POCEK 98.
Stručná zpráva o začátku, průběhu a konci „POdzimní Cyklistické Expedice Klubu“ NASA.
SUCHÝ, 2. – 4. 10. 1998.
Hned na začátku budiž po pravdě řečeno, že se původně žádná „podzimní expedice klubu“ vůbec konat neměla. Ne proto, že by na ni nebyla chuť nebo chyběly síly – nebyla prostě v plánu.
Bylo to tak, že po velmi úspěšné jarní cykloexpedici do Střílek se členstvo Klubu NASA usneslo na tom, aby se příští vícedenní únik z dosahu běžných starostí a láskyplného působení manželek nekonal na kolech, ale na lodích. Plánoval se sjezd některého nepříliš náročného vodního toku, podél kterého ale bude dostatečně hustá síť hospod, hospůdek a jiných občerstvoven. Do užšího výběru postoupila čtyřdenní jízda po dolním toku vodáky velmi oblíbené Lužnice. Jako náhradní a časově méně náročné řešení se rovněž diskutovala možnost jednodenního sjezdu zajímavého úseku na horním toku Vltavy. Neúprosný času běh však způsobil, že léto skončilo dřív než došlo k dohodě o vhodném termínu a tak obě alternativy cestování po vodě se jevilo rozumné odložit na příští rok. POCEK měl být náhradou za vodácké zážitky. A byla to náhrada opravdu hodnotná.
Termín, který vyhovoval všem jedenácti zájemců o účast v expedici, byl již pevně stanoven, přestože se stále ještě nevědělo, kam že se to vlastně pojede. Základní idea pro POCEK sice předpokládala bicyklování „někde po lesních cestách“, pořád se však nedařilo ve vytypovaných oblastech zajistit pro početnou výpravu ubytování. Když týden před zamýšleným odjezdem přišel GABČA se zprávou, že může zajistit chatu u rybníka na Suchém, zdál se být problém uhnízdění základního tábora vyřešen. GABČA ale vzápětí upřesnil, že chata je pouze čtyřmístná a že v ní nikdy nebyl. Bez přemlouvání se však rozhodl, že situaci urychleně prozkoumá přímo na místě. A tak si chlapsky rozložitý GABČA ze zjevné obavy, aby nepřehlédl různá drobná zákoutí, ve kterých by mohli ložírovat méně ramenatí členové expedice, přizval na průzkumnou cestu i skoro normálně velkého LANDU.
Průzkumná cesta se vydařila. Po důkladném proměřování a drobných přesunech nábytku bylo konstatováno, že na půdorysnou plochu chatky lze skoro určitě uvodorovnit všechny členy výpravy v jedné vrstvě a že se tudíž nikdo s největší pravděpodobností nezapaří. Dvojhlasně bylo po návratu před ostatními prohlášeno, že se prostor sice malé, ale útulné chatičky může stát svědkem nočních radovánek expedičního týmu. Výrok „ubytovacích expertů“ přijali všichni s úlevou. Do startu expedice zbývaly totiž pouhé tři dny.
Zajištění expedičních zásob jídla a pití bylo svěřeno těm nejpovolanějším. Nezdravé, ale zato velmi chutné uzené maso a stejně dobré klobásky zajistil jako obvykle sám lékař výpravy HOCH, vynikající víno obou barev dodal jeho znalec a pitel VEJŠKA. Na ostatní zbyly drobné starosti s přípravou vlastních tělesných schránek a bicyklů na náročnou výpravu za nevšedními zážitky.
Den první – pátek 2. října.
Sraz všech účastníků cesty byl stanoven na pravé poledne před vchodem do NASA. Od samého rána s malými přestávkami pršelo. Kolem poledního déšť přešel v liják. Přes toto drobné nedopatření se dostavili na sraz všichni kromě JEŽKA. Ten zřejmě nevěřil, že se v takovém nečase vyjede a tak v práci očekával moudré rozhodnutí většiny. Že se pojede, nepředpokládal však ani KOPR. Když se i přes intenzivní liják několika šílencům podařilo prosadit názor, že déšť správným chlapům neublíží, začal urychleně shánět a cpát svoje osobní věci, spacák a další drobnosti do cestovního vaku, aby ho spolu s bagáží ostatních členů výpravy vtěsnal do HOCHOVA auta. To mělo plnit úlohu doprovodného vozidla.
Zatímco bicykly mokly před budovou a jejich majitelé netrpělivě přešlapovali v hale NASA, GABČA se SEXMANEM po telefonu přesvědčovali JEŽKA o tom, že je nutné okamžitě zanechat pracovního blouznění a spěchat domů pro bajka, protože se opravdu vyjede. Museli se hodně snažit. JEŽEK zjevně nepředpokládal, že u jinak celkem rozvážných kamarádů může zvítězit touha nad rozumem. Jak se později ukázalo, nebylo to jen v tomto případě.
Na seřadiště výpravy dorazil v autě i MAPA-PUMPA. Přijel kamarády posílit v jejich ne příliš pevném rozhodnutí vyrazit a dále je chtěl znovu ujistil o tom, že ačkoliv večer stráví na koncertě své neteře v Pardubicích, snídat bude již s partou v chatě na Suchým, neboť se tam za ostatními po návratu z koncertu časně ráno zcela jistě vydá.
Aby se věci pohnuly a nedaly se malověrnými jedinci zvrátit, byl jako předvoj vypraven HOCH s autem a veškerými expedičními zásobami. Na střeše auta se k deštivé obloze smutně vzpínal HOCHŮV pečlivě upoutaný bicykl.
A opět se silně rozpršelo. Mnozí začali litovat, že nezasáhli a připustili, aby HOCH do mokrých dálav vůbec vyjel. Skutečnost, že šrůtky uzeného a zásoby dobrého vína jsou nyní od potenciálních konzumentů odděleny mnoha kilometry a hustou clonou deště, nedělala některým jedincům dobře. „To jsme ale blbci“, pronesl kdosi. „Jak dobře by nám bylo pod střechou NASA. V teple, suchu a pohodlí jsme tady mohli ty tři dny volna báječně přežít“.
Jak známo, i malý kamínek může strhnout velkou lavinu. Není podstatné, čí dosud jasná mysl zhodnotila neúnosnost nastávající pochmurné nálady a z kterého hrdla nakonec vyšla do poněkud mírnějšího deště památná pobídka: „Tak pojedeme, přece tam nenecháme HOCHA s těma dobrotama vopuštěnýho“. I popojelo se, aby po necelém kilometru se pod přístřeškem před vrátnicí METRY vyčkalo příjezdu dalších kamarádů.
Zatím, co si VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, GABČA, KOPR, STŘEVLÍK a LANDA podupáváním a různým kočkováním krátili čekání, ZADÁK se rozhodl, že využije poslední možnosti a zajede si ještě domů pro rukavice a pláštěnku. Vzal to důkladně a vrátil se s výbavičkou, která měla kdysi chránit vojáky před následky chemického útoku. Dorazil i SEXMAN, který předtím vyzvedl svým vozem JEŽKA v práci a sám dobrovolně vyměnil auto za bicykl. Dál se čekalo už jenom na manažerskou prací znaveného JEŽKA. I ten záhy dojel. Byl však trochu odřený a značně rozrušený. V hustém dešti ho totiž na křižovatce přehlédl nějaký nevyvedený automobilista, nedal mu přednost a JEŽEK skončil na jeho kapotě. Naštěstí to dobře dopadlo, takže se oba po stručné výměně názorů rozjeli za svým posláním.
Dál nebylo proč otálet a tak se i přes nyní již mírný deštík peleton devíti jezdců rozjel. Pár kilometrů po rovině a dál kolem zámku v Rájci směrem do kopců. Dosud nepříjemný déšť vystřídalo rovněž nepříjemné stoupání. Na několik kilometrů dlouhém kopci se skupina jezdců rozvolnila natolik, že dravci z čela peletonu museli na křižovatce v Kuničkách dlouho čekat s otevřenou lahvinkou posilujícího nápoje na své opozdilé kamarády. S douškem slivovice se ale vlily nové síly až do znavených lýtek a celá sestava mohla společně pokračovat dál k prvnímu postupnému cíli – restauraci U Stloukalů v Němčicích. Po horké polévce a studeném pivu se vyrazilo vstříc zbývajícím pár kilometrům.
Mezitím, co se peleton jezdců potýkal s deštěm, chladem a dlouhými stoupáky, HOCH v chatičce vymetl komín, zatopil a udělal všechno pro to, aby co nejlépe přivítal mokré a zmrzlé kamarády. Slivovička na zápraží, čajíček, horké klobásky a vínko u stolu v chatce pozvedly i jinak už dávno dobrou náladu do značných výšin. Chvíli se vtipkovalo, chvíli se vedly spory o různě závažné otázky. Mimo sporu o to, zda jsou kantoři málo či dostatečně odměňováni za své úsilí o kultivaci duší dítek školou povinných, se provětraly i názory na další osud NASA.
Již před cestou KOPR naznačoval, že vyzvednutí osobních půllitrů v závěru minulé sezony a následné exkurze do jiných saunovacích zařízení nemusí proti původnímu konstatování nutně znamenat, že se nepodaří opět roztopit kotel v potní místnosti jím vlastněné NASA. Když ale přednesl zevrubnou, leč pro mnohé posluchače málo srozumitelnou řeč na téma „Ekonomické propady a možné předpoklady opětovného podmíněného zahájení omezeného provozu sauny“, nebylo už vůbec jasné, jak se věci mají. Po skončení jeho veskrze smutného projevu bylo chvíli ticho a poté se rozpoutala pravá názorová smršť. A jak to po každé bouřce bývá, něco se zalije a může se znovu zazelenat, ale něco živel odnese do nenávratna. Jak se později ukázalo, večerní bouřlivá debata naštěstí odplavila pouze iluzi o tom, že chlapi se dovedou snadněji domluvit než ženský. I tento poznatek je však pro ty, kteří byli navzdory svému již téměř „zralému věku“ dosud přesvědčeni o opaku, velmi cenný.
Vadou na kráse nadějně zahájeného večera se stala ta skutečnost, že ŠVAGR-STRÝC a JEŽEK museli odjet zpět do města, aby následující den (v sobotu) mohli časně ráno zasednout na celodenní pracovní poradě, kterou kdosi málo ohleduplný svolal v jedné dříve významné fabrice. PECHÁČEK prý za to nemohl !!! Po rozloučení s oběma nepostradatelnými pilíři budování kapitalizmu na Moravě, se zbytek expedice odebral do místní hospody. HOCH se ZADÁKEM se s tágy v ruce mistrovsky motali kolem kulečníku, ostatní uspokojovalo pojídání bramboráčků, popíjení pivka a průběžné sledování pracovní činnosti šikovné kelnerky.
Přes mnohé nástrahy nikdo na zpáteční cestě k chatičce nezbloudil, takže se po obvyklých večerních rituálech všichni v klidu a míru odebrali na lože. VEJŠKA s LANDOU si rozložili spacáky na verandě, ostatní se poskládali v chatce. I když v procesu čerpání sil na následující den některým silně vrzalo čerpadlo, celkový pocit nočního klidu nebyl narušen.
Den druhý – sobota 3. října.
Ještě dříve než si poslední spáč protřel zrak a řádně vyčistil chrup douškem slivovice, dorazil v autě MAPA-PUMPA. Kamarádům přivezl čerstvé rohlíky a zprávy ze světa velkého umění. Zatímco STŘEVLÍK v kuchyňce připravoval snídani, LANDA si odběhl k rybníku omočit tělo. I když ráno bylo nevlídné a po včerejších deštích plné louží, určité náznaky napovídaly, že nastávající den by mohl být bez trvalých srážek. Proto se po snídani plynule přešlo k přípravě bicyklů na celodenní výlet.
Včas se podařilo zvrátit HOCHOVU snahu o úhybný manévr. Když prohlásil, že jeho bicykl má děravou duši a postrádá blatníky, proto nikam nepojede a bude raději v chatce udržovat teplo, poslali ho někteří do pr….-odejny cyklopotřeb v Rájci. Jen ZADÁK mu ochotně nabídl duši vlastní – reservní. Protože HOCH na blatnících trval, nakonec si svým doprovodným vozem potřebnou drobnost z obchodu přivezl. Mezitím, co se pod vlivem intenzivních debat začalo z mlhy různých představ zvolna vynořovat několik možných cílů cesty, vybavil HOCH za pomoci VEJŠKY a dalších expertů svůj stroj právě zakoupenými doplňky. Když bylo hotovo, mohlo se vyjet. Po předchozím volném tempu však nyní téměř překotný odjezd způsobil, že se na smluvené místo neuložil klíč od chatky tak, aby mohl ŠVAGR-STRÝC po svém návratu ze smysluprosté pracovní porady v chatě hospodařit. A tak se zastavilo a GABČA se asi kilometr vracel, aby napravil to, na co všichni zapomněli.
Něco málo po desáté hodině bylo konečně možno v husté mlze spatřit, jak ze silnice za Benešovem odbočuje hlouček devíti cyklistů na lesní cestu. Po několikakilometrové jízdě lesem vyjela skupinka navigovaná KOPREM (navlečeným do representačního dresu hokejisty HEJDUKA) z lesního příšeří na silnici. Bylo zaveleno „doprava“ a tak se po dvou dalších kilometrech ocitli jezdci na návsi vísky, které se původně chtěli cestou přes les vyhnout. Po konfrontaci nastalé situace s mapou a různými názorovými proudy bylo konečně usneseno, že se cílem výletu stane hrad Bouzov. Ti, kteří se diskusím nad mapou programově vyhýbali se vším souhlasili, znalcům situace poněkud zatrnulo u sedel. Ale cíl byl nyní již zcela jasný. Couvne se k místu, odkud se vyjelo z lesa a potom silnicí stále vpřed. Vidina mohutného hradu táhla.
Přes Lipovou, Hrochov, Jednov a Runářov se dojelo do Konice. Bylo mírně po poledni a tak se v solidně vyhlížející restauraci zastavilo na oběd. Krmě byla chutná, personál milý. Mimo servírky zaujal i její pomocník, který při roznášce piva zvrhnul jeden škopíček přímo na KOPRA. I na VEJŠKU trochu zbylo. Za nešikovného servíra se jeho pěkně rostlá kolegyně moc omlouvala a něžnou ručkou pomáhala setřít pěnu z tváří i kalhot oblitých kamarádů. Těm suchým bylo veselo.
Řádně osvěžen vyrazil peleton vstříc dalším kilometrům. Prudkým stoupákem z Konice na Březsko a dále na Hvozd, Luká, Veselíčko a Javoříčko do Bouzova. Již z dálky lákaly jezdce hradní věže k návštěvě.
Před branou mocného hradu se bicykly odložily a jejich majitelé si při procházce hradním nádvořím protáhli znavené údy a dali na chvíli odpočinout sedlem masírovanému posezu. Někdo si v kiosku objednal svařené víno, někdo si prohlédl výstavku miniatur požárních aut. Na řádnou prohlídku hradu s průvodcem však nebyl čas. Pomalu táhlo na čtvrtou hodinu odpolední a bylo tedy třeba zatroubit k návratu.
Bylo rozhodnuto vracet se jinou cestou. Pěkně se sjíždělo s kopce od bouzovského hradu a dál podél říčky Třebůvky přes Doly a Kozov na Balatkův mlýn. Tam začínalo prudké stoupání na Hartinkov. Pouze VEJŠKA, STŘEVLÍK a SEXMAN zvládli táhlé stoupání v sedlech. Ostatní chvílemi své oře vedli. A tak měli čas zjistit, že všude kolem silničky roste spousta hub. Představa daleké cesty však potlačila rozvoj klíčících houbařských vášní některých jedinců. A po pravdě řečeno, také sil na lezení po stráních nebylo už nazbyt.
Když se opozdilci na vrcholu kopce v Hartinkově nesetkali s nadupanými předjezdci, správně usoudili, že je asi najdou v hospodě. Problém byl však v tom, že ve vsi byla hospoda zavřená. I pokračovalo se do sousedních Březinek. Tam sice hospoda byla, ale protože ji postavili mimo silnici, tak ani tam předjezdci nezaparkovali.
S nepříjemným pocitem osiření šlapala šestice opozdilců usilovně do pedálů. Pěkná silnice vedla podél železniční trati a říčky Nectavy směrem na Konice. Nebylo však zcela jasné, zda uprchlíci zvolili stejnou trasu, nebo se vydali cestou přes Vysokou, kudy proto, že tam kdysi cosi stavěl, chtěl původně jet KOPR. Silnice s mírným stoupáním se v nastávajícím večeru táhla dodaleka a vesnice s hospodou v nedohlednu. Až v obci Dzbel hospoda byla. A stála přímo u silnice. A v ní seděla trojice ztracených kamarádů.
Ze samé radosti nad tím, že jsou zase všichni pohromadě, se HOCH neudržel a pěkně od plic uprchlíkům vynadal za to, že na zbytek party nepočkali. Už odpočatí, nasycení a napojení borci to však zřejmě přijali jako nedocenění svých schopností a tak se kvapně rozloučili a pokračovali dál jako samostatný předvoj cestou k dočasnému, ale dosud značně vzdálenému domovu.
Pouze krátká přestávka na konzumaci jednoho piva a buřta neumožnila nabrat do znavených těl příliš mnoho nových sil. Zrodil se však plán. „Nepojedeme po silnici na Konice, ale švihneme to přes pole a lesy na Šubířov a Skřípov, odtud po silnici na Horní Štěpánov a dál už to bude malina. Pěknou lesní cestou sjedeme do Benešova a tam budeme už skoro doma. Já to tam znám, já se tam narodil.“ Tak hovořil ke kamarádům KOPR. Plán, který sliboval výrazné zkrácení cesty, byl přijat. Jak se později ukázalo, KOPR ale opomněl dodat, že se jejich rodina z těch krásných míst odstěhovala, když byl ještě malý kluk.
Prvním problémem po opuštění hospody bylo nalézt správnou cestu přes pole k lesu. Podle informací získaných v hospodě se dojelo pouze na konec slepé silničky k malému nádražíčku. Když se z večerní siesty vyrušená výpravčí přestala divit, kam že to chtějí pánové vlastně jet, ukázala směrem, který se ale výrazně lišil od směrů, doporučených pro další postup za stejným cílem jinými starousedlíky. Nakonec se ale po několika zdařilých návratech k výchozímu bodu podařilo pole přejet a celkem slušnou lesní cestou se dopracovat až do Šubířova. Pro tento den již skoro typický problém, zda je třeba jet dál vlevo, vpravo, nebo couvnout, pomohl KOPROVI v nastávajícím šeru vyřešit vysloužilý oficír, který se silnicí vracel v dříve parádní uniformě z hub. Na dotaz: „…kudy tudy dál na Skřípov?“ rázně odpověděl, že po silnici vlevo. Tím byl dočasně ukončen pokus o doběhnutí předjezdců polními a lesními zkratkami.
Velké divení nastalo, když se na jinak pusté silnici za Šubířovem zjevil v protisměru jedoucí STŘEVLÍK, VEJŠKA a SEXMAN. Když se kamarádi nechali přesvědčit, že poněkud minuli odbočku do Skřípova, netrvali dál na sólovém postupu a podrobili se KOPROVU vedení. Na četných křižovatkách silniček nejnižších tříd sice KOPRŮV bicykl většinou zvolil správný směr, ale díky pochybovačům a tmě bylo nutné se občas i vrátit. Hustá tma znemožnila orientaci v krajině a na mapu nebylo ve svitu cyklosvítilen moc vidět. Proto se prováděl průzkum některých cest praktickou zkouškou. Například poté, co KOPR nepřipustil, aby se zbytečně projíždělo Skřípovem a vtipně navedl kolonu remcajících kolegů na perfektní objížďku obce, nechal se po pár kilometrech na křižovatce zviklat ve svém odhadu správné cesty a přivedl kamarády ke zmíněné vesnici zezadu.
Zbývající dosud neujeté kilometry, pokročilá hodina a nastupující únava zřejmě způsobily, že občas chyběl rozhodný hlas a občas bylo vůdců zase několik. Když se na křižovatce v Nových Sadech jal MAPA-PUMPA prosazovat názor, že do Horního Štěpánova je třeba jet doprava (což byla vracečka směrem na Jevíčko), hodlal KOPR na roli vedoucího samce uštvaného stáda rezignovat a chtěl se neprodleně odebrat na velkou stranu (prohlásil, že se na to vysere). Poté však, co znovu důrazně všem připomenul, že má Horní Štěpánov zapsán v křesním listě jako místo svého zrodu, získal pro další vedení výpravy opět naprostou důvěru.
A skutečně se záhy ze tmy vynořila cedule s označením hledané obce. Přestože v hospodě bylo ještě otevřeno, hlas většiny nepovolil zastávku ani na jedno pivo. Bylo to dobře. Jako by moudrý kolektiv tušil, že nejnáročnější část cesty teprve nastane.
Na konci Štěpánova měla ze silnice odbočovat lesní silnička s tvrdým povrchem směrem na Benešov. Proto se všichni vydali za místním rodákem v dresu HEJDUKA s lvíčkem na prsou v naději, že se jim již brzo dostane zaslouženého odpočinku. Místo tvrdého povrchu byly však na cestě stále jenom louže a bláto, proložené místy opravdu tvrdými kameny. Představa, že se při krkolomných průjezdech ve tmě podaří někomu spadnout a polámat si údy, nebyla příjemná. Opět se však ukázalo, že kolektivní rozum není náročnou cestou ještě zcela zkalen a tak se zavelelo k ústupu. Přijala se již předky ověřená teze, že „…cestičkou blíž, ale po cestě spíš“ a byl vydán veřejný příslib, že dál se bude pokračovat opravdu už jenom po silnici.
Něco málo přes kilometr se opravdu po silnici jelo, když tmu prořízly reflektory auta. To hodlalo vjet na silnici z lesní cesty. „Kolová hradba“ však přinutila řidiče vozu, aby zastavil. Když po stažení okénka osádka auta zjistila, že se nejedná o přepadení, ale že se jenom hlouček cykloturistů chce dozvědět, kam že ta lesní silnička vede, přeochotně sdělila, že silnička směřuje téměř k cíli cesty – do Benešova a že je výborně průjezdná. Rázem se zapomnělo na před malou chvílí přijaté rozhodnutí a opět se celý houf vydal do lesa.
Jelo se výborně – všichni si pochvalovali. Pro potvrzení správného směru si ještě na křižovatce lesních cest posvítili na turistické ukazatele a ti, co jsou schopni číst bez brýlí potvrdili, že je vše O.K. Bylo tomu tak. Ale pouze pár dalších stovek metrů. Dřívější asfalt se pod pneumatikami bicyklů náhle ztratil a kola se začala bořit do vlhké lesní půdy, kterou po chvíli opět vystřídalo bláto a louže. Muselo se ze sedel. Ve tmě té největší kvality se svolávali různě zaboření kamarádi a rozmanitými způsoby se informovali navzájem o stavu svém i stavu okolí. „Volové, dyť já su v potoce“, volal kdosi. „To máš dobrý, já stojím po kolena v nějaký řece“, odpovídal kolega. „Tudy cesta nevede …“ a „….bacha, ať vás nestrhne proud…“ byly další publikovatelné výkřiky, které se ozývaly nočním lesem.
Opravdu. Už asi dlouho nepoužívaný úsek lesní cesty, na který řízením osudu parta opět zabloudila, přetínal docela slušný vodní tok. Po jeho překonání (stačilo brodění, plavat nemusel nikdo) a přepočítání stavu bylo možné konstatovat, že zatím ke ztrátám na živé síle ani výstroji nedošlo. Je s podivem, že se po této neplánované koupeli nálada nejen nezhoršila, ale stala se téměř bujarou. S napětím se čekalo, jaká další překvapení se ještě objeví.
Po průchodu mladým lesem a vysokou trávou, která navozovala představu cesty buší, se konečně v dáli za polem objevila světla vesnice. Byl to Pavlov – osada před Benešovem. Po silnici zbývalo k cíli cesty na Suchý už jenom šest kilometrů. Ale zato počitadla kilometrů na kolech už od rána překročila stovku. Není se tedy co divit, že závěrečný úsek cesty byl u mnohých proložen představami útulného tepla a bohaté krmě. Nejvíc se asi těšil MAPA-PUMPA.
Už od pozdního odpoledne očekával netrpělivě v chatce příjezd kamarádů ŠVAGR-STRÝC. Zatopil a poté, co na krajinu padla tma, rozsvítil na verandě, každou chvíli vybíhal před chatu, přikládáním ruky k uchu zjišťoval, zda v nočním tichu nezaslechne vzdálené volání o pomoc a sám občas silným hlasem do tmy zařval: „Kruci, kluci, kde jste, snad jste se mi neztratili !“.
Nakonec se přece jenom ŠVAGR-STRÝC dočkal kamarádů a kamarádi se dočkali pohodlí vytopené chatky. Po vydatné večeři a bohatýrských přípitcích si i ti, kteří bez brýlí nemohou ani určit, kde má mapa sever, mohli zkontrolovat, kudy všudy vedly ten den jejich cesty. A tak se dozvěděli, že místa, kde brodili vodou a čvachtali vysokou travou jsou na mapě označena jako chráněné krajinné území „Pavlovské mokřady“.
Trochu se pokračovalo v diskusích z předchozího večera. Když se názorové rozdíly na debatované skutečnosti začaly pod vlivem dobrého pití přiostřovat, rozhodl se LANDA, ŠVAGR-STRÝC a VEJŠKA, že se přesunou do své ložnice na verandu. Pohodlí chatky vyměnil za spánek na čerstvém povětří i GABČA.
S postupující noční hodinou se ruch v chatce zklidnil a hrdinové dne zalehli do měkkých pelíšků. Jen nocležníci na verandě vedli ještě při dobrém vínku řeči o tom, co nestačili o nekonečných proměnách prostoru a času vzpomenout při nočních debatách na jaře ve Střílkách.
Den třetí – neděle 4. října.
Snad nejdřív vstával STŘEVLÍK. Uvařil čaj a pořídil horkou vodu na klobásky. Postupně se probírali k životu i ostatní účastníci expedice. V noci pršelo a ani mlhavé ráno u rybníka, kam si LANDA zase zašel za mokrým požitkem, nevěštilo nijak vyjímečný den. „To je tak akorát na hospodu“, prohlásil kdosi při snídani. A při tom zůstalo.
Zvolna se začalo balit. Nejdřív opustil výpravu se svým vozidlem HOCH. Před
odjezdem zkusil ještě projít les, aby přivezl své mladé ženě do kuchyně trochu čerstvých hub. Po návratu z houštin prohlásil, že „..tady nerostou“. I s prázdným košíkem však spěchal po dvou dnech strávených s kamarády za svoji ženou tak mocně, že na chatě zapomněl nejen papuče a zubní kartáček, ale i spacák a svůj oblíbený mazlící polštářek.
I ZADÁK, KOPR a GABČA se rozhodli, že doma udělají radost a přivezou houby. Chtěli zajet kousek dál na kole a na odlehlých místech vysbírat všechny dary lesa. ZADÁK však hned na začátku houbařské cyklovýpravy zjistil, že mu přes noc ušlo kolo. Po marných pokusech o jeho zprovoznění se rozhodl, že ho naloží na auto a odjede domů s HOCHEM. Úlohu doprovodného vozidla na zpáteční cestě k domovu převzal vůz MAPY-PUMPY.
Zatímco se GABČA s KOPREM kdesi prodírali houštím, ostatní se rozvážně pustili do úklidu chatky. Po předchozím náročném dni i noci byl každý pohyb opravdu vysoce úsporný a nanejvýš rozvážný. Když se podařilo skoro vše uklidit a houbaři se stále nevraceli, chatka se zamkla, klíč se uložil na smluvené místo a zbytek expedice se vydal na krátkou cestu směrem k hospodě v obci Suchý.
Poněkud těžké jazyky se zvolna dostaly k normálu po polévce a nějakém tom pivku. A když se ručička na hodinách nad výčepem blížila k poledni, zjevili se ve dveřích i oba houbaři. KOPR svlékl a na věšák uložil trochu mokrý Hejdukův dres, GABČA na sousední hák zavěsil velmi baňatou kabelu. Poté KOPR stručným výkladem ukojil zvědavost kamarádů: „Když jsme prošli les a pořád nic, našel jsem zachovalou kadibudku. Jen jsem zasedl tak vidím, jak GABČA po kolenou prolízá okolní mlází a tahá jednoho hřiba za druhým. Takže on má houby a já to všechno prosral“. Skutečně. GABČOVA kabela byla plná krásných velkých zdravých hřibů. Některý šprýmař navrhnul, aby se s tímto pokladem zajelo ještě k HOCHOVI, aby viděl, že opravdu rostou. I jelo se. Jen KOPR se vzdal potěšení, pochlubit se úlovkem svého kolegy. Rozloučil se a cestou zahnul, aby si vyřídil nějaké drobné obchodní záležitosti.
Nečekanou návštěvu kamarádů, se kterými se před pár hodinami rozloučil, nesl HOCH statečně a uctil je slivovicí. Pokus o narušení rodinného klidu nápadně nenápadnými dotazy na to, proč nebyl HOCH také puštěn s ostatními na výlet, přešla jeho paní chápavým úsměvem. Při krátké besedě, která by mohla být považována i za závěrečné hodnocení bylo konstatováno, že to byla sice „První Rozporuplná Cyklistická Expedice Klubu“ – zkráceně PRCEK (navrhl SEXMAN), ale že to i přes četná úskalí byla opět velmi úspěšná expedice – tedy PUCEK (navrhl GABČA). Protože to však byla expedice „podzimní“ a úspěšnost každé klubové akce je možné považovat již za standard, bude tato událost nadále vedena v análech i paměti účastníků pod neutrálním označením POCEK 98 (prosadil LANDA). Cestou od HOCHA k domovům se udělala ještě krátká zastávky v tradičně navštěvované hospůdce ve Lhotě. Přestože tam právě probíhaly rozsáhlé stavební úpravy, hospodský v montérkách vpustil žíznivce k pípě a natočil jim. U benzínové pumpy na kraji města se zvoláním „Ahoj příště“ expedice POCEK 98 definitivně ukončila.