Tak jsem se zase jednou podíval do tištěné verze SOS a zavzpomínal na Landovo mistrovské psaní. Bohužel schází nám již šest let. Písemné záznamy většinou nahradily fotografie, občas se udělá zásluhou Inoška článek do místních tiskovin, aby se prezentovala naše spolupráce s polskými a slovenskými cyklisty. Letos oslavíme desáté výročí našich společných setkání a bylo jich požehnaně, pokud se nemýlím tak asi jen deset bylo s Poláky. Pokusím se občas napravit tento rest. Fotografie zachytí věrně obraz, ale jsou i situace, které nelze zachytit fotoaparátem
Jak Tonda ke jménu Jeseník přišel.
Tonda, rodilý Znojemák do NASA přišel přes Adamov, Moskvu, Rudici a Troubsko. S námi občas jezdil ve středu. První společná akce, které se s námi zúčastnil, byly v roce 2014 Orlické hory. Zápisné uhradil v Červené Vodě při odpoledním občerstvení, netradičně, pozval nás na víno, nezvyklé, ale jak říkají Slováci aj tak sa móže. Na jaře příštího roku s námi absolvoval druhou společnou akci, ale klubové jméno dosud neměl, Při odjezdu z penzionu na vlak do Vyškova, se stále neměl k akci. Přesvědčuji ho, že vlak odjíždí za pár minut, ale on má podle svého internetového výpisu cca půl druhé hodiny čas, tak proč blbneme. Nerad se hádám, ale trvám na svých informacích. Tak ukaž ten svůj jízdní řád. Sebevědomě vytahuje svůj výpis. Skutečně podle něho měl pravdu. Při bližším zkoumání jsem však zjistil, že si vyhledal rychlík z Jeseníku nad Odrou, zastavující ve Vyškově, což je na trati z Ostravy do Brna. Jeseník jako Jeseník, oba jsou na severní Moravě, ale nejkratší cestou na kole přes krpály Hrubého Jeseníku, vzdáleny od sebe cca 120 km. Ani nevím, kdo to vykřikl první, asi Inošek, a Tonda má konečně jméno JESENÍK.
Nová doba žádá nové stroje.
Nevím už jak je dlouho co přišel Gabča s nápadem přidělat na svůj stroj elektropohon. Měl novou práci a začal jezdit na královopolské nádraží na kole. Chtěl se vyhnout hustému silničnímu provozu, tak jezdil přes Olešnou a Vranov. Kdo to zná, tak ví, co to je za kopce. Gabčova dovednost a schopnost opatřit si potřebné komponenty z USA, Číny a kdo ví odkud ještě, slavila úspěch. Vlastnoručně postavené e-kolo bylo na světě. Používal ho výhradně pro cesty do zaměstnání, nebo se na něm přijel ukázat, ale na klubové vyjížďky jezdil na druhém kole bez motoru. Ani nevím, kdy přestal používat e-kolo, ale asi na něm už nejezdí.
První zblbnul asi před třemi roky Járek, občasný člen NASA. Proč občasný, tak asi proto, že do sauny nechodí, společných vícedenních akcí se nezúčastňuje, ale jezdí s námi pravidelně každou středu. Pořídil si na tehdejší dobu velmi dobré e-kolo vybavené motorem BOSCH. Nemachroval, jezdil vzadu pelotonu a obyčejně se z Alhasem vracel na Češkovice, bez účasti na pravidelných, závěrečných posezení v hospodě.
Pak jsem na řadu přišel já. Při první jarní sólo jízdě koncem dubna, jsem při zpáteční cestě do Blanska chytil takový protivítr, že jsem se zastavil u Nováka a začal studovat možnosti e-kola. Důvod se našel, to chceš jezdit stále na chvostu, do kdy ti to budou kamarádi tolerovat, za dva měsíce budeš mít 73 roků, na co čekáš, až ti rodina zakáže jezdit na kole. Kdo mě zná, ví, že nemám daleko od slov k činům a tak to taky dopadlo. Na jarní výlet do České Kanady jsem jel sice s mizernou fyzickou kondicí, ale novou technikou. Snažil jsem se držet vzadu, abych kamarády zbytečně neprovokoval, ale když přišli kopce, tak jsem s e-kolem spojil veškeré síly, abych byl nahoře první. Role se obrátily, nyní už nečekali kamarádi na mne, až dotlačím kolo na kopec, ale čekal jsem na něm na ostatní. Elektro do mě nasálo novou sílu a chuť jezdit na kole kdykoliv to bude možné. Po návratu domů jsem nabyl dojmu, že jsem kamarády asi občas sral, ale zasel myšlenku, že na té nové technice asi něco je, co stojí za zamyšlení. To se brzy potvrdilo.
Inošek prostudoval možnosti přestavby svého stroje na e-kolo, samozřejmě vybavené výkonným motorem a silnou baterií. Ve spolupráci s Kola Novák, realizoval svoji představu. Myslím, že je nadmíru spokojen.
Další byl na řadě Jeseník, aby uspokojil svoji manželku a mohl ji pustit samotnou na kole do ciziny, koupil, ji e-kolo. Při přepravě ze Znojma do Troubska po vlastní ose, si ověřil, jaké výhody poskytuje tato technika a bez váhání si pořídil e-kolo i pro sebe.
Netrvalo to dlouho, a o nové technice začal uvažovat i Otík. K výběru komponent pro přestavbu přistupoval se svoji známou pečlivostí, to bylo diskuzí, jestli tak, nebo onak. Trvalo to delší dobu, než přijel na vlastní předělávce, kterou si udělal za přispění poznatků a rad zkušenějších kamarádů. Jezdí, je spokojen, ale zdvíhám prst Oto, jsi z nás nejmladší, neměl jsi ještě počkat, ale na druhou stranu chvála, jdeš s dobou.
Švagr Strýc ještě elektro nemá, ale mám dojem, že je rozhodnuto, řeší se jen dilema, zda přestavba nebo nové kolo.
Vlastík není zrovna horlivým zájemcem o e-kol, ale doma již jedno má, patří manželce, byl se nám na něm ukázat v Obřanech, při návratu z podzimního putování za burčákem. Jak ho znám vždy dokáže realizovat svoje přání a tak si myslím, že po novém mercedesu přijde na řadu i špičkové e-kolo.
Na závěr dvě příhody s e-kolem.
Podzimní kolo bylo z Třebíče, přes Znojmo na burčák do Strachotína. Ráno jsme se sešli na blanenském nádraží, zakoupily jízdenky a šli na peron čekat na příjezd vlaku. Na nástupišti jsem byl dotázán, proč jedu jen s jedním báglem. To bylo novum i pro mne, chystal jsem si doma přece oba dva. Hned mě napadlo, že někdo udělal blbý fór, jako Inošek před 14-ti lety v Hartvíkovicích, kdy schoval Lacovi foťák a celá parta ve vrátila až na most přes Dalešickou přehradu ho hledat. Situace nastala být vážná, když důvěryhodný Ota tvrdil, že nádraží jsem dorazil jen s jedním báglem. Řekl jsem, kluci do Třebíče přijedu pozdějším vlakem, společně s Jeseníkem, který to měl tak naplánováno. Nasedl jsem na kolo a jel do kopce na Písečnou hledat chybějící brašnu. Na křižovatce pod Písečnou byla brašna opřená o kandelábr a čekala až se pro ni vrátím, jak upadla, to vůbec nevím, asi při brždění před křižovatkou. Rychle jsem ji upevnil a přijel na nádraží, vlak tam ještě stál. Dostal jsem se až na nástupiště, když jsem se dal do běhu, tak vlak zavřel dveře a odjel. Nic naplat, pojedu dalším za 20 minut. Tak se taky stalo, problémem bylo jen dostat těžké e-kolo do starého vagonu, podařilo se. V Brně jsem byl 4 minuty před odjezdem vlaku do Třebíče. Brněnské nádraží je v přestavbě, bylo nutné vyjít před nádraží a venkem přejít na 6. nástupiště. Zkusím to, jet se nedalo a tak jsem utíkal s kolem po chodníku proti mase lidí skoro jako kdysi při prvomájových průvodech. Kluci silou vůle podrželi vlak na místě, takže jsem na poslední chvíli naložil kolo i sebe a vlak se rozjel.
Druhá se stala na podzim v Polsku. Jeli jsme celá skupina pohromadě po absolutní rovině do Jawora. Najednou vyrazí ukrajinská dívenka na karbonové silničce z pelotonu a za ní její ochránce jako zběsilí, chvilku na ně koukám, jak se vzdalují, zařadím maximální výkon motoru, opřu se do pedálů a asi po kilometrové stíhačce je dojedu, pak jedeme stejnou rychlostí až ke křižovatce. Tam se mě ptají, jakou rychlostí jsme jeli, mrknu na displej a hrdě hlásím 46 km/hod. Spokojeně pokývali hlavou a já jsem byl spokojen, že o polovičku let mladším stačím alespoň v něčem.
Prosinec 2019
Mapa-Pumpa