování se rozhodl trávit s partou.
Pro přepravu lodí, bagáže a účastníků výpravy zapůjčili svá rodinná vozidla VEJŠKA a GABČA. Aby se mohl z výpravy včas vrátit k svatebním povinnostem ženichova otce, jel svým autem i MAPA-PUMPA.
Šestimístné nafukovací plavidlo (raft) zajistil VEJŠKA, vlastní kanoe dodal KOPR a LANDA. Půjčení pádel pro raft zajistil u spřízněného vodáckého oddílu HAŠI. Stany vzal doma STŘEVLÍK, KOPR, MAPA-PUMPA, VEJŠKA a LANDA. Ten se rovněž postaral o vybavení táborové kuchyně nádobím a vařičem. Nákup základních potravin a zdravotnické zajištění výpravy měl na starosti HOCH, se společnými financemi hospodařil ŠVAGR-STRÝC.
Týden před odjezdem dostali všichni účastníci od LANDY podrobný popis cesty, kilometráž řeky a mapu oblasti, ve které se bude výprava pohybovat. Připojeny byly rovněž základní informace o vhodné výbavě každého jednotlivce. Odjezd byl stanoven na středu 2. června na 14.00 hod. od NASA.
Zdálo se, že pro úspěšný průběh výpravy se už víc udělat nedá a že pouze rozmary počasí mohou narušit dosažení předpokládaného cíle. Tím mělo být splavení řeky Lužnice ze Soběslavi k jejímu ústí do Vltavy (65 km) a další cesta po Vtavě až k mostu mezi Podolskem a Temešvárem (20km).
Den první – středa 2. června.
Přesně podle předpokladu se krátce po druhé hodině odpolední vydala tři vozidla od NASA do jižních Čech. Ve voze, který řídil GABČA, seděl na místě kopilota HOCH a na zadním sedadle ŠVAGR-STRÝC s LANDOU. Na střeše byla upoutána kanoe a zavazadlový prostor byl zcela zaplněn bagáží výpravy. Vůz řízený VEJŠKOU vezl KOPRA. I na střeše tohoto vozu byla uvázána keňa a v zavazadlovém prostoru byl spolu s různými pytli vtěsnán i objemný vak s raftem. Třetí vozidlo šoférované MAPOU-PUMPOU vezlo JEŽKA, ZADÁKA, STŘEVLÍKA a další drobnosti.
Po průjezdu Lipůvkou, Tišnovem a Deblínem se v Osové Bítýšce zastavilo na jedno točené u hospody, ve které se kdysi při návratu z expedice VOLEK 97 obědvalo. Dál pokračovala vozidla po staré státovce přes Velké Meziříčí směrem k Jihlavě. Po vykličkování z města směřovala kolona přes Pelhřimov do Chýnova a odtud přes Planou nad Lužnicí k cíli prvního dne – do kempu v Soběslavi. Mimo úmorného vedra (cca 30°C ve stínu) a prostatického nutkání, které si vynutilo asi dvě krátké zastávky, cestovatele nic netrápilo.
Prostorné vodácké tábořiště na břehu Lužnice bylo až na několik stanů, patřících školní výpravě, zcela prázdné. Zatímco se HOCH uložil do stínu, aby zahnal nevolnost způsobenou horkem a MAPA-PUMPA odjel dojednat možnost parkování aut na pozemku svých známých, postavili ostatní po pečlivém výběru vhodného místa stany. Vybalil se raft a VEJŠKA, GABČA, ZADÁK, JEŽEK a STŘEVLÍK se ho jali různými prostředky nafukovat. Expedice se v kempu zabydlela.
Prvním překvapením, které přinesl pohled na hladinu řeky, byl její téměř neznatelný proud. Řeka měla výrazně nízký vodní stav. Druhým překvapením podvečera byla skutečnost, že zdravotník HOCH nenašel ve své čerstvě vybavené lékárničce obyčejný ACYLPIRIN, a to dokonce ne ani pro svoji vlastní potřebu. KOPR však byl tímto léčivem vybaven a tak ho kamarádovi poskytl.
MAPA-PUMPA se vrátil se svým příbuzným a radostnou zprávou, že auta bude možné zanechat pod dohledem na zahradě v nedaleké vsi Nedvědice. Spolu s VEJŠKOU a GABČOU mohli tedy odvézt auta k několikadennímu odpočinku, aby se záhy vozem MAPY-PUMPY vrátili zpět na tábořiště. Dál to měl tento „mistr nestandardních řešení“ vymyšleno tak, že ráno odveze svůj vůz k jiným příbuzným do Sezimova Ústí a ještě dřív, než se tábořiště zlikviduje a parta vyrazí na cestu, vrátí se vlakem zpět za kamarády, aby s nimi mohl pobýt ještě celý den na řece.
HOCHOVA nevolnost se s nastupujícím večerem upravila a tak mohl spolu s KOPREM podniknout ještě krátkou cvičnou jízdu kanoí. Rovněž ŠVAGR-STRÝC a LANDA se rozhodli krátkou zkušební jízdou prověřit spolehlivost těsně před odjezdem dokončených oprav stařičké, mnohokrát slepované a na expedici VOLEK 97 těžce zkoušené lodi.
Protože vodácká sezona ještě nezačala, byla hospoda v areálu kempu zavřená. Naproti přes řeku však byl motorest a k lávce, kterou se dalo za večeří dojít suchou nohou, nebylo daleko. Bez dlouhého zvažování bylo tedy jasné, kde se večer zakončí.
KOPR se zcela dobrovolně nabídl, že pokud mu bude doneseno aspoň jedno lahvové pivo, tak tábořiště pohlídá. Volného času hodlal využít k zodpovědné přípravě na zkoušku, která ho čekala v postgraduálním studiu. Netušil však, jak dlouho bude muset na slíbenou láhev čekat.
Na terase motorestu bylo příjemně. Během večeře a následného klábosení se dostatečně doplnily tekutiny vypocené během parného dne. Pomocí paklíku mariášových karet se vylosovalo, kdo bude ráno vařit snídani a kdo půjde do města na nákup. Když se blížila zavírací hodina, každý si zaplatil útratu, ze společného fondu se pořídila tekutá odměna pro hlídače KOPRA a poté se ustoupilo do předem připravených pozic v táboře.
Přestože se na obzoru zvedla hradba černých mraků a v dálce se začalo blýskat, trval VEJŠKA, GABČA a ŠVAGR-STRÝC na tom, že budou trávit noc bez stanové celty nad hlavou. VEJŠKA svůj stan ani nevztyčil. STŘEVLÍK pozval do svého plátěného příbytku HOCHA, KOPR vzal do podnájmu ZADÁKA, s MAPOU-PUMPOU trávil první noc JEŽEK a ve stanu u LANDY čekalo volné místo na ŠVAGRA-STRÝCE.
Den druhý – čtvrtek 3. června.
Po půlnoci se dostavily silné poryvy větru a dešťové přeháňky. Venkovní spáči se přesunuli na rozlehlou krytou terasu před zavřenou hospodou. Ráno však již zase svítilo slunce.
Po šesté hodině odjel MAPA-PUMPA uložit vůz. Řev motoru travní sekačky, kterou pracovník kempu zušlechťoval trávník za stany, probudil i ty nejvytrvalejší spáče. VEJŠKA se ZADÁKEM uvařili k snídani gulášovku a HOCH se STŘEVLÍKEM přinesli čerstvý chleba, rohlíky a housky. Přidal se k nim i KOPR a na zádech v ruksaku dovlekl do ležení dostatečné zásoby lahvového piva na cestu. Po návratu se nasnídal i MAPA-PUMPA. Jako starý vodák neopomněl podotknout, že gulášovka se vaří vždycky večer, aby do rána zhoustla a mohla se mazat na chleba.
Správce kempu přišel vybrat poplatky za přespání, již téměř suché stany bylo možné sbalit a těsně po devété hodině se posadily lodě na vodu, naložila se bagáž, posádky nasedly a vyjelo se vstříc vodáckým zážitkům.
Po necelém kilometru se dojelo k prvnímu jezu. Stejně jako u všech následujících jezů byla šlajsna zavřená a přes hranu přetékalo jen nepatrné množství vody. Bylo třeba bagáž i lodě přenášet. Stejná procedura se měla ten den opakovat ještě dvanáctkrát. Při každém vyložení bagáže to na břehu vypadalo, jako když se na bleším trhu chystá totální výprodej. Mezi nejrůznějšími vodovzdorně upravenými vaky, pytli, ruksaky a barely by však zřejmě největší zájem případného kupce vzbudil kvalitní modrý pytel ŠVAGRA-STRÝCE, pořízený těsně před výpravou jako závdavek na budoucí kompletní vodáckou výbavu.
Na raftu jela hvězdná sestava. Vpředu HOCH a STŘEVLÍK, na střední lavici VEJŠKA a JEŽEK, vzadu GABČA s MAPOU-PUMPOU. KOPR si do keni posadil na místo „háčka“ ZADÁKA, druhá keňa vezla ŠVAGRA-STRÝCE a LANDU. V této sestavě se překonalo v poměrně silném protivětru několik kilometrů netekoucí řeky a lodě s nákladem se přenesly přes několik téměř suchých jezů.
Mimo toho, že po průjezdu kolem ostrova u Špačkova mlýna vyslovil MAPA-PUMPA názor, že se mělo jet raději pravým ramenem (přes náhon a turbínu), protože z něho vytéká víc vody a mimo průběžné výměny názorů na způsob řízení kanoe, která probíhala mezi „háčkem“ ZADÁKEM a jeho „zadákem“ KOPREM, se nic pozoruhodného nepřihodilo.
Jez v Roudné je stejně jako několik dalších jezů na Lužnici za zvýšeného vodního stavu nebezpečný. Má své oběti. Při pohledu na pomníček se jmény asi sedmi vodáků, kteří během let zaplatili pokus o průjezd životem, si mohl každý uvědomit, jak náhle se může změnit pohoda v tragedii. Aby se po přenesení lodí a nákladu kolem této smutné výstrahy zlepšila nálada a zahnal počínající hlad, chtěl HOCH udělat na navigaci pod jezem polední přestávku. Vzhledem k tomu, že se na celé řece zjevně žádná další vodácká výprava nevyskytovala a nehrozilo tedy nebezpečí zablokování jezového přechodu partou obědvajících vodních turistů, byl nápad uveden ve skutečnost.
Z barelu s jídlem se vyndal chleba, paštiky, sádlo, škvarky a začalo se hodovat. Dřív než se kdo nadál, otevřel kdosi i plechovky s LUNCHEM, které měly sloužit jako reserva na večeře pro případ, že se nepodaří dojet na tábořiště s otevřenou hospodou. Tato nekoordinovanost ve stravovacím režimu výpravy poněkud rozladila LANDU, který celou dosavadní cestu opatroval v lodi hrnec se zbytkem gulášovky od snídaně. Je jasné, že poté, co si parta nacpala bachory chlebem s vynikajícími škvarky od ŠVAGRA-STRÝCE a LUNCHEM ze železných zásob výpravy, už nikdo chuť na gulášovku neměl. Musela se večer vyhodit.
Při krájení cibule na obložení chleba s rozličnými dobrotami, podcenil MAPA-PUMPA ostrost kuchyňského nože a zakrojil si do prstu. Když se kojením vlastního hladu plně zaměstnaný zdravotník HOCH již příliš dlouho díval na to, jak kapky krve z kamarádova prstu oživují šeď betonu na navigaci a poté, co s plnou pusou, krajícem namazaného chleba v jedné a lahví piva v druhé ruce usoudil, že by bylo přece jenom časem vhodné prst zalepit, odešel LANDA k lodi pro vlastní balíček první pomoci, vypláchl ranku kysličníkem a přelepil leukoplastí s poduškou. Při té příležitosti se od pomlaskávajícího zdravotníka dozvěděl, že řezné rány se zásadně přelepují pouze leukoplastí bez podušky. Tím bylo ošetření při poledním pikniku zraněného MAPY-PUMPY ukončeno. Až teprve mnohem později vyšlo najevo, že HOCH zcela záměrně nespěchal s ošetřením proto, aby se pokusil lehkou ztrátou krve přiškrtit kamarádovu nezdolnou energii. V důsledku LANDOVA ukvapeného zákroku byl však tento zajímavý experiment ukončen ještě dřív, než mohl přinést prokazatelné výsledky.
Po zalití hutného oběda douškem slivovice z něčí láhve a po vyprázdnění několika lahváčů se v putování pokračovalo. Při přenášení jezu v Plané si mohli zájemci procvičit ruštinu na dvou opalujících se krasavicích. I když se obě dívky chovaly velmi vstřícně, zájem o konverzaci opadl poté co prohlásily, že nahoře bez se opalují kvůli své profesi. Místo možnosti opakování již poněkud zapomenutých slovíček a frází se však téměř všichni vrhli na dobře chlazené pivo v nedalekém stánku.
Na to, aby ve velmi teplém počasí nikdo nepodceňoval potřebu dostatečného přísunu tekutin, dohlížel po vlastních zkušenostech z předchozího dne lékař výpravy HOCH. Až později se však ukázalo, že bylo vhodné vyhlásit nejen povinnost průběžně zavlažovat hrdlo, ale hned na počátku bylo užitečné stanovit i druh a maximum DDT (Denní Dávky Tekutin) na hlavu. Ačkoliv to ve výčtu potřebných věcí vůbec nebylo uvedeno, po zkušenostech z minulých výprav si totiž téměř každý doma přibalil do vaku i lahvinku čirého destilátu (jen LANDA měl v loďáku pouze láhev s propan-butanem). A protože se hrubým nedopatřením přihodilo, že zásoby lahvového piva nebyly naloženy k většině žíznivých krků na raft, ale byly uloženy do kanoe, začala osádka raftu doplňovat úbytek tělesných tekutin slivovicí a jinými druhy zkapalněného ovoce. Postupně však začal mezi loděmi kvést směnný obchod. Za hlt dobroty z putovní láhve bylo možné dostat nejen poděkování, ale i piva z ráno zakoupených zásob.
I když se zdálo, že dobrodiní putovní láhve využívají všichni stejným dílem, zřejmě byla u někoho žízeň větší. Tato domněnka se změnila v jistotu poté, co léty osvědčený horský vůdce a cyklonáčelník VEJŠKA, zřejmě pod vlivem rytmicky se opakujícího namáčení pádla usnul a následně vypadl z líně se vlekoucího raftu do nepříliš chladné vody. Zřejmě i pod hladinou ještě chvilku o něčem snil, protože se s nechápavým výrazem vynořil až po několika vteřinách. Vody v řece bylo něco málo nad pás, takže se premiéra scénky s názvem „muž přes palubu“ obešla jak bez potřeby pátrání v hlubinách, tak bez nutnosti ošetření potlučené hlavy nebo polámaných údů v případě, že by se tento incident udál v peřejích. Za všeobecného veselí byl zmáčený VEJŠKA s pevně naraženým bílým kloboučkem na hlavě vytažen na palubu a posléze uložen k odpočinku do středu raftu mezi ostatní mrtvou zátěž. Na místo padlého hrdiny nastoupil z kanoe ZADÁK a jelo se dál.
Větřík se uklidnil a dusné vedro se stupňovalo. Pokud se před obědem jelo posádce raftu proti větru těžko, nyní se raft po řece pohyboval ještě obtížněji. Aby zjistil, co všechno je důvodem pomalého postupu, nabídl LANDA místo v kanoi někomu z raftu. Zájem projevil STŘEVLÍK a LANDA tedy na gumáku zaujal jeho místo.
Během další cesty se u HOCHA začaly opět projevovat příznaky přehřátí. Byl unavený, nebylo mu dobře a tak přestože bylo teprve ke čtvrté hodině odpolední, začal prosazovat potřebu předčasného ukončení denní etapy. Prohlásil, že takové galeje si na dovolené nepředstavoval a že při stavbě tarasu na zahradě by se určitě tak nenadřel. Nezbylo, než aby se na jezu před Sezimovým Ústím, kde se s partou rozloučil MAPA-PUMPA, sešly osádky všech plavidel ke krátké poradě. Bylo rozhodnuto pokračovat „pokud to půjde“ dál k vytčenému cíli. Znavený HOCH byl posazen na místo „háčka“ do kanoe kormidlované ŠVAGREM-STRÝCEM, KOPR svěřil svoji loď JEŽKOVI a sám zasedl na místo MAPY-PUMPY na raft, aby silou svých mocných paží pomohl sunout toto neohrabané plavidlo po líně tekoucí řece. Krátkým spánkem částečně osvěžený VEJŠKA byl už rovněž schopen držet pádlo a nořit ho v rytmu ostatních do vody.
Kupodivu se zjistilo, že to jde. Zdálo se, že nepřítomnost MAPY-PUMPY na raftu pomohla jeho šestičlenné osádce lépe koordinovat „píchání“ a raft nyní bez problémů a především stále mířil přídí po proudu. Za pobrukování staré burlacké písně „Ej uchněm, …“ se dojelo do Tábora, hladce a rychle se přenesením překonalo všech pět táborských jezů a po projetí pěkných peřejí u Benešova mlýna se rázem půl osmé zakotvilo na vodáckém tábořišti Riviéra u restaurace Harachovka. Ve velmi parném dnu, s nemotorným raftem a osádkou, ze které jen část měla dosud možnost okusit slasti pádlování, se podařilo překonat téměř 29 kilometrů líně tekoucí řeky. Sláva !!!
Na tábořišti nebyl jediný stan, louka nebyla posečená a restaurace byla pro rekonstrukci zavřená. V přízemí budovy však byl otevřený kiosek s občerstvením a kolem něho houfy cyklistů, které se právě šikovaly k odjezdu. Protože v kiosku zbylo ještě pár opečených buřtů, mohl se zahnat počínající hlad ještě dřív, než se postavily stany.
Zajímavý byl pohled na VEJŠKU, kterak s rozvahou a plným zaujetím vybírá ze své promočené peněženky bankovky, všelijak je větrá a poté i přikládáním na svoji srstnatou hruď suší, aby mu je obsluha kiosku neodmítala přijmout. Někteří ho začali podezřívat z toho, zda si nechtěl fingovaným pádem do vody pouze vyprat „špinavé peníze“.
Po dostavbě stanů a vybalení věcí bylo rozhodnuto, vydat se za pořádnou večeří do tři kilometry vzdáleného Tábora. Protože se HOCH stále ještě cítil unavený a STŘEVLÍK se již dostatečně nasytil opečenými buřty, navrhli oba, že budou stany hlídat. K nim se po krátké zdravotní procházce pěkným podvečerem přidal i VEJŠKA, aby pokračoval v sušení své finanční hotovosti, občanky i řidičáku.
Skupinka pěšáků ve složení JEŽEK, GABČA, KOPR, ŠVAGR-STRÝC, LANDA a ZADÁK postupovala rychlým pochodem po cestě podél řeky k městu. Popoháněly je různé důvody. Někdo toužil po chutné krmi, někdo se chtěl projít po historickém náměstí, někdo by naopak rád zasedl o samotě na čistém záchodku.
Hned u prvních domků upoutala rychlým pochodem lehce zadýchané poutníky tabule, která jmenovitě vodáky zvala na chutné a levné pohoštění. Kdo by odolal tak adresnému pozvání?! I vešla skupinka do dvora stavení, které neslo na štítě velký nápis BOSAMBO. Během hledání těch správných dveří do šenku, vyšel z malé kůlničky označené jako RECEPCE rozložitý chlapík v bílé košilce s vázankou a optal se, co že si pánové přejí. Moc se podivil když slyšel, že pánové by rádi povečeřeli. I vysvětlil jim, že tabule u vrat je pozůstatkem doby minulé a že se v tomto objektu nabízejí pouze slečny. Na zvědavé dotazy, kolik že by to asi tak stálo, vyhodil sumu, která vysoko převyšovala hotovost společné pokladny a bylo tedy bezpředmětné losovat, kdo se v tomto relaxačním zařízení pozdrží. I šlo se dál.
Ani po několika ohlédnutích, zda některá z pracovnic této velkoprádelny přece jenom za záclonkou nepokyne prstíkem na sluncem doruda ožehnuté mužstvo, se v oknech nic nepohnulo. Stavení působilo dojmem vylidněnosti. A tak KOPRA napadlo, že BOSAMBO je asi „BOrdel SAMoobslužný, BOhužel“.
Po pár stovkách metrů však útulná hospůdka, vtipně umístěná v jednom rodinném domku, uspokojila všechny potřeby celé výpravy. Po chutné a přiměřeně drahé večeři se zašlo ještě na prohlídku pěkně osvětleného náměstí a před pomníkem jednookého vůdce husitských vojsk se vzdal hold stavitelům města.
Zpáteční cesta černočernou tmou byla díky jediné baterce rychlá a bezpečná. Po zjištění, že si VEJŠKA opět ustlal pod širákem a že HOCH se STŘEVLÍKEM spokojeně oddechují ve stanu na pohodlnné čínské nafukovací dvojmatraci, se i příchozí v tichosti uložili do spacáků. ŠVAGR-STRÝC pod mraky potaženou oblohu, ostatní zalezli pod stanové celty. Únava rychle uvedla všechny do stavu sladkého nevědomí. Pouze pes, který byl zavřený někde v kotci za opravovanou hospodou, dlouho do noci vyštěkával vetřelce z jinak zcela opuštěného místa.
Den třetí – pátek 4. června.
Ještě dřív, než se ležení probudilo, odešel LANDA s foťákem na obhlídku míst, na kterých před mnoha léty trávil pěkné chvíle s rodinou. Po návratu se dozvěděl, že tentokrát se ranní polévka vařit nebude, neboť ještě večer HOCH s dámskou obsluhou kiosku domluvil, že se jeho dveře vyjímečně otevřou už kolem osmé hodiny ranní a že si bude možné čaj a kávu pořídit bez nutnosti rozdělávání vařiče a následného mytí nádobí.
Po lehké snídani se sbalil tábor a vyjelo se teď už po čile proudící vodě k peřejím u Kvěchova a Bredova mlýna. Vzhledem k nízkému stavu vody, četným peřejím a množství záludných kamenů v korytě řeky, byly osádky lodí uspořádány tak, aby si případnou díru v keňách měli možnost pořídit sami jejich majitelé.
O prohlídku zříceniny hradu Příběnice, která se tyčila vlevo nad řekou, nebyl zájem. Ani kopřivami zarostlý Ostrov adamitů nevzbudil žádnou pozornost. A tak se zastavilo až u Bejšovcova mlýna, aby se navštívila výletní restaurace Lužničanka, postavená nedaleko řeky na okraji obce Bečice. Po polévce a tlačence s cibulí se vyjelo vstříc dalším jezům. Tentokrát již většinou teklo po jezu víc vody a tak bylo možné volit techniku přetahování nebo spouštění lodí s bagáží lanem po jezovém skluzu.
Na nadržené vodě nad jedním z jezů HOCH názorně předvedl, že není nic pravdy na řečech o tom, že plavání nepatří zrovna k silným stránkám jeho osobnosti. Pohled na plavajícího HOCHA velmi potěšil LANDU. Vzhledem k tomuto poznatku a skutečnosti, že vody v řece je opravdu velmi málo, HOCHA napříště už vůbec nepřemlouval, aby měl v lodi záchrannou vestu když už ne na sobě, tedy aspoň po ruce.
Pro cestování po vodě byl tento den ideální. Teplo bylo akorát, na obloze se honily baculaté mráčky, ze kterých občas vypadlo i pár kapek a pofukoval jen mírný vánek. Proti úmornému vedru předchozího dne úplná pohoda. Na klidném úseku řeky za Dobronicemi se osádky znovu přeskupily tak, že HOCH a JEŽEK přestoupili na kanoe a LANDA s KOPREM zaujali jejich místa na raftu. Jelo se v poklidném tempu. Trochu se klábosilo, pozorovala se krajina a stavby kolem řeky, sem tam se zalilo hrdlo pivkem nebo se nechala kolovat lahvinka.
V klidném, ale pravidelném rytmu se nořila pádla do vody až do okamžiku, kdy bez předchozího varování zopakoval VEJŠKA scénku z předchozího dne a přepadl z raftu do řeky. Zřejmě zase usnul. Ani tentokrát se naštěstí nic vážného nepřihodilo. Když však po necelé půlhodině nevědomě předvedl další reprízu již dvakrát uvedeného výstupu, bylo mu odebráno pádlo a byl přinucen zalehnout do středu raftu k nanejvýš potřebnému odpočinku.
I bez příspěvku VEJŠKOVÝCH ochablých sil se raft pomalu přiblížil k tábořišti „Na Říhovkách“ (Rujána) před Bechyní. Tím se překonalo necelých 23 km velmi pěkného a četnými peřejemi proloženého úseku řeky. Denní plán byl naplněn.
Příjemný správce tábořiště, na kterém bylo porůznu postaveno již asi deset velkých rodinných stanů obydlených rybáři, odhrabal na rovné části louky seno, takže nic nebránilo vylodění mužstva a postavení tábora.
Při vystupování z raftu došlo k drobné příhodě, která však poněkud ovlivnila večerní program. Byl pátek a to jak známo není zrovna šťastný den. Nahnilá prkna přístavního můstku se pod příliš rázně vystupujícím VEJŠKOU prolomila a on zapadl hlavou napřed do příbřežního porostu plného kopřiv, bahna a dalších fujtajblů. Smůla a štěstí zároveň. Ani zlomená noha, ani odřený obličej, ani vypíchnuté oči. Anděl strážný byl opět nablízku.
Zatímco se stavěly stany, ZADÁK obíhal přítomné rybáře, ptal se na úlovky a vyzvídal, zda by mu nechtěli nechat aspoň na chvilku podržet v ruce prut. Asi mu nevyhověli, protože když se parta začala připravovat na přesun do Bechyně za večeří, taky se přidal.
Správce tábora nabídl, že partu převeze pramičkou na druhý břeh. Tam byly ve skalách zabudované dřevěné žebříky, ústící na stezku vedoucí k městu. Tímto způsobem bylo možné ušetřit dobré dva kilometry putování k nejbližšímu mostu. Když LANDA vylíčil VEJŠKOVI všechny předpokládané strasti cesty, VEJŠKA sám a zcela dobrovolně usoudil, že vzhledem k zážitkům uplynulého dne raději zaleze do spacáku a bude tábořiště hlídat.
V restauraci bechyňského hotelu „U draka“ se parta nakrmila a napojila. Debatovalo se především o všech dosavadních zážitcích. Na základě mnohoobsažného a zcela vyčerpávajícího rokování bylo přijato několik téměř státnických rozhodnutí. Poté předvedl KOPR zajímavé kouzlo se špagátem a místní pobuda obohatil partu o triky s drobnými mincemi a pivními tácky.
Ještě za světla se parta vydala na prohlídku náměstí a okolních uliček. Poté, co si na zpáteční cestě doplnili někteří hladovci přes den vydanou energii ještě pozřením obložené topinky s pivem, se zatroubilo na ústup za městské hradby. Sestup po žebřících zvládli ve svitu několika baterek všichni výborně a rachot ve skalách včas informoval správce kempu o potřebě přistavit pramičku k převozu vydatnou večeří obtěžkané společnosti.
Po zjištění, že hlídač VEJŠKA spokojeně chrupe na prostranství před stany, se i ostatní rychle uložili. Pod nebem plným hvězd si opět ustlal GABČA a ŠVAGR-STRÝC, ostatní vychutnávali blahodárný spánek ve stanech.
Den čtvrtý – sobota 5. června.
Příjemné bylo probouzení do slunečného rána. Zpěv ptáků zvěstoval, že nastávající den bude opět krásný. Protože se již večer rozhodlo, že si parta nebude „trhat žíly“ a že se nepojede po Vltavě do Podolska, zbývalo pouhých 13 kilometrů k jinému možnému zakončení cesty – k tábořišti „Na překvapení“ poblíž Týna nad Vltavou.
K snídani uvařil HOCH a ŠVAGR-STRÝC kulajdu. Ač se snažili, z pytlíků se nepodařilo vykouzlit tu dobrotu, kterou prý paní HOCHOVÁ vaří svému chlapovi doma. Nejen chuť polévky HOCHA trochu rozladila. Při přebalování svých věcí zjistil, že obsah pro výpravu nově vybavené lékarničky je díky nedokonale dotaženému závěru lahvičky s desinfekčním prostředkem nejen naprosto aseptický, ale i krásně zelený a zcela zničený. Brzy však tuto nepříjemnost pustil z hlavy a začal přemýšlet nad tím, co všechno je ještě třeba v Bechyni pro potřeby výpravy nakoupit. Už to byl zase ten veselý a obětavý kamarád.
Po sbalení tábořiště a nalodění živého i mrtvého inventáře výpravy se popojelo asi tři kilometry, aby se na bechyňském nábřeží zakotvilo u malé hospůdky. HOCH a ŠVAGR-STRÝC se vydali do města na nákup. Připojil se k nim i ZADÁK, aby mohl v místní cukrárně uspokojit své touhy po něčem sladkém. Důsledky jeho několikadenní sacharidové abstinence propukly již předchozího večera, kdy marně obíhal bechyňské náměstí brblaje, proč v lázeňském městě nemá žádná z cukráren noční provoz.
Po krátkém posezení u pivka vyrazil do města na průzkum i KOPR, GABČA a LANDA. Stejně jako „nákupní předvoj“ vyšlapali neudržované a četnými psími pozdravy ozdobené „Schody míru“. V uličce na jejich konci se potkali s navracejícími se kamarády a společně se pokusili rozluštit švabachem psaný staročeský nápis na částečně opravené fasádě kdysi zřejmě význačné budovy. Moudří předci sdělovali kolemjdoucím, že:
Kdož chce nyní na tom světě bývati,
musí málo mluvit, více dělati.
Kdosi jen tak mimochodem poznamenal, že mimo různých zajímavostí viděl i několik domů s označením „Domov důchodců“ a v jejich blízkosti hospody. Proto by nemuselo být prý špatné trávit v tomto městečku nad řekou nejen dovolenou, ale třeba i závěr života.
Po rozchodu s nákupním družstvem pokračovala trojice průzkumníků k zámku, který se tyčil na skále nad řekou. Krátká prohlídka nádvoří a procházka po ochozu kolem zámecké zahrady přinesla nejen zajímavé výhledy do krajiny, ale i poznatek, že i velmi krátká návštěva těchto míst stála zato.
Asi po hodině se výprava znovu nalodila a opustila bechyňské břehy. Za nedalekým jezem přesedl do kanoe VEJŠKA, aby spolu se ŠVAGREM-STRÝCEM dělali celé flotile předvoj. Druhou kanoi uvádělo do pohybu JEŽKOVO pádlo.
Na polední svačinku se zastavilo na louce poblíž Židovy strouhy. Po konzumaci rozličných dobrot, které ještě zbyly v barelu se zásobami (rybičky v oleji, paštičky, sádlo, škvarky, cibule a kečup) a ke kterým se přikusovalo ráno nakoupené pečivo a chleba, následoval kávový dýchánek se sladkým zákuskem. I ten neopomněl HOCH pro kamarády koupit. Na dobré trávení byla příjemná půlhodinka zakončena kalíškem slivovičky. Tu na základě dohod z předchozího večera KOPR všem spravedlivě a rovným dílem rozléval ze své cestovní placačky.
Blížící se konec příjemného putování a dostatek času způsobil, že se dál jelo velmi zvolna. Rozvážný GABČA se nechal přemluvit a zanotoval několik písní, které se svým rytmem i obsahem hodily k všeobecné pohodě. Bylo zjevné, že navzdory soustavnému působení různých civilizačních vymožeností se u mnohých kamarádů dostavil blažený pocit sounáležitosti s řekou, okolní přírodou a vysokou oblohou nad hlavou.
Za mostem v Kolodějích LANDA marně vyhlížel poslední jez. Od těch dob, kdy naposledy na lodi projížděl tato místa, se hodně změnilo. Zatímco při jeho první cestě před čtyřiceti lety se pobořený jez v Kolodějích znovu stavěl, před nedávnem byl jako zbytečný odstřelen. Potřeba vody pro temelínskou elektrárnu si vyžádala stavbu přehradní hráze na Vltavě u Kořenska a vzdutá hladina této přehrady zasahovala nyní až ke Kolodějím. To všechno odpověděl místní chatař na dotaz, kam že se ten poslední a kdysi velmi nebezpečný jez poděl.
Ani další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Opět marně LANDA obhlížel břehy a hledal tábořiště, které v minulosti navštěvoval. Všude stály nové chaty, jejichž majitelé by měli pro stanující vodáky asi pramálo pochopení. Dotazem u rybáře se zjistilo, že možnost táboření bude zřejmě až u samotného ústí Lužnice do Vltavy. Tam se také záhy dojelo.
Několik rybářských stanů na břehu dávalo naději, že se zakotvilo na správném místě. I když to bylo poněkud jinak než si původně všichni mysleli, byla to pravda. Na břehu se totiž stanovat nedalo. Pouze pro rybáře je podle jejich řádu povoleno, postavit si u vody plátěný přístřešek, který ovšem nesmí mít podlážku. I když ZADÁK i JEŽEK jsou náruživými rybáři a postavení stanů u vody by se na ně mohlo svést, vyřezávat podlážku ze stanů se nikomu nechtělo.
Nabídlo se však mnohem příjemnější a možno prohlásit, že i ideálně komplexní řešení. Za příbřežní loukou a malým lesíkem byl areál rekreačního zařízení Jablonecké bižuterie s názvem Nový dvůr. V bývalém opuštěném a nyní pěkně upraveném statku bylo něco na způsob penzionu s restaurací a na oplocených pozemcích kolem bylo volejbalové hřiště, minigolf a plocha pro kempovací vozy s veškerým potřebným zázemím. Za rozumný poplatek (se slevou na netekoucí teplou vodu ve sprchách) přislíbila v recepci vedoucí tohoto zařízení, že si pánové mohou postavit stany kdekoliv se jim na zcela prázdném a vzorně posečeném trávníku kempovací plochy zlíbí.
Po úvodních rozpacích nad skutečností, že je třeba všechno přenést asi 200 metrů od řeky do kempu, se po prohlídce místa pro poslední nocování výpravy tváře kamarádů rozjasnily. Rychle se postavily stany, vyčistil a slunci k vysušení se nastavil raft a každý podle svých představ začal užívat pozdně odpoledního volna. Mnozí se šli vykoupat do zátoky, kterou vytvořila Vltava poblíž kempu, někdo se plaváním v Lužnici loučil s řekou.
Večer se zase všichni sešli ve dvoře statku na večeři. Nebyla zrovna levná, ale byla dobrá. Průběžně se zjišťovalo, jakým nejvhodnějším způsobem se druhý den ráno přepraví GABČA s VEJŠKOU pro zaparkovaná auta. Původní a poněkud naivní plán počítal s tím, že se ZADÁKOVI podaří přemluvit některého kolegu rybáře s autem, aby obětoval část své dovolené a naše řidiče za jejich auty dovezl. To nevyšlo. Bylo tedy rozhodnuto, že ráno budou oba šoféři převezeni kanoí na protější břeh, dojdou necelé dva kilometry do Týna a pokud nic směrem na Soběslav nepojede (což bylo skoro jisté), pokusí se stopem (ale nejspíš pěšky) překonat po zapadlých okreskách asi 25 kilometrů k odpočívajícím autům.
Byla již skoro tma, když přišel někdo se zprávou, že u recepce inzerují i možnost vypůjčení horských kol. Smůla však byla v tom, že služba v recepci už dávno skončila a nebylo jisté, zda se nejedná (stejně jako u BOSAMBA v Táboře) o klamavou reklamu. Osud však tomu chtěl, že ve večerním šeru vyšla na dvůr vedoucí celého areálu. Potvrdila, že dvě kola je opravdu možné vypůjčit a hned také umožnila GABČOVI a VEJŠKOVI, aby si kola prohlédli a vyzkoušeli. Tím byl i poslední problém dne vyřešen.
I když se soumrakem všichni hosté z restaurace odešli, číšník s partou vytrval, aby posloužil ještě několika pivy a posléze i salámem s cibulí na druhou večeři. Při posezení v příjemném prostředí dvora se vedly různé řeči. V pozdních hodinách došlo i na lehké probírání jevů, které jsou prostým rozumem nepochopitelné. Bylo konstatováno, že přírodní božstva byla opět výpravě z NASA příznivě nakloněna a pohledem k hvězdnaté obloze se jim vzdal za to dík.
Příjemně unaveni mohli po pár krocích vedoucích od stolů ve dvoře ke stanům všichni ulehnout k zaslouženému odpočinku. Počítat hvězdy na bezmračné obloze se mimo VEJŠKY, ŠVAGRA-STRÝCE a GABČI tentokrát rozhodl i KOPR.
Den pátý – neděle 6. června.
A opět bylo ráno a opět jasná obloha. Po snídani, ke které JEŽEK uvařil čočkovku, se mužstvo rozdělilo. VEJŠKA s GABČOU odjeli na vypůjčených kolech pro auta a ŠVAGR-STRÝC, HOCH, STŘEVLÍK, ZADÁK, KOPR a LANDA se chystali k návštěvě Týna. JEŽEK se obětoval a hlídal tábor.
Na dvou keňách se přepravilo k protějšímu týnskému břehu šest lidí. LANDA si zaplaval a u rybařícího chataře domluvil možnost zakotvení a pohlídání lodí. Po krátké debatě s velmi příjemným starým pánem vyrazila sedmičlenná skupinka kolem areálu Stanice ochrany přírody směrem k Týnu. Z malé rozhledny nad Vltavou byl pěkný výhled na město, řeku i na chladící věže nedaleké temelínské atomky.
Po prohlídce náměstí, kostela a nábřeží se nakoupily pohledy a zasedlo se pod slunečníkem v předzahrádce právě otevřené pivnice. U dobře chlazeného moku začal KOPR za aktivní účasti ostatních koncipovat zdravice pro PECHA a SEXMANA. Ze skládanky nejrůznějších nápadů nakonec na adresu PECHA odešel pohled s následujícím textem:
Ze soutoku Lužnice s Vltavou,
ze soulodí keni s raftem,
se souloží v nedohlednu,
se soudružským pozdravem …..(podpisy).
Pro SEXMANA se podařilo stvořit následující:
S Lužnicí v zádech,
s Vltavou v čele,
se sluncem v nadhlavníku,
s penězma v prdeli,
Tě srdečně zdraví ……..(podpisy).
Je třeba přiznat, že podpisy JEŽKA, GABČI, VEJŠKY a MAPY-PUMPY byly falšovány, nebo nahrazeny výmluvnými obrázky.
Po ukončení vyčerpávající tvorby se KOPR vypravil hledat schránku. Tu sice nenašel, ale po návratu k ostatním nadšeně referoval o plném autobusu rozdováděných děvčat, se kterými si na náměstí vyměnil pár slov. Při odchodu z hospody se nabídl ZADÁK, že KOPRŮV neúspěch napraví a schránku, do které by se daly pohledy vhodit, najde. Našel. Dokonce si pochvaloval, jak krásně velké schránky v Týně mají. Prý jenom nechápe, proč jsou tři pohromadě, jsou vyvedeny v různých barvách a nesou nápisy SKLO na jedné, UMĚLÉ HMOTY na druhé a PAPÍR na třetí. Do té poslední to prý hodil.
I po několika pivech a v ostrém poledním slunci byla cesta zpět k lodím a do tábora rychlá a bezproblémová. U stanů čekal nejen JEŽEK, ale i VEJŠKA a GABČA s auty.
Ve stínu verandy před umývárnou se rozložila kuchyně. ZADÁK a ŠVAGR-STRÝC nakrájeli a osmažili cibuli, na které upravili hovězí maso z plechovek. Z prášku se namíchala bramborová kaše, KOPR přenesl na verandu z nedaleké terasy stůl a židle a parta mohla zasednout k poslednímu společnému obědu.
Po umytí nádobí, sbalení tábora a napakování všech věcí do aut se kolem druhé hodiny odpoledne opustila velmi pěkná místa a přes Soběslav se známou cestou jelo na Jihlavu. Tam se v restauraci Krystal spláchl prach z cesty jihlavským Ježkem a bez dalších zastávek se pokračovalo domů.
V Blansku se ještě zajelo pro věci, které jako zbytné pro postup výpravy odvezl před třemi dny MAPA-PUMPA.
Potřesením rukou a vodáckým AHOJ byla úspěšná expedice KALUŽ 99 kolem půl osmé večer ukončena.
Dodatky (tři týdny po návratu):
1) Z toho, že SEXMANOVI pozdrav došel lze usuzovat, že ZADÁK kecal když líčil, jak ho hodil do kontejneru s tříděným odpadem.
2) I když SEXMANOVI pozdrav došel („no to má pan inženýr divný kamarády“, řekla si asi listonoška), na partu nezanevřel. Naopak. Po návratu z dovolené pozval všechny na oslavu svých narozenin. Oslava se konala na salaši u HOCHA a moc se vydařila.
3) I PECH-PECHÁČEK zřejmě našel ve schránce pozdrav. Zatím se však s kamarády nekontaktoval, aby jim sdělil své pocity.
4) Obvyklou potíží při návratu z vodácké výpravy je mimo nedostatku peněz i mírně zkažený žaludek. Snad díky tomu, že se pila pouze voda vařená s chmelem a díky dokonalé a průběžné desinfekci ústní dutiny vybranými destiláty, se nic podobného expedici KALUŽ 99 nepřihodilo. Projevil se však jiný neduh. Někteří kamarádi se svěřili, že z neustáláho šoupání vlhkého zadku po sluncem rozpálené gumě raftu, měli delší dobu zapařené plavky i s příslušenstvím.
27.6.1999 LANDA
