JACEK 98 – Střílky (14 – 16. 5. 1998).
a) Kdo na JACKA 98 jel?
Za samozřejmé se hned od počátku považovalo, že JACEK 98 bude stejně jako jeho starší brácha (první JACEK 97 se konal na Sněžném), prožit většinou v sedlech bicyklů. K cestě na kole do Střílek (70km), následnému dvoudennímu cykloputování po cestách i necestách Chřibů (celkem 90km) a zpáteční cestě ze Střílek domů se zcela dobrovolně přihlásili: JEŽEK, VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, SEXMAN, GABČA, č.č.HOCH, STŘEVLÍK-ZAHRADNÍK, LANDA a ZADÁK. Posledně jmenovaný se s obtížně potlačovanou radostí uvolil, že se místo řídítek bicyklu bude cestou do Střílek a zpět držet volantu své škodovky, která bude plně naložena expedičními zavazadly. Kolo pro putování po Chřibech si nakonec po dlouhém přemlouvání přece jenom připoutal na střechu auta. ZADÁKOVO „doprovodné vozidlo výpravy“ bylo rovněž vybaveno videokamerou, pomocí které se ZADÁK snažil během cesty zachytit upocené tváře zadýchaných cyklistů. Bylo to vždy před vrcholem pořádného kopce.
Ostatní z NASA museli z různých důvodů účast na expedici odmítnout. HAŠI měl „svatý týden“ a šprtal na záchranářskou maturitu, KOPR měl soudcovské povinnosti u kulturistů. MAPA-PUMPA měl vztek, protože vzhledem k neodložitelné služební cestě nemohl na JACKA jet. Tiše se vztekal i TRIK, kterého zase neuvolnil šéf. A PECHÁČEK, ten měl jenom obvyklý pech – údajné služební povinnosti. Takže taky nejel.
Jako záhadný člen expedice se zpočátku jevil SOLNIČKA. Slíbil, že do Střílek přijede hned jak se vrátí ze své oblíbené silnice (prý už ne E55), kde je přes týden pracovně nasazen. Protože se již jednou v životě přesvědčil, že jízda na bicyklu není nejvhodnějším způsobem přepravy jeho mohutné tělesné schránky, napadlo ho přijet sice také na jednostopém, leč motorovém přibližovadle – mopedu u nás dosud málo známé italské značky. Takový stroj sice nevlastní, ale rozhodl se ho vypůjčit od svého bráchy. Po sdělení tohoto záměru se mnozí obávali, aby si dobrák SOLNIČKA příliš neublížil, až se mu podaří subtilní mašinku na četných výmolech našich kvalitních silnic rozsednout. SOLNIČKA se však nenechal žádnými pochybovači odradit a slíbil, že v pátek večer do Střílek určitě dorazí.
b) Průběh cesty tam.
Odjezd od NASA se vydařil. Kromě ZADÁKA, který se ještě nějakou hodinu mohl zdržet doma s mamkou u kávičky a LANDY, který vyrazil o chvíli dřív, aby si mohl cestou ve Křtinách vyřídit ještě nějakou drobnost, vyrazili všichni ostatní v plné síle na předem odsouhlasenou trasu. Každý účastník expedice byl vybaven mapkou a rozpisem postupných cílů s přesnou kilometráží.
Podle domluvy čekal LANDA na příjezd ostatních na první občerstvovací stanici – hospodě v Račicích. První tam dojel peleton v čele s VEJŠKOU, kterého následoval ŠVAGR-STRÝC, č.č.HOCH, STŘEVLÍK-ZAHRADNÍK a SEXMAN. Bicykly se rychle uložily do chodby v hospodě a jezdci neprodleně zasedli k oroseným půllitrům. Když však zbývající dva členové družstva (JEŽEK a GABČA) dlouho nedojížděli, vznikly obavy, zda se jim nepřihodil nějaký defekt, nebo snad dokonce …….., raději ani nedomyslet! Poptáváním u projíždějících motoristů se sice zjistilo, že nikoho na silnici ležet neviděli, ale jistota je jistota. Co když pohřešovaní úpí někde ve škarpě. Proto č.č.HOCH přemluvil jednoho motorizovaného návštěvníka hospody, aby s ním vyjel zpět do pětikilometrového stoupáku na místa, kde byli oba kamarádi naposledy spatřeni. Nebyli tam.
Smutek nad nejistým osudem části družstva se snažili někteří optimisté zaplašit tvrzením, že se jim asi jelo tak dobře, že prostě uháněli dál a domluvené místo srazu v hospodě minuli. Jiní znalci lidské psychiky nepovažovali takové jednání u normálních chlapů vůbec za možné. Když nakonec praktik VEJŠKA prohlásil, že stejně daleko neujedou, protože „….je přece musí žízeň brzo zastavit“, pokračovalo se v cestě.
VEJŠKA měl jako obvykle pravdu. V nedalekých Nemojanech byli oba ztracenci nalezeni poté, co se již vydatně napojili a chystali se na zpáteční cestu. Pro změnu se zase oni chtěli vydat hledat zbytek družstva. Na dlouhé vysvětlování vzniku prvního (a je třeba podotknoutže jediného) nedorozumění mezi členy expedice nebyl čas. Prohlásilo se, že až večerní soud rozhodne o vině a případné výši trestu. LANDA se nabídl, že „ex offo“ převezme obhajobu obou obviněných. Ono bylo téměř zcela jisté, že vina je asi na obou stranách. Před hospodou v Račicích nebyl totiž při průjezdu poslední dvojice ani jeden velociped, ani žádný „mávač“. Jak bylo již zmíněno – kola byla v chodbě a všichni jezdci se drželi půllitrů.
Toto drobné nedopatření neubralo ale nikomu na elánu. Cesta ubíhala uspokojivě až k místu, kde byl poněkud roztažený peleton předjet doprovodným vozidlem. ZADÁK nejprve z úkrytu za kmenem u silnice rostoucí švestky zdokumentoval videokamerou stav jednotlivých členů družstva. Když zjistil, že nikdo není v jiném než celkem uspokojivém stavu, nabídl všem malé občerstvení ve formě doušku švestkového destilátu. Tato vzpruha způsobila, že se i nadále šlapalo silně do pedálů, aby se zanedlouho dorazilo k cíli prvního dne expedice – do obce Střílky. Na terase první střílecké hospůdky „U Sládka“ se vychutnalo zasloužené pivo a záhy se pokračovalo do JEŽKOVA doupěte v části obce zvané CHALOUPKY.
c) První večer.
Ano. V CHALOUPKÁCH chaloupky opravdu byly. Jedna vedle druhé, větší i menší. Do jedné z nich jsme vešli, abychom se seznámili s Martinem, jeho ženou Irenou, dvěma dětmi a mohutným vlčákem Kimem. Martin souhlasil s tím, že nám v následujících dvou dnech ukáže všechny zajímavosti v blízkém i vzdáleném okolí. Irena nic nenamítala. Ani děti nikdo nepustil ke slovu.
Když jsme se slivovičným přípitkem dočasně rozloučili s naším „šerpou“, zašli jsme do druhé chalupy. Ta už byla JEŽKOVA. Bylo tam vše, co i zhýčkaný městský člověk potřebuje k pohodlnému životu. Mnozí hned začali různé vymoženosti prověřovat.
Především se zjistilo, že kredenc v kuchyni skrývá velké množství skleniček různých tvarů. Do těch ne úplně malých se opět nalila slivovice, aby se připilo na šťastný dojezd. Z expedičních zásob se vybalilo uzené, které tradičně opatřil a vzorně ke konzumaci připravil č.č. HOCH. TRIK, ač sám nemohl jet, obohatil expediční zásoby rovněž tradičně výbornými „krempiráky“. To vše se postupně objevovalo na stole v kuchyni a na stolečku v koutě dvorku, aby posloužilo jako první pomoc při zahánění počínající chuti na „něco dobrého“.
Ani o nápoje nebyla nouze. Kromě vody, kterou ale asi nikdo nepil, se v chalupě objevily i jiné zdroje. Do sklípku byly uloženy expediční zásoby vína, které jako vzpomínku na Staňu z Blatnice zajistil VEJŠKA. Dobrovolníci rovněž přemístili z nedalekého obchodu do sklípku basy piva. Když si každý našel v některém ze tří pokojů lože, byla expedice v chalupě zabydlená. Neví se sice přesně, zda někdo nezalehl JEŽKOVI jeho oblíbenou postýlku, je však skoro jisté, že si JEŽEK nevyložil počínání kamarádů jako okupaci svého výsostného území. K ničemu neměl zbytečné připomínky, na všechny iniciativní i poněkud praštěné návrhy obvykle s chápavým úsměvem přikyvoval. Zlatá nátura a šťastná to žena, která ho získala.
Ještě s jedním obětavým člověkem se mohli členové expedice ten večer setkat. V jedné ze sousedních chalup bydlel se svojí ženou bývalý horník, nyní důchodce, Jirka. Jak zjistil, že je na dvorku u JEŽKA živo, přišel na besedu. Slovo dalo slovo, skleničky zacinkaly, potom si Jirka na chvíli odběhl, aby záhy přinesl plnou tašku vlastnoručně naložených okurek, cibulek, papriček, květáku a jiných delikates. Ukázalo se, že nakládání čehokoliv do láku je jeho koníčkem.
Téměř za soumraku se poněkud znaveným krokem vydali všichni členové výpravy na cestu napříč Střílkami za večeří. Protože všude již bylo zavřeno, stal se cílem výpravy za dlabancem motorest MONT-TRANS u benzínky na nedaleké silnici E50. Ukázalo se, že předkrm a následná konzumace různých dobrůtek vyškádlila chuťové papily tak, že kdyby se včas nevyrazilo z chalupy do terénu, zásoby uzeného by byly záhy zlikvidovány. Rovněž se ukázalo užitečné po dlouhém sezení na bicyklu a následné ochutnávce slivovice trochu „provést koně“. V motorestu se spolknul gulášek s knedlíkem, zapilo se to pivem a nikoho ani nenapadlo, že bylo na večer ohlášeno soudní řízení ve věci „zběhnutí z peletonu“.
Již za tmy vrzla opět otvíraná vrátka u JEŽKOVIC chaloupky. Po různě důkladné hygienické očistě a různě složitých večerních rituálech (poslední sklenička na dobrou noc, natřásání spacáků i jiných věcí) se zalehlo. Všichni byli v chalupě, pouze ŠVAGR-STRÝC, VEJŠKA a LANDA si usmysleli, že budou spát na zahradě pod širákem. I když je někteří měli za blázny, nikdo jim to nevymlouval. Bylo by to stejně marné. Noc byla totiž příjemně vlahá a nebe bylo plné hvězd. Nádhera, které se hned tak něco nevyrovná.
d) Druhý den.
Osazenstvo chalupy ještě spalo, když se na cestě u lesa nad JEŽKOVIC zahradou ozval rámus. Nějaký ženský hlas vykřikoval: „Co tady děláte? Kdo vás sem pustil? Franto, střílej !“. Když halekání nepřestávalo, vykoukl ze spacáku ŠVAGR-STRÝC. Večer si vybral pelech nejblíž k plotu a tak ho kravál probudil nejdřív. Zatímco ospale mžoural ve směru neustávajícího přívalu otázek, za plotem na něho upřeně civěly dva páry očí. Ženská a chlap s flintou. Když pochopil, že otázky i flinta míří k němu a že VEJŠKA ani LANDA se ve svých spacácích nehýbají, poněkud rozmrzele, ale ještě celkem slušně tazatelce sdělil, že on i dvě zbývající mumie jsou u majitele chalupy na návštěvě a důrazně ji požádal, aby přestala ječet, že by se chtěl ještě vyspat. Kravál ustal a pak ŠVAGR-STRÝC i zbývající dva čerstvě probuzení zaslechli, jak děda říká: „Vidíš, Tončo, říkal jsem ti, že to asi nejsou tuláci“. „Ale, tak nám měl Milan ohlásit, že bude mít návštěvu. Jak to mám vědět?“, postěžovala si samozvaná ochránkyně nedotknutelnosti majetku kamaráda JEŽKA.
Po sedmé hodině se v kuchyňce chaloupky začali dobrovolníci pod vedením „expedičního lékaře“ č.č.HOCHA starat o snídani. Postupně uvařili hrnec čaje, nakrájeli chleba, obstarali rohlíky, připravili různá mazadla a ohřáli klobásky. Jejich aktivita postupně vytáhla z pelechů i zbývající spáče. Na dobré ráno byla všem čerstvě probuzeným ordinována HOCHOVA stará dobrá slivovice.
Během průběžné a vydatné snídaně se na dvorek dostavil soused Jirka, aby povykládal o tom, jaký je v ulici rozruch kolem nocování domnělých tuláků v JEŽKOVĚ zahradě. Záhy přišel i náš průvodce Martin, aby zkontroloval, zda si jeho svěřenci na nastávající putování řádně „mažou lejtka“. Byl spokojen. Mazalo se ledasco. Mimo chleba a rohlíků k snídani si mnozí mazali včerejší cestou zmožené svalstvo, někdo si dokonce mazal tvrdým sedlem zmasírované okolí kostrče. Na to je prý nejlepší vepřové sádlo. Všude to pěkně vonělo i když se toto mazadlo na stole vůbec neobjevilo.
JEŽEK si usmyslel, že si na svém bicyklu přezuje pneumatiky. V expedičním vozidle měl uloženy pláště s pořádnými drapáky pro jízdu v těžkém terénu. Sotva tento záměr vyslovil, už se Martin s Jirkou dali do díla. Buď JEŽKA tak dobře znají a vytušili, že kdyby ho v tom nechali samotného, mohlo by se vyjet až k polednímu, nebo to jsou opravdu tak dobří kamarádi. Fakt je, že zatímco JEŽEK na práci dohlížel, Jirka radil a Martin perfektně a rychle přezul obě kola, ostatní měli jen tak – tak čas na přípravu k odjezdu.
STŘEVLÍK-ZAHRADNÍK pečlivě umyl nádobí od snídaně, JEŽEK zamknul chalupu a kolem deváté vyjelo desetičlenné cyklistické družstvo na trasu. O její délce a postupných cílech věděl své pouze Martin. JEŽEK možná tušil, ale moc sdílný nebyl. Nikomu však cesta do neznáma vrásky na čele nedělala. Věděli, že večer jim zase JEŽKOVA chaloupka poskytne své pohodlí.
Trasa vedla po zelené turistické značce lesem do prudkého stoupání kolem Čertových kamenů, přes kopec s místním názvem Barchanec a dále Smutným žlebem po cestách s různě kvalitním povrchem. Někde byly hluboké pískové návěje, někde štěrk, někde jenom vodou vymleté koryto s různě hlubokými kolejemi. Na záludných úsecích cesty předvedl VEJŠKA spolujezdcům několikrát, že umí i za jízdy celkem bezpečně s kola vystoupit přes řídítka. Protože svoje číslo nikdy předem neohlásil, poněkud kamarády vyplašil. Když se ale ukázalo, že přebytečná energie, načerpaná zřejmě při důkladné ranní dezinfekci chrupu se rychle v chladném vzduchu rozptyluje, uklidnili se.
První krátká zastávka byla na hrázi přehrady u Koryčan. Počasí bylo perfektní a tak nebyl nejmenší důvod, proč nepokračovat v cestě dál. Kousek vedl po asfaltu, který byl však záhy vystřídán opět lesními cestami. Tuto změnu nějakým nedopatřením nepostřehl VEJŠKA, který se v té době z neznámých důvodů zařadil až na konec peletonu. Skutečnost, že VEJŠKA nezahnul do lesa a uháněl po pěkné asfaltce dál, vyprovokovala před ním jedoucího LANDU k naprosto nečekané akci. Aniž si v prvním momentě uvědomil co činí, jal se VEJŠKU pronásledovat. Přestože lze tuto skutečnost přirovnat k marné snaze zoufalce, který hodlá dohnat ujíždějící rychlík, téměř nemožné se zdařilo. Jednak LANDA překonal všechny své dosud neregistrované osobní rychlostní rekordy, jednak se VEJŠKA zřejmě ještě zcela neprobudil a tak se pouze lehce opíral do pedálů. Faktem je, že po chvíli pochybností o úspěchu stíhací akce se pronásledovaný i jeho pronásledovatel zase připojili k čekajícím kamarádům.
Po několika kilometrech jízdy těžkým a tlačení kol ještě těžším terénem byla další zastávka u zříceniny hradu Cimburk. Na dosud stojících zbytcích zdí dříve jistě pěkného hrádku byla příležitost obdivovat dovednost dávných stavitelů. Ti, co mají zkušenosti s prací současných zedníků, obdivovali perfektně rovné stěny skládané z kamene, jiní obdivovali náročnost kamenické práce na dosud zachovalých okenních překladech a římsách. Bylo to hezké místo.
V putování se pokračovalo různými lesními stezkami a stezičkami na návrší, kde se otevřel krásný výhled do kraje. Ze zalesněného terénu vystupovala skalka, která připomínala kazatelnu. Také se to tam tak jmenovalo a prý se tam v minulosti opravdu konala náboženská shromáždění. Pod klenbou nebes musely být obřady obzvlášť působivé. Po krátké zastávce spojené s focením se jelo po červené značce k hájovně Na pile. Tam se u malého rybníčku opět krátce odpočívalo.
Další cesta zavedla cyklisty na zasloužený oběd ke kiosku TREMP u silnice E50. Výborná dršťková polévka, gulášek, pivo. I klobásy na roštu tam byly. Po blažené půlhodince pokračovalo vydatným obědem obtěžkané cyklodružstvo po silnici k hradu Buchlov. Cesta vedla pořád do kopce a tak přišlo velmi vhod další občerstvení v kiosku pod hradem. Na hrad se nikomu nechtělo – prý tam už všichni kdysi byli. Pouze LANDA si odskočil aspoň na krátkou prohlídku nádvoří.
Odpolední siesta u stolů před srubem, ve kterém byl kiosek umístěn, se poněkud protáhla. Pokud svítilo sluníčko, dobře se na lavicích odpočívalo. Někdo si schrupl, někoho naopak překvapil příliv nových sil při sledování ladných pohybů lehce oděné děvy, která se ve skupině jiných, méně atraktivních společnic, několikrát před odpočívajícími pány prošla. Když začalo poprchávat, přesunula se parta ke stolům uvnitř srubu. V krbu hořel oheň a svařené červené také hřálo. Skoro se ani nechtělo dál. Od Buchlova totiž již chvíli vál pověstný vítr. A tentokrát byl chladný.
Po hodině a něco se však přece jenom Martinovi podařilo mírným podupáváním vyprovokovat i poslední váhavce k odchodu z útulného sroubku. Pokračovalo se jízdou po červené značce k vesničce Staré Hutě. Po přejezdu silnice E50 byla další krátká „tankovací zastávka“ před obchodem v obci Stupava. Odtud se jelo kolem již ráno navštívené přehradní nádrže na začátek Koryčan, aby se dál krátkým stoupákem dojelo k hospodě v obci Lískovec.
Po krátké zastávce na nezbytnou náhradu cestou vypocených tekutin čerstvou dávkou pěnivého chmelového nápoje se nastoupilo do závěrečné etapy. Ta vedla polní cestou přes propadlý kamenný most do chaloupky ve Střílkách.
Někdo se v chaloupce vykoupal, někdo jenom otřel prach z krásného putování. Všichni se však záhy po spolknutí několika chuťovek s uzeným připravili k odchodu na výpravu za „pořádnou večeří“. Cílem se stala OÁZA, malé, ale celkem útulné zařízení pro poskytnutí první pomoci hladovým a žíznivým poutníkům. Stavba velikosti větší autobusové čekárny stála u důvěrně známé silnice E50. Z chaloupky ve Střílkách tam vedla pěkná cesta lipovou alejí. Po celodenním putování na bicyklech přišla podvečerní procházka vhod.
Uvnitř OÁZY bylo místo právě tak pro celou partu. Když se uskrovnili, vešli se dovnitř i manželé, kteří hosty obsluhovali. Přes miniaturní rozměry jídelničky i přípravny pokrmů, obsahovala nabídka jídel několik položek. Každý se proto rozhodl zlikvidovat svůj hlad jinou krmí. I spokojenost s kvalitou podávaných jídel byla různá. Pivo však měli dobré. Protože se očekával příjezd SOLNIČKY, dlouho se v OÁZE nevysedávalo a asi po hodině se zatroubilo k odchodu. Stejně už zavírali.
Vyšlo to! Bezprostředně po příchodu čerstvě navečeřených dorazil před chaloupku i SOLNIČKA. Jeho příjezd vzbudil nelíčenou vlnu radosti a veselí. Vypadal nádherně. Na hlavě měl po pirátském způsobu uvázaný bílý šátek s červenými puntíky, na zádech plnou polní v torně US army, u boku se mu houpala dýka a z dálky vypadal, že se přesunuje lehkým během v podřepu. Teprve při bližším ohledání se zjistilo, že tomu tak není. Mezi stehny totiž svíral jemně broukajícího plechového oře s automatickou převodovkou. Směr pohybu tohoto zajímavého stroje ale určoval SOLNIČKA sám obvyklým způsobem pomocí řídítek. Ta mu vyrůstala z klína a při zběžném pohledu to vypadalo skoro tak, že si chlapec hraje s něčím jiným. Jak sám sdělil, budil prý zaslouženou pozornost nejen u mnoha dalších účastníků silničního provozu, ale i u silniční kontroly. Policajti ho sice nezastavili za překročení povolené rychlosti, ale stejně se jim prý nějak nelíbil. Obhlídkou a přesně cílenými dotazy zjišťovali, zda je v normě technický stav vozidla a psychický stav řidiče. Ale SOLNIČKA se nedal a před strážci zákona nakonec obhájil nejen sebe, ale i stroj.
Večerní program byl krátký. Vzhledem k náročnému dnu a večernímu chladu se posezení na dvorečku rychle rozvolnilo. Téměř všichni v předtuše opět náročného cestování v následujícím dni, vyhledali své pelechy a zalehli. VEJŠKA, aniž si byl toho vědom, změnil své rozhodnutí spát pod širákem a zmožen přemírou dojmů usnul na dosud nerozestlané manželské posteli v ložnici.
LANDA a ŠVAGR-STRÝC usoudili, že noc je ještě mladá a protože si byli jisti, že jim místo na zahradě nikdo nezalehne, dál setrvávali v družném rozhovoru na dvorečku při vínku spolu s neúnavným důchodcem Jirkou ze sousedství. Když se i Jirka cítil unaven, doprovodil ho LANDA domů. Při loučení s díky odmítl Jirkovo pozvání na půlnoční polévku. „Když tedy nechceš teď, uvařím ji a přinesu ráno. Však ona se taková fazolačka po ránu hodí“, prohlásil při loučení Jirka.
Závěrečnou skleničkou si chtěli ŠVAGR-STRÝC s LANDOU popřát dobrou noc, když se na dvorku objevil rozespalý GABČA. Rychle zhodnotil situaci a sám uznal, že je škoda spát, když je na stole tak dobré víno. I začala se diskutovat „globální problematika všehomíra“. Šlo to náramně dobře. Když už se téměř schylovalo ke zcela jasným formulacím nově objevených postulátů o problematice reinkarnací, ozval se u branky šramot. Protože si nebyl zcela jistý zda zamkl, šel se LANDA podívat, co se děje. A dělo se. Plot právě přelézal jeden a zpátky na cestu ho stahoval druhý stín. Ač má LANDA již léty opotřebovaný zrak, jiné smysly aktivované dobrým vínem mu pomohly rozpoznat, že na plotě rozkročmo uvízla ženská. Vrtěla se a vůbec nenadávala. Dokonce se tlumeně smála. Byla to Irena, kterou se od úmyslu navštívit příbuzného JEŽKA snažil odradit její manžel Martin. Ve velmi dobré náladě se vraceli z diskotéky.
Tak se na chvíli rozrostl počet diskutujících. Jen téma se změnilo. Protože Irenka trvala na tom, že dřív než půjde sama do postýlky, chce vidět jak spinká JEŽEK, nezbylo LANDOVI nic jiného, než jí k vytouženému idolu dovést.
V místnosti bylo různě poskládáno asi pět spáčů. Všichni chrápali, někdo dokonce dvojhlasně. Irena ve světle baterky přehlédla jejich malebné polohy, konstatovala, že by se mělo vyvětrat a když zjistila, kde by mohl asi JEŽEK ležet, jala se ho osvobozovat ze závalu. Byl totiž zpola zalehnut mohutným SOLNIČKOU. SOLNIČKA otevřel jedno oko, zamžoural, malátným jazykem pronesl: „Hele – ženská“, mlasknul a spal dál. Zato JEŽEK hned jak popadl dech se ještě trochu přiškrceným hlasem optal: „Co blbnete?“. Když poznal, kdo že ho to hladí, zakroutil nevěřícně hlavou, skoro hned povstal a jako ve snu Irenu následoval. Poté, co se opřel o futra dveří na dvorku, kroucení hlavou pokračovalo. „To vám ta dnešní tůra nestačila?“. „Ne, protože dnes budou teprve dvě hodiny ráno a tak jsme ještě nikam nevyjeli“, řehtala se minispolečnost. JEŽEK jenom mávnul rukou a zahájil ústup ke svému vyhřátému loži.
I ostatní se záhy rozešli. Martin si odvedl domů dosud trochu rozpustilou Irenku, GABČA se v tichosti uložil ve spící chaloupce a ŠVAGR-STRÝC s LANDOU si opět ustlali na zahradě. Krásné, ale tentokrát velmi krátké bylo pozorování hvězdnaté oblohy.
e) Třetí den.
Ráno se přiřítil Jirka s kouřícím hrncem dobré fazolačky. Po snídani se s bicyklem dostavil i Martin. Mimo výborné nálady měl i lehké kruhy pod očima. Irenka prý už také vstala, protože jí děti nenechaly plně vychutnat všechny rozkoše sobotního probouzení.
Přestože se zatáhlo a bylo možno očekávat déšť, nikoho ani nenapadlo uvažovat o jiné alternativě, než o opětovné vyjížďce do terénu. Téměř ve stejném čase jako včera byli všichni připraveni. I SOLNIČKA se chystal. Konstatoval, že bude se svým strojem dělat „technický doprovod“. Aby dodal váhu svým slovům, natáhl si přes cestovní oblečení oranžovou silničářskou vestu. Se šátkem na hlavě to půvabně ladilo.
Ze Střílek se vyjelo opět cestou kolem Čertových kamenů, aby se dál pokračovalo po modré značce kolem Stříleckého hradu k motorestu Samota na silnici E50.
Začalo poprchávat a tak přišla v poloprázdné jídelně motorestu vhod teplá polévka. Naskytla se rovněž příležitost pro SOLNIČKU a jeho „záchranářský stroj“. SEXMANOVI se totiž uvolnilo sedlo a při jeho úpravě se ztrhal závit na utahovacím šroubu. Nebýt SOLNIČKY s mopedem, neměl by kdo dovézt náhradní díly a SEXMAN by pravděpodobně musel předčasně ukončit denní program. SOLNIČKA však byl mužem na svém místě a tak zatímco se ostatní občerstvovali, zajistil vše potřebné. Brzo se mohlo pokračovat dál po modré značce přes Holý kopec a vrch Mordířka k hájovně Vlčák. Tam se změnila barva značky na červenou a přes Brdo (586,7m), nejvyšší to kótu Chřibů, se pokračovalo lesními cestami k restauraci BUNČ. Byl čas oběda, takže si všichni mimo pitiva dali i něco k jídlu.
Po obědě se pokračovalo do obce Roštín a dále po silnici přes Cetechovice a Zástřizly do známé občerstvovny OAZA. Tam se lehce posvačilo. Při té příležitosti pozval Martin partu na podvečerní posezení na dvorku „u nich doma“. Domluvilo se, že se v jeho udírně vylepší chuť klobás z expedičních zásob. Do Střílek to bylo alejí už jen „co by kamenem dohodil“.
Řádně umyté a učesané se v pozdním odpoledni přesunulo osazenstvo JEŽČÍ chaloupky na dvorek k Martinovi a Ireně. Mimo domácích pánů, jejich dvou dětí a vlčáka Kima byl na dvorku i soused Jirka a rodiče jednoho z manželů. Na zdraví a stálou sílu se připilo slivovicí, trochu se povídalo a hlavně se degustoval obsah udírny. Douzované klobásky chutnaly výborně.
Již při návratu z cyklovýletu se parta rozhodla, že se ve vhodnou chvíli vydá na pěší prohlídku Střílek. Po ochutnávce klobás se zdálo, že vhodná chvíle právě nastala. A tak se vyrazilo do ulic. JEŽEK se vzdal role průvodce a zůstal na dvorku u stále ještě teplé udírny. Č.č. HOCH usoudil, že chlupatý přítel Kim touží po procházce a tak přemluvil Martina, aby mu ho půjčil. Martin ani Kim nic proti HOCHOVU nápadu nenamítali.
První zastávka exkurzantů byla u hřbitova. Střílecký hřbitov je totiž evropskou raritou. Pohřebiště je položeno na navážené terase, která je lemována obvodovou zdí s velmi bohatou sochařskou výzdobou. Prohlídky hřbitova se neúčastnil pouze Kim s LANDOU. Kim proto, že chlupáčům je na tato místa odjakživa vstup zakázán a LANDA proto, že se byl již předchozího večera na hřbitově podívat. Oba dva čekali před hřbitovní bránou. Po chvíli klidu však Kim začal živě reagovat na kolem pobíhající kočky. Měl silné nutkání je ulovit. Ačkoliv ho LANDA milými slovy konejšil, mohutný Kim dál táhl jako kůň. Zdálo se, že jediným řešením bude na něj nasednout a trochu se projet. Dřív než k tomu došlo se však č.č.HOCH vrátil a rozdováděného svěřence si zase přebral do své péče.
Další zastávka byla na náměstíčku u telefonní budky. Někdo si zavolal domů, někdo si odskočil do blízké hospůdky na jedno točené. Jen díky tomu, že nikdo neznal a VEJŠKA neprozradil číslo svého domácího telefonu se nemohl šprýmař HOCH zeptat jeho paní, cože se kamarádovi přihodilo, že tentokrát s partou nevyrazil. To by bylo překvapení!
Dál pokračovala skupinka ke stříleckému zámku. Z JEŽKOVA vyprávění všichni věděli, že se v restituovaném objektu zabydleli jogíni. Z vývěsek před zámkem bylo patrné, že zámecká jogínská komunita pořádá pro veřejnost četné kurzy všeho možného. V zámku byla i veřejně přístupná čajovna a obchůdek s různými jogíny preferovanými potravinami a předměty. Bylo rozhodnuto čajovnu navštívit. VEJŠKA však usoudil, že čaj pít zrovna teď nemusí a tak se vydal zpět na dvoreček k udírně a vhodnějším nápojům.
Na zámeckém nádvoří předal č.č.HOCH Kima do péče málo se vzpírajícího STŘEVLÍKA-ZAHRADNÍKA a spolu s GABČOU, LANDOU a SOLNIČKOU vstoupil do přítmí zámecké chodby. ŠVAGR-STRÝC a SEXMAN se někde zdrželi.
První překvapení nastalo, když si před vstupem do dveří čajovny návštěvníci přečetli výzvu, aby se zuli. I učinili tak a vešli. Místnost byla obložená rohožemi, na podlaze byly rozloženy koberečky, malé stolečky a sedací polštářky. Všude to vonělo exotikou a prostorem se nesly jemné zvonivé tóny. Zcela civilně vyhlížející hubený mladík čtveřici pěkně přivítal a vyzval k usednutí. LANDA s HOCHEM se usadili po tureckém způsobu za stolečkem na podiu, rozměrnější SOLNIČKA a GABČA si k nim přisedli na okraj podia. Mladík přinesl v kožených deskách vázaný „Čajový list“. V nabídce bylo nejméně padesát druhů čajů s různě složitými názvy. Zatímco jedni studovali nabídku, hudebník GABČA projevil zájem o v místnosti zavěšené gongy a jiná cinkadla. Mladík se na chvíli vzdálil, aby přinesl další zvonečky, kovovou mísu a dřevěný kolík. Se zaujetím začal vykládat o některých jogínských praktikách a poté se jal předvádět, jak lze kroužením kolíku po obvodu donesené „Tibetské mísy“ z ní vyloudit zvuk. Totéž předvedl i se zvonečkem. Bylo to zajímavé. Čisté intenzivní tóny měly posluchače „vnitřně prohřívat“. Snad se tak i dělo. Téměř stejně jako školiteli se dařilo vyloudit jasné tóny i GABČOVI. Ostatním se většinou již tak dobře nevedlo. Snad v důsledku průniku různých pazvuků až za okna čajovny se na nádvoří začal svým silným hlasem ozývat Kim. To přimělo č.č.HOCHA k opuštění místnosti. Již se nevrátil. Nepřišel však ani povinností hlídače zbavený STŘEVLÍK-ZAHRADNÍK, nevstoupil dokonce ani ŠVAGR-STRÝC, kterého kamarádi slyšeli za dveřmi prohlásit: „Tak to ne, zouvat se tady nebudu!“.
Když hudební produkce skončila, zeptal se mladík, který z čajů má donést. Přání bylo jednoduché: „Přineste něco dobrého pro neznalce“. A protože se v předcházející debatě někdo dotknul problematiky konzumace alkoholu u jogínů, mladík správně usoudil, že u této společnosti může uspět pouze čaj s vůní whisky. I následovala ochutnávka celkem dobrého nápoje, podávaného v malých miskách z pálené hlíny. Po whisky čaj opravdu voněl i když byl jakéhokoliv alkoholu naprosto prostý.
Na závěr následující krátké přednášky o blahodárném vlivu vegetariánské stravy SOLNIČKA prohlásil, že už musíme jít, protože nás v chaloupce ještě čeká šrůtka uzeného a dobrá slivovice. Mladík se poněkud zasnil, s pochopením se usmál a SOLNIČKA mu na oplátku zaplatil účet za čajový dýchánek. Pouhý dotaz na provozní dobu v jogínském obchůdku způsobil, že ačkoliv bylo již dávno zavřeno, sehnal mladý jogín svoji kolegyni a obchůdek otevřeli. Bylo tam mnoho různých zajímavostí. Mezi ně patřila i kovová „škrabka na očistění jazyka“. I když se tam nakoupily různé drobnůstky, škrabku si nikdo nekoupil.
Při loučení na nádvoří se jogín jménem Ivan nabídl, že ještě provede trojici vytrvalců zámeckým parkem. Nabídka byla přijata a tak se v šeru večera prošla diskutující skupinka pod staletými stromy až k zámeckému rybníku, zelinářské zahradě a ovocnému sadu. Na šestnáct stálých členů stříleckého jogínského společenství je to obrovské množství práce a starostí. Na víkend se tam však prý sjíždí množství dalších lidí se stejnou životní filozofií, takže se zřejmě daří rozsáhlý majetek celkem obstojně udržovat.
Zatímco se v zámku snažil reprezentant jogínů velmi nenásilnou formou šířit svoje učení, přešla společnost z Martinova dvorku na verandu. Popíjelo se expediční vínko a ochutnávaly se dobroty, které průběžně přinášela Irena. Když se dostavily na „večerní párty“ k Martinovi další dva mladé manželské páry, společnost dočasných obyvatel JEŽKOVY chaloupky se rozloučila. Společně i jednotlivě se poděkovalo Martinovi za vynikající vedení cyklovyjížděk a Ireně za pohostinnost. Poté, co parta posbírala vypité láhve a unavené kamarády, přešla na své teritorium.
Protože venku bylo chladno a chvílemi i pršelo, povídalo se ještě chvíli v kuchyni. Únava i ubíhající čas však postupně redukoval počet bdících. ZADÁK ještě stačil pořídit videokamerou několik zajímavých záběrů znavených kamarádů a když přestalo krápat, přešli na svá místa pod širákem i „zahradní spáči“. I když nebylo příliš teplo, vypadalo to na klidnou noc. Mraky se roztrhaly a obloha byla opět skoro jasná. Zdálo se, že déšť už nepřijde.
f) Cesta domů.
Ranní liják vyhnal spáče ze zahrady. Zatímco si VEJŠKA ještě na chvíli ustlal v předsíni, aby dosnil svůj sen, ŠVAGR-STRÝC s LANDOU už spát nechtěli a začali chystat snídani. Když se i ostatní spáči v chaloupce začali budit, přišel soused Jirka s hrncem právě uvařené nudlové polévky. Všem po ránu velmi chutnala.
Protože počasí vypadalo na trvalý déšť, začalo se uvažovat o nejvhodnějším způsobu návratu domů. Jirkův návrh, že skočí k jinému sousedovi, který má skříňovou AVII a ten že jezdce i bicykly odveze, byl zamítnut. Zato SEXMANŮV návrh na změnu původní trasy byl shledán jako rozumný. Bylo tedy rozhodnuto, že se nepojede různými „loupežnickými cestami“, ale bude se uhánět po velmi frekventované, zato ale rychlé silnici E50 k nejbližší železniční stanici. Tam se podle situace domluví, co dál.
HOCH kamarády překvapil sdělením, že s nimi nebude radosti zpáteční cesty sdílet na kole, ale že si hned přisedne k ZADÁKOVI do „doprovodného vozu“. K večeru totiž nastupoval do služby a aby byl brzo doma, stejně by na závěr cesty se ZADÁKEM v autě jel.
Nádobí se umylo, chaloupka uklidila, všichni se sbalili a uložili své rance do ZADÁKOVA vozu. Když déšť přešel v mrholení, vyrazilo se. Po státovce to opravdu rychle ubíhalo. Deštík a stříkance od projíždějících aut navozovaly představu pobytu v pračce. Přestože byli všichni mokří, nikoho po dojezdu k železnici nenapadlo, že bude dál cestovat jinak než na kole. Mraky se totiž začaly trhat a vznikla reálná naděje, že promočené oblečení rychleji uschne při jízdě na kole než při sezení ve vlaku.
Když se v Nesovicích odbočilo ze státovky na silnice nižších tříd, dojel mokrou skupinu doprovodný vůz se ZADÁKEM a č.č.HOCHEM. Měli prý drobné potíže s nastartováním auta. Všechno ale dobře dopadlo a tak se po zjištění, že jsou všichni odhodláni pokračovat dál k domovu na bicyklech, osádka doprovodného vozidla s kamarády rozloučila. Šťastný dojezd cyklodružstva dál spolehlivě jistil SOLNIČKA se svou oranžovou vestou a mopedem.
V chladném vzduchu cesta rychle ubývala. Vznikl však problém. Ve všech projížděných dědinách byly hospody zavřené. A horký čaj s rumem by se hodil. Nakonec se však i tuto potřebu podařilo ukojit, což ještě více vylepšilo i tak dobrou náladu mužstva.
Zlatým hřebem dne byl oběd v Račicích. Mimo dobré kuchyně překvapil JEŽEK a GABČA „rumovou omluvenkou“ za opuštění družstva na začátku cesty. Protože se slibované „soudní pojednání“ nekonalo, odsoudili se sami. Tento přístup všichni vysoce ocenili.
Posilněna na těle i na duchu se vydala skupina cyklistů, tlačená „oranžovým andělem“ na mopedu, proti dlouhému kopci z Račic do Bukovinky. Tam se v hospůdce znovu nabraly síly a dohodlo se, že další trasa do Jedovnic nepovede po silnici, ale po lesních cestách.
Krásné lesní partie se projely velmi rychlým tempem. Slunce už zase naplno svítilo a tak se poslední „pivní zastavení“ udělalo u stolků před hospůdkou v Chaloupkách. Tam také vznikl nápad, aby se úspěšný den a tím i celá expedice zakončila návštěvou u č.č. HOCHA. Tentokrát zase VEJŠKA pociťoval chuť zeptat se paní HOCHOVÉ, proč nepustila manžela na výlet. Bylo by to jistě zábavné. Netušil totiž, že mu již den před tím právě HOCH poslal domů pozdrav se stejnou otázkou pro paní VEJŠKOVOU.
I když někteří s pokračováním cesty k č.č. HOCHOVI příliš nesouhlasili, nechali se nakonec přesvědčit a naplno šlapali přes město kolem objektu „bývalé NASA“ za svým cyklonáčelníkem VEJŠKOU. Ten však změnil plán. Nečekaně zahnul a zastavil před domem, ve kterém má své rybí království ZADÁK.
A bylo hotovo. ZADÁK se uvolil provést zvědavé kamarády kolem všech svých akvárií s tisíci drobných i větších rybek. Byla to poučná exkurze. Poté, co ZADÁK nabídl a ostatní přijali pohárek na poslední společný přípitek, každý si vybral z „expedičního vozidla“ svůj ranec a s konstatováním, že JACEK 98 se opět po všech stránkách vydařil, se parta dobrých kamarádů dočasně rozešla.
