Zhorelo
Svědectví o přípravách, průběhu a konci expedice.
ZHORELO je pracovní označení pro „Zimní HORskou Expedici LOpeník“.
Je všeobecně známo, že název „expedice“ se používá výhradně pro náročné výpravy, které vyžadují včasnou a důkladnou přípravu, perfektní organizaci postupu a – bohužel – často i závěrečnou bilanci ztrát. Je přirozeným přáním účastníků jakékoliv expedice, aby případné ztráty byly co nejmenší. Autor následující zprávy, který se zcela dobrovolně hodlá na akci ZHORELO rovněž účastnit, si vroucně přeje totéž.
A. PŘÍPRAVY
1. Počáteční nápad.
Nápad na uspořádání této akce se zrodil v průběhu poklidné přípravy vysanů na příchod Nového roku v odpočívárně NASA přesně v 15.15 SEČ dne 31.12.1996. Bez předchozího varování se s nezáludnou otázkou obrátil KOPR na VEJŠKU: „Jestlipak je tvoje hacienda na Lopeníku taky někdy volná?“ „Je“, odvětil po chvilce uvažování rozvážně tázaný. Možná již tušil, jakým směrem se bude vyvíjet další konverzace. „Tak tam někdy můžeme zajet na běžky“, dokončil KOPR a nápad byl na světě. Je třeba poznamenat, že porod tohoto nápadu byl zcela bezbolestný, neboť u něho asistovalo několik expertů, schopných porodit i mnohem tučnější nápady.
Nově zrozený nápad zapad do velmi úrodné půdy. Bylo zajímavé pozorovat, jak se měl čile k světu. Hned se začal rozvíjet a kynul přímo před očima. Přítomné vysany zpočátku ani moc nezajímalo, kde že ten Lopeník vlastně je a kdy se asi akce uskuteční. Jak se později ukázalo, byla to chyba. Informační hluch v tomto směru dal postupně vzniknout několika zajímavým situacím.
Všichni potenciální účastníci výpravy již od samého počátku příprav podvědomě tušili, že se bude jednat o velmi náročný podnik. Proto k úvodní rozvaze o budoucí expedici přistupovali nanejvýš zodpovědně a diskutovali převážně na téma – „co se tam bude pít a jíst“. Co se pití týče je známo, že dostatečný přívod tekutin spolu s dostatečně dlouhou aklimatizací jsou nezbytným předpokladem přežití v nadmořské výšce nad 7000m.
S vědomím závažnosti této pravdy, kterou na vlastním těle ověřili účastníci všech himalájských expedic, bylo rozhodnuto zajistit pro zdar akce ZHORELO pouze ty nejkvalitnější nápoje. Význam dobře zajištěného pitného programu ještě vzrostl po zjištění, že na řádnou aklimatizaci v nadmořské výšce hory Lopeník nebudou mít účastníci expedice dostatek času.
Závažný problém vznikl při řešení otázky vhodného dodavatele kvalitních nápojů. S podmínkou, že produkty nabízené každým z kandidátů na celý objem expediční dodávky budou podrobeny přísnému degustačnímu řízení, byl posléze do užšího výběru zahrnut rovněž podnik páně Sopoucha. Tato skutečnost inspirovala k návrhu na označení připravované expedice názvem LOPOUCH (LOPeník a SopOUCH).
Ozvali se však někteří patrioti s tím, že řádný Moravák zná pouze slovo LOPUCH. Tím bylo o dočasném názvu expedice rozhodnuto. Nikdo totiž ještě netušil, že vzorky nápojů firmy Sopouch, které s obrovským nasazením a nemalými finančními obětmi zajistil na jednu z dalších přípravných schůzek STŘEVLÍK, neprojdou výběrovým řízením. Vedoucí expedice se však několikrát zapřísáhl, že cestou do hor bude možné ve známém prostředí jednoho vinného sklípku zajistit dostatečné zásoby nezbytných tekutin té nejvyšší kvality.
2. Vedení expedice.
O osobě vedoucího pro ZHORELO bylo rozhodnuto bez hlasování jednomyslně. Nesporně největší zkušenosti s organizováním expedic všeho druhu má VEJŠKA. Dále drží vlastnická práva na haciendu, která se stane na několik dní (dva) „základním táborem“ expedice. Předpokládá se dále, že dokonale ovládá terén, ve kterém se budou účastníci pohybovat (možná). Nezanedbatelnou skutečností je i fakt, že jeho vynikající fyzický fond a morální kvality opravňují k nadějím, že v případě přírodní či jiné katastrofy neopustí ostatní členy expedice, ale třeba i s vypětím svých posledních sil je dokope do bezpečí.
Dalším nezbytným článkem i toho nejužšího vedení je člověk, který „drží kasu“. Striktně byl odmítnut nesmělý návrh na kumulaci funkcí a byla přijata zásada rovnoměrného rozložení zodpovědnosti za budoucí úspěch akce. Opět jednohlasně byl jmenován ministrem financí ŠVAGR – STRÝC. Do čela ministerstva zdravotnictví byla snaha uvrtat HOCHA. Ten však zatím nevěděl určitě, zda ho doma pustí. Je zřejmé, že s takto kvalitními vedoucími kádry lze počítat nejen pro ZHORELO, ale i pro budoucí, dosud ještě netušené akce.
Aby se vedoucí expedice mohl ujmout řízení dalších příprav, musel být uveden do funkce. Pro zdárný průběh inauguračního aktu však bylo třeba přimět VEJŠKU k tomu, aby povstal a s plnou číší v ruce se „demokraticky a dobrovolně prohlásil vedoucím“. Po mírné domluvě tak učinil a číši jedním mohutným douškem vyprázdnil.
Poté následovalo ještě mnoho hodnotných přípitků na zdar expedice. Náplň číší byla rozmanitá. Podařilo se zrušit jak „loňské“ zásoby od Silvestra, tak čerstvý materiál dodaný JEŽKEM (škoda, že jmenovaný musel brzy odejít na jiné pracoviště a nemohl sám zhodnotit kvalitu). Protože byl projednávané problematice přítomen HOCH, zanotovali přítomní na závěr nejednu píseň.
Inaugurace vedoucího expedice byla důstojná a nesporně se vydařila. Určitě by své mírně mlhavé vzpomínky na tuto část příprav ukončil sám vedoucí slovy: „Sláva vítězům, čest poraženým“.
3. Členové expedice.
V prvním kole se k účasti na ZHORELO přihlásili: VEJŠKA, ŠVAGR-STRÝC, MAPA-PUMPA, KOPR, STŘEVLÍK, SEXMAN, JEŽEK, HAŠI, HOCH (bude-li puštěn) a LANDA.
KOPR operativně zajistil pro účastníky jednotný dres. Jedná se o podvlíkací trikáče, odborně nazývané „dupačky“. S ohledem na krásné jméno této součásti výstroje si je všichni okamžitě objednali. Není ale jisté, zda si někteří nedělají o účelu a způsobu použití tohoto trikotu neopodstatněné iluze. Faktem ale je, že někteří nedočkavci si předváděné vzorky hned odnesli domů na ověření funkce.
Na příští přípravné schůzce se MAPA-PUMPA přiznal, že se v dupačkách už stačil náramně dobře zapotit. Nakonec ale vyšlo najevo, že to nebylo v ložnici, ale v lese. A to ještě pouze při pronásledování VEJŠKY, když se náhodou setkali při tajném tréningu na běžkách. MAPA-PUMPA sice takto získal první zkušenosti s použitím dupaček, nemá ale to, co KOPR pořídil na všechny ostatní trikoty. Na zádech jednoho každého je totiž vyveden krásný nápis NASA team.
Opět KOPR to byl, kdo pamatoval na možnost příchodu sněhových vánic a následujícího lavinového nebezpečí, které by mohlo uvěznit členy expedice i delší čas na základně. Se znalostí zhoubného vlivu ponorkové nemoci, která za takové situace může ohrozit psychiku mužstva, doporučil účastníkům expedice nastudovat pravidla hry v taroky. Balíček karet vezme on, peníze na „školné“ ve hře si vezme každý sám.
A opět KOPR to byl, kdo se rozhodl tři týdny před odjezdem k rychlé opravě své tělesné schránky (původně ohlásil správku menisku, později ohlásil údržbu žilní kanalizace). Vědom si vážnosti chvíle (přípravy budou v plném proudu a on v posteli) informoval vysany o své plánované nepřítomnosti pěkným dopisem (viz materiál NASA č.6). Na schůzku, kde měl být dopis přečten se však dostavil sám (ve špitále nebyla volná postel; další, nyní již úspěšný pokus o operaci se konal za týden). Dopis byl tedy KOPROVI předán zpět se žádostí, aby ho sám přečetl.
Stalo se. Mimo mnoha jiných pěkných věcí všichni se zaujetím vyslechli KOPROVU žádost o to, aby se termín konání expedice přeložil ze 14. února (o takovém termínu nikdy nikdo neuvažoval) na 7. února (tento termín byl však již všemi odsouhlasen hned na počátku příprav). Po KOPROVĚ ujištění, že případné nepříjemnosti způsobené změnou termínu bude náležitě kompenzovat, se všichni jednohlasně na původním termínu odjezdu opět shodli.
Za odměnu byli všichni i s manželkami pozváni na podnikatelský ples. Když se ale ujasnilo, že vstupenky v ceně cca 330.- Kč na osobu si uhradí každý sám, valná většina pozvaných (všichni) s mnohými díky účast na bále nepřislíbila.
4. Expediční vozidla.
Zájem o zařazení „svého koně“ do kolony expedičních vozidel byl kupodivu velký. Po krátké, ale vysoce odborné diskusi se však nakonec ukázalo, že jediným vozidlem, schopným převézt do místa konání akce ZHORELO všechny běžky je vůz, který vlastní VEJŠKA (ostatní vozy neměly na střeše „zahrádku“). Doprovod tomuto „velitelskému vozu“ přislíbili svými vozidly zajistit KOPR (bude-li moci po operaci šlapat na spojku), dále MAPA-PUMPA a v případě jízdy za denního světla i ŠVAGR-STRÝC (ve světle reflektorů nevidí nic).
V závěrečné fázi příprav se vzhledem k neřízené redukci počtu účastníků expedice (proti původnímu předpokladu nejel SEXMAN, HAŠI a STŘEVLÍK) zredukoval i počet potřebných vozů na dva. Byl to vůz ŠKODA 120, pilotovaný VEJŠKOU a vůz FORD ESCORT, který kočíroval KOPR.
5. Proviant.
Vzhledem k odlehlosti „základního tábora“ expedice ZHORELO od poslední výspy civilizace bylo rozhodnuto přivézt a posléze na vlastních hřbetech přenést vše potřebné (kromě vody) na celou délku pobytu s sebou. Na návrhu jídelníčku se podepsali svým způsobem všichni účastníci. Pouze „pravidla zdravé výživy“ (ta současná) nebyla k přípravám připuštěna.
Především se ujalo tvrzení, že nejlepší ovoce je to, co prošlo trubkami destilačního zařízení. Proto byl každý účastník vybaven kalorickým granátem s obrovskou rasancí (0,5l destilátu z ovocného kvasu). Další výborné ovoce v barvě bílé i červené bylo během cesty natankováno ze sudů vinného sklípku pana Pípala v Blatnici.
Dále šplouchal ve větším kýblu DOGUL (domácí guláš) a v menším kýblu HOČOPO (horolezecká čočková polévka). Oba kýbly vybral, zmíněný obsah s manželkou uvařil a k transportu připravil LANDA. Tuhá složka stravy byla reprezentována šesti pecny chleba, pytlem rohlíků a několikerým PŘEKVAPENÍM.
O PŘEKVAPENÍ číslo jedna se zasloužil HAŠI. V době příprav expedice se zmínil o „bouřce“, kterou na ZHORELO zajistí (rozumí se bouřku v hrnci). Posléze se ale ukázalo, že ač nerad, bude muset účast na expedici zrušit. Všem bylo jasné, že představu „vepřových hodů“ musí vystřídat jiné představy. Ale omyl. Na poslední sešlost před odjezdem se sice HAŠI nemohl dostavit sám (stávkovala železnice), ale přihlásil se KOPROVI telefonem s tím, že ač nejede, nezapomněl připravit slíbené. Tak se do expedičních zásob zařadily jitrnice a ovar.
O zásobovacích PŘEKVAPENÍCH dalších čísel bude pojednáno postupně v popisu průběhu expedice.
B. PRŮBĚH EXPEDICE.
1. Den první.
a) Odjezd.
V den odjezdu (pátek, 7. února 1997) drnčely od rána v bytech některých členů expedice telefony o sto šest. MAPA-PUMPA informoval STRÝCE-ŠVAGRA o tom, že jeho auto bude v servisu přece jenom „včas“ připraveno k jízdě. STŘEVLÍK nepotěšil LANDU zprávou o své nemoci. LANDA se o tuto skutečnost podělil s KOPREM a se STRÝCEM-ŠVAGREM si domlouval rande na nákupy posledních „nezbytností“.
Po prohlídce zásob následovalo kvapné balení a převoz expedičního materiálu do meziskladu v NASA, kde již hlídkoval a oprašoval svého „tátošíka“ KOPR.
Sraz účastníků expedice byl stanoven na 12.45, odjezd na 13.00 SEČ od NASA.
Ve stanovený čas nebyl na místě téměř nikdo, v čas odjezdu všichni kromě HOCHA, kterého zapomněl na pracovišti vyzvednout a k NASA dopravit VEJŠKA.
Po naložení materiálu i osádek popřála zdar expedici DODUŠA. Strážce NASA „baskervil“ zamával se střechy chvostem a kolona tří vozidel se vydala na okružní cestu městem. Především bylo třeba najít a naložit HOCHA a dále uložit jedno přebytečné vozidlo, které přistavil MAPA-PUMPA. Vše proběhlo obdivuhodně rychle a za necelou půlhodinu přejela expediční vozidla hranice města.
b) Cesta.
Na palubě obou vozidel byla výborná nálada. Pouze KOPR měl vrásky na čele. Byly k tomu hned dva důvody. Především náklad v prostorném kufru jeho vozu byl natolik hmotný, že milý FORD soustavně coural zástěrky po vozovce a jejich hluk KOPROVI drásal uši. Nepomohlo příliš ani přesednutí MAPY-PUMPY do velitelského vozu.
Druhá věc, která KOPRA dojala byla ne příliš šetrná vzpomínka na jeho věrného psa, již zmíněného „baskervila“. Na KOPROVO konstatování, že kdyby věděl, kolik je v expedičních zásobách jídla, vzal by psa s sebou, odvětil ŠVAGR-STRÝC: „Tak toho už bychom asi nesežrali, nemáme dost česneku“. Chmurnou představu miláčka rodiny v troubě a kvílení smýkaných obrub zástěrek po silnici zaplašil KOPR nasazením kazet s písněmi bratří Nedvědů do palubního přehrávače. Nastala pohoda.
Prvním postupným a předem neplánovaným cílem výpravy se stala obec Střílky, ve které má JEŽEK chalupu a zřejmě i kamarádku, kterou poctil kratičkou návštěvou.
Dalším, opět neplánovaným postupným cílem výpravy se stal motorest SAMOTA v buchlovských kopcích. Tam expedice tankovala „zrzavou vodu“, někteří se v předtuše budoucích útrap nacpali dršťkovou. Po odložení zplodin metabolismu se pokračovalo směrem na Slovácko. Od Buchlova tentokrát vítr nevál, takže se expediční vozidla rychle dostala k dalšímu postupnému cíli – vinnému sklípku v obci Blatnice.
c) Sklep.
Přivítání bylo zcela neformální. VEJŠKA se objal s paní domu EVOU, ostatní tak učinili aspoň pohledem. Následoval sestup do prostor sice malého, leč plného sklípku. Do ruky byla všem členům expedice vložena „koštérka“, paní EVA se vybavila koštýřem a exkurze vinnou bankou byla zahájena. EVA obcházela sudy se sklepním bohatstvím, postupně nasávala do koštýře a plnila koštérky exkurzantů napřed zlatavým mokem rozličných názvů a chutí, poté změnila barvu a všichni uznale pomlaskávali nad výborným červeným.
Již se schylovalo k odchodu, když se objevil pán domu a sklepa STAŇA. Protože si nebyl jist, zda jeho milá žena přece jenom něco nevynechala, zahájil druhé kolo „koštu“. Protože po předchozím „školení“ byli již téměř všichni přítomní vinařskými odborníky, stočila se konverzace na ryze odborná témata.
Stěžejní otázkou bylo posléze určení množství vína, které může expedice přepravit do základního tábora, aniž by bylo ohroženo splnění hlavního cíle – výstupu na horu Lopeník. Když bylo dosaženo názorové shody, naplnilo se „určité množství“ lehkých lahví s nápisem DOBRÁ VODA zčásti bílým a zčásti červeným vínkem. Účet vyrovnal ze společné pokladny ŠVAGR-STRÝC a po velmi srdečném rozloučení nabrala expediční vozidla kurz Bílé Karpaty.
d) Pěší přesun.
Téměř již za úplné tmy zastavila vozidla na zasněžené pláni Mikulčina vrchu pod telekomunikační věží. Po výstupu z útulného tepla vozů zaskočil osádky silný vichr. Urychleně se hledala a oblékala polární výstroj – rukavice, šály, čepice, větrovky, sobolí kožichy a tulení boty. Z útrob vozidel se vyndala všechna zavazadla. I když se v prvních chvílích zdálo, že pro transport nákladu do základního tábora bude třeba najmout několik zdatných Šerpů, nakonec se přesun všeho potřebného zvládl svépomocí. V této důležité a do jisté míry rozhodující části expedičního života se vyznamenali především následující hrdinové.
KOPR, který přes nedávno přetrpěný operační zákrok na noze netrval na přenesení své tělesné schránky v závěsu na bidle, ale přešel několik posledních kilometrů do základního tábora sám, a to nejen se svoji batožinou, ale přibral i několik dalších balíků.
JEŽEK, který si ke své krosně naložil obrovský ranec naplněný suchou stravou.
MAPA – PUMPA, ŠVAGR – STRÝC, HOCH i LANDA, kteří se podělili o zbytek expediční batožiny a statečně odolali nejen silnému vichru a mnohým pádům po zledovatělé cestě, ale i smutné skutečnosti, že nebude možné navštívit na Slováckých Bůdách příjemně vytopenou saunu, jak se původně plánovalo.
VEJŠKA, který i přes nepřízeň osudu (jak přímo na místě zjistil, nebyla zmíněná sauna uvedena letos vůbec do provozu) naztratil hlavu ani naději na jistý úspěch a dovedl expedici bez zbytečného bloudění do základního tábora.
e) Základní tábor.
Mírně unavení, ale šťastní, že dorazili ve zdraví, stanuli všichni nosiči před horskou chalupou. Při svitu hvězd vypadala velmi malebně. Zatímco VEJŠKA zápasil se zámkem dveří, ostatní otírali zkřehlé ruce o namrzlé uši a stírali pot z čela.
Konečně se podařilo najít nejen správnou díru v zámku, ale i otočit klíčem. Dveře se však i přesto zdráhaly otevřít vstup do chaloupky. Po marném domlouvání VEJŠKA mohutným „žďouchem“ hodným chovného berana dveře přece jenom vyrazil. Zjistilo se, že hladkému přístupu bránila betonová kra, kterou mráz v předsíňce vyzvedl nad úroveň podlahy.
Členové expedice a všechna zavazadla se urychleně přemístila pod střechu. Dalším drobným problémem bylo opětovné zavření dveří. Pomohl krompáč, kterým se dveře vysadily z pantů, přenesly přes betonovou kru a opět nasadily. Od této chvíle každý věděl, že může dveře otevírat jenom na škvírku, tak jako Smolíček Pacholíček pro Jezinky.
První starostí v obsazeném obydlí bylo rozdělání ohně. Je třeba poznamenat, že dřeva na podpal i na pořádné topení bylo v přilehlé kůlně připraveno dostatek. Za chvíli již škrtla sirka a v kamnech vyskočil plamínek. Za další chvíli vyskakovali z chalupy kašlající, prskající a slzící účastníci expedice ZHORELO. Dřevo v kamnech totiž „nezhorelo“. Zato se z kamen vydatně kouřilo.
Po několika nezdařených pokusech o nápravu (výměna komínového kolena, ucpávky komínové zděře, laborování s hloubkou zasunutí kolena do komína) zasáhla „vyšší moc“ a oheň v kamnech chytil dech. Pro tento den bylo možno uzavřít výzkumné práce na téma: „Optimální nastavení tahu spalin komínovým tělesem v rámci daných možností“.
Je třeba připomenout, že v průběhu výzkumných prací, na kterých se podílel především VEJŠKA, JEŽEK a HOCH zachovávali ostatní klid a pouze občasnými radami se snažili přispět k vyřešení vzniklé situace. Vskutku konstruktivní byl návrh: „Postavíme nový komín; kde je cement?“. Chvályhodné bylo rovněž okamžité zřízení „náhradního svépomocného otopného systému“ (NÁSOS), kterému padla za oběť jedna celá láhev dobré slivovice.
Po návratu členů expedice pod střechu se začalo s přípravou večeře. Než se ohřál na přijatelnou teplotu DOGUL, byl servírován studený předkrm. Každý si dle libosti ukrajoval z jitrnic a ovaru a velebil HAŠIHO. Při konzumaci DOGULU se vzhledem k teplotě v místnosti (zatím +3°C) zbytečně nevysedávalo. Všichni stáli kolem společného hrnce, ve kterém pádlovali vlastní lžicí, lovili maso a přikusovali chleba.
Další starostí bylo ložírování. Vedle kuchyňky v malé místnůstce byly válendy uspořádány vedle sebe tak, že tvořily spolu s patrovým lůžkem u stěny souvislou ložnou plochu. Na horní palandu se usadil HOCH (má nejdelší nohy), pod něj zalehl KOPR (na spodní postel), vedle něho VEJŠKA, potom LANDA, dále JEŽEK a pod oknem MAPA-PUMPA.
Samostatnou „místnost“ okupoval bez porady s ostatními ŠVAGR-STRÝC. Původně byla v této „lednici přes chodbu“ zbudována spižírna. LANDA tam uložil expediční zásoby, i když byl varován, že je tam spousta myší. Protože však ví, že i myši se rády přesunou k teplu, nedbal. Tak zůstal v této výborně větrané místnosti se stálou teplotou -2°C z vlastní vůle nocovat pouze ŠVAGR-STRÝC, ranec zásob a balík svázaných běžek.
f) Večerní program.
Dokud se teplota v chaloupce pohybovala na hodnotě, která se příliš nelišila od zimy venku, pokračovali všichni členové expedice v činnosti zahájené již ve vinném sklípku. Znovu se hodnotily všechny atributy dovezeného moku. Postupně vznikly dokonce obavy, zda přivezené zásoby stačí na celý pobyt. Protože k vínu patří nerozlučně ženy a zpěv, obdrželi všichni na papíru HYMEN – text oslavné písně NASA. Nácvikem několikahlasého sboru byl pověřen HOCH. Po marných pokusech naučit tučňáky zpívat to však vzdal.
Přibližně tři hodiny po příchodu do základního tábora stoupla teplota vzduchu v kuchyňce na hodnotu, která vylučovala možnost přimrznutí k lavici, která ze tří stran obklopovala malý stůl. Tato skutečnost byla signálem pro KOPRA, aby zahájil další bod večerního programu – výuku hry v taroky.
Po nemalé námaze se mu podařilo přesvědčit JEŽKA a HOCHA, že mariáš je hra vhodná leda tak pro pubescenty nebo senilní dědky. Zato taroky jsou noblesní hrou obecní honorace – pana faráře, řídícího učitele, fořta a zámeckého správce. Zřejmě pod vlivem této sugestivní argumentace se oba jmenovaní uvolili absolvovat kurz pro začátečníky. Čtvrtým do hry se stal VEJŠKA, který měl již s touto hrou určité zkušenosti. Několikrát během večera vzpomínal, jak ho kdysi zkušení tarokáři málem zardousili za uplatňování nestandartních herních strategií.
Zatímco u stolu vévodil Pagát, Škýz a Mond, pracovali ostatní na regeneraci svých sil (chrápali). Občas se někdo vrátil do života, nalil si vínka, posoudil úspěšnost KOPROVA snažení o vzdělání tarokových neandrtálců a opět upadl do bezvědomí.
Když LANDA umyl nádobí od večeře, připravil hrnec čaje a jednohubky s česnekovou pomazánkou, požádal ho HOCH o vystřídání u hry. Napřed se dohodli na tandemové spolupráci. LANDA držel karty, HOCH je tahal a přikládal do hry. Když HOCH usnul, pokusil se LANDA o samostatnou hru. Čas rychle ubíhal a o druhé hodině ranní se KOPR rozhodl ukončit první lekci. Opozdilci zalezli do spacáků, sobě navzájem i všem ostatním, které při uléhací proceduře vzbudili popřáli dobrou noc a v základním táboře se ujal vlády noční klid. Občas přeběhla kuchyňkou myška, vyplašená zachrápáním některého nezodpovědného spáče.
V kamnech vyhaslo a z neprohřátých zdí se vplížil do chýše chlad.
2. Den druhý.
a)Ranní přípravy.
Kolem sedmé hodiny ranní ohlásil kdosi jektajícími zuby budíček. První startoval z pelechu VEJŠKA. Místo toho, aby se do chladného rána řádně oblékl, začal naopak shazovat vše, co dosud krylo jeho mužné tělo. Pouze botama nepohrdl. Ukázalo se, že tak nečiní proto, že je ještě pod párou. Rychle kvačil ke studánce a začal se otužovat. Pod čůrkem vody, která vytékala z roury pod smrkem za chalupou se jal metodou „kilo po kile“ omývat své údy, trup a příslušenství. Je s podivem, že v této činnosti nezůstal osamocen. Přidávali se další. Dokonce se ukázalo, že i ŠVAGR-STRÝC přečkal v lednici noc aniž by na poklep zvonil. Krompáč, který byl připraven k jeho osvobození z ledového zajetí zůstal nepoužit.
Horor začal ve chvíli, kdy byl učiněn pokus o opětovné vzkříšení ohně v kamnech. Opakovala se večerní show. Osazenstvo chalupy, zčásti nahé, venku sledovalo, jak krásně se z otevřených oken a dveří valí kouř. Jen nad komínem se nechtěla ukázat ani malá stužka dýmu. Díky tomu, že při ranní hygieně používali všichni ústní vodu značky „halůzková“, nikdo nenamrzl. Nakonec opět z neznámých důvodů začalo vše fungovat téměř normálně a bylo možno přistoupit k přípravě snídaně.
Vzhledem k náročnému programu dne, kdy se předpokládal výstup na horu Lopeník, bylo zařazeno tak zvané „vícevrstevnaté menu“. Na dno dosud ne zcela prázdných žaludků se nalil aperitiv, na to se uložil vzorek jitrnice a ovaru, který se přikryl buchtami od DODUŠI. Masivní záklop vytvořila řádná porce HOČOPO s chlebem.
Je vhodné připomenout, že řádná horolezecká čočková polévka (HOČOPO) musí mít takovou hustotu, aby lžíce do ní vetknutá sama stála. Této skutečnosti se někteří neznalci drsných horolezeckých praktik značně podivovali. Neuvědomili si zřejmě, že když při výstupu na strmou skálu začnou ochabovat síly, je každý „nicotný prd“ dobrý k tomu, aby lezec dosáhl na kýžený chyt či stup. A je dále zcela zřejmé, že se jeví účelné nacpat do co nejmenšího objemu hmoty co největší „tažnou sílu“. Proto ta hustota.
Po snídani následovalo mazání běžek. VEJŠKA přistoupil k této proceduře s profesionálním fortelem. Vystrčil z chalupy teploměr aby zjistil, co na skluznici a co pod patu. Potom ale na teploměr zapomněl a mazal „od oka“. Ostatní se přizpůsobili.
b) Cesta k vrcholu.
Následovalo rozloučení s KOPREM (zůstával na základně) a asi v 9.00 hod. se začalo naplňovat poslání expedice. Běžkařské družstvo v pořadí VEJŠKA, HOCH, MAPA-PUMPA, ŠVAGR-STRÝC, JEŽEK a LANDA se vydalo za překrásného počasí na cestu k vrcholu.
Prvních 300m vedlo po rovině. Od křížku v sedle pod Lopeníkem následovalo dalších pár kilometrů stále do kopce s několika rovnými úseky po vrstevnici. Za necelé tři půlhodiny dosáhlo družstvo vytouženého cíle, vrcholu hory Lopeník. Počasí bylo stále krásné, viditelnost skvělá. Téměř na dosah ruky byly okolní vrcholy na české i slovenské straně.
Na Velké Javorině se tyčila televizní věž, po hraniční čáře se táhl nehluboký příkop, jehož smysl se nepodařilo odhalit. Na slovenské straně hraničního kamene se pořídily snímky vrcholového družstva (někteří ve stoje, jiní vleže). Následovalo drobné občerstvení z ledvinky MAPY-PUMPY a zápis do vrcholové knihy. Z této knihy se přemožitelé Lopeníku dozvěděli, že stanuli na třetím nejvyšším vrcholu Bílých Karpat s nadmořskou výškou 912m (nejvyšší Javorina má 970m). Dále se dočetli, že Bílé Karpaty patří k alpsko-himalájskému systému. Tato připomínka velehor zavázala mnohé k podání těch nejvyšších výkonů během zpáteční cesty.
c) Cesta zpět.
Zpočátku se zpáteční cesta jevila jako malý školní výlet. Když však VEJŠKA přivedl družstvo na hranu ledového srázu, na jehož úpatí bylo jen ztěží možno rozeznat malilinkatého KOPŘÍKA, který si vyšel ze základny na špacír, ztuhl mnohým úsměv na rtech. Po vzoru VEJŠKY začala jízda smrti. Šikmo svahem se pouštěli členové běžkařského družstva do zápasu s ledovým krunýřem, kterým byl celý sráz pokryt. S ohledem na citlivého čtenáře pominu líčení dramatu, které se na ledové hoře odehrálo. Konstatuji pouze, že po necelé čtvrthodině nadlidského úsilí se všichni ve zdraví shledali v otevřené náruči teď už zase normálně velkého KOPRA.
d) V zajetí pivočar.
Povzbuzeno úspěchem na ledové hoře se bez prodlení vydalo družstvo na další cestu. KOPROVI bylo řečeno, že má do večera volno. Současně mu znalec místních poměrů VEJŠKA poradil, aby si k ukrácení dlouhé chvíle pozval do chaloupky dívčí lyžařský kurz, nebo aspoň pošťačku, která občas projde kolem. KOPR se však s ohledem na svůj zdravotní stav necítil ve formě a chtěl se věnovat pouze své nejvěrnější přítelkyni – knize.
S představou dalších aspoň patnácti kilometrů práce v běžecké stopě se vydalo družstvo v nezměněném pořadí za VEJŠKOU. Po necelém kilometru však VEJŠKA náhle zastavil, zhluboka nasál svěží horský vzduch, krátce se zamyslel a sdělil ostatním, že narazil na pivočáru. Protože se nalezená pivočára vyznačovala obvzlášť silným tahem, všichni se urychleně přesunuli ve směru jejího silového pole na Mikulčin vrch, zkontrolovali zaparkování expedičních vozidel a zasedli k osvěžujícím půllitrům v místním bistru. Došlo i na dílčí hodnocení dosavadního průběhu expedice. Protože nebyly zatím shledány žádné závady, pokračovalo se po chvíli v další cestě.
Napřed se po krajnici silnice směřovalo k severu. Když nebyla u lesa nalezena prošlápnutá běžecká stopa, obrátil VEJŠKA směrem k jihu. Po prohlídce horních stanic několika vleků u blízkých sjezdovek, narazilo družstvo na další pivočáru. Z neznámých důvodů došlo k ne zcela zvládnuté akceleraci pohybu a VEJŠKOVI se podařilo na rovině mezi proutím lesního podrostu ohnout hůlku. Při pokusu o narovnání hůlka rupla.
Tato nepříjemnost však ani VEJŠKU neodradila od dalšího postupu po zachycené pivočáře. Při sjíždění svahu s ledovou krustou na povrchu ještě sypké sněhové pokrývky se ověřilo, že nosnost běžek je na takovém povrchu mizerná. Všichni se nejen propadali přes ledový škraloup, ale i často padali. Nejčastěji přímo na sosák.
První dorazil ke zdroji pivočár MAPA-PUMPA. S hrůzou zjistil, že je až do večera zavřeno. Přes zjevnou snahu zastavit ostatní ve sjíždění zrádného svahu se teprve až dole všichni dozvěděli smutnou novinu. Se slovy: „Jdeme jinam“, se družstvo odhodlaně pustilo do výstupu k místům, před kterými už jednou projelo. Po necelé půlhodině se vynořilo před útulnou s názvem Troják.
Po zasednutí šesti lidí ke stolu pro čtyři se dlouho nic nedělo. Teprve po upozornění „prďoly, co čepoval pivo“ na ukrutnou žízeň jeho hostů se mírně odbrzdil i nadále pomalý spád věcí. Několikrát prošla kolem stolu skoro hezká servírka s plnými talíři zřejmě celkem chutných pokrmů. Na jídlo nikdo chuť neměl, pouze VEJŠKA prohlásil, že by si dal. Později se ukázalo, že myslel servírku. Udělil jí padesát bodů v bodovacím systému s neznámým počátkem a koncem.
Už u prvního piva, které bylo ke stolu dodáno po necelých dvaceti minutách, se rozproudila zajímavá debata o základních radostech života. K probíraným tematům přispěli hodnotnými zkušenostmi mimo VEJŠKY především HOCH a MAPA-PUMPA. Ostatní se rovněž snažili nevypadnout z rytmu. Jen JEŽEK zíral.
V lokále obsluhovala také šéfová podniku. I když nebyla vzhledem k délce pobytu na tomto světě nepohledná, její pronikavý hlas vzbuzoval soucit s jejím případným manželem. Všichni u stolu se shodli na tom, že ženskou s takovým hlasem by ve svém okolí nestrpěli. Bodoval ŠVAGR-STRÝC, který názorně předvedl, jakým způsobem by jí „hlavou napřed kladívkem zatloukl do čerstvě zrytého záhonku, aby už konečně přestala ječet“. Kdyby tato siréna věděla, jaké představy vyprovokovala u jinak velmi slušných pánů, určitě by je nepozvala večer do místní vinárny tak srdečně, jak to učinila při placení.
Protože se slunko začalo podezřele rychle blížit k západu, otočil VEJŠKA špičky svých běžek směrem k základnímu táboru. Se soumrakem dorazila skupina veselých lyžníků do tepla, které po celou dobu udržoval v chalupě KOPR. Když zjistil, že parta část odpoledne proseděla v hospodě, poněkud se zasmušil. Nato pronesl VEJŠKA tyto památné věty: „Není vhodné, pijí-li sportovci alkohol. Je ale chvályhodné, když alkoholici sportují“.
e) Co s načatým večerem.
Celý den nevzal nikdo z přemožitelů Lopeníku do úst nic kromě tekutého chleba. Proto se začali všichni silně zajímat o to, co bude k večeři. Jako první pomoc posloužily opět jitrnice. Na rozpálených kamnech se rychle ohříval DOGUL, KOPR nastrouhal křen, byla nakrájena cibule a chleba a záhy si mohl každý nandat do svého talíře vše, co oči viděly a hrdlo ráčilo. Je přirozené, že se nezapomnělo ani na aperitiv, ani na průběžné zalévání soust. Netrvalo dlouho a osmilitrový kýbl DOGULU byl prázdný.
Následovalo překvapení číslo dvě. KOPR během dne připravil mísu jednohubek s posledními rybími nájemníky kouzelného soudku v NASA. Po této milé vzpomínce na kyselé šupináče a dobré rybí saláty od DODUŠI následovalo překvapení číslo tři.
Z lednice (ložnice ŠVAGRA-STRÝCE) přinesl KOPR mísu JAHODOVÉ BOWLE. Nebyl sice na jahodách osobně, jako chudák Maruška, ale zato vložil do přípravy veškerou kulinářskou dovednost. Jahody vydobyté z plechu zalil vínem červeným i bílým, přidal slivovici a sháněl se po rumu „na zavonění“. VEJŠKA po chvilce hledání ve zbytcích po předchozích návštěvách chaloupky něco našel. Jak se ale ukázalo, byl to asi JAR. BOWLE hladce klouzala do lačných hrdel.
Když se mužstvo nasytilo, byla zahájena druhá lekce v tarokové školičce. Za stůl zasedla sestava učňů z předchozí noci. Ostatní se vyvrátili na kavalce a v poklidu třídili zážitky. Jenže, den zdaleka nekončil a mnohá překvapení ještě na expedici čekala.
Únava postupně dolehla i na některé tarokáře. Když v krátkém čase zaznamenal ve výkazu „má dáti – dostane“ sloupec nadepsaný VEJŠKA hluboký propad a dotyčný začal číst římské číslice taroků v obráceném směru, vznikl nápad na uspořádání „nočního pochodového cvičení“. Hráči taroků byli k této akci svolní hned, čerstvě vzbuzení kolegové sice nechápali, silně se divili, ale šli.
VEJŠKA přepečlivě zamknul chaloupku a skupina chodců se vydala směrem na Slovácké bůdy. Za bezvětří byly při několika účelových zastaveních pozorovány jak hvězdy nad hlavou, tak světla chalup, vesniček a měst v údolí. Vše probíhalo v poklidu až k místu, kde byla při odpolední tůře „naražena“ první pivočára. Mohutná intenzita tohoto dosud ne zcela probádaného silového pole zřejmě způsobila, že se VEJŠKA několikrát zakymácel a poté se začal osahávat. Když pronikl přes oděv až na holé tělo prohlásil, že ztratil ledvinu. Obdivuhodný klid zachoval v této dramatické chvíli doktor výpravy HOCH, který konstatoval, že normální člověk má ledviny dvě a i s jednou může být život hezký.
Po několika přesně cílených dotazech a málo srozumitelných odpovědích však vyšlo najevo, že VEJŠKA měl snahu ohlásit pouze ztrátu té směšně malé batožinky, kterou si turisté s oblibou připínají kolem pasu. Když k tomu ale posléze dodal, že v „ledvince“ byly také klíče od chalupy, začalo být „dusno“ i na čerstvém povětří.
Po pečlivé prohlídce všech kapes jeho oděvu se ale nějaké klíče našly. LANDA je vzal do úschovy a skupina započala s hledáním ztracené ledviny.
Pokud skupina nočních turistů šla pohromadě, opakovala si názvy malých i velkých tarokových hlášek. Nejčastěji se ze zástupu ozývalo hlášení „barva“ nebo aspoň „barvička“. Když se při hledání ledviny skupina rozptýlila, tvrdili někteří, že cestu zpět do houfu v hluboké tmě našli pouze díky pachové stopě, kterou za sebou skupina zanechávala. Skutečnost, že mimo ztráty ledviny nedošlo i ke ztrátě několika kamarádů je třeba přičíst blahodárnému působení HOČOPO.
Zatímco parta pročesávala s málo svítící baterkou všechna lesní zákoutí, která předtím VEJŠKA navštívil a volání po ledvině by jistě vyděsilo každého pocestného, směřoval LANDA s VEJŠKOU k chalupě. Záměrem byl pokus o odemčení klíči, o kterých nebylo jisté, zda se budou kamarádit s dveřním zámkem. V závěrečné fázi putování se VEJŠKA rozhodl prošlápnout k chalupě v hlubokém sněhu stopu mimo cestu. Během rozmluvy o účelnosti tohoto počínání se oba průzkumníci propadli do zasněženého kanálu, který procházel napříč pastvinou.
Bylo obdivuhodné, s jakou rychlostí se ze sněhového záhrabu dostal na čerstvý vzduch VEJŠKA. Zato LANDA se musel vzniklé situaci tak chechtat, že nebyl hodnou chvíli schopen propádlovat sypkým sněhem zpět na povrch pastviny. Nakonec se zadařilo a nyní již po cestě došli všichni k chalupě. Ledvinu se najít nepodařilo, zato jeden z klíčů se k zámku chalupy hodil.
V teple kuchyně se krátce probraly alternativy dalšího postupu. Po prohlídce interiéru chalupy se hledaná ledvina našla u VEJŠKOVA spacáku. Krátce nato se s pocitem dobře prožitého dne všichni rozhodli odejít do říše snů.
3. Den třetí.
a) Za úsvitu.
Přestože byl předcházející den velmi náročný, chtěli členové expedice ZHORELO využít stále ještě pěkné počasí k novým poznatkům. První se probudil HOCH. K časnému vstávání ho ale hnala touha po uvedení topného systému chalupy do provozuschopného stavu. Rozhodl se pro značně rizikovou operaci. Bez ohledu na možnost, že zbytek času bude expedice věnovat úklidu chalupy od sazí, hodlal vymést komín. Když však z výšin svého lože v šeru přicházejícího dne přehlédl dole ležící spáče zjistil, že chybí VEJŠKA. Okamžitě vyhlásil poplach.
Nastalo všeobecné probouzení, protahování a přepočítávání. Po chvíli se zjistilo, že hledaný stále ještě spokojeně chrupe těsně přimknut ke KOPROVI. Ten se tísnil na polovině svého lůžka u studené zdi. Když KOPR viděl, kolik volného místa je z druhé strany spícího VEJŠKY a že tlačenice nevznikla proto, že by se ŠVAGR-STRÝC rozhodl přece jenom zaměnit zimu své ložnice za živočišné teplo společného ležení, bez váhání VEJŠKU ze sebe setřásl. Ten byl poněkud zaskočen poznáním, že místo snové víly zřejmě celou noc laskal hladký povrch KOPROVA spacáku.
Přes časnou hodinu a skutečnost, že kalendář ukazoval neděli, začali všichni vstávat doopravdy. Po vzoru VEJŠKY i další otužilci přistoupili k rannímu omývání u studánky. HOCH přistavil žebřík k půdnímu vikýři a s velmi skromnou kominickou výbavou a skomírající baterkou se ztratil v půdních prostorách.
Z půdy se začalo ozývat klení a z komína škrábání drátu, kterým se snažil uvolnit letité nánosy sazí, omítky a kusů cihel z rozpadávajícího se komína. Když HOCH z půdy slezl, zapáleným papírem ověřil, že komín opravdu znovu táhne. Poté se zatopilo naostro. Po zjištění, že náročná operace s komínem proběhla úspěšně se někteří nevděčníci podivovali, proč se to neudělalo již dřív. Tak svět odplácí.
K snídani byl „Švédský stůl“. Mimo tradičních jitrnic, ovaru, zbytku HOČOPO, chleba a čaje se objevilo další kulinářské překvapení – šiška sekané od DODUŠI. Když se všichni nasytili, nastínil VEJŠKA stručně program dne. JEŽEK se pro bolesti v ramenním kloubu rozhodl pro pobyt na základně, kde bude spolu s KOPREM živit v kamnech oheň.
b) V zahraničí.
Asi o půl deváté opustilo družstvo pěti běžkařů základnu. Cesta vedla po vrstevnici směrem k hraniční čáře. Za necelou hodinu mohla pohraniční stráž Slovenské republiky zaregistrovat narušení suverenity státu skupinou individuí, ozbrojených „vreckovými nožíkmi“. Mohla, ale nezaregistrovala. Mimo cedule a příkopu na hraničním přechodu se nikdo o tuto skutečnost nezajímal.
Když skupina narušitelů zjistila, že ani v „hlubokém vnitrozemí“ necelých dvou kilometrů nenarazí na pocestného a nebude moci uplatnit své znalosti slovenštiny, rozhodla se přechod hranice zopakovat. Tentokrát opačným směrem. I nyní se všechno zdařilo perfektně. LANDA při soustavném pozorování okolního terénu ani nepostřehl, že už je dávno na vlastním území. V pohodě se před jedenáctou hodinou vrátilo družstvo vedené VEJŠKOU a uzavírané loudajícím se LANDOU na základnu. Mimo stále výrazněji se projevující oblevu je cestou nepotkalo žádné překvapení.
c) Závěrečná na základně.
Na kamnech měl již JEŽEK připraven podle ranní dohody hrnec vroucí vody. Nebyla určena na omytí znavených noh navrátilců, ani na oholení před návratem do civilizace. Do bublajícího hrnce vhodil LANDA pár pytlíků rýže a zakrátko bylo na stůl servírováno poslední překvapení jídelníčku. Paní LANDOVÁ totiž pro nedělní oběd expedice připravila hovězí plátky na houbách a zelenině. Než se po náročném transportu z nížiny do hor dostaly na talíř, změnily sice křehké plátky masa tvar, chuť pokrmu však zůstala zachována. S kvašeným zelím a KOPROVOU pikantní zeleninovou směsí všem chutnalo.
Během oběda KOPR krátce zhodnotil výsledky tarokové školy. Přes původní očekávání, že se činnost expedice zredukuje na hraní první, druhé nebo třetí povinnosti s přestávkami na jídlo, pití a občasný spánek, se hrálo celkem jenom asi šest hodin. Nejvyššího fiktivního zisku dosáhl začátečník JEŽEK, s určitým odstupem ho následoval učitel KOPR. S mírnou ztrátou skončil rovněž začátečník LANDA a výsledkovou listinu uzavíral VEJŠKA. Při rozboru příčin svého úspěchu neustále vzpomínal na jakési „okno“, které mu kazilo hru. Budiž.
Sportovní část programu byla rovněž „uspokojivá“. Na dvou tůrách se podařilo překonat celkovou vzdálenost asi 30km v kopcovitém terénu na běžkách, aniž by je, nebo k nim připevněné nohy, někdo zlomil. Zato „pitný program “ výpravy byl ve značném skluzu. Asi 6l vína a nějaká lahvička pálenky zůstaly v panenském balení.
Po umytí nádobí a úklidu chalupy se začalo s ústupem z dosud dobře zajištěných pozic. O půl jedné se podělili členové expedice ZHORELO o zavazadla, naposledy se zblízka i z dálky pohledem rozloučili s místem svého třídenního pobytu a odcházeli v houfu k expedičním vozidlům. „Zdálky je ta chalupa skoro krásná“, prohlásil v hlubokém zamyšlení jediný přítomný odborník na stavby všeho druhu KOPR. Ostatní s ním mohli jenom souhlasit.
d) Cesta k domovu.
Po naložení zavazadel a krátkém rozloučení v bistru na Mikulčině vrchu se začalo se sjezdem do podhůří. V Blatnici byla opět velmi hodnotná zastávka ve sklípku. Tak jako před dvěma dny všichni s majitelem Staněm znova koštovali, aby nakonec naplnili nádoby vybraným mokem pro potěchu manželek v případě, že na jiná potěšení nezbydou po náročné cestě síly.
Krátkou zastávkou v motorestu Samota se završily cestovní příhody expedice. Stručné „ahoj, bylo to prima“ vycházející ve večerních hodinách ze sedmi hrdel na parkovišti před NASA bylo důkazem naprostého úspěchu akce ZHORELO.
Dokončeno v neděli, 16.2.1997 LANDA.
