Podzim 2010 – Český Ráj.
Na nádraží v Turnově vystupovali 9. září před polednem se svými bicykly z vlaku: ALHAS, INÓŠEK, JEŽEK, KAKIN, LANDA, MAPA-PUMPA, SEDÁK, VLASTÍK a ZADÁK.
Po ubytování v rodinném penzionku na konci Turnova u mladé paní Pavly Ježkové se vyjelo na odpolední a večerní cestu. Navštívil se hrad Valdštejn. Po zaplacení rozumného vstupného byla prošmejděna všechna hradní zákoutí a v hodovní síni jsme vyslechli výklad v podání pro historii velmi zapáleného průvodce. Dál se pokračovalo na Hrubou Skálu. Původní hrad, potom zámek a nyní hotel jsme si prohlédli od kiosku s pivem. Pokračovalo se ke zřícenině hradu Trosky. Hrad jsme nedobyli – byl zavřen.
Zpáteční cestou se hledalo vhodného pohostinství. Autokemp v Sedmihorkách tuto službu nenabízel. I přejelo se do lázení Sedmihorky, kde se v restauraci malého hotýlku nejen dobře sedělo, ale i večeřelo. K poslechu i tanci hrála kapela s příjemnou zpěvačkou, ale nikdo z party si neskočil. Až za tmy jsme silně frekventovanou silnicí dojeli do naší nocležny.
Druhý den se jelo přes Rakousy do Malé Skály. Po svačince před samoobsluhou jsme šlapali dál podél skal na Koberovy. Odtud následoval výjezd na místo s pěknou vyhlídkou na Turnov a zámek Hrubý Rohozec. Na terase restaurace se na sluníčku dobře „hamalo“. Prý se to tam jmenovalo Hamštejn.
Po dobrém obědě se pokračovalo terénem úzkou hřebenovou stezkou na kopec Kozákov. Pěkného počasí si mimo nás na vrcholu užívalo i několik paraglaidistů. Bylo zajímavé sledovat jejich let nad krajem z rozhledny, která nabízela výhled na Jizerky, Krkonoše a dominanty Českého Ráje. Kdo sestoupil na startovací loučku, mohl s piloty padákových křídel prožívat předstartovní přípravy a čekání na vhodný poryv větru pro start. Byli to borci.
Polodrahokamy cestou k vrcholu Kozákova nikdo nenašel, drobné výbrusy zajímavých kamínků se ale daly zakoupit v pokladně rozhledny. Po pěkném sjezdu silnicí z Kozákova někoho napadlo zaparkovat u cukrárny. Nápad to nebyl špatný, všichni si dali něco „na zub“. S přílivem nových sil se čile šláplo do pedálů a přes Rovensko pod Troskami se dojelo až k Jinolickým rybníkům. V bufáči na hrázi se lehce posvačilo a zavelelo se k návratu. Cesta domů byla ještě daleká, šance na příjezd na ubytovnu za tmy byla reálná.
Náhodou se však podařilo cestu vtipně zkrátit vlakem. Po příjezdu na pusté nádražíčko v Libuni se nedařilo najít ani jízdní řád, ani nikoho od „ajznbóny“. Přesto se nakonec někdo dobouchal na dveře, ze kterých vykoukl provozu znalý chlap. Na dotaz, zda zde někdy jede nějaký vlak na Turnov se podrbal na hlavě, podíval se na hodinky a děl: „Nó, tak za čtyři minuty by tu mohl být“. A byl.
Průvodčí dvouvagonové vlakové soupravičky sice tvrdil, že je plno, že se do vozů už nikdo nevejde (a k tomu ještě s koly!). Ale stalo se skoro nemožné. Na střední plošinu druhého vozu se mezi několik dětských kočárků vmáčkla většina kol, dvě poslední se natlačila za mašinfíru, který nám zjevně fandil. Když se k nám prodral poněkud konsternovaný průvodčí a každý mu zanechal k jízdnému i drobný tringelt, taky se s námi začal kamarádit. Vystoupili jsme v Sedmihorkách a v nedaleké hospůdce se večeřelo. Do penzionku se opravdu dojelo zase za tmy.
Další den se vyjelo k turnovskému nádraží a odtud se cestovalo specielním cyklobusem přes Jablonec nad Nisou do Bedřichova v Jizerských horách. Odtud jsme jeli již zase v sedlech kol přes Královku pěknými horskými partiemi k přehradě Josefův Důl. Sjelo se do obce Josefův Důl a dál přes Jiřetín do Tanvaldu. Zrovna tam probíhaly nějaké slavnosti, všude bylo plno lidí. Ale – přesto se podařilo nedaleko centra najít volná místa v předzahrádce hotelu. Tam se obědvalo. Po nástupu do sedel se popojelo několik stovek metrů a znovu se zaparkovalo. Tentokrát to byla cukrárna. Někdo z kluků sice kroutil hlavou nad tou „rozežraností“, ale něco malého si do krku dali všichni. Od cukrárenských stolků se také shlédl slavnostní průjezd auto-moto a cykloveteránů městem. Z našich se k nim nikdo nepřidal.
Silnicí podél řeky Kamenice se Tanvald opustil. Záhy se odbočilo do kopců a přes obec Zásada se dojelo do Pěnčína. Tam se na farmě se sklářským muzeem posvačily langoše či klobásky. Odtud jezdil i autovláček se zájemci o návštěvu rozhledny na Černou studnici. My jsme však pokračovali sjezdem do údolí Jizery a dál opět přes Malou Skálu do Turnova. V samošce u náměstí se nakoupilo něco na ranní snídani a pokračovalo se k motorestu v Mírové pod Kozákovem. Tam se společně se starším manželským párem podebatilo o životě a na jejich doporučení se ochutnala místní specialita – kýta na rožni. Byla to výborná večeře. Tentokrát již za soumraku se přijelo na ubytovnu, kde na večerní pobesedování čekala paní domu.
Poslední den se z Turnova odjíždělo silničkami s označením cyklostezek směrem k jihu. Kolem skal s Drábskými světničkami se zajímavými krajinnými partiemi dojelo přes Dobrovice do Nymburka. Po krátké zastávce na náměstí se jelo dál podél Labe do Poděbrad, kde se v zámecké restauraci „Na kovárně“ parta naobědvala.
Nezapomnělo se na krátkou prohlídku zámeckého nádvoří, na fotku u sochy Jiříka z Poděbrad a jelo se rychle dál podél Labe a kousek i podél Cidliny až do Kolína.
Po mírném bloudění městem se na nádraží dorazilo včas a vlak k domovu nás zanedlouho i s bicykly přibral do mírně zaplněných vozů. P. S. Předchozí dva stručné zápisy jsem pořídil na základě vzpomínek až dlouho po ukončení cesty. Velmi mi k tomu pomohla vynikající paměť MAPY-PUMPY, který nemá potíže s konkretizací míst, kterými se projíždělo. Díky za to.
