Volek
VOdácká Letní Expedice Klubu
a) Den první – přesun na základnu.
Přesně podle domluvy a psaných instrukcí se v pátek 5.září před osmou hodinou ranní sjel před NASA houfek cyklistů, odhodlaných hnát své bajky cestou dlouhou přes 120km směrem k Bítovu. Sestavu tvořil VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, JEŽEK, TRIK, MAPA-PUMPA, SEXMAN, GABČA a LANDA.
V hale NASA již čekala na odvoz zavazadla výpravy, mohutná baterie lahví od DOBRÉ VODY naplněná dobrým vínem, dvě basy s pivem značky Černá Hora, KOPR a CID. Na odvoz čekaly rovněž tři kanoe a jedno složené gumové plavidlo. Velkoobjemový dopravní prostředek značky FORD TRANZIT slíbil přistavit MAPA-PUMPA junior. Nejasný však byl zatím pouze termín přistavení. „Buď to bude dopoledne, nebo v podvečer“, tak znělo poslední upřesnění času odjezdu nákladu i KOPRA s CIDEM.
V soukromém „záchranném vozidle“ se měl kolem poledního k peletonu cyklistů připojit „někde na trase“ č.č.HOCH.
Poslední účastník právě zahájené akce VOLEK – ŠTATL měl dorazit do základního tábora expedice kombinovanou dopravou (vlakem, autobusem, pěšky) ve večerních hodinách.
Tento různorodý způsob přesunu z mateřské NASA do dálav byl vynucen nejen potřebami řádného zajištění výpravy, ale i různými „soukromými aspekty“. Zatímco č.č.HOCH litoval, že bude muset jet místo na oblíbeném kole autem, aby se mohl spolu se ŠVAGREM-STRÝCEM a GABČOU vrátit ještě před řádným ukončením expedice zpět k pracovním povinnostem, ŠTATL by na velocipedu – jak prohlásil „takovou dálku nikdy nejel“. Na jeho obhajobu je však třeba poznamenat, že se musel domů vrátit jako první, protože dostal opušťák jen do nedělního večera.
Bylo již něco málo přes čtvrt na devět, když kolona osmi kol vyjela z města. Vše probíhalo podle předpokladu. Vpředu jeli dravci, vzadu LANDA se ZÁPRDEM (batůžek se ZÁchrannými PRostředky Družstva). Protože dlouhý stoupák z Tišnova nad Deblín dosud nikdo nezplanýroval, zpestřili si někteří jezdci monotonní šlapání do pedálů chodeckými vložkami.
V Deblíně u samoobsluhy si všichni dopřáli PRPID (PRvní PIvo Dne). Byl rovněž učiněn pokus o nápravu nenapravitelného. Nikoho totiž nenapadlo, udělat před NASA předodjezdové foto. Proto LANDA požádal kolemjdoucí mladici, aby mu to zmáčkla. Dívka byla svolná a vyhověla. Když se však fotografované seskupení rozcházelo a LANDA přabíral foťák zpět – zjistil, že asi foto stejně žádné nebude. Z přístroje se totiž cestou „vydrncaly“ baterky, takže moderní technika oslepla. Snad se zadaří příště.
Za Deblínem vládla na silnici pohoda. Pěkné počasí, málo aut, kolem cesty plno sladkých švestek a doranců. Mírně zvlněný a přehledný terén umožňoval zaměnit stíhací styl jízdy za klábosení mezi některými spolujezdci. Právě když si před Osovou Bítýškou vykládal LANDA s MAPOU-PUMPOU, povídá ten druhý: „Slyšíš jak tady něco syčí?“. Ten první sice neslyšel, ale záhy poznal, že mu věrný Favorit pod zadkem „plave“. S prázdným zadním kolem zarazil LANDA na návsi přímo před hospodou. Rozloučil se s MAPOU-PUMPOU a požádal ho, aby ostatním na občerstvovací zastávce v Tasově vyřídil, že je po opravě kola „záhy“ dostihne.
Zatímco LANDA vyprazňoval ZÁPRD, lepil děravý plášť i duši, zjistili ostatní, že se v Tasovské hospodě nevaří, takže oběd bude o pár kilometrů dál. Volba padla na Budišov. Tam znal MAPA-PUMPA hospodu, kde unaveným pocestným nabízeli nejen jihlavského Ježka, ale i býčí žlázy v zajímavé úpravě. Protože se LANDA stále v Tasově neobjevoval, vydal se VEJŠKA s JEŽKEM zpět zjistit, proč se s jednoduchou opravou tak dlouho smolí.
Když se s LANDOU setkali na mezi nedaleko za Osovou Bítýškou, měl dotyčný už podruhé kolo přezuté a bohužel opět prázdné. V okolí nebyla totiž žádná voda a tak se nedařilo bezpečně zjistit, kudy všudy tlak ze značně zdevastované duše uniká. Řešení bylo nesmírně jednoduché. „Jeďte klidně dál, já počkám na HOCHA“, sdělil obětavým kolegům naštvaný LANDA. I stalo se.
Za necelou půlhodinku pěšího pochodu po prázdné silnici zastavilo u LANDY „záchranné vozidlo“ řízené č.č.HOCHEM. HOCH je profesionální záchranář. Nejdříve ošetřil LANDOVU pokleslou náladu řádným frťanem dobré slivovice, potom společně namontovali na střechu auta nosiče na kola, v autě přerovnali množství balíků a vyrazili za ostatními.
Setkání v restauraci JEŽEK v Budišově bylo radostné. Pivo bylo dobré, dlouhé čekání na objednané delikatesy se krátilo různými hovory. Na další cestu se všichni vydali opět v sedlech kol, pouze LANDA jel dál s HOCHEM hledat obchod s cyklopotřebami.
Z obce Vladislav do vesnice Číměř vede silnice do kopce jako střecha. Poté, co záchranář HOCH musel na svém voze řadit až na nejnižší převodové stupně se moudře rozhodl, že na kopci počká pro případ, že bude třeba někoho z jezdců křísit. Jak bylo při postupném dojezdu schvácených cyklistů na vrchol kopce patrno, dobře udělal. Jeden každý totiž HOCHOVU pomoc opravdu uvítal. Vrcholová premie v podobě doušku jeho dobré slivovičky nalila do žil znavených jezdců novou dávku sil pro boj s dalšími kilometry. Tam bylo také dohodnuto, že příští setkání peletonu se záchraným vozidlem bude v Moravských Budějovicích před cyklocentrem.
Při projíždění Jaroměřicemi prozíravý HOCH LANDOVI navrhl, aby se učinil pokus o nalezení opravny bicyklů právě v tomto městečku. „Co když budou mít v Budějovicích zavřeno“, pronesl prorocky. Dobře zásobenou prodejnu bicyklů a jejich příslušenství se skutečně podařilo záhy najít a LANDA mohl zakoupil pro svého oblíbence nové obutí.
HOCH mu sice přátelsky a poměrně důrazně radil, aby hodil stařičkého FAVORITA do šrotu jako celek a za ušetřený peníz a několik málo dalších tisícovek zakoupil v místním bazaru modernější kolo, ale LANDA nedbal. Aby však přece jenom aspoň částečně vyhověl dobrým radám HOCHA i majitele prodejny, nechal si ještě vyměnit vytahaný řetěz, dotáhnout střed a provést několik málo dalších nezbytností. Poté byl téměř úplně zmodernizovaný LANDŮV „černý blesk“ vyveden ze servisní dílny. Vzhledem ke značné časové ztrátě nebyl však hned osedlán, ale šel znovu na střechu HOCHOVA auta. Jelo se do Budějovic.
Tam před uzamčenou prodejnou cyklocentra již netrpělivě kroužilo hejno dravců, zbytek peletonu se vydýchával z předcházejícího sprintu opodál v chládku. Po krátké domluvě jeli zase všichni dál, jen č.č.HOCH šel s LANDOU koupit pro partu několik pecnů chleba ke šrůtkám uzeného, které se rovněž vezly v autě. Když už byli v obchodě, zakoupili také pár kilo párků pro případ, že by na jezdce padl vlčí hlad.
Jak vyšlo později najevo, ukrutný hlad se u jednotlivých jezdců opravdu dostavil. Například GABČA u Nových Syrovic ukájel své potřeby sběrem ovoce podél cesty. Činil tak s vědomím, že hladový může jen těžko dostihnout vzdalující se peleton. Když se částečně nasycen vydal na další putování, byl velmi překvapen zjištěním, že ho dávno ztracení kolegové opět dojíždějí a že se vlastně ocitl na čele skupiny. Všichni mimo něj a SEXMANA totiž zvolili na předchozí křižovatce jinou cestu, než byla ta správná, takže se vraceli. Inu, již staré přísloví praví, že se má spěchat pomalu.
V Dešově se č.č.HOCH opět rozhodl kamarády občerstvit slivovicí. Zastavil a s lahví v ruce se chystal vítat každého jednotlivého jezdce. Toho využil LANDA a na svém skoro novém kole se od HOCHOVA auta odpoutal, aby úžasným spurtem zdolal pár posledních kilometrů do cíle. Jel na chatu za svým bráchou, aby pro potřeby VOLKA domluvil půjčku ještě jedné kanoe. Ostatní se ještě zastavili v Dešovské hospodě Kůlna na svačinku.
Někteří borci se prý za stolem i trochu prospali, aby mohli poté s vypětím posledních sil dojet na základnu ZNOJMIA pod Bítovem. Při průjezdu obcí Vysočany se tentokrát zase GABČOVI nepodařilo včas zahnout a tak si cestu prodloužil až do Oslnovic. Protože se realita neshodovala s předem nastudovaným popisem cesty, neváhal otočit a vydat se správným směrem.
Na základně již čekal KOPR s CIDEM a zprávou, že se na střechu TRANZITA podařilo naložit pouze dvě lodě. Ještě štěstí, že na místo dorazily všechny expediční balíky. I ŠTATL dorazil. Když se soumrakem dojel LANDA, bylo osazenstvo expedice kompletní.
Večerní program byl rozmanitý. Každý si našel pelech, ustlal si a po doplnění úbytku tělesných tekutin (pivem, vínem, slivovicí), zapuzení hladu (uzeným a jinými dobrotami), otestování nabídky místní restaurace EUREKA a vypovídání se z cestovních zážitků se dokonce ještě trochu sportovalo. ŠTATL s TRIKEM si v surerénu EUREKY s nesmírným zaujetím šťouchali tágem do koulí, někdo si hodil pinčes a někdo šlofíka. I JEŽEK a SEXMAN vytáhli vercajk. Složili pruty, navazovali vlasce, ostřili háčky a spolu s ostatními se těšili na velké ryby. Kolem jedenácté už ale skoro všichni spali.
VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, LANDA, KOPR a CID si ustlali na verandě, ostatní spali v chatce, která příslušela k verandě. Noc pod hvězdami byla krásná, teplá, ale nepatřila k nejklidnějším. Na základně bylo totiž mimo členů expedice VOLEK ubytováno i pár dalších individuí. Ti se ale chovali velmi slušně. CIDOVI se však nelíbilo, že se pořád někdo kolem verandy courá a tak občas zaštěkal. Z toho byl nervozní KOPR a něžně ho napomínal. Ti, co se vzniklým kraválem vzbudili tak nadávali, ti co se nevzbudili tak dál strašně chrápali.
b) Den druhý – vodní cesta do Podhradí.
Sedmá hodina ranní zastihla naše rybáře na břehu přehradní vody při prvních pokusech o kapitální úlovky. I ostatní již byli většinou při životě. Čistá obloha slibovala, že den bude parný.
HOCH vařil vodu na kávu a čaj, ložnice na verandě se změnila ve společnou jídelnu, ze které byl přes vodu pěkný pohled na zříceninu hradu Corštejn. Osvědčený Švédský stůl byl i tentokrát bohatý. Mimo oblíbeného uzeného, TRIKOVÝCH krempiráků a další spousty štrůdlů, buchet, sýrů a nejrůznějších maziv na chleba byly na stole zastoupeny i kyselé okurky, feferonky a jiné pochutiny. Nikdo si nezapomněl vyčistit zuby štamprdlí slivovice, někomu pomohlo k řádnému probuzení ranní pivko.
Po snídani se nechal LANDA, GABČA, MAPA-PUMPA a č.č.HOCH převézt KOPREM přes vodu, aby mohli kolem Corštejna přejít suchou nohou k chatě LANDOVA bráchy pro nyní již nezbytně nutnou keňu. Procedura spojená s jejím spuštěním na vodu se zdařila a tak se kolem deváté mohla tato čtyřčlenná skupinka spojit na pláži před restaurací CHMELNICE s dalšími sedmi členy výpravy. Zatímco si rybáři nahodili, nechali si všichni natočit po jednom pivu. LANDA smontoval ze své a bráchovy kanoe katamaran. Na toto soulodí se posléze nalodilo sedm mužů, na KOPROVĚ kanoi byli další dva a gumový kajak netypického tvaru poskytl místo pro dva zbývající adepty vodáckého sportu. Tak se stalo, že i přes absenci jedné z plánovaných lodí se všichni účastníci akce VOLEK ocitli na plavidlech, aby se mohli vydat na konec přehradních vod do obce Podhradí.
Na počátku putování se nezasvěcenému pozorovateli mohlo zdát, že je osádka gumáku pod párou. Pravda, od rána se pod kotel trochu přikládalo, ale tak moc to zase nebylo, aby se gumák musel na hladině točit jako čamrda. Obzvlášť, když ho kormidloval VEJŠKA a háčka mu dělal ŠVAGR-STRÝC. Když už se zdálo, že se s tímto plavidlem daleko nedojede, hodila osádka katamaránu „gumákům“ lano, aby jim tak pomohla aspoň držet směr. Jak se ale postupně ukázalo, drobné obtíže s udržením směru způsobila pouze malá zkušenost kormidelníka v zacházení s tímto typem gumového zboží. Takže – po necelé hodině a částečné výměně osádky se situace stabilizovala a obě plavidla se mohla od sebe odpoutat.
Aby se již v zárodku zabránilo obdobným tanečním kreacím na hladině i u plně obsazeného katamaranu a aby se nikdo nevezl zadarmo, vybavil LANDA toto nákladní plavidlo nejen čtyřmi pádly, ale i dvěma pádýlky (poněkud většími než lžíce) a asi půlmetrákovým kormidlem sbitým z kmínku menšího stromu a přiříznuté postranice od postele. Cviky s mohutným kormidlem dodávaly kormidelníkovi (LANDOVI) nejen patřičnou důstojnost, ale umožnily i perfektní vedení plavidla k vytčenému cíli. Dokonce i tehdy, když se na kterémkoliv boku soulodí zredukoval v důsledku přijímání potravy, nápojů nebo jiných činností počet pádlujících až na nulu, směřovala příď pořád tam, kam měla. I osádka katamaranu se však časem sehrála tak dobře, že se kormidlo mohlo odložit. Bylo na nic.
Pouze KOPROVA kanoe neměla nikdy potíže s navigací. Mimo majitele, kterého bylo možno často vidět jak leží na přídi, se na kormidle střídali zkušení vodáci jako JEŽEK a další. Ze všech lodí flotily bylo toto plavidlo nejrychlejší, takže jeho osádka mohla na rozdíl od ostatních často odpočívat.
Den byl krásný, větřík mírný, voda zelená a teplá. Pod záminkou, že se na místě zvaném Farářka osádky vykoupou se rozhodlo, že se přirazí ke břehu. Pravým důvodem však byla skutečnost, že hrdla lodníků ve vánku vyschla a na Farářce měl být otevřen kiosek s pivem. Ano, otevřen byl. Ale pouze v sezoně. Nyní již pro prodavače sezona skončila a tudíž bylo zavřeno. Když se tato Jobovka signalizovaná ze břehu všudypřítomnými rybáři roznesla po všech třech lodích výpravy, nikomu se již koupat nechtělo. Jelo se dál za vidinou oroseného džbánku. Dotazem u taky vždy žíznivých rybářů svitla totiž naděje, že občerstvení přece jenom bude, pouze ale o nějaký kilometr dál.
Avšak ani po přistání na označeném místě se situace příliš nezměnila. Domorodci sice potvrdili, že se na jejich území pivo čepuje, ale až večer. Teď bylo k polednímu. Jazyk se lepil na patro, když si č.č.HOCH umanul, že si od jednoho starousedlíka vypůjčí sekeru a pořídí pro katamarán stožár na vlajku. Jak řekl, tak udělal. Za zásluhy si mohl na utnutý klacek navázat trojcípý zeleno-černý šátek, který LANDA vylovil ze svých zásob. Tím se soulodí stalo „vlajkovou lodí NASA“.
Nezbylo než pokračovat dál a doufat, že hospoda v Podhradí bude otevřená. I když se začaly ozývat mírné narážky na KOPROVU paličatost, se kterou ráno zamítl konstruktivní návrh na naložení aspoň jedné basy piva do své lodi, ke vzpouře nedošlo. Po zdolání posledních osmi kilometrů, přejetí moře zeleného hnusu na konci stojaté vody a usilovném pádlování proti počínajícímu proudu řeky Dyje se konečně prohlásilo, že dál už se musí po suchu. K tomuto rozhodnutí však došlo uprostřed řeky, takže všichni museli naskákat do vody, aby broděním dotlačili lodě ke břehu.
Bylo dusno, blížila se bouřka. Proto se žíznivé mužstvo urychleně zformovalo na přesun k nyní již opravdu zasloužené pípě. Do funkce hlídače lodí na opuštěném břehu se nechal dobrovolně uvrtat MAPA-PUMPA s tím, že bude brzy vystřídán. Ostatní kvačili hasit žízeň.
Asi půl kilometru dělilo kotviště flotily od hotelu ZÁTIŠÍ v Podhradí. Záhy po usednutí za stoly v nepříliš útulné jizbě se venku spustil vydatný liják a blesky křižovaly oblohu. Při jejich svitu zjistili žízniví návštěvníci, že obsluhující perzonál je český (a docela hezký), ale ceny v předložených jídelníčcích jsou už rakouské. Po tomto smutném faktu někteří prohlásili, že je hlad ani trochu netrápí. Žízeň však neměla šanci na přežití a každému se podařilo ji dokonale zničit. Na protest proti nepřiměřeným cenám vyhlásil VEJŠKA polední klid, složil hlavu na stůl a usnul. Servírka byla chápavá a tak při roznášení pokrmů VEJŠKU neobtěžovala. Inu, čerstvý vzduch a pádlo dělají divy.
Když se LANDA napojil a venku už jenom mrholilo, odebral se s lahví Mattoniho vody v ruce za opuštěným MAPOU-PUMPOU. Ten přečkal bouři přitisknut ke skalní stěně s podlážkou z gumáku nad hlavou. Když si i on svlažil hrdlo, vydal se za ostatními do loupežnického doupěte s názvem HOTEL ZÁTIŠÍ.
LANDA právě dokončoval vybírání dešťové vody z lodí, když se parta vracela. Netrvalo dlouho a lodě opouštěly kotviště. Cesta zpět již nebyla přerušována marným hledáním hospody. Většinou každý se smířil se smutnou pravdou, že je po sezoně. Tato skutečnost však měla i svůj půvab. Přestože byla sobota a už zase svítilo slunce, jen málo lidí trávilo svůj čas u vody. Na březích byl klid, na lodích vládla pohoda. Šumění vody ubíhající podél boků a nyní již skoro rytmické záběry pádel byly většinou jediné zvuky, které se z lodí ozývaly. U kormidla katamaránu byl nyní VEJŠKA a pokud právě nespal, vedl loď skoro přímou cestou k cíli. HOCH občas zanotoval některou z námořnických písní a cesta na základnu zdárně ubíhala.
Po necelých dvou hodinách plavby se přece jenom přirazilo ke břehu před restaurací CHMELNICE. Ráno bylo sice otevřeno, ale v pozdním odpoledni už tomu tak nebylo. Po dlouhém sezení přišla ale vhod malá procházka kolem chat a tak se podařilo najít otevřený kiosek U pumpy. Když se zalila již zase nastupující žízeň, jelo se dál. Cesta na základnu už byla téměř krátká.
Mírně unavené navrátilce uvítal olíznutím každého CID. Lodě byly vyneseny před chatu a po krátké pauze na hygienu začal č.č.HOCH na verandě připravovat malé podvečerní občerstvení. Opět zavládla klidná pohoda. JEŽEK a SEXMAN rybařili, ŠTATL pomáhal KOPROVI zastřihovat tarokové karty tak, aby se vešly do pro ten účel specielně zakoupené dřevěné kazety. KOPR se kojil nadějí, že až bude jeho dílo dokončeno, přemluví nejméně další tři kamarády k zahájení tarokových přeborů. Někdo si četl nebo jen tak odpočíval, někdo dokonce spal. Když se tento způsob siesty začal protahovat až do nastupujícího soumraku, začal se ŠTATL poněkud zlobit. „Tak takhle vypadají ty vaše expediční večery? To bylo keců jak si užíváte a zatím je tady zábava jako v márnici.“ Tak a podobně hovořil ŠTATL, který byl právě na první klubové výpravě do světa. Když se však ani po dalším lamentování nedočkal změny programu, sbalil TRIKA a vyrazil do houstnoucí tmy za nevšedními zážitky.
Když se po půlnoci vraceli oba světáci z exkurze po nedalekém kempu, ostatní již dávno spali. Na rozložení spacích postů se nic nezměnilo, pouze CIDOVI bylo lože přeneseno do přilehlého sklípku a ŠVAGR-STRÝC se z verandy přesunul pod břízku před chatou. Tam byl však k ránu probuzen správcem objektu, který se divil, proč pán spinká v takovém lijáku venku. Lilo opravdu „jako z konve“.
c) Den třetí – hrad Bítov.
Deštivé ráno napovídalo, že se žádná dlouhá výprava konat nebude. Po vydatné snídani, kterou opět formou Švédského stolu zrežíroval č.č.HOCH, se rybáři shodli na tom, že „..dnes by to šlo..“ a že tedy budou chytat. K deváté hodině déšť ustal. Po krátké poradě se vydala skupinka složená ze ŠVAGRA-STRÝCE, č.č.HOCHA, MAPY-PUMPY, GABČI, VEJŠKY, ŠTATLA, KOPRA, LANDY a CIDA pěším pochodem na hrad Bítov. SEXMAN a JEŽEK rybařili, TRIK s nimi zůstal pro případ, že by se ulovil obzvlášť mohutný kus, který by ve dvou nebylo možné zvládnout.
Obloha se vyjasňovala a slunce úspěšně sušilo zbytky louží po nočním lijáku. Od základny expedice k hradu vedla cesta skoro uschlým borovicovým lesem. Při cestě stál bunkr z války a opodál kaplička s Bohorodičkou. Suché stromy a obě stavby poskytly bohaté náměty k hovorům i úvahám o rozmanitosti a důsledcích lidského činění.
Asi po dvaceti minutách volné chůze stanula výprava před hradní bránou. Byl odtud pěkný výhled na most přes řeku a soutok Dyje s Želetavkou.
Na hradním nádvoří nebyl příliš čilý ruch, ale pokladna byla otevřená. Protože podle předpokladu pro CIDA vstupenku neměli, zřekl se MAPA-PUMPA zcela dobrovolně potěšení z prohlídky hradních komnat a zůstal se čtyřnohým přítelem na lavičce v parku. Tvrdil, že před nedávnem hrad navštívil a ještě si to trochu pamatuje. Protože do nástupu na prohlídku zbývala půlhodinka času, zašli si všichni do hradního restaurantu na jedno točené. Pouze KOPR navštívil na nádvoří prodejnu porcelánu z produkce firmy Haas ze Slavkova u Karlových Varů. Hledal pro ženu dárek, ale dvanáct set korun českých za jeden kávový hrníček s podšálkem se mu zdálo příliš.
Prohlídku zámku zahájila dívčina, která na závěr některým vděčným posluchačům prozradila, že se jmenuje ALICE. Mluvila opravdu pěkně a zasvěceně. Do rozpaků ji nepřivedl ani VEJŠKA, který se v ložnici hraběnky optal, zda je tam ukazovaná postel dvoumístná. ALICE bez dlouhého přemýšlení odpověděla, že to nebyl hraběnčin problém, protože jí táhlo na osmdesátku. Poté ale dodala, že za jistých okolností by to při troše dobré vůle určitě možné bylo. K praktické zkoušce však nedošlo.
Ani ŠTATL nepřekvapil dívenku svým skromným přáním. Všimla si totiž, že se tento dosud skotačící pán začíná za ostatními poněkud opožďovat a z vybavení interiéru prohlížených komnat ho zajímají pouze různé květináče a vázy. I zeptala se, zda mu může nějak pomoci. „Ano“, děl ŠTATL. „Potřebuju si odskočit a je to strašně naléhavý.“ ALICE ani okem nemrkla a odvedla potem zvlhlého ŠTATLA na zámecký retoár. Když se vrátili k opuštěné výpravě, byl ŠTATL zase veselý.
Pouze KOPROVI se podařilo řádně zamotat ALICI hlavu. Zeptal se jí, zda-li ví, od čeho pochází označení „BIEDERMAYER“. Po krátké, ale vysoce odborné diskusi se shodli na tom, že se tak svého času jmenoval jeden vídeňský frajer. Dále se společně podivili tomu, že se po nějakém frájovi může jmenovat jedna, i když krátká, kulturní epocha. Přes tuto názorovou shodu se ale na čele ALICE objevila vráska. Na konci prohlídky se KOPROVI přiznala, že stále musí na něho a jeho dotaz myslet a že se domnívá, že to bylo trošku jinak. Bohužel si však momentálně nemůže vybavit příslušný literární pramen, ale že věc bude dále studovat a časem se pokusí o korekci dosud přijatého názoru. Jak bylo zjevné, ALICE už nyní, ve čtvrtém ročníku pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, nehodlala v sobě zapřít budoucí kantorku.
Při prohlídce pracovny posledního majitele zámku se ALICE jen tak mimochodem zmínila o tom, že to byl muž velmi zdatný, který vzorně obhospodařoval nejen své nemalé panství, ale i spousty milenek. Na dotazy některých pánů, kolik že jich měl, odpověděla: „Velmi pečlivě si vedl knihu pohledávek, aby nebylo opomenuto každé vánoce obdarovat spřízněné duše. Tato kniha měla přes osm set položek. Takový to byl hodný pán“, dodala zasněně.
Bítovský poklad – hradní zbrojnice – nebyla přístupná a tak se pokračovalo do sálů s vycpanými zvířaty. I ty zámecký pán vlastnoručně ulovil. Představa, že by se jeho záliba v preparování úlovků uplatnila všeobecně, byla značně chmurná. Mezi vycpaninami psů, které rovněž kdysi zpříjemňovali život svému pánovi, zahlédl KOPR i CIDA. Podoba byla natolik věrná, že rychle hledal okno, aby se pohledem na nádvoří přesvědčil, že tam CID s MAPOU-PUMPOU pořád ještě čeká.
Při rozloučení se zámeckými komnatami byl učiněn zápis do knihy návštěvníků. KOPR milými slovy ocenil průvodcovskou zdatnost ALICE a poděkoval za nevšední zážitky. Všichni z NASA zápis podepsali. Ostatní návštěvníci, kterým bylo rovněž dopřáno absolvovat prohlídku zámku s ALICÍ, spěchali za dalšími pamětihodnostmi. Z členů expedice VOLEK však nikdo nespěchal. Naopak. ALICE přislíbila, že se ještě okýnkem pod zámeckou kaplí mrknou na rakev s paní hraběnkou a že potom – pokud jí od dalších průvodcovských povinností osvobodí kolegyně – doprovodí své věrné posluchače do zámeckého sklepení na ochutnávku archivních vín.
Jak ALICE řekla, tak se stalo. Za chvíli mohly být ve středověkém sklepení hradu Bítova zahájeny debaty o tom, které víno je vhodné k jaké příležitosti. Mimo strážce archivu a ALICE byli přítomni pouze VOLKOVÉ (příslušníci expedice VOLEK). Téměř všichni však byli znalci, neboť při expedici ZHORELO úspěšně absolvovali školení ve vinném sklípku u STANI.
Nabídka vín k ochutnání byla vskutku bohatá. Směle lze prohlásit, že na lístku, který zájemci pečlivě studovali, bylo zařazeno nejméně šedesát druhů zlatavého i rudého moku z různých vinařských oblastí. Výběr ročníků však většinou nepřesáhl věk dětí školou povinných.
ALICE si nevybírala, ta to už znala. Mladík za pultem jí sám nabídl plnou koštérku její oblíbené značky. Přání ostatních byla rozmanitá. Po chvíli již však všichni hodnotili vůni, ve sporém světle posuzovali jiskru a válením po jazyku vychutnávali šplouch, který jim do koštérky přidělil sice mladý, ale vína a zřejmě i jiných věcí znalý archivář. Při ochutnávce bylo možné buď stát u pultu a znalecky pokyvovat hlavou, nebo s koštérkou v ruce korzovat po sklepení. Na fošnách podél stěn byly vystaveny láhve všech nabízených značek s popiskami původu, výčtem získaných ocenění a dalšími zajímavými informacemi.
Značnou pozornost v koutě zadního sklepa budil zamřižovaný otvor ve zdi. Tabule u díry hlásala, že se tudy před časem dostal z hradního příkopu tam chovaný medvěd a tímto činem si značně znepřátelil hradního pána. Méďa se totiž do sklepa pravidelně vracel, aby slopal vínko. I když to byl medvěd, mezi lahvemi se zřejmě choval jako slon, takže ho nakonec musel hradní pán utratit. Závěrem této zajímavé zprávy bylo i následující poučení: „Když už vaše zvíře pije, nedovolte, aby si samo nalévalo“.
Cena za jednotlivé „košty“ byla různá a nepatřila zrovna do kategorie cen nízkých. Takže – i když by bylo jistě příjemné setrvat delší čas ve společnosti starých vín a mladé ALICE, po dvou, třech či čtyřech ochutnávkách se postupně VOLKOVÉ s ALICÍ rozloučili. Venku již přešlapoval CID s KOPREM, který se s ochutnávkou nemazlil a v mezičase přece jenom nakonec za rozumný peníz vybral v hradní galerii dva obrázky pro své milé doma.
Po přepočítání před sklepem se zjistilo, že chybí ŠTATL. Stále se nemohl odpoutat od potěšení z ochutnávky darů přírody. Protože se však zcela jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že se ještě zdrží a na expediční základnu se dostane svépomocí, byl ostatními opuštěn a ponechán svému osudu. S přesvědčením, že svět přece jen není tak špatný, i když mnohde lesy hynou a lidi si občas sami ničí život, scházela valná část expediční výpravy zvolna cestou mezi kmeny suchých borovic, opět kolem kapličky a válečného bunkru na základnu.
Rybáři se snažili a ve vezírku se jim mrskal nejeden příslib chutné večeře. Po obědě, který byl tentokrát většinou expedice vybrán z nabídky restaurace EUREKA se rozhodlo, že se pojede na lodích směrem na Želetavku.
KOPR s JEŽKEM se pokusili několikrát přesvědčit CIDA, že cestování v kanoi je pohodlné a bezpečné. CID se nechal k lodi přenést, naložit a chvíli se i tvářil, že to přetrpí. Protože však na něm bylo i po delší chvíli stále vidět, že ho vodácký sport zatím nijak nezaujal, rozhodl se KOPR, že dá CIDOVI odpoledne volno a přenechal mu místo ve svém pelechu na verandě. Mohl tak aspoň někdo dohlédnout na ŠTATLA, který se sice už také stačil z hradního sklepení vrátit, ale na vodu rovněž nechtěl. Protože se asi u vína trochu „zmedvědil“, ležel v chatce a chrupal. Nijak však nezlobil.
Osádka katamaranu byla tentokrát pětičlenná, na kanoi jeli dva. Gumák, ŠTATL, CID a rybáři SEXMAN, JEŽEK a TRIK zůstali na základně. Protože voda byla příjemně teplá a slunce stále hřálo, vytáhl LANDA z lodního vaku ploutve a kousek si před loděmi zaplaval. Když ho kamarádi s katamaránem dojeli, vytáhli ho na palubu a jelo se dál.
Zpočátku bylo na Želetavce krásně. Když se však vjelo do mnohem hustší zelené majdy než byla minulý den k vidění na konci přehrady, zavelel č.č. HOCH: „Honem pryč, nebo z toho smradu chcípnu“. Protože nikdo neměl zájem na kamarádově bezživotí (kdo by se jinak postaral o studenou expediční kuchyni a teplou ranní kávu), udělal se s loděmi rychlý obrat a mohutnými záběry všech pádel se vyrazilo zpět na čistou vodu. Naproti starému bítovskému hřbitůvku se přirazilo ke břehu, všichni si sundali svršky i spodky a nazí se vrhli do vln. LANDA si opět nazul ploutve a vydal se na osamělou plavbu směrem k soutoku Želetavky s Dyjí. Když ho po nějaké době již na Dyji předjížděl katamarán, nic nenamítal proti nabídce kamarádů a zbytek cesty se nechal svézt.
Skóre rybářů na základně se opět vylepšilo. Nyní již bylo jasné, že k večeři opravdu budou ryby. Vzniklo nebezpečí, že toto poznání zapůsobí na právě vzbuzeného ŠTATLA tak silně, že odmítne odjet domů. Všem ale bylo známo, že přislíbil své jistě velmi hodné manželce návrat z výletu nejpozději do začátku nedělní noci. Proto se urychleně zformovala eskorta, aby doprovodila posmutnělého ŠTATLA do Bítova na autobus. Nejdůležitějším členem doprovodu byl CID, který by v případě útěku eskortovaného jistě vyčenichal, doběhl a znehybněl. Dále se předpokládalo, že bude-li třeba nastoupí KOPR, který jediný by byl schopen vzpouzejícího se ŠTATLA vynést až do autobusu. Ostatní příslušníci eskorty (VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, č.č.HOCH a LANDA) měli dbát na dodržování lidských práv při případném uplatňování mírného násilí. Ke cti ŠTATLA je třeba poznamenat, že se ani nepokusil o útěk – byl stále ještě mírně znaven, ani se nenechal nést – je to přece jenom kus chlapa.
Skoro bez postrkování vylezl strmý sráz a v zahrádce penzionu před autobusovou zastávkou na Bítově si s ostatními dal na rozloučenou ještě jedno pivo. Při té příležitosti se zmínil také o tom, že dopolední pobyt v hradním sklepě byl z poznávacího hlediska sice velmi hodnotný, leč finančně ho zcela vyčerpal. Nabízenou výpomoc však odmítl s tím, že rychlíkem z Okříšek do Brna to netrvá zas tak dlouho, aby se to nedalo přežít ve vlaku na záchodě.
Když se konečně autobus se ŠTATLEM ztratil doprovodu z dohledu a vznikla tak reálná naděje, že mu vlakový spoj v Šumné neujede, mnozí si otřeli s čela pot. Někteří zatlačili i slzu dojetí nad kouzlem nedělního podvečera. Mimo VEJŠKY všichni vyzkoušeli, zda se lze z místního telefonního automatu dovolat až do vzdálených domovů. Svůj zamítavý postoj k telefonování VEJŠKA zdůvodnil tím, že nikdy ze světa domů nevolal, takže by nyní jeho přílišná iniciativa mohla vzbudit podezření, že se děje něco mimořádně nemístného. A to by se potom těžko vymlouvalo na prostou touhu po milém slově blízkého člověka.
Zato ŠVAGR-STRÝC rozhovorem s domovem zjistil, že jeho dcera stále ještě není v porodnici a on je tedy i nadále pouze čekatelem na vnoučka. Tato skutečnost mu vynesla dočasné označení DĚKAN (DĚda KANdidát). Poté, co si i ostatní ověřili, že jsou doma stále ještě očekáváni, vydali se zpět na základnu ke zbytku expedice a rybám.
V prodejničce všeho možného u kempu zakoupil starostlivý č.č.HOCH za asistence expedičního ministra financí ŠVAGRA-STRÝCE chleba na očekávanou rybí hostinu. Po příchodu na základnu se zjistilo, že olej na smažení rybí pochoutky zase sehnal MAPA-PUMPA a že je tedy skoro všechno připraveno.
Pouze rybáři byli smutní. Ne že by jim úlovky z vezírku unikly – dokonce se i rozmnožily, ale problém byl v tom, kdo tu spoustu cejnů zabije. Úkolu se ujal KOPR a svojí speciální zbraní, získanou záhadným způsobem z azenálu samotného RAMBA, všechny rybí odsouzence ke konzumaci obezživotil. Dále nastoupil LANDA a GABČA, aby bezhlavá a bezocasá rybí torza vyvrhli a osvobodili od šupin. Další ochotné ruce všechno důkladně omyly a č.č.HOCH na verandě zahájil čarování nad pánví. Pro některé přihlížející dosud nepochopitelným způsobem měnil studená rybí těla v křehkou pochoutku. Drobná nepříjemnost spočívala ve spoustě kostí, které se dosud žádným způsobem nedaří z cejních těl dostat před jejich kuchyňskou úpravou. Při jídle je pak třeba vynaložit velké úsilí na zodpovědnou probírku každého sousta. Nemluví se a je dovoleno pouze lehce pomlaskávat. Díky pracnému ozobávání rybího skeletu se večeře značně protáhla. Byla však fajnová.
K večeru areál střediska ZNOJMIA osiřel. Rekreanti odjeli domů, pouze expedice VOLEK zůstávala v pracovní pohotovosti. Opět se na verandě trochu povídalo, přičemž se rybí večeře přiměřeně zalévala bílým vínkem z dovezených zásob. Dojmy z bohatě prožitého dne však záhy začaly vtahovat méně odolné jedince do pelechů.
Protože noc byla plná hvězd a bylo by hříchem je nepozorovat, přitáhl si svůj spacák pod břízku tradičně nejen ŠVAGR-STRÝC, ale i LANDA. Rovněž KOPR sbalil skládací postel, kterou již předcházející dvě noci zahříval na verandě a přestěhoval ji na břeh přehradních vod. Noc pod hvězdami byla kouzelná.
d) Den čtvrtý – přehradní hráz.
Krásné ráno zvalo ke splnění dalšího postupného cíle expedice VOLEK – dosažení přehradní hráze. Svěží vítr čechral hladinu, když po snídani byla spouštěna na vodu všechna plavidla výpravy.
Poučena nepříjemným pocitem žízně při výpravě do Podhradí, vybavila expediční kuchyně nákladní katamaran několika lahvemi vinného střiku. I lahvinka poctivého destilátu se na palubu vešla. Č.č.HOCH dále připravil několik krajíců s uzeným na svačinku, vztyčil na klackovitý stožár katamaranu vlajku a flotila tří plavidel vyrazila před devátou hodinou ranní přídí proti vlnám. Na kanoi jel KOPR s JEŽKEM, gumák osedlal MAPA-PUMPA s TRIKEM. Šest zbývajících členů expedice jelo na katamaranu.
Nebýt vytrvalých rybářů, dalo by se prohlásit, že břehy byly pusté. Pouze jednou se podařilo objevit na výsluní před malou chajdou opuštěnou krasavici. Lodě pod kolektivním velením tam však navzdory očekávání některých jedinců nepřistály, ale vypustily své osádky až o několik zákrutů řečiště dál u místa zvaného CAP CANAVERAL. Tam se vykonala tak zvaná „přestávka na čaj“, po které následovalo focení členů NASA na nejvyšší výspě pověstného mysu.
Další cesta probíhala uspokojivě až k místu, kde bylo široké koryto řeky přehrazeno několika bójemi s výstražným nápisem: LODÍM VJEZD ZAKÁZÁN. Ani plavání tam nebylo povoleno. Důvodem byly mohutné trouby, které stoupaly od hladiny na vrchol kopce a jistě ještě mnohem dál za obzor. Do potrubí hnala zlověstně hučící čerpadla masy vod pro nenasytného konzumenta. Aby nemohlo dojít k „nacucnutí“ lodí a osádek do vodárenského komplexu a tím třeba i k jeho havárii, musela se flotila doslova „proplazit“ pod vrbičkami u protějšího břehu. Nebylo totiž také známo, zda ostraha objektu nezačne po vetřelcích pálit. Naštěstí se žádná z uvedených možností nesplnila a tak záhy mohly zvídavé oči lodníků spatřit v dálce přes rozlehlé jezero přehradní hráz.
Když plavidla po úporném boji s jezerními vlnami konečně přirazila na opuštěné písčité pláži, bylo již po poledni. Lodě byly z vody vytaženy, zajištěny proti zcizení nepřítomnými zloději a šlo se na obhlídku přístavních krčem, barů a jiných veřejných domů.
Nejdříve bylo třeba přejít po novém mostě, kterým je překlenuta jezerní zátoka. Dříve zde převážel poutníky parníček, nyní se na mostě vybírá mýtné. Avšak i zde měli výběrčí již po sezoně, takže se přechod uskutečnil zcela zdarma.
Na hrázi bylo rovněž téměř pusto. Po obhlídce hrázního tělesa z návodní i druhé strany se celkem bezhlučně přesunul expediční hlouček do krčmy U přístavu. Proti očekávání tam však byla pouze pánská obsluha, na smůlu ještě nahoře s. Měli tam však bohatou a zajímavou nabídku jídel za celkem přijatelné ceny. Proto se všichni rozhodli, že když to nejde jinak, aspoň poobědvají.
Při čekání na objednané pokrmy se zrodil nápad na napsání pozdravů vybraným příslušníkům NASA. Je samozřejmé, že této poctě nemohl uniknout doyen klubu PECH a notorický skoroabstinent (pije jenom „bavoráčka“) STŘEVLÍK. Po dlouhé, ale málo plodné debatě nad nápaditým, výstižným ale slušným textem pozdravu nikoho nic takového nenapadlo, takže se uplatnila kolektivní tvorba metodou „..každý něco plácne“. A tak se na pěkných pohledech hradu Bítova zrodily drsné zdravice následujících kvalit.
Na adresu – „Velevážený Vysan Pech-Pecháček“, atd., atd. byl napsán tento text: Na hrázi věčnosti 8.9.97
Během polévky vymýšlíme kvalitní text:
kola, ryby, lodě, chybí jistě Tobě,
my jich máme nadbytek,
Ty seš ale dobytek,
že furt pigluješ nábytek.
Při jezení druhýho, nenapadlo nás nic jinýho.
Na adresu – „Vážený Střevlík-Zahradník“ , atd., atd. byl stvořen text:
Na řitní hrázi 8.9.97
Nejsme žádní balíci,
zbalili jsme Alici,
to Ty pro tu svoji,
sedíš pořád v hnoji.
Vyčerpáni tvorbou plnotučných textů, pustili se rozchechtaní lodníci s chutí do přinesených pokrmů.
Pobyt v krčmě byl příjemný a přiměřeně dlouhý, návrat k lodím bezproblémový. Osádky se mírně přeskupily – na gumáku jel s MAPOU-PUMPOU LANDA a začal boj o další vodní kilometry.
Vítr zesílil a většinou foukal opět proti přídi. Po jedné krátké „čajové“ zastávce a dvou hodinách jízdy se lodě pomalu blížily k základně. KOPR s JEŽKEM se ještě cestou zastavili u skalního útesu, na jehož temeni stála chata zvaná „Orlí hnízdo“. Zajímali se o to, zda má chata mimo příletu ze vzduchu i jiné možnosti vstupu.
S prohlídkou byli spokojeni, protože našli schody, které je nakonec k chajdě dovedly. Prý to tam bylo pěkné, ale nebezpečné. Obyvatelé se asi i po chatě pohybují navázáni na lano.
S vědomím, že pobyt na vodě pomalu končí, začaly se debaty na katamaranu točit kolem právě nabytých poznatků z vodáckého sportu. I ti, co zkusili v ruce držet pádlo poprvé přijali názor, že s příští expedicí již bude možné vyrazit na tekoucí vodu. SEXMAN se však přiznal, že bude mít asi stále ještě problémy s vodáckou hantýrkou, protože těžko bude moci manželce doma říct, že: „…tři dny píchal, občas při tom klečel, ale že se ani jednou neudělal..“. To prý raději hezky česky řekne, že: „…. pádloval, musel při tom na podlážce klečet, ale že se nikdy s lodí nevyboural.“ No tedy, to by měl skalní vodák č.č.BUDKA radost, kdyby takovou řeč slyšel.
Po příjezdu na základnu se lehce pojedlo. ŠVAGR-STRÝC a GABČA se s HOCHEM připravovali k odjezdu „doprovodným vozem“ domů. Poté, co se pořád ještě podstatná část expedice rozloučila s odjíždějícími kamarády, nastala další redukce. Rozmontoval se katamaran a LANDA s MAPOU-PUMPOU odjeli po vodě odevzdat bráchovi vypůjčenou loď. Když se pěšky vraceli kolem zříceniny hradu Corštejn, na který se mezitím vypravil VEJŠKA a KOPR s CIDEM, bylo již šero. SEXMAN, JEŽEK a TRIK mezitím ještě trochu rybařili a když to nešlo, tak si rozdali karty na marijášek.
Večerní program byl úměrný námaze uplynulého dne, takže ŠTATL by mohl mít opět připomínky. Taky že měl. Po telefonu TRIKOVI vzkázal, že někde zapomněl klíče od bytu. To ho dost naštvalo, protože musel při svém pozdním příchodu domů vzbudit manželku, která tak hned poznala, „kolik bije“. Proradné klíče se v chatce nakonec našly.
Po večerní siestě na verandě s vínkem a slanými tyčkami se šlo spát.
e) Den pátý – cyklotrasa do Vranova nad Dyjí.
Bez č.č.HOCHA neměla snídaně ten správný šmrnc. Kávu sice někdo taky uvařil, ale už nebylo uzený. I TRIKOVY krempiráky vzaly za své, takže zbyla obvyklá snídaně s mazaným chlebem, sýrem, paštikou a mnohými dalšími pochutinami. I kousek štrůdlu se ještě našel.
JEŽEK a SEXMAN se rozhodli dál pokoušet „Petrův Zdar“ a znovu si nahodili. KOPR si od JEŽKA vypůjčil kolo, aby mohl s ostatními vyrazit na okruh po silnicích kolem přehrady. CID měl dovoleno se celý den vyvalovat v KOPROVĚ posteli.
Po několikadenním sezení v lodích byla jízda na kole celkem příjemnou změnou. Ovšem až poté, co se jezdcům podařilo vyšlapat serpentiny od mostu nad Bítov. Na otevřeném prostranství se však zase silně projevoval vítr, který jako obvykle místo do zad foukal přímo na zpocená čela.
Prvním postupným cílem cesty bylo soukromé muzeum motocyklů v obci Lesná. Ještě před návštěvou muzea se cyklisté lehce občerstvili v místním obchůdku, aby pak v pěkně opraveném statku mohli zaplatit třicet korun českých za zhlédnutí pár desítek starých motorek v různém stupni rozpadu. Pouze několik strojů bylo přijatelným způsobem zrenovováno. Jako byznys pro cizince dobrý, jinak nic moc. Nejlepší z muzea byla pěkně zařízená hospoda s fešnou servírkou. Poté, co prohlídkou exponátů znavený VEJŠKA, KOPR, MAPA-PUMPA, TRIK a LANDA zasedli za stůl, poručili si nudlovou polévku a pivo, byla ochotná je na památku před muzeem vyfotit.
Další cesta cyklistů vedla do Vranova. V téměř letním slunci a svěžím větru byla příjemná. Na náměstíčku ve Vranově došlo k zajímavému poznání. Zatímco KOPR hodlal jít za kulturními zážitky na zámek, ostatní nenamítali nic proti pokračování načatého oběda v některé z místních hospůdek. Opět tvrdili, že na zámku již určitě někdy byli. Nikdo však KOPRA v jeho záměru neomezoval, naopak mu byla prohlídka zámku vřele doporučována. Poslechl a šel. Sraz byl v jednu na zámeckém nádvoří.
Po malém bloudění se podařilo najít hospodu s přijatelnými cenami. Guláš a pivo pozvedly ještě výš dobrou náladu, takže se těsně před smluveným termínem mohlo vyrazit na cestu do strmého kopce k Vranovskému zámku.
Na prvním nádvoří zářilo k zábradlí zamknuté drahé kolo, které ráno JEŽEK půjčil KOPROVI. Vysoká paní pokladní ochotně sdělila, že ten pán od kola je právě na prohlídce, která skončí za hodinu. Neopomněla se rovněž optat, zda pán není nemocen na záda, protože po celou dobu polední přestávky ležel poněkud strnule na zámecké lavičce. Poté, co ji LANDA ujistil, že ten pěkně opálený a svalnatý pán je opravdu zcela zdráv a navíc chlap jak se patří, začala se dáma od kasy zajímat o to, proč tedy nevidí v partě chlapů žádné ženské. Nato VEJŠKA rozptýlil její zřejmé obavy o „zvláštní“ sexuální orientaci skupiny prostým konstatováním, že „… manželky jsme nechali doma a máme tak za poloviční peníze dvojnásobné potěšení.“ Poté se paní svěřila, že ten její je také pořád někde na cestách a s neskrývaným zájmem se začala vyptávat na místo dočasného pobytu výletníků. To se však podařilo zamluvit prosbou, aby – bude-li to v jejích možnostech – pánovi od kola vzkázala, že: „…. nečekáme a jedeme okruhem dál, on ať se vrátí domluvenou zkratkou přímo na základnu.“ Paní radostně přislíbila, že určitě vzkaz vyřídí.
Další cesta vedla pohraničními silničkami přes obce Nový a Starý Petřín do Podhradí. Na místech, kam se před třemi dny dojelo na lodích se ze silnice odbočilo na turistickou značku s nadějí, že cesta povede přijatelným terénem. Zpočátku tomu tak skutečně bylo, později to bylo naopak. Po zdolání strmé stráně se zdálo, že lze znovu na kola nasednout. Šlo to, ale s rizikem pádu do smrčků, maliní nebo kopřiv. MAPA-PUMPA si nechtěně vybral to poslední. I když to žahalo, bylo to dost husté, takže se skoro vůbec nepodřel a navíc má jistotu, že ho revma nechá na pokoji. Když se vjelo na lesní silničku, šlo to už skoro samo. Značka pokračovala přes pole a vyvedla jezdce na silnici před obcí Oslnovice. Do již známých Vysočan to bylo jenom skok. Tam se rozhodlo, že by neškodilo spláchnout prach z cesty nějakým pitivem. Restaurant Selský dvůr měl sice zavřeno, ale v průjezdu statku byly vystaveny historické fotky starého Bítova a řeky Dyje z doby před zatopením krajiny přehradou. Útulek našli žízniví cykloturisté na terase U kapličky. Tak se totiž jmenovala druhá místní hospoda. MAPA-PUMPA si dal Mattoniho vodu, ostatní pivo a TRIK objednal pro všechny rybí očka. Inu, asistence u expedičních rybářů JEŽKA a SEXMANA ho poznamenala.
Po návratu na základnu nastalo balení věcí, které bylo třeba večer odeslat objednaným TRANZITEM domů. Mimo oblečení na zpáteční cestu na bicyklech to bylo všechno ostatní. S ranci a loděmi byl připraven k odjezdu i KOPR s CIDEM.
Během balení se KOPR nenápadně ptal, co kdo „nakukal“ té pokladní na zámku, že mu tak ochotně vyřizovala vzkazy a dokonce mu nabízela i různé věci. Přiznal se, že se nakonec nechal přemluvit a ve škatulce si zakoupil několik „vůní“.
Již za hluboké tmy dorazil neustálým cestováním mírně znavený MAPA-PUMPA junior s TRANZITEM. Lodě se uvázaly na střechu, zavazadla zaplnila ložný prostor a KOPR s CIDEM a obětavým řidičem se nasoukali do kabiny. Poslední zamávání a zbylá šestice osiřela se zbytkem chleba a vína, mnoha balíčky slaných tyček a nedomazanou RAMOU.
S vědomím, že „…zítra bude náročný den“, zalezli záhy po odjezdu „malého kamionu“ všichni do chatky, aby spánkem nabrali síly na cestu k domovu. Nikoho však ani ve snu nenapadlo, aby aspoň silou myšlenky na dálku pomohl KOPROVI vyložit po příjezdu k NASA bagáž a hlavně sundat lodě. To musel silák KOPR zvládnout sám s pomocí rovněž silného MAPY-PUMPY juniora. CID na ně dohlížel.
f) Den šestý – cesta domů.
Časně ráno za svítání, nejlepší je prý spaní. Téměř bez výjimky se však s rozbřeskem posledního dne nikomu z pozůstalých na expedici VOLEK už spát nechtělo. Všichni se připravovali na dlouhou cestu. Skromná snídaně se odbyla RAMOU namazaným chlebem, douškem posledního vína a zakousnutím slané tyčky. Chatky se uklidily, veranda zametla, odpadky vynesly a vzhledem k tomu, že účty za ubytování již byly vyrovnány, mohlo se vyrazit na cestu k domovu.
Kolona šesti bicyklistů v pořadí VEJŠKA, JEŽEK, TRIK, MAPA-PUMPA, SEXMAN a LANDA se vydala kolem zátoky do kopce k Bítovu a dál přes vesničku Zblovice na již známou silnici, vedoucí přes Dešov do Moravských Budějovic.
Záhy se zjistilo, že silný vítr bude zase jen málokdy foukat do zad, že bude chladno a možná i deštivo. Dravci na čele se rychlou jízdou do kopců již na počátku cesty tak unavili, že museli na každém kopci zastavit, vydýchat se a počkat na LANDU a jeho doprovod, ve kterém se střídal SEXMAN a MAPA-PUMPA.
V Budějovicích se navštívil bufet. Za rozumný peníz se tam podařilo napravit vše, co se zanedbalo při snídani. Teplá polévka, teplá sekaná a teplý čaj s rumem příjemně hřály v útrobách. Aby byla pohoda dokonalá, odskočil si MAPA-PUMPA do nedalekého obchůdku zakoupit ještě jedny teplé ponožky. Když se do bufáče vrátil, mnozí mu tento teplý oděvní doplněk skoro záviděli. U stolků s dobrou krmí a pitivem by se jistě dalo vydržet mnohem déle, ale z neznámých důvodů se tato útulná místa brzo vyklidila a jelo se dál. Cesta vedla přes Jaroměřice a Lipník do Vladislavi. Občas vítr roztrhal mračna a ukázalo se i slunce. Nevydrželo to však dlouho. Do Vladislavi se sjíždělo dlouhým padákem už za mírného deště.
Pod rozložitým stromem na křižovatce ve Vladislavi se větrem ošlehaní dravci z čela peletonu usnesli, že „…je to o zdraví“ a že zaskočí na grog do místní hospody. LANDA se naopak sám usnesl, že pojede dál, aby si vytvořil náskok a nedával svým kolegům nadále příležitost ke zbytečnému odpočinku na každém kopci. MAPA-PUMPA se svobodně rozhodl, že pojede s LANDOU.
Zatím, co se čtveřice „zmrzlíků“ zahřívala grogem, dvojice „uprchlíků“ se potila ve všech kopcích na cestě z Vladislavi přes Budišov k dalekým obzorům. Když byli „uprchlíci“ již řádně zahřátí, začalo za obcí Kamenná vydatně pršet. Studený liják naštěstí netrval dlouho, takže do hospody v Osové Bitýšce, kde byl sraz na oběd, dojeli oba „zmoklíci“ už skoro suší. Grogová čtveřice rovněž dorazila. Déšť je minul, vydatný oběd ne.
Protože byla středa a ve středu musí všichni toho schopní členové NASA klubu vyrazit na kolech do terénu, bylo před odjezdem ŠVAGRA-STRÝCE, GABČI a HOCHA z expediční základny domluveno, že „…ve středu pojedou navrátilcům do Drásova naproti“. Časový odhad zpáteční cesty se však značně rozcházel s realitou. Proti předpokladu měli jezdci v poledne již více jak dvouhodinový náskok. Vzhledem k této skutečnosti i vzhledem k nejistému vývoji počasí se debatilo o tom, že čas i místo setkání bude třeba změnit. „Nebudeme přece kamarády štvát do nečasu, sejdeme se v pět ve městě U Rulíška“, tak znělo konečné rozhodnutí. S tímto usnesením však bylo třeba seznámit kolegy, kteří si již celé dva dny užívali pracovního vypětí a rodinných radostí. I vydal se LANDA během polední siesty k telefonní budce, aby se dovolal do práce k ŠVAGRU-STRÝCI. Volal, volal, ale nedovolal. Dovolal se ale ke své ženě, které zanechal všechny důležité vzkazy s nadějí, že budou včas předány dál.
MAPA-PUMPA a LANDA opět vyrazili z hospody v Osové Bitýšce na další cestu o chvilku dřív. Přes Vlkov se právě blížili k Deblínu, když v dálce za sebou spatřili své „pronásledovatele“. Přestože oba právě tlačili kola do kopce, zmobilizovali zbytky sil, ještě před vrcholem naskočili do sedel a ujížděli, aby splnili své předsevzetí, že „…se nenechají předjet dřív, než v Tišnově“. Hmotnost obou jezdců byla tentokrát výhodou při sjíždění dlouhého deblínského kopce, takže se zdařilo. Až za tabulí s nápisem TIŠNOV dojel oba předjezdce JEŽEK, následován dalšími dravci. Dál už se jelo společně až do Drásova. Bistro na křižovatce bylo poslední zastávkou na cestě k domovu. Aspoň částečně se doplnil úbytek tělesných tekutin a dále již bez jakýchkoliv překvapení se dojelo až na začátek města. Tam došlo ke krátkému rozloučení s MAPOU-PUMPOU, který se hodlal ještě vypravit na kontrolu svých „oveček“ do práce. LANDA zajel domů zjistit, zda se podařilo všechny vzkazy vyřídit a ostatní jeli přímo na místo setkání.
U Rulíška se ve stanovenou dobu mimo MAPY-PUMPY opravdu sešli všichni účastníci právě ukončené expedice VOLEK. CID čekal před hospodou, aby svými připomínkami nerušil. Nastal totiž čas hodnocení. Bylo konstatováno, že:“.. opět přálo počasí“, „…opět byla výborná parta“, „… opět to nemělo chybu“, „… opět se musí někam vyrazit“. Objektivní hodnocení by vypadalo asi takto:
- V průběhu expedice ujeli její účastníci na kolech asi 300km, upádlovali na stojaté vodě asi 70km, něco ušli, něco uplavali, něco vypili a něco snědli.
- Účastníci expedice neutrpěli žádné újmy na zdraví ani majetku (kromě toho, že někteří na čas finančně vykrváceli, SEXMAN namočil mobil a LANDA ztratil kudlu).
- Dosud přátelské vztahy mezi vysany nebyly účastí na expedici nijak narušeny, naopak lze směle prohlásit, že se opět utužily.
Lze si tedy jenom přát, aby další akce party z NASA končily stejně dobře, jako dosud podniknuté expedice ZHORELO, JACEK a právě zakončený VOLEK.
