KoSa

KOprova SAuna (KOSA)

Je to již velmi dávno, co jsem poprvé okusil „blaho sauny“. Po prvních, ne zrovna nejpříjemnějších zkušenostech s tímto bohulibým zařízením, jsem ale postupně poznával, že pobyt v sauně má na moji tělesnou schránku příznivý vliv. I začal jsem možnost návštěvy sauny vyhledávat všude tam, kam mě cesta životem zavedla. Poté, co město, ve kterém jsem se „usadil“, postavilo městskou saunu, stal jsem se jejím pravidelným návštěvníkem. A mohu prohlásit, že jsem v různých saunách prožil nejednu zajímavou příhodu. Ale – jak už to v životě bývá, ne všechno probíhá tak hladce, jak by si člověk přál. Přihlásila se choroba, která ukončila naštěstí jenom možnost nadále saunu navštěvovat.    

Po několikaletém odstavení od saunařských požitků (což mi přikázal můj neurolog) jsem se po jeho skonu pokusil opět podrobit svůj organismus zkoušce teplem a chladem. Podařilo se. Nejen že jsem přežil, ale opět mi to dělalo (a dosud dělá) moc dobře.

Bývalá městská sauna byla čerstvě privatizovaná. Ve skupině, do které jsem se dostal, bylo jen několik známých tváří. Aby si nový majitel a provozovatel sauny zajistil pravidelnou klientelu, začal usilovat o založení jakéhosi „saunového klubu“. Po pravdě řečeno, silně se svým nápadem otravoval. Časem svoji vizi vylepšil o představu psaní saunové kroniky a měl i jiné více či méně praštěné nápady. Nejhorší ale bylo, že nějakým nedopatřením jsem se dostal do jeho zorného úhlu. Prostě řečeno – „pan SAUNA“ si usmyslil, že budoucí kroniku budu psát právě já.

Vymlouval jsem se, jak se dalo. Argumentoval jsem svým nevzděláním v humanitních disciplínách – vše marno. Se svoji nedostatečně vyvinutou muskulaturou jsem proti trénovanému kulturistovi „panu SAUNOVI“ a jeho psychickému nátlaku neměl nárok vzdorovat ani fyzickou silou. Tak jsem udělal drobný ústupek. Napsal jsem, proč je nápad s kronikou v sauně třeba zavrhnout.     

SAKRA – pojednání na téma SAunařská KRonikA

K určitým činům přistupuje člověk dobrovolně, k jiným je přinucen okolnostmi. Nejhorší je, přinutí-li někoho k něčemu kamarádi. Mně se to přihodilo. Toto pojednání je produktem horečných úvah na téma „jak to zařídit, aby se vlci nažrali a kozy zůstaly celý“, t.j. jak zlikvidovat myšlenku některých „kamarádů“ na založení „Kroniky“ v zařízení, které dlouhá léta navštěvuji s pocitem klidu a pohody. A najednou si  „vlastní  kamarádi“ usmyslí, že se mám trápit starostmi „kronikáře“. Toho bohdá nebude, abych se nechal „vohnout“. Všechno sepíšu a to by bylo, aby neuznali (pokud to jsou opravdu kamarádi), že jimi navržený záměr i kandidát  na kronikáře je zcela vadný.

1. Úvodem trochu terminologie

SAUNA je vynález předků, ve kterém se někteří příslušníci rodu „homo sapiens“ s nahými zadky dobrovolně vystavují střídavým účinkům takových mezních teplot, které moudrá matka příroda určila ke změně kapalné H₂O jak ve skupenství plynné, tak ve skupenství pevné.

Příznivci SAUNY a ti druzí. Přívznivci saunařských „rozkoší“ tvrdí, že jim pravidelná návštěva SAUNY „pomáhá“ (jak k čemu a od čeho), dokonce prý je jim pobyt v SAUNĚ „příjemný“.

Odpůrci sauny naopak tvrdí, že taková prohlášení nemůže vypustit z úst „člověk myslící“. Proto by prý bylo žádoucí všechny vyznavače SAUNY přeřadit do jiného živočišného druhu (ne-li přímo do blázince). Z řad odpůrců sauny je možné zaslechnout různá prohlášení, například uvádím: „voni z toho lezou spařený jako prasata“ (nevím, jak to autor výroku mínil). Také jsem zaslechl, že pěkně rozpařený a zčervenalý vyznavač sauny byl nazván „rudým Apačem“ (mám ovšem dosud zafixováno, že takto byli označováni vyznavači jiných rozkoší).

Pro pořádek a účely dalšího popisu navrhuji přijmout pro příznivce SAUNY pracovní označení „homo saunaris“ (zkráceně „hosan“). Ale pozor! Již drobnou záměnou ve zkráceném označení („š“ za „s“) dostane výraz příliš „změkčilý“ a zcela jiný význam. A tady je rozpor. Vyznavači SAUNY jsou většinou jiní než „měkoty“. Proto zamítám vlastní návrh a navrhuji v dalším používat označení „vysan“ (vyznavač sauny). Ovšem i zde je možná nepříjemná záměna („i“ za „y“). To však už nebude tolik vadit, protože se to v řeči nepozná a případná psaná forma zachytí nejen u pánů reálný stav věcí. 

Když pořádek, tak důsledný. Proto navrhuji používat pro „nepříznivce“ SAUNY analogicky vytvořené označení „nepsan“. Již z tohoto názvu je patrné, že o nich nebude v dalším pojednání pokud možno vůbec psáno.

KRONIKA je záznam „význačných událostí“ na takový nosič informací, který v potřebné míře odolává zubu času. Pokud má knižní formu, slouží převážně k usazování prachu na zašlých deskách. Pokud někdy někoho popadne potřeba prohlížet obsah, zcela určitě náležitým komentářem ocení nedostatek citu, vkusu, nápaditosti a soudnosti dávno již nebohého kronikáře.

Je však třeba přiznat, že jsou kroniky, jejichž obsah je i po staletích vysoce ceněn. Je zajímavé, že ve většině těchto případů je autor (kronikář) neznámý. Pokud lze tyto poznatky aplikovat na moderní dobu, potom je možné uvažovat o založení jakékoli kroniky pouze za předpokladu, že nebude mít kronikáře. A zase rozpor. Kronika bez kronikáře je jako vajíčko bez slepice. Řešením nepříjemné situace by mohla být aplikace „kukaččí metody“. Postupuje se tak, že se záznamy do kroniky pořizují stejným způsobem, jakým kukačka (anonymní autor) trousí svá vajíčka (příspěvky) do hnízda (kroniky – moderně „databanky“). Na hnízdě sedí ovšem pták (správce kroniky). Je jasné, že bude ku prospěchu věci, bude-li správcem kroniky (databanky) hodně velký pták, nejlépe přímo největší.   

SAUNAŘSKÁ KRONIKA je blbost. Pokusím se toto své nezlomné přesvědčení zdůvodnit. V přípravné fázi zdůvodnění uvedu následující, dlouholetou praxí potvrzené skutečnosti:

• syndrom „vysan“ je dědičný,
• vlivem příliš teplého klimatu dochází v SAUNĚ nejen k pocení těla, ale i k          následnému „pocení duše“ a „vysan“ na sebe ledacos vykecá, 
• co se v SAUNĚ řekne, to se tam taky obvykle hned zapomene (jsou zpracovány a občas aplikovány rafinované metody mazání krátkodobé paměti přítomných „vysanů“),
• ani „kukaččí metoda“ vedení případné kroniky nezavazuje anonymní autory     příspěvků k jiné než „novinářské etice“ a ta vyžaduje co největší konkretizaci děje i zúčastněných osob.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností je jasné, že hrozba „saunařské kroniky“ by přinejmenším silně omezovala možnosti sebeuvolňování „vysanů“ v důsledku obavy, kterou je možné vyjádřit slovy: „co tomu řeknou po letech děti, až se dozvědí ze zápisků v kronice, jaký byl jejich otec …………“ .

SAKRA je výraz, který znamená:

• slovo (citoslovce), užívané málo kultivovaným řečníkem jako projev překvapení, údivu, nevole i vole ,
• slovní kmen převzatý z latiny ( „sakrální“ = církevní),
• zkratkové slovo, vytvořené podle všech pravidel jazyka českého z názvu výše    zmíněného nesmyslu “ SAUNAŘSKÁ KRONIKA“,
• zkratka sestavená ze začátečních písmen  možného označení databanky „vysanů“ Srandovní Alternativa Kroniky Rudých Apačů.

Další úvaha se bude věnovat především posledním dvěma uvedeným významům slova SAKRA. Lze připustit, že tato forma může posloužit jako krycí název pro soubor dokumentů, zachycujích některé momenty ze života „vysanů“ v jedné SAUNĚ jednoho městečka. Nezbytným předpokladem realizace zmíněné možnosti je však zavedení „konspirativního systému“ při popisu zažitých událostí. Především je nezbytné:

• přijmout pro označení konkretních „vysanů“ krycí názvy,
• nepřipustit v záznamech zmínky o politických názorech, náboženství, barvě pleti a pohlaví jednotlivých „vysanů“ (-nek),
• aspoň v psané formě šetřit t.zv. „dobré mravy“.

2. K jadérku problému

Pokud má být přece jenom naplněna původní představa o potřebě záznamu  počinů „vysanů“, musí jeden každý z nich přijmout za vlastní tyto moje návrhy:

• ztotožnit se s označením „vysan“ a určit si své krycí jméno,
• podvolit se povinnosti přispívat „kukaččí metodou“ různými materiály (text, kresba, foto, naturálie, ….) ve prospěch banky s krycím názvem SAKRA (portfolio této banky rozšíříme na data i naturální přebytky),
• dle potřeby (na vyzvání) přiložit ruku k dílu při třídění a dalším zpracování materiálů, uložených v SAKRAbance (tříděním materiálů se rozumí jejich ukládání na určená místa – t.j. před sebe, za sebe, vedle sebe a do sebe),
• účastnit se na aktu prohlášení „VELKÉHO PTÁKA“, čestné to funkce správce pokladů SAKRAbanky.

3. Závěr

Prohlašuji, že nic z výše uvedeného nemyslím vážně. Dáno na papír v pátek, 13. září 1996 v nočních hodinách „vysanem“ LANDOU.