Jaro 2010 – ze Šumavy podél Vltavy ku Praze.
Na tuto cestu, stejně jako na všechny předchozí cesty s partou NASA, jsem se velmi těšil. Mám rád cesty podél řek. Žel, nějak se mi nedařilo a cestu jsem absolvovat pouze částečně. I tak se mi ta část, kdy jsem s kamarády mohl pobýt, velmi líbila.
Jelo se ve dnech 5. až 9. května 2010. Ve vlaku se sešli: ALHAS, GABČA, HONZA, INÓŠEK, JEŽEK, KAKIN, KOPR, LACO, LANDA, SEDÁK, STŘEVLÍK, ŠVAGR-STRÝC, VLASTÍK. Třetí den cesty se k partě přidal i MAPA-PUMPA.
Po opuštění vlaku v Sušici a po obědě v místní restauraci, na který SEDÁK i JEŽEK vzpomínali ještě po pár hodinách, když na ně dolehly zažívací potíže, jsme se vydali podél Otavy, kolem kempu Annín přes Rejštejn do kopců. Po vyšlapání strmého stoupáku k Huťské Hoře (1187 m) to na náhorních planinách bylo již dobré. Kdyby bylo poněkud tepleji a bylo i něco vidět, byla by to přímo paráda. Místy se totiž válela i trochu hustší mlha, mírně mrholilo a pofukoval ledový větřík. Šumava se nezapřela.
Cílem byla Horská Kvilda. Cestou v kopcích se díky defektu jednoho kola a odskokům za úlevou do mlází parta poněkud potrhala. Ale na Kvildě v penzionu „U Černých“ se večer nakonec všichni sešli. Tam bylo STŘEVLÍKEM zajištěno parádní ubytování.
Ráno se vyjelo opět za drobného mrholení po cyklostezkách pěknými lesními partiemi kolem Stolové hory směrem na Strážný. Na „Rybářské baště“ ve Strážném se trochu pojedlo a popilo a pokračovalo se přes České Žleby, Stožec a dál přes Jelení do Nové Pece.
Nastoupila chuť na pozdní oběd. Dřív než jsme měli možnost vstoupit do restaurace vytypovaného hotýlku, vyběhl číša. Nešel však potenciální hosty uvítat. Počal je peskovat za to, že mu opírají kola tam, kde se mu to nelíbilo. Tak jsme bez zbytečných slušných slov odjeli jinam. Ten vůl si snad ani neuvědomil, že mu právě ujel značný zisk.
Krátkou zastávkou na místním nádražíčku se ověřilo, že vlakem další cestu zkrátit nelze. I popojeli jsme zpět k vodě na konci Lipenské přehrady. Tam v útulné příbřežní hospůdce se kojil nejen nastupující hlad a žízeň, ale zavzpomínalo se i na rok 2002, kdy parta v trochu jiném složení zakončila na stejných místech plavbu po Teplé Vltavě s kanoemi, zapůjčenými u Soumarského mostu.
Po krátkém výšlapu do kopce vedla již další cesta po vrstevnici podél jedné ze zachovalejších částí Švarcenberského kanálu. A tam někde se mi to přihodilo. Při pohodové jízdě jsem ze sedla bicyklu obdivoval dovednost našich předků tak důkladně, že jsem přehlédl díru v cestě. Byla to takové spára, do které zapadlo zadní kolo. Pořádně to „řachlo“, ale kolu se nic nestalo. Zato moje, na náraz nepřipravená tělesná schránka, se poněkud zbortila a ruplo mi v zádech. Záhy mi začala brnět levá ruka a noha a za chvíli se přidala i bolest pravé poloviny hlavy. Začal jsem mít obavy, abych partě nakonec nepokazil výlet. Cítil jsem se totiž stejně blbě jako před léty, když mě překvapily první příznaky mozkové mrtvičky.
Velmi zvolna a opatrně jsem s KOPROVOU asistencí dojel k přívozu u Frymburku. Při čekání na převozní prám se to trochu zklidnilo, ale stejně jsem byl přesvědčen o tom, že moje cesta končí a že se ráno vydám vlakem na ústup k domovu.
Ubytování v penzionu ve Frymburku bylo opět perfektní. Majitel nás informoval o tom, že pro své hosty má zajištěný bezplatný vstup do bazénu v místním hotelu. Poté, co shromáždil všech pět zájemců o rochnění v teplé vodě, nás dokonce do hotelu doprovodil.
Plavání v bazénu, pobyt ve vířivce a v teplé komoře mě natolik zrehabilitoval, ře jsem opovrhnul odpočinkem v posteli a vydal se s partou na večeři. Původní rozhodnutí o ukončení cesty jsem odročil na ráno, které je prý moudřejší večera.
Ráno se parta rozdělila. Zatímco se skoro všichni pod INÓŠKOVÝM vedením vydali zdolat zajímavé partie vltavského údolí pod Rožmberkem, vyjel jsem v doprovodu KOPRA a ALHASE po silnici na Český Krumlov. Tam si ALHAS nechal v cykloopravně přeplést zadní kolo. Předchozí cestou mu totiž prasklo několik drátů. Ve městě jsme lehce poobědvali a opět se sešli s partou.
Dál se pokračovalo do Zlaté Koruny, kde jsem s KOPREM navštívil klášterní zahrady. Tam jsme se také setkali s MAPOU-PUMPOU. Dál už celá parta jela společně po cyklostezkách přes České Budějovice do Hluboké nad Vltavou, kde se opět v soukromém penzionku nocovalo.
Ještě v noci jsem si s ALHASEM za doprovodu MAPY-PUMPY na místním nádraží zjistil, kdy jede vlak k domovu. I když se mi dařilo už skoro dobře, přece jenom jsem považoval za rozumné vzdát se posledních dvou dnů cesty. ALHAS nedal jinak, než že mi bude dělat doprovod. Po ranním rozloučení jsme se s ALHASEM vydali k nedalekému nádraží a vlakem odjeli k domovům. Parta putovala dál podél Vltavy k severu. Po přespání v chatkách u Orlické přehrady dojeli (někteří stále na kole, někteří poslední úsek vlakem) do Prahy, odkud se již zase všichni společně vraceli rychlíkem domů.
