Dunaj 2004
(cesta party z NASA na kolech ve dnech 5. až 9. května 2004).
Základní zpráva o radostech a strastech cesty.
Trasu cyklovýletu podél Dunaje navrhl a připravil INÓŠEK. Proti původnímu předpokladu, že se bude nocovat ve stanech, se nakonec postupným a nenápadným nátlakem kamarádů s méně dobrodružnými sklony prosadila pohodlnější a přiměřeně nákladnější alternativa spaní pod střechou. Ubytování na předpokládaných místech dojezdu zajistil STŘEVLÍK. Z Blanska do Břeclavi se cestovalo vlakem, dál se na kolech etapově dojelo do Štůrova, odkud se ustoupilo zpět na území Česka opět vlakem. O zjištění vhodných spojů a zajištění hromadných jízdenek se postaral ŠVAGR-STRÝC.
Na cestu za poznáním slovensko-maďarského pomezí se mimo vůdce výpravy INÓŠKA, ubytovatele STŘEVLÍKA, ministra dopravy a financí ŠVAGRA-STRÝCE vydalo i deset dalších dobrodruhů s nikde nepotvrzeným právem průběžně připomínkovat konání čelných funkcionářů (prostě řečeno – do všeho rádi a pořád kecali). Byli to: HOCH, LACO, ZADÁK, KAKIN, ALHAS, VEJŠKA, GABČA, MAPA-PUMPA a LANDA se synem LAĎOU.
1. etapa (středa, 5. 5. 2004).
Sraz k odjezdu byl stanoven na 11 hodin na nádraží v Blansku (vlak odjížděl v 11.34). Všichni dojeli na kole včas, pouze HOCHA dovezla i s kolem sanitka. Cestou z Doubravice totiž HOCH píchl, a tak si zavolal na pomoc své kamarády z práce.
K rozloučení s výpravou se s přáním „šťastné cesty“ dostavil nejen MAPA-PUMPA, (který se pro údajné pracovní zaneprázdnění chtěl k výpravě připojit až v pátek v Bratislavě) a jeho zákonná žena Božena, ale i KOPR, který se prý rovněž pro pracovní i jinou zátěž k výpravě připojit nehodlal vůbec.
V Brně, kde čekal LACO, se přestoupilo do osobáku na Břeclav. Tam vlak dojel ve 13.35. Po shromáždění všech, kteří byli ztraceni již na nádraží, se vyrazilo směrem ke slovenským hranicím. Jelo se svižným tempem celých asi 1000 metrů, načež se zarazilo „na jedno točený“ před bufikem na konci města. Dál se již čile šlapalo bez přerušení přes Lanžhot na hraniční přechod Brodské.
Pasové formality se odbyly na české straně letmým pohledem strážce hraniční závory do občanek či pasů, na slovenské straně pouze mávali, abychom jeli dál. Žádná celní kontrola se nekonala – již pátý den jsme členy Evropské unie. A tak se v některých naprásknutých cyklobrašnách beztrestně pašovaly přes hraniční čáru rohlíky, sardinky, štangle salámu, cigára, ba i doutníky. V žádné brašně však nechyběla flaška ovocného destilátu.
Aby se zjistilo, zda opravdu platí doma vyměněné slovenské koruny, zastavilo se hned v Kútech na dvorečku jedné „reštaurácie“. Všichni si dali pivo a někteří i pozdní oběd. Nálada odpovídala slunečnému počasí, dosud plným peněženkám a krásné představě pětidenního volna. I pohledná servírka byla velmi vstřícná až do chvíle, než ji pod teráskou pracující dědula přišel požalovat, že „pánom azda nechutí, lebo hen ten chalan vravel, – …že by to doma nežraly ani jeho slepice“. HOCH, který si pomlaskával na jakési specialitě, však chtěl touto invektivou jen poškádlit LACA, který si pochutnával na kukuřici, hrachu a jiné zelenině – krmi nazvané příhodně „vegetariánský talíř“. Vida, na základě jakého drobného nedorozumění, může vzniknout mezinárodní konflikt.
Nestalo se však nic, neboť mimo dědy, servírky a jejího šéfa, který se přišel z pavlače kouknout na údajně nespokojené hosty, nebyli v dohledu žádní bojeschopní Slováci. Této drobné příhody si však skoro nikdo z rozjařené společnosti nepovšiml.
V cestě se pokračovalo přes obce Sekule, Moravský Svatý Ján a Malé Leváre s dosud uzavřeným kempem u jezera až do Gajar. V Gajarech bylo zajištěno téměř přepychové ubytování v penzionu AJKA. Protože INÓŠEK a ALHAS trvali na původně dohodnutém spaní pod stanem a vezli si i potřebnou výbavu, odloučili se a pokračovali ještě pár kilometrů dál k jezírku u obce Jakubov. Se STŘEVLÍKEM se domluvili na způsobu ranního setkání.
V penzionu se kola uzamkla v přízemní místnosti, jezdci se ubytovali, osprchovali a postupně se vydali na průzkum místních pamětihodností. Mimo kostela a kavárny s televizním projektorem se však nic jiného nenašlo. Proto se zakotvilo v kavárně, kde se na velké projekční ploše sledoval průběh hokejového utkání Česko – USA ze semifinále mistrovství světa. Poté, co se to českým klukům podařilo prohrát, odebrali se všichni jezdci na lože.
2. etapa (čtvrtek, 6. 5. 2004).
Prvním úkolem nového dne bylo najít INÓŠKA s ALHASEM. Hned po výjezdu ze vrat penzionu se ukázalo, že nikdo neví, kudy dál. Proto se požádala na bicyklu projíždějící cikánka o radu. Byla ochotná nejen poradit, ale navrhla, že za čokoládu skupinu doprovodí až do Jakubova. Protože se už ale vědělo kudy jet, ujal se dalšího vedení STŘEVLÍK.
Mělo se jet kousek po silnici až ke „kaplnke“ a tam odbočit doprava na polní cestu. První fáze této operace se STŘEVLÍKOVI zdařila bez problémů. U kapličky však neodbočil a po rovné silnici mizel překvapeným spolujezdcům na obzoru. Nepomohlo pískání, nepomohlo volání. STŘEVLA ujel několik set metrů než zjistil, že jede sám. Nezbylo mu než otočit a při návratu si vyslechnout od čekajících kámošů pár málo lichotivých poznámek.
Na křižovatku, kde byl podle STŘEVLÍKOVA sdělení domluven sraz se stanujícími kamarády, dojela parta včas. Půl hodiny se čekalo – kamarádi nikde. Selhaly i pokusy o navázání spojení pomocí mobilu. Příjemce nepřijímal. Názory na vzniklou situaci byly různé. Mimo nesporně pravdivého tvrzení, že je blbost trhat partu a zcela mylného názoru, že se zase jedná o jeden z INÓCHOVÝCH žertíků, se v hlavách některých čekajících začaly rodit i zcela vážné obavy. Představa kudly mezi žebry nabyla nijak vyjímečná. Nakonec převládl názor, že se pojede dál, protože klukům byla asi zima, nechtělo se jim čekat a tak jsou již na trase. Po pravdě je třeba přiznat, že téměř nikdo nevěřil, že takový výklad skutečnosti je blbost.
I jelo se silničkou kolem Suchohrad přes Záhorskou Ves až do Vysoké při Morave. Protože začalo drobně mrholit a bylo již skoro poledne, přišla vhod hospoda. Kola se strčila do průjezdu a parta se věnovala konzumaci podivně vyhlížející a stejně podivně chutnající držkovky a piva. Byl i čas na pokusy o další spojení s uprchlíky. Právě když GABČA předčítal SMS od INÓŠKA se sdělením, že domnělí uprchlíci jsou asi dvacet kilometrů za hlavní skupinou, zařval kdosi, že kolem oken hospody projíždí ALHAS. Ti, co vyběhli ven si trochu zahalekali a poté se na vlastní oči přesvědčili, že to nebyl přelud.
Nedá se zrovna prohlásit, že by shledání bylo dojemné. Bylo poněkud rozpačité. Nikdo totiž nechtěl začít nadávat první. Z opatrných dotazů a stejně opatrných odpovědí se nakonec zjistilo, že se do domluvy INÓŠKA se STŘEVLÍKEM vloudilo několik drobných chybiček. Prostě řečeno – čekalo se dlouho, ale na jiné křižovatce, dokonce lze prozradit, že i v jiné vesnici. Z každé chyby se však lze poučit, a proto není na škodu zopakovat nejen pro některé „inženýry“ (jak s oblibou říká ŠVAGR-STRÝC) zásady, které každý normální člověk většinou zcela samozřejmě ctí:
- Pokud to není nezbytně nutné, parta se nedělí.
- Když už se musí rozdělit, místo opětovného setkání musí být stanoveno zcela jednoznačně (jak prohlásil KAKIN, v každé vsi bývá obvykle méně kostelů než křižovatek).
- Každá dohoda musí být jednoduchá a jasná tak, aby vše, co se dohodne, mohlo být přesně dodrženo (nelze připustit vlastní modifikaci domluvených skutečností).
- Do každé domluvy zásadních věcí by v partě měli být zasvěceni všichni. I když, jak se později ukázalo, nemusí vždy platit, že více hlav znamená více rozumu. Naopak se často stává, že čím je víc hlav, tím je i víc různých názorů.
- Demokracie je dobrý společenský výdobytek, ale když jde do tuhého, musí být i v dobré partě ustaven autoritativní vůdce.
Po vzájemném vyjasnění některých zásadních skutečností se již společně a v opětovné pohodě pokračovalo cyklostezkou podél řeky Moravy směrem k Bratislavě. Jelo se cestou s asfaltovým povrchem stále podél rakouské hranice. Kam oko dohlédlo rovina, kvetoucí louky a mokřady. Jelo se totiž přes CHKO Záhorie. Cestou peleton míjel rukou vandalů poznamenané tabule s informacemi o krajinných zajímavostech.
Při zastávce poblíž Devínské Nové Vsi byl důkladně prozkoumán nejen bunkr z obranné linie 1. republiky, ale byla slezena i strážní věž a prohlédnuty zbytky drátěných zátarasů, které v minulosti rozdělovaly Evropu „železnou oponou“ na dva světy.
Pod Děvínskou skálou zastihl skupinu liják. Velmi vhod přišel prostorný přístřešek, zbudovaný pro turisty na soutoku Moravy s Dunajem. Pod střechu se vešli nejen dva mladí milenci, ale i všechna kola se svými jezdci. Nastupující chlad zaháněly jak doušky tekutého ohřívadla, tak mocné pohyby bránice při výbuších smíchu. A řehtat se bylo opravdu čemu. INÓŠEK, HOCH, LACO a ostatní šprýmaři zase perlili.
Snad díky tomu, že ŠVAGRA-STRÝCE zastihly mobilem pracovní záležitosti, které musel delší dobu řešit se stalo, že se netrpělivá parta vrátila ze směru k městu zpět pod Děvín k restauraci. Tam VEJŠKA zjistil, že má měkké kolo. Další defekt. Navrhnul, že během opravy pohlídá všechna kola, aby si mohli zájemci prohlédnout hrad. Tak se i stalo. Při procházce po rozlehlé zřícenině Děvínského hradu však někteří důkladně promokli, takže přišly velmi vhod horké grogy, které VEJŠKA navrátilcům v hospodě vřele doporučoval.
Když déšť polevil, pokračovalo se pod INÓŠKOVÝM vedením k městu. Po nábřeží Dunaje se dojelo k mostu SNP, kde bylo rozhodnuto, že se ještě navštíví bratislavský Hrad. Několika jednosměrkami se v protisměru vyjelo na kolech až před novou budovu parlamentu a navzdory zákazu vjezdu hradní bránou dál na nádvoří Hradu. Odměnou byl krásný výhled na Dunaj, Petržalku a četné komíny Slovnaftu.
Byl čas na dojezd k cíli etapy – kempu Zlaté piesky. A tak se LANDA zeptal, kdo že je schopen provést kolonu dvanácti cyklistů přes rušné křižovatky v centru města. Protože ubytovatel STŘEVLÍK tvrdil, že nemá průjezdní plán Bratislavou, vytáhl LANDA svoji automapu s jednoduchým plánkem města a požádal INÓŠKA, aby se úkolu ujal. Jen krátký pohled a zamyšlení nad plánkem stačilo INÓŠKOVI k tomu, aby nabral správný směr a s neomylností rozeného vůdce stáda provedl bezpečně celou partu všemi nástrahami dopravního ruchu velkoměsta. Denní putování zakončil před recepcí kempu tichý sykot vzduchu, unikajícího z kola ŠVAGRA-STRÝCE. V plášti se třpytil pevně zaseknutý skleněný střep.
Po ubytování se za pomoci ZADÁKA a VEJŠKY začalo s opravou. Při zpětné montáži se však podařilo ŠVAGRU-STRÝCOVI tak šikovně manipulovat s montážními pákami, že si v nové duši způsobil novou díru. Opakovaná oprava však již byla úspěšná.
Ubytování v kempu u jezera odpovídalo horšímu průměru. Nízké čtyřlůžkové chatky byly vybaveny vysokými palandami, takže na horní lůžko se musel nocležník soukat již vleže. V umývárnách tekla jenom studená voda, společná kuchyňka nebyla ještě v provozu. Kladem bylo, že z několika restaurací, rozmístěných porůznu v areálu, byla již jedna v provozu. Tam se také parta sešla k večernímu posezení.
3. etapa (pátek, 7. 5. 2004).
Ráno se měl k výpravě připojit MAPA-PUMPA. Vědělo se v kolik hodin na nádraží přijede, jediný zádrhel byl v tom, že se přesně nevědělo, které nádraží to má být. VEJŠKA, který slíbil, že pojede MAPOVI-PUMPOVI naproti tvrdil, že to má být stanice Bratislava – Vinohrady. INÓŠEK se domníval, že je to stanice Bratislava – Vajnory a LANDA mohl přísahat pouze na to, že to byla jedna z obou jmenovaných stanic. Ostatním se to, co všem sděloval MAPA-PUMPA při loučení v Blansku, nějak cestou z hlavy vytřepalo. Přesto nakonec převládl dojem, že má pravdu VEJŠKA.
Protože podle plánku města, který předešlého dne svěřil LANDA INÓŠKOVI bylo zjevné, že Bratislava – Vinohrady je čtvrť na druhé straně města (ale skoro ve směru nástupu na denní trasu), bylo rozhodnuto, že si pro MAPU-PUMPU dojede na nádraží celá parta. Urychleně se ukončilo balení, aby posléze mohla celá skupina čekat téměř dvacet minut u brány kempu na HOCHA a zcela posledního STŘEVLÍKA, jehož příjezd byl odměněn dlouho trvajícím potleskem.
K nádraží Bratislava – Vinohrady vedl peleton opět INÓŠEK. Navzdory velmi silnému provozu se po půlhodině podařilo k nádraží dorazit. Bylo to však nádraží „Bratislava – hlavná stanica“. Po opětovném studiu velmi hrubého plánku města a dotazu u místních znalců se pokračovalo na Vinohrady. Po zdolání dlouhého stoupání se na jedné z méně rušných křižovatek zjistilo, že se asi jede úplně blbě, neboť železniční stanice Bratislava – Vinohrady má jen málo společného se čtvrtí Vinohrady, kde se právě parta nacházela. Vše potvrdil i pohled na podrobnou mapu města, kterou v nouzi nejvyšší vylovil ze své batožiny STŘEVLÍK. Prý nevěděl, že ji má. V té chvíli mnohé napadlo, že za některé skutky je řádné vyválení v blátě zcela přiměřený trest.
Problémem bylo, že cesta na „železničnú stanicu Bratislava – Vinohrady“ představovala návrat téměř až na místo ranního výjezdu z kempu. Naštěstí se po několika pokusech GABČI a ŠVAGRA-STRÝCE podařilo navázat s MAPOU-PUMPOU spojení mobilem, takže se domluvilo nové místo setkání u mostu SNP.
Nyní se již zdálo, že vše dobře dopadne a MAPA-PUMPA nezůstane opuštěn ve velkoměstě, které důvěrně znal. Před lety v něm totiž vojákoval. Ani navzdory předchozím úspěchům INÓŠEK nic nenamítal proti dalšímu vedení peletonu. Ten poměrně rychle zdolával další kilometry v městském provozu a zanedlouho se ocitl na mostě přes Dunaj. Nebyl to však kýžený most SNP, ale most dálniční.
Nezbylo než kvaltem pokračovat jízdou v odstavném pruhu po dálnici dál a doufat, že se nic nepříjemného nepřihodí. Po necelých pěti kilometrech „dálniční jízdy“ se podařilo z dálnice na Petržalce vyjet, nyní již po mostě SNP přejet Dunaj opět na stranu Starého města a tam se přivítat s již čekajícím MAPOU-PUMPOU.
Dál již bylo všechno jednoduché. Po mostě se přejelo opět na Petržalku, v hospodě za mostem se jezdci zotavili z dálničního šoku a posléze čile pokračovali opět pod INÓŠKOVÝM vedením podél vodáckého areálu k Čunovu. Po hrázi zdrže Hrušov se přejelo na pravý břeh gabčíkovského kanálu. Dál se jelo po perfektním asfaltovém povrchu obslužné cesty podél vodního díla. Jedině silný protivítr bránil tomu, aby se nemuselo šlapat. Vítr byl ale tak silný, že se šlapalo pořád. Vítr byl tak chladný, že se šlapalo rychle, aby se člověk trochu zahřál. Při té příležitosti se zjistilo, že rychlost jízdy na bicyklu je o něco málo vyšší než rychlost velké nákladní lodě, která se prodírala vlnami kanálu rovněž směrem ke Gabčíkovu. Odpoledne již pokročilo, když se dojelo ke gabčíkovské hrázi.
V kiosku se doplnil úbytek tekutin a se zájmem se sledoval průjezd několika lodí plavební komorou. Poté, co lodě překonaly několikametrový rozdíl hladin před a za přehradní zdí, překonalo i třináct bicyklistů zbývající tři kilometry na dvorek restaurace v Gabčíkově, aby si dali řádný gáblík. Během konzumace řízků a jiných dobrot začalo řádně pršet, což kazilo nejen dosud stále dobrou náladu, ale i dobré zažívání. Do Velkého Mederu (dříve Čalova), kde bylo zajištěno ubytování, zbývalo totiž ještě asi dvacet kilometrů jízdy v dešti. Zatímco se čekalo, až liják poleví, pomohl VEJŠKA s INÓŠKEM vyměnit LANDOVI prasklý drát v zadním kole. Pršet však nepřestalo ani po zdařilé opravě.
Zřejmě setkání s cyklistickým veteránem, který si vyjel od Tater spravit oči pohledem na podunajské roviny a hodlal v Gabčíkově nocovat, bylo impulzem k tomu, že se ŠVAGR-STRÝC začal o možnost ubytování party v místě také zajímat. A ejhle – u stolu se objevil majitel penzionu s nabídkou noclehu za 320.- korun za nocležníka. Začalo se trochu smlouvat a když pan majitel zjistil, že by mu mohl uniknout výhodný kšeftík, přistoupil na „množstevní slevu“. Cena se ustálila na 270.- slovenských korunách.
Bylo rozhodnuto. Parta se nastěhovala do blízkého penzionu s hospodou a obchůdkem a STŘEVLÍK telefonicky odvolal nocleh v Mederu. Jako obvykle, večer se všichni ti, kteří z přemíry denních zážitků na pokoji neusnuli, sešli u společného stolu v hospůdce.
4. etapa (sobota, 8. 5. 2004).
Ráno při vyvádění bicyklů z garáže GABČA zjistil, že má prázdné zadní kolo a proražený plášť. Za asistence kamarádů se brzy vše uvedlo do provozuschopného stavu a mohlo se vyjet. Dál se pokračovalo cestou podél odpadní části gabčíkovského kanálu. Ten se záhy spojil se starým korytem Dunaje, po jehož levém břehu se dojelo do Medvedova.
V místní hospodě se dal pořídit horký grog za pouhých 10 korun a v místní směnárně potěšila oko i srdce návštěvníků krásná směnárnice. Nikdo se však nezdržel déle než bylo nezbytně nutné k úřednímu úkonu. Jelo se dál.
Na jedné ze zastávek předjely močící partu dvě Gertrudy na přepychových cestovních kolech typu „Harley-Davidson“. Holky měly řádné balení na předních i zadních nosičích a údajně cestovaly z Berlína na jih do Jugoslavie. V sedle svých nákladních ořů vypadaly za vysoce posazenými řídítky velmi důstojně.
Po krátkém občerstvení v Číčově, kde se velmi chtěl s partou přátelit silný a již trochu přiožralý Maďar, se pokračovalo stále podél vody až ke Komárnu. Když se na jedné z krátkých odlehčovacích zastávek poněkud vzrušeně diskutovalo o tom, zda pokračovat dál v jízdě po náspu, kde již dávno vystřídala hladký asfalt kamenitá šotolina, nebo přejet kvůli většímu pohodlí a GABČOVU proraženému plášti na silnici, prohlásil vůdce INÓŠEK na adresu remcalů následující památné věty: „V mapě je cesta označena jako cyklotrasa pro MTB. Máte všichni MTB? Tak mě neserte a jeďte“.
V Komárně se projelo kolem loděnic a zanedlouho se mohla celá skupina fotit na hlavním náměstí před sochou generála Juraje Klapky, velitele komárenské pevnosti v roce 1849. Byl to prý jediný velitel, který dovedl vyvést své vojáky z prohrané bitvy jako vítěz. Zdá se, že má tento hrdina v INÓŠKOVI zdatného následovníka.
Byl nejvyšší čas na oběd. Dotazem u místního občana se zjistilo, že po přejezdu mostu přes Váh lze dojet k výletní restauraci Ranč. Tam se prý dá za rozumný peníz pořídit chutná krmě. I jelo se na označené místo.
Byla to pravda. Na Ranči se jedlo i pilo dobře. A opět se stalo to, co předchozího dne. Když parta dojedla, začalo pršet. Ne moc, ale vytrvale. A opět se nastupující chlad zaháněl grogem a posedáváním u krbových kamen. Když se zdálo, že déšť ustal, vyjelo se. Byl nejvyšší čas. K noclehu ve Štúrově zbývalo ještě celých 50 kilometrů.
Jen co se vyjelo, začal lijavec nanovo a někteří manekýni se začali vracet pod střechu hospody. Když však zjistili, že ne všichni je následují, i oni si navlékli pláštěnky. Déšť nedéšt, pokračovalo se v jízdě. Napřed stále ještě po kamenité cestě podél Dunaje kolem vykopávek opevnění římského vojenského tábora u Iži (2. století), od Patinců se už ale jelo po silnici. Kromě krátkých zastávek na protažení všech pěti zkřehlých údů se šlapalo za trvalého deště přiměřeně rychlým tempem až ke štúrovskému nádraží.
Na nádraží chtěl ŠVAGR-STRÝC zjistit, kolik bude stát skupinová jízdenka do Břeclavi. Odpověď málo ochotné pokladní byla rovněž málo uspokojivá. Prý necelé čtyři stovky na jednoho. Po této mírně vzrušivé informaci se jelo k ubytovně. I když byla pod mostem, bylo tam prima. V umývárně tekla horká voda, na chodbě byl vařič, v pokojích útulné teplo a do hospody nedaleko.
Na mostě přes Dunaj je hraniční přechod. Na druhé straně mostu se rozkládá maďarská Ostřihom s největší středoevropskou katedrálou. Její krásně nasvícená stavba zářila do noci při návratu party z poslední společné večeře na dunajské cestě.
5. etapa (neděle, 9. 5. 2004).
Příjemným překvapením nového dne byla nízká cena za ubytování – pouhých 150.- korun. Dalším stejně příjemným překvapením po dojezdu na nádraží bylo, že společné jízdné do Břeclavi je podstatně nižší, než uvedla večer bába v pokladně (300.- korun). Proto se nečekaný přebytek v Česku neplatných korun začal utrácet v nádražní hospodě za pivo, jídlo, borovičku. Dívčina za pultem však byla v rychlosti obsluhování třinácti zákazníků tak pomalá, že se do odjezdu vlaku nepodařilo přebytečné finance nijak výrazně zredukovat.
Cesta rychlíkem „Svatopluk“ rychle ubíhala, takže se málem zapomnělo na to, že má HOCH narozeniny. A tak se přáním a přípitkem z putovní láhve stvrdilo, že již dovršil pětapadesátku. Nechť HOCHA zdraví a humor neopouští ještě mnoho dalších let!
Krátce před polednem mohli jezdci vyložit svá těla, brašny a kola v Břeclavi. Po obědě v nádražní restauraci se s partou rozloučil LANDA s LAĎOU. Jeli na prohlídku archeologických nalezišť v Pohansku a u Mikulčic. Ostatní pokračovali osobáčkem do Brna, kde je LACO pozval na frťana. Poté, co INÓŠEK pohnojil kamarádovi na záhonku jahody, pokračovalo jádro party na kolech přes Mokrou Horu, Lelekovice a Vranov až do Dolní Lhoty. Tam se v hospodě zakončil zdařilý výlet bůčkem a pivem. Na HOCHOVU počest se i zahučelo tradiční zelenou.
Závěrečné slovo autora zprávy.
Snad mi účastníci putování Podunajím prominou, že si osobuji právo poděkovat INÓŠKOVI za vedení peletonu po cestách, které si sám vymyslel a se svoji drahou polovičkou většinou i projel. Přestože vysoce oceňuji chladnokrevnost, s jakou vedl cyklistický peleton po bratislavské dálnici, dovoluji si připomenout, že nebyl první. Jak známo, průkopníkem tohoto způsobu bicyklování je MAPA-PUMPA (21. 9. 2003 při návratu z Krušných hor v Chebu). INÓŠEK však nesporně vede v délce „bicyklové dálniční jízdy“. Dál chci poděkovat STŘEVLÍKOVI za zajištění noclehů a ŠVAGRU-STRÝCOVI za starost o cestování vlakem. Konečně je na místě poděkovat všem zúčastněným za to, že i v méně pohodových chvílích drželi pospolu a že nebylo nutné čerpat finance z úrazové pojistky, kterou jsem pro všechny účastníky před cestou do přátelské ciziny uzavřel u Všeobecné zdravotní pojišťovny. LANDA.
