Jacek
(23. až 25. května 1997)
Den první (pátek).
V den D se podle původního plánu měly vydat do Sněžného celkem čtyři nezávislé skupiny vysanů.
- Na 10.00 hod. si dali na památném místě VEJŠKOVA přivítání s městem sraz ŠVAGR-STRÝC, TRIK a LANDA. Poklidným cykloturistickým tempem se hodlali přesouvat přes Letovice podél Křetínské přehrady na Svojanov, Korouhev, Borovnici až do cíle ve Sněžném.
- V 10.30 hod. byl odjezd vlaku, který měl dovézt GABČU, SEXMANA, JEŽKA a jejich „bajky“ do Letovic. Odtud chtěli již v sedlech svých strojů dojet zbytek trasy s první skupinou.
- Ve 12.00 měla před NASA sraz „stíhací skupina“. Ve složení VEJŠKA, STŘEVLÍK a KOPR měla dorazit do Sněžného ještě před zahájením „večerního programu“.
- Závěr měla tvořit „sběrací skupina“ ve složení č.č.HOCH, MAPA-PUMPA a jeho vůz ŠKODA 105L. Střecha vozu byla ozdobena perfektními bicykly obou jezdců, útroby vozu byly obtěžkány mnoha balíky s expediční výbavou. Nejcennější byly lahve GOOD WATER, naplněné ze stejného pramene jako na ZHORELU. K radosti všech zúčastněných to zajistil VEJŠKA. Další cenností byly šrůtky uzeného a klobásky, které pořídil č.č.HOCH.
Bylo kolem deváté hodiny ranní v den odjezdu, když se LANDOVI ozval JEŽEK se zprávou, že vlak na Letovice má výluku a tudíž se druhá skupina spáří se skupinou první hned při startu. Stejná zpráva ještě několikrát proběhla různými směry přes městskou ústřednu TELECOMU, takže téměř přesně v předem stanovený čas mohla sestava šesti jezdců zahájit šlápnutím do pedálů první kilometry z dlouhé cesty. Na čele peletonu zaujal místo ŠVAGR-STRÝC, v různě proměnlivém pořadí se zařadili ostatní. Pouze LANDA si vymínil, že bude peleton uzavírat.
Počasí na cestu bylo ideální. Na displeji LANDOVA thermometru byl údaj „ani zima, ani hic“, lehký větřík proháněl po obloze jen malé mráčky. Vše nasvědčovalo tomu, že den bude sice náročný, ale pěkný.
Hvězdou skupiny se stal JEŽEK. Mimo perfektní výbavy soutěžního jezdce měl na hlavě slušivou cyklistickou přilbičku a na očích velké brýle „zrcadlovky“. To vše spolu s jeho plnovousem porostlou tváří a malým rancem na zádech vypadalo velmi malebně. Cestou se za ním ohlédlo nemálo obdivovatelek. Je dokonce svědecky doloženo, že jedna protijedoucí cyklistka se za ním tak dlouho ohlížela, až skončila ve škarpě. Když se zvedala, ještě se smála.
Vše probíhalo výborně až do příjezdu na velmi frekventovanou státovku, na které bylo třeba o místo na silnici soupeřit s kolonami aut. Vzhledem k tomu, že se JEŽEK nemohl z neznámých důvodů zúčastnit přípravné jízdy k HOCHOVI, cítil se být již po několika málo prvních kilometrech cesty značně otlačen v těch tělesných partiích, které těsně přiléhaly na sic jeho bicyklu. Několikrát se ostatním svěřil, že z toho posezu asi „vypustí duši“.
Bylo to však jinak. Duši před Letovicemi vypustilo zadní kolo ŠVAGRA-STRÝCE. Píchl. Po dohodě pokračovala skupina bez postiženého a LANDY až na místo první občerstvovací stanice – restaurantu KARLOV v Letovicích. Tam je po opravě kola oba opozdilci zanedlouho dostihli.
Od Letovic se silnice s téměř nulovým provozem vinula velmi půvabnou krajinou. Břeh přehradního jezera vystřídalo stinné údolí říčky Křetínky. Proti jejímu toku se bez potíží dostala skupina k dalšímu postupnému cíli, občerstvovně Svojanka pod hradem v obci Svojanov. Mimo salámu, chleba a piva však nic lepšího v krámě ochotná paní prodavačka neměla.
Po tomto skromném, leč kaloricky vydatném obědě pokračovala skupina k další občerstvovně – obchůdku v obci Jedlová. „Na stojáka“ před obchodem vypil každý pouze jedno pivko vynikající značky Černá Hora a protože se ve směru další jízdy začaly formovat těžké mraky, spěchalo se dál. Sotva se peleton rozjel, začalo lehce pršet. Všichni pokračovali v cestě, pouze SEXMAN zachytil koutkem oka lákavý poutač hospody a nechal se svést. Stalo se mu to osudným. Před deštěm se sice schoval, ale lijáku při následném stíhání skupiny neunikl. Mezitím se peleton přesunul do obce Korouhev, kde našel pohodlné přístřeší v hospodě U DVOU KANČÍCH KŮŽÍ. Tam se doplnil úbytek tělesných tekutin chutnou polévkou a iontovým nápojem značky Otakar. Když všichni včetně SEXMANA částečně oschli, pokračovalo se závěrečnou etapou do cíle prvního dne cesty.
Před Borovnicí byl peleton dostižen VEJŠKOU. Jel sám a byl velmi svěží, přestože se prý v žádné osvěžovně neměl čas dosud zastavit. Pouze před lijákem se skryl v lesním porostu. Při předjíždění zadýchaných cykloturistů stačil každému zvlášť sdělit, že vyrazil asi ve12.30 poté, co se od KOPRA dozvěděl, že s ním nepojede ani on, ani STŘEVLÍK. Tomu se opět začala vyrážet na noze „růže“. KOPR slíbil, že až „dorazí“ pracovní povinnosti na budované prodejně, dorazí sám se svým autem, kolem a psem přímo na ubytovnu. Po předání čerstvých zpráv šlápnul VEJŠKA do pedálů a zmizel v prachu silnice, aby si udělal správnou žízeň na první pivo dne. Ostatní se mořili s dlouhým stoupákem směrem na Daňkovice. Tam se skupina v předtuše blízkého konce značně rozvolnila. Tak se stalo, že se na ubytovně postupně sešli všichni mimo VEJŠKY a ŠVAGRA-STRÝCE.
Znalec místních poměrů TRIK vyřídil se správcem přebírku ubytovny, fasování povlečení a další náležitosti. Po ubytování a úpravě zevnějšku se skupina přesunula do místního pohostinství, odkud právě odcházel VEJŠKA a ŠVAGR-STRÝC. Šli se rovněž ubytovat. Při té příležitosti ŠVAGR-STRÝC zaměnil v autě svého soukromého technického doprovodu (zeť s dcerou jeli okolo na výlet) svůj silniční stroj za „horáka“.
Kolem 19. hodiny se postupně sešli u společného stolu v jídelně hotelu RÝDL všichni dvounozí členové expedice JACEK. Pouze KOPRŮV pes CID spal na ubytovně. Cesta autem přinesla pro MAPU-PUMPU a č.č.HOCHA jediné překvapení. Bylo však příjemné. Nikoho nemuseli cestou sbírat pro vyčerpání, defekt nebo úraz. Všichni, kteří se rozhodli cestu ujet „kolmo“ svůj záměr naplnili. Několik expedičních tachometrů naměřilo sice několik různých údajů o délce trasy, ale po zprůměrování a korekcích na tlak a teplotu vzduchu bylo vydáno následující komuniké: „První den expedice urazila 75km“. Tato skutečnost byla náležitě oslavena vydatnou večeří s přiměřenou zálivkou. Protože však „noci jsou krátké a práce nečeká“, nebylo ještě ani půl desáté a už se expediční společnost přesouvala na ubytovnu. Tam bylo třeba:
– přivítat se s posledním členem výpravy, hlídačem NASA – statným CIDEM (pes),
– po tomto srdečném přivítání (všechny důkladně olízal) se vykoupat,
– na čistá těla navléknout klubový dres – trikáče s nápisem NASA TEAM,
– zjistit, zda obsah lahví GOOD WATER neutrpěl přepravou na kvalitě,
– zjistit, zda č.č.HOCH pořídil opravdu tak dobré uzené a klobásy, jak říkal,
– naplánovat trasu pro příští den,
– pokračovat v klábosení na nejrůznější témata,
– pokud únava přemůže chuť na předešlé, zalehnout a tiše spát, aby se dosud bdící nemuseli překřikovat.
Večerní program se odvíjel podle předpokladu. Na příští den se sice nic nenaplánovalo, protože jak známo, „ráno je moudřejší večera, tak proč se trápit s tím, co bude zítra“. Zato se usilovně přemýšlelo nad tím, kam se vyrazí příště.
Během povídání se vydatně pomlaskávalo, protože obsah lahví GOOD WATER byl opravdu „good“ a uzené bylo „mňam, mňam“. KOPR rozbalil buchty – dárek od DODUŠI. Na klobásky první večer ani nedošlo. A když TRIK vykouzlil ze své mošny hromadu bramborových placek, nazývaných někde „krempiráky“, šlo dočasně stranou i uzené. CID pobíhal od jednoho „strejdy“ k druhému a s každým se kamarádil. KOPROVI se sice vůbec nelíbilo, že se jeho oblíbenci začalo říkat PUNŤO, ale nehodlal se kvůli tomu prát. Atmosféru soudržnosti doplňovala vůně dobré slivovice, kterou se občas naplnily pohárky. Ty spolu s lahvinkou doma přibalil č.č.HOCH.
I obsah jiných lahvinek v zavazadlech členů expedice se ukázal vhodný nejen k mazání namožených svalů a kloubů.
„Tak takhle nějak si představuju ráj“, prohlásil kdosi. Po tomto konstatování následovala krátká vzpomínka na „podivné“ zvyky některých pořádkumilovných manželek doprovázená zjevnou radostí nad tím, že všechny druhy „domácích prací“ mají nyní na celé tři dny dovolenou. Ministr financí ŠVAGR-STRÝC využil výborné nálady diskutujících a vybral do expediční pokladny obnos určený na úhradu ubytování, nákupů a paliva pro doprovodné vozidlo. Činilo to pakatel, 280.-Kč na osobu (CID neplatil).
Únava postupně rozředila společnost sedící u centrálního stolu rozlehlé noclehárny, která nese místní označení „ratejna“. Dosud bdící stačili pořídit několik rozkošných fotozáběrů již spících kolegů, CID se odebral na svůj pelech v koupelně a těsně po půlnoci zalehli i zbývající nezmaři. ŠVAGR-STRÝC uvažoval zpočátku o tom, že stejně jako na ZHORELU bude trávit noc venku. Nakonec se ale společným úsilím podařilo mu tuto libůstku odepřít a všichni se mohli těšit z jeho hodnotných příspěvků ke sborovému chrápání. Nastal „noční klid“.
Den druhý (sobota).
Do rána se vzduch v místnosti poněkud zahustil. KOPR to byl, kdo první otevřel dveře, aby se mohl jít „nohou bosou, brouzdat rosou“. Příliv kyslíku postupně všechny spáče probral k plnému vědomí. Po přepočítání bylo konstatováno, že během noci ke ztrátám nedošlo.
K ranní hygieně se přistoupilo jednotně. Expediční lékař č.č.HOCH všem naordinoval „tekutý zubní kartáček“. Po „zdravotním“ výplachu ústní dutiny následoval tak zvaný „přípitek prostý“, orientovaný na úspěch dne.
GABČA zajel do místního krámu pro čerstvé pečivo, čaj a cukr, voda na vařiči zavřela a hodnotná snídaně v osvědčeném stylu „ŠVÉDSKÝ STŮL“ mohla být zahájena. Švédové by se asi divili, co všechno se může na takovém stole objevit, ale všem chutnalo. Mimo jiných pochutin a pokrmů byly vysoce hodnoceny okurky v sladkokyselém nálevu, vlastnoručně nakládané HOCHEM.
Postupně se pozornost přesunula na přípravu strojů pro náročný den. KOPR zapřahal CIDA, MAPA-PUMPA popleskal po sedle svého kovového oře a navlékl si zahraniční trikot s mnoha zajímavými potisky. Trikot sice velikostí odpovídal rozměrům nepřítomného kolegy SOLNIČKY, ale s výhodou ho později mohl při příznivém větru využívat jako pomocnou plachtu ke zvýšení rychlosti svého stroje.
Již se zdálo, že je vše připraveno k odjezdu, když se před barákem objevil SEXMAN v manšestrácích a košilce se sdělením, že den zasvětí pěší turistice. Své rozhodnutí zdůvodnil láskou ke svému silničnímu Favoritu, který není stavěn na takové cesty, o kterých se vedly řeči při snídani. Všichni ho začali přemlouvat a někteří dokonce tvrdili, že se stejně nepojede jinde, než po asfaltu. Nakonec se podařilo jeho rozhodnutí zvrátit drobnými dárky a hrubým nátlakem.
Před odjezdem se nyní již celá skupina vyfotila pro případ, že bude potřeba po někom vyhlásit večer celostátní pátrání a vyjelo se. Všichni šlápli do pedálů a KOPR pobídl CIDA k lehkému cvalu. Ten však považoval své nové kamarády za smečku, které zatím chybí plnohodnotný vůdce se čtyřma nohama a proto se hodlal co nejdříve sám propracovat na čelo skupiny těch podivných „kulatonožců“. Zcela však ignoroval zásady pohybu po veřejné komunikaci. To se KOPROVI moc nelíbilo a tak ho po chvíli ze svého „bajku“ vypřáhl. Tím však připravil pro CIDA další těžko zvládnutelný úkol. Ač se snažil seč mu síly stačily, nedařilo se mu sehnat „kulatonohé“ stádo do jednoho houfu. Nakonec se smířil s tím, že bude občasným pobíháním podél kolony kontrolovat její úplnost.
První obec za Sněžným byla Krátká. Na malé návsi se CID poprvé toho dne rozhodl zajistit pro svoji novou smečku večeři. Jeho zájem upoutala tlustá kačena poněkud exotického vzhledu – asi Číňanka. Strašně řvala, když jí chtěl lapit. Lov však rázným povelem ukončil KOPR. Zřejmě nechtěl kořist celý den vozit v nákupním košíčku, který měl pro podobné účely upevněn nad předním kolem bajku. Stačilo, že měl vzadu na nosiči dvě sedlové brašny – jednu údajně s potřebami pro CIDA, druhou s teplým oblečením pro č.č.HOCHA.
Mimo apartní kufříkové brašničky, kterou měl na řídítkách svého kola připevněnu MAPA-PUMPA a malé batožinky na nosiči kola ŠVAGRA-STRÝCE jeli ostatní téměř „nalehko“. Pouze LANDA tradičně zatížil nosič svého „náklaďáku“ soupravou ZÁPRD (ZÁchranné PRostředky Družstva). Souprava ZÁPRD, kterou si nikdy neopomene na společné výpravy přibalit, obsahuje všechny nezbytné drobnosti, umožňující přežití jak v krutých podmínkách polární zimy, tak v zeleném pekle tropického pralesa. Je funkční ve výškách velehor i na dně hlubokých propastí. Mimo účinných pomůcek proti chladu, teplu, žízni a hladu obsahuje i soubor chirurgických nástrojů a skládací operační stůl. Vždy však doufá, že to vše spolu se zručnými prsty expedičního lékaře č.č.HOCHA nebude nikdy použito.
Pokračovalo se úzkou silničkou do kopce k vesničce Samotín. Za vsí se sjelo na polní cestu a bylo to. SEXMAN začal ze svého Favorita láteřit: „Kde je ten slibovaný asfalt, vy jste mi lhali, už vám nevěřím“. Na omluvu mu znalci místních poměrů sdělili, že trasu znají ze zimních tůr na běžkách a že se těžko pozná, co je pod vyjetou stopou. „Ale uznej, že by tu ten asfalt mohl pod sněhem klidně být“, řekli nakonec a jelo se dál.
Protože byl stanoven pouze rámcový cíl cesty – vrátit se večer na ubytovnu, byly postupné cíle určovány operativně podle vývoje počasí a nálady zúčastněných. Obojí bylo vynikající a tak se podařilo prosadit další jízdu terénem kolem Dráteníčků směrem na Devět skal. Znalci sice opět tvrdili, že tam nic-moc není, ale nakonec se frakci zájemců o přepočítání skalních věží podařilo strhnout nerozhodný zbytek a všichni dílem vyjeli a dílem vyšli až k tomuto přírodnímu útvaru. Průzkumem na místě se zjistilo, že mimo devíti velkých skalních věží je ve skupině zastoupeno i několik menších věžiček a bezpočet dalších šutrů. Nádherná vyhlídka do kraje byla odměnou za „utrpení při výšlapu“.
Sjíždění kamenitého terénu směrem k silnici na Herálec bylo náročné. SEXMAN svůj stroj šetřil a exponovaný úsek vtipně objel. JEŽKOVI se zamotala do kola větev stromku, který dosud klidně ležel pokácený vedle stezky. Nová situace uvedla stromek do pohybu a tak bylo prakticky ověřeno, že v nouzi lze přibližovat menší klády na skládku i pomocí bicyklu. Jinak se však nic zvláštního nestalo a tak mohla zanedlouho celá expedice zasednout v hostinci obce Herálec k zaslouženému „prvnímu pivu dne“ (PRPID). Pouze pro CIDA objednal KOPR kastrol s vodou.
Zhruba po půlhodince se pokračovalo v jízdě po silnici do městečka Svratka. Tam upoutala telefonní budka na náměstí zájem několika starostlivých manželů, kteří také byli v expedici zastoupeni. Začaly se shánět vhodné mince a před budkou se utvořila řádka čekatelů na rozhovor s domovem. Dovolal se však pouze první. Byl to MAPA-PUMPA. Ostatní při dalších marných pokusech použili mimo různých sprostých slov několikrát i slůvko TELECOM.
Vzhledem ke značné časové rezervě se po chvilce přemlouvání všichni dobrovolně rozhodli pokračovat ze Svratky do velmi prudkého kopce, na jehož vrcholu měl stát Karlštejn. Nemnohým geograficky dezorientovaným jedincům VEJŠKA klidně vysvětlil, že se nejedná o sídlo „otce vlasti“, na které neměly ženy přístup, ale že se tak jmenuje místní zámeček, současné sídlo nějakých „mafiánů“. A tam ženský určitě budou.
Chvíli se šlapalo do pedálů, chvíli se šlapalo pěšky. Kopec to byl řádný. Asi v polovině výstupu se otevřela planina a tam – golfové hřiště. Bylo plné různých zajímavostí. Zřejmě všech „horních deset rodin“ zbohatlíků z městečka a okolí si dalo sraz na perfektně zastřiženém trávníku. Golfové vozíky s holemi nejrůznějších druhů obdivoval KOPR, jiní hodnotili rasanci úderů hráčů a ladné tvary jejich partnerek. Proletář VEJŠKA se cudně přiznal, že tuto oblíbenou hru milionářů již jednou hrál. Po nedlouhém „očumování“ převládl nakonec názor, že bude vhodné pokračovat v další cestě. Když se zdolalo několika posledních desítek výškových metrů, Karlštejn se konečně ukázal. Do svého jmenovce měl sice značně daleko, ale i tak to bylo pěkné sídlo. Na bráně visel zámek a upozornění, že vstup je povolen jen na zvláštní průkazku, a to každé pondělí od osmi do deseti hodin. Zvláštní.
Další trasa padala s kopce napřed polní a poté lesní cestou. Ve tmavé, kamenité a po všech stránkách neútulné lesní zmole postihla LANDU neobvyklá událost. Napřed se mu na jednom šutru zvrtlo přední kolo a vytvořilo nádhernou osmičku. Kolo se zastavilo, ale jezdec pokračoval v cestě k zemi. Když se zvedl a viděl to nadělení, poněkud nevrle s invalidním kolem znovu švihnul. A stal se zázrak. Kolečko udělalo „brnk“ a z původní osmice se stal docela přijatelný šíšoid. Žádný drát nerupnul a při troše snahy se kolo dokonce protáhlo i mezi paknami přední brzdy. Takže zase nasedl a sjel ještě kousek k rozcestí, na kterém se za asistence všech členů výpravy provedla důkladnější prohlídka těžce zkoušeného stroje. Bylo třeba dotáhnout povolené dráty.
Přestože LANDA měl ve své soupravě ZÁPRD téměř vše, centrovací klíč neměl. Zato VEJŠKA, který si kromě peněženky nevezl vůbec nic, odněkud klíč na dotažení drátů vylovil. Byl to další malý zázrak. Pravá kouzla však VEJŠKA předvedl v následujících chvílích. Tu dotáhl, tu povolil, kolečko protočil, očkem mrknul, mlasknul a bylo hotovo. Kolo se točilo skoro jako nové (z bazaru).
Pokud by právě v té chvíli neprojížděla na kolech okolo odpočívající expedice rodinka s velmi šikovnou maminkou v závěru, probíhala by další cesta zřejmě hladce. Spokojený s výsledkem práce zvedl VEJŠKA zrak od drátů a zaostřil ho na bílé kalhoty švarné maminy, posazené na perfektním horském kole. Aniž velel „na kůň“, rozjel se čile za nejméně pětadevadesáti body PVŠS-A (Pružné Vejškovy Škály Sex-Appealu). Ostatní se pustili za ním. Bílá skvrna v tmavém lese dobře ukazovala, kudy vede cestička. Když však VEJŠKA procitl z lehkého obluzení zjistil, že tam kam směřuje jeho předjezdkyně rozhodně nechtěl expedici zavést. Řídě se příkazem „..zpátky ni krok!“, zamířil z cesty na stezku, z té na stezičku a se svými věrnými posléze skončil u skal zvaných Rybenské Perničky. I tam to bylo fajn. Jedině SEXMAN to neviděl. Ten se moudře rozhodl neabsolvovat „kozí stezky“ a jel přímou cestou do restaurantu v Pusté Rybné, kde měla expedice poobědvat. Cestou od Perničků, kterým někteří gurmáni z již nastupujícího hladu začali říkat PALAČINKY, se celkem nic zvláštního nepřihodilo. Pouze CID si chtěl za humny ulovit slepici, ale KOPR zase nechtěl.
Již sytý a asi hodinovým čekáním odpočatý SEXMAN přizval ostatní ke společné tabuli. V pustorybenské hospodě měli mimo zajímavé nabídky celkem chutných jídel i hodnou ANČU. Ráda se šla s každým, kdo měl zájem, pomazlit. ANČA byla velmi milá. ANČA byla stará kolie.
Jídlem a vykládáním posilněni na těle i na duchu se jezdci vydali na další pouť. Vedla po silnici přes Březiny na Milovy. Krásný kraj. Chaloupky roztroušené ve stráni, kvetoucí louky, kopce a daleké výhledy. U samoty při silnici se popelilo hejno slepic, hlídané mohutným kohoutem. Projíždějící JEŽEK v předtuše zajímavé podívané zastavil a pozoroval nejen krajinu, ale i následující scénu.
Po silnici se blížil CID s KOPREM. Jak KOPR uviděl slepice, snažil se projet zvýšenou rychlostí a nedat CIDOVI příležitost k lovu. Byl to však kohout, kdo si začal. Dělal frajera a nemístně se na CIDA vytahoval. V takové situaci by pravděpodobně i ten nejposlušnější pes musel ignorovat příkazy svého pána a běžel by obhájit svou čest. CID to udělal. Když kohout zjistil, že to přepísk, bylo už skoro pozdě. Nebýt toho, že CIDOVI v závěrečné fázi lovu podklouzly běhy po blátě, měl v tlamě kohouta celého. Takhle mu z ní čouhal pouze kohoutí ocas.
Na zděšené kdákání slepic čile reagoval jejich majitel, celkem statný chlap. Vyběhl se zjevným úmyslem se o svůj majetek prát. Když však uviděl ramenáče KOPRA, který se za svého rovněž velkého CIDA celkem slušně omlouval, svěsil chovatel slepic ruce a řekl, že je to dobrý. Dobrý to sice bylo, ale mohlo to být lepší. Večer mohl být kohout na víně.
U rybníka v Milovech byla ve čtyři odpoledne vyhlášena polední siesta. Kola odpočívala na trávníku, jejich piloti leželi naskládáni ve směru prken na dřevěné podlaze přístavního mola. Celé ležení hlídal CID. Bylo to kouzelné. Nad hlavou plula oblaka, která KOPR označil za „cumulonimbus humilis“. Pro č.č. HOCHA a ostatní nelatiníky budiž však tento typ mraků navždy zařazen do kategorie „květákonimbus“.
Při pozorování oblohy se začala rychle klížit víčka a valná většina odpočívajících aspoň na chvíli odešla do říše snů. Zpět do reality je vracely podivné zvuky – něco mezi vrčením šelmy, zvukem cirkulárky a vzdáleným hromobitím. Když rychlým ohlédnutím zjistili, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, zklidnili se a dál pátrali po původu podivného rachotu. Bylo to prosté. Železná konstrukce mola zapuštěná do dna rybníka mohutně rezonovala něžnými zvuky, které jako lehký vánek vycházely z VEJŠKOVA hrdla. Pod vodou to musel být pěkný kravál. Však také rybáři, kteří měli při našem příchodu nahozeno, už nebyli v dohledu.
Když VEJŠKA dosnil svůj sen (kolik asi bodů PVŠS-A bylo ve snu uděleno?), protřel si oči, prohrábnul vous a rukou naznačil směr dalšího putování.
Jelo se na Blatiny do kavárničky Hofer. Tam zasedli všichni mimo CIDA, SEXMANA a VEJŠKY. CID hlídal venku kola, SEXMAN s VEJŠKOU zašli na pivo ke Koskovi (hospoda). Stylová kavárnička Hofer byla zřízena ve světnici typické horské chalupy. Parta zasedla ke stolu u rohových kachlových kamen a objednala si různé druhy kávy a množství Hořických trubiček se šlehačkou. U dalších stolů seděly důchodkyně na vycházce a dvě rodinky s dětmi.
Menší stůl obsadil mohutný chlapík s dobrým apetitem. Dal si na kavárnu neobvyklou místní specialitu – česnečku s uzeným v chlebu. I když nabídku tohoto pokrmu mnozí zahlédli v jídelníčku, nejasná představa o způsobu servírování a konzumace potlačila touhu po jeho ochutnání. A nyní mohli všichni sledovat, jak servírka přinesla chlápkovi talířek s bochánkem chleba a popřála dobrou chuť. Chlap znalecky uchopil vrchní část bochánku, odklopil ji a z nitra chleba vyšla pára s vůní česneku. Zanořil lžíci a i vzdáleným pozorovatelům bylo jasné, že vnitřek bochánku je opravdu naplněn horkou česnečkou. Zajímavé.
Při placení se v kavárně zakoupily ještě pohledy – pozdrav to pro STŘEVLÍKA a PECHA. VEJŠKA a SEXMAN ukončili rovněž svoje posezení a jelo se dál. Dalším postupným cílem byla hospoda v Kadově a její pověstná specialita – likér Kadovánek. Někteří neznalci sice ostatním tvrdili, že další cesta povede většinou po vrstevnici, ale všechno bylo jinak. Traverzováním bylo třeba vyšplhat kopec se sklonem obdobným sklonu střechy Svatovítské katedrály. Potom už šlo téměř všechno s kopce.
Do Kadova se jelo zkratkou terénem přes louku a les, pouze LANDA s ohledem na nejistou stabilitu výpletu svého kola jel zvolna o pár kilometrů delší cestou po silnici. Rovněž KOPR s CIDEM zvolili nedopatřením stejně dlouhou trasu.
Při pivu a Kadovánku byly sepsány pozdravy. Z adresy se mohl STŘEVLÍK nenásilnou formou seznámit se skutečností, že vzhledem k jeho úspěchům při pěstování „růží“ na vlastním těle je navrženo rozšíření jeho jména o přízvisko ZAHRADNÍK. Stejně jako u PECHA však bude rozšíření nebo změna jména vyžadovat nové křtiny s kompletním zajištěním potřebného.
Při debatě se zmínil SEXMAN o tom, že by i on rád změnil jméno. Manželka se totiž záhadným způsobem dozvěděla, kdo že její choť vlastně je a teď jí to „vrtá hlavou“. Nečekané. Místo zkoumání proč to tak je měla dotyčná paní raději říct: „Tak pojď chlapče a dokaž, že si své jméno opravdu zasloužíš“. Ale nevadí. Aspoň budou další křtiny.
Cesta z Kadova do Sněžného byla již rutinní záležitostí. Nikdo neboural a tak se mohli mírně znavení cestovatelé kolem osmé hodiny večerní na ubytovně osprchovat, převléknout do večerního úboru (trikáče) a zasednout k dosud „prostřenému“ stolu od snídaně. Začalo večerní hodování.
Tentokrát už nikdo neříkal čtyřnohému kamarádovi PUNŤO. CID byl hrdinou dne. Dostával od stolu ty nejlepší kousky a všichni ho rozmazlovali. Však si také zasloužil. Nejen že během cesty projevil výraznou snahu něco pro sebe a svoji smečku ulovit, ale průběžně obíhal celý peleton a tak naběhal mnohem víc, než expedice částečně po silnicích a částečně v terénu druhý den ujela. Tachometry ukázaly, že to bylo cca 55 km.
Do poslední chvíle čilý VEJŠKA byl první, kdo názorně předvedl, co má slušný člověk dělat v noci. Záhy po příjezdu zalehl a řádně „zabral šponu“. Pouze občas se převalil, přestal objímat polštář a začal se „muchlovat“ s dekou. To k potěše několika debatujících vytrvalců ještě několikrát v různých obměnách zopakoval. Škoda, že ráno nechtěl obsah svých snů zveřejnit.
Předmětem debat byly mimo zážitků z uplynulého dne i různé návrhy na příští expedici VOLEK (VOdácká Letní Expedice Klubu). Především se domluvila změna termínu na období 5. až 10. září 1997. Od těchto konkrétností se však záhy přešlo na pole abstraktních věd. Stejně plynule, jako se pod stolem řadily prázdné lahve GOOD WATER, ve kterých bylo dovezeno DOBRÉ VÍNKO, začalo se s filozofováním. Bohužel si málokdo zapamatoval nejen základní teze debaty, ale i závažné závěry z ní. A tak se lidstvo bude muset na své pouti k sebepoznání i nadále obejít bez těchto skvostů.
Den třetí (neděle).
Poněkud ospale, leč spořádaně probíhalo loučení s útulnou „ratejnou“. Po vydatné snídani se věnovala pozornost přípravě strojů, balení a úklidu. V průběhu některé z uvedených činností se přišel GABČA optat, zda někdo nemá náhodou náhradní klínek ke klice kola. U původního se mu totiž při dotahování přetrhl šroub. Nikdo neměl a tak mu LANDA doporučil, aby si vymontoval potřebnou drobnost z jeho kola, protože on na něm vzhledem k dosud ne zcela srovnané „osmici“ stejně nepojede.
Měl domluveno zapůjčení KOPROVA stroje. KOPR ho sice přátelsky upozorňoval na to, že po „ochutnání“ požitku jízdy na „pořádném“ stroji zcela určitě připraví rodinný rozpočet o značnou sumu za kolo nové, ale LANDA nedbal. Zanedlouho se však situace změnila, protože GABČA ani na LANDOVĚ kole klínek nenašel, neboť jeho typ Favorita má už „modernější“ zajištění kliky. Oba se tedy dohodli na následující změně: LANDA si vypůjčí od GABČI přední kolo a na KOPROVĚ kole pojede GABČA. GABČOVO kolo bez klínku a s LANDOVOU „osmicí“ se naloží na doprovodné vozidlo, které polovinu cesty bude kočírovat MAPA-PUMPA a druhou polovinu cesty č.č.HOCH. Oběma tak bude umožněno absolvovat aspoň polovinu ze slastí zpáteční jízdy v sedlech kol.
První opustil partu KOPR a CID. Řádně se rozloučili, nasedli do FORDA a odfrčeli za radostmi všedního života. CID si bude zřejmě během dne olizovat zmožené tlapky a další příslušenství, což však KOPR nemůže. Ten bude muset rychle dokončit práce na prodejně tak, aby mohla být příští den slavnostně otevřena. Na zahajovací „raut“ všechny srdečně pozval.
Vše bylo zabaleno, uklizeno a předáno, účty vyrovnány. O půl deváté se vydala kolona jezdců uzavíraná doprovodným vozem na cestu k domovu. První krátká zastávka byla na náměstí v Jimramově. V malém bistru si téměř všichni dopřáli PRPID (PRvní PIvo Dne) a ŠVAGR-STRÝC pronesl řeč: „Tak tohle se mi nelíbí. To není cykloturistika, ale stíhací závod, tomu se musí udělat přítrž. Dál pojedu svým tempem“. „Tak proč to tak valíš, vždyť ti sotva stačíme“, oponovali ostatní zdatní jezdci. „Já jel první? No tak tedy promiňte.“ A bylo vyřízeno.
Podle původního, při snídani schváleného plánu, se mělo z Jimramova jet přes Ubušín na Olešnici. U velké tabule s mapou na jimramovském náměstí však SEXMAN prohlásil, že by si nechtěl nechat ujít požitek z pohledu na Vírskou přehradu a že si tedy zvolí jinou trasu. I ostatním se v nastávajícím pěkném dni začala zamlouvat představa cesty kolem vody. Nenechali se dlouho přemlouvat a původní plán s lehkým srdcem zavrhli.
Další cesta tedy vedla přes Dalečín a dál podél přehrady. Hladina byla sice hodně metrů pod normál, ale i tak to bylo krásné. Při skupinovém focení na skalách nad jezerem byl č.č.HOCH tak uchvácen přírodní scenerií, že tam zapomněl pouzdro od foťáku. Zjistil to až v obci Vír. I když se VEJŠKA nabídl, že ho doprovodí a ztracený futrál najdou, nechtělo se č.č.HOCHOVI šlapat zpět dlouhý kopec k přehradě a znovu s bicyklem přelézat plot, který odděloval cestu kolem vody od přehradní hráze. Raději pouzdro oželel. Inu, i vysoké ploty a smutek z drobných ztrát musí občas cykloturista překonat, aby se dostal tam, kam chce.
Jelo se tedy dál podél toku řeky Svratky do Štěpánova. Nedaleko před obcí se GABČOVI podařilo na KOPROVĚ kole přetrhnout řetěz. Díky doprovodnému vozidlu ale mohl do Štěpánova dojet velmi pohodlně.
V útulné restauraci s velmi příjemnou servírkou (nejméně 95 bodů PVŠS-A) parta cykloturistů lehce pojedla. Čekalo je dlouhé táhlé stoupání přes Hodonín do Rozseče nad Kunštátem (13km). Pouze JEŽEK si neuvědomil tuto nepříjemnost a dal si řádný oběd. Protože však byl ve vynikající jezdecké formě, nemusel další cestou nic „odkládat“.
Nechtělo se, ale muselo se. Kopec to byl sice otravně dlouhý, ale proti očekávání to nebylo zas tak zlé. Na odpočivadle asi ve třech čtvrtinách stoupání se vystřídali kočí „servisního“ vozu a na trať nastoupil místo č.č.HOCHA již nedočkavý MAPA-PUMPA. Na kole č.č.HOCHA dál pokračoval GABČA.
Na kopci v Rozseči kdysi někdo rozumný postavil hospodu, která nyní nese název VYSOČINA. Tam byla vyprahlým hrdlům přemožitelů všudypřítomné gravitace a vlastní pohodlnosti poskytnuta první pomoc. Protože se cesta blížila k závěru a potřeba doprovodného vozidla přestávala být nezbytná, odjel č.č.HOCH do svého bydliště. Chtěl se řádně připravit nejen na nástup do služby, ale i na závěrečnou návštěvu zbytku expedice. Po zklidnění tepové frekvence následoval dlouhý sjezd s pěknými výhledy do kraje. Přes Kunštát a Sebranice se pokračovalo na křižovatku se státní silnicí. Tam se se skupinou rozloučil SEXMAN. Ostatní jeli dál přes Mladkov k sídlu č.č.HOCHA.
Ten byl již na všechno připraven. Přípitek a posezení při kávě bylo milým zakončením tří společně prožitých dnů. Kruh se uzavřel a všichni se domnívali, že další cestovní překvapení se již nebudou konat. Ale jedna drobnost se přece jenom ještě přihodila. Cestou k městu náhle ušlo pod GABČOU zadní kolo od HOCHOVA stroje. Přestože od č.č.HOCHA odjížděla kolona opět zajištěna „servisním“ vozem, musel GABČA chvíli počkat na jeho návrat. MAPA-PUMPA, který již opět tento vůz kočíroval, jel napřed vyložit cestovní batožiny jezdců a potom se pro úspěšného likvidátora tří různých kol zase vrátil. Tachometry ukazovaly, že třetí den urazila expedice 85km. Závěrečné AHOJ bylo pokynem k rozchodu znavených, ale spokojených jezdců do domácího ošetřování.
