2009 Podél Sázavy

POSÁZAVÍM do třetice – jaro 2009.

Již několikrát jsem já, v partě z NASA řečený LANDA prohlásil, že končím s psaním záznamů o klubových „expedicích“. Již několikrát jsem toto prohlášení dodržel a několikrát porušil. Z těch cest, o kterých není záznam si nic moc nepamatuji, zato po přečtení zápisků z cest třeba již dávno vykonaných se začnou vybavovat i ty detaily, které snad ani v textu nejsou. A protože „…vzpomínky jsou přece taky hezká věc ..“ (a brzy zbydou jen ty), pokusím se opět o „zakonzervování svých zážitků“ stručným zápisem.     

Čtvrtek 14. 5. 2009.

Dle plánu měl být regulerní start „expedice“, jejíž trasu navrhl, úspěšně tajil a posléze i většinou vedl INÓŠEK, na nádraží v Blansku. Bicykly a jezdci se měli naložit do vlaku a přepravit do Letovic. Vyskytli se však tací, kterým se zdálo být zbytečné vázat se časově na grafikon ČD, když do Letovic je to „pouze“ něco přes dvacet kilometrů. A tak se stalo, že první setkání skoro celé „jízdní švadrony“ se konalo právě až v Letovicích.

Do restaurace letovického nádraží jako první časně po ránu dorazil ŠVAGR-STRÝC, v jehož skoro těsném závěsu jsem se nechal dovézt i já. Právě když jsme dojedli teplou sekanou a řádně zapili studeným pivem, dorazil KAKIN s TABULKOU a za několik málo minut i ALHAS. Potom už přijel vlak, ze kterého postupně vypadávali další budoucí spolujezdci.

Mimo vedoucího přepravy po železnici MAPIČE-PUMPIČE (M-P), vedoucího trasy INÓŠKA, vedoucího ubytovatele STŘEVLÍKA, klubových pilířů GABČI a JEŽKA, klubového nováčka SEDÁKA, dojeli z Brna i externisté LACO a strejda SKRBLÍK s VLASTÍKEM.

Proti původnímu záměru chyběl na startu KAKOL. Byl nucen svádět lítý boj s fekáliemi ucpaným odpadem v hotelu, který svými zkušenostmi a pracovním umem udržuje ve stavu schopném přijímat i zahraniční klientelu. Prý s lítostí v srdci se z expedice omluvil KOPR (má kulturistické radovánky), zcela jistě své neúčasti litoval ZADÁK (nechává si u doktorů spravit koleno) a VEJŠKA, kterému v cestě zabránily rodinné důvody.          

Hned na začátku putování velmi příjemně překvapil LACO. Dojednal exkurzi ve strojovně Křetínské přehrady, takže necelé dva kilometry od nádraží byla první zastávka. Páni strojníci už čekali pod hrází a po neformálním přivítání nám předvedli své království. Dokonce po dotazu, jak že se taková přehrada vypouští, to i názorně předvedli. Trochu přehradu „odšpuntovali“a odpustili pár set kubíků vody. Byl to pěkný hukot. Jinak ve strojovně průběžně hučí turbína. Elektřina získaná z vodní síly se prodává do veřejné rozvodné sítě.

Když jsme vyráželi na další trasu, svítilo ještě ranní sluníčko. To vydrželo až do obce Svojanov, kde stejně jako před lety při expedici „JACEK 1997“ byla u místního krámku zastávka na občerstvení. Moc mě potěšilo, že jsem tam našel pamětníka, se kterým jsem měl možnost zavzpomínat na jednoho mého dávno zesnulého spolupracovníka, místního rodáka.

Dál se jelo už průběžnými stoupáky přes Bystré, Nedvězí a Jimramov. Pár kilometrů před Sněžným, kde měla být zastávka na oběd, se mojí neohlášenou a nežádoucí spolujezdkyní stala křeč. Napřed se zakousla do levého stehna, když jsem to rozchodil tak do pravého a abych na ni nezapomněl, tak to po chvíli ta mrcha ještě jednou zopakovala. Jen díky mému věrnému průvodci M-P a poznámce, kterou při vystupování z vlaku utrousil LACO („…no to chci vidět, kam LANDA dojede, když se už po ránu vyčerpal cestou na kole do Letovic…“) jsem pokračoval. Měl jsem sice silné nutkání odložit kolo do škarpy a při ležení na mezi sledovat narůstající oblačnost, ale překonal jsem se a do Sněžného dojel.

V hotelu „Záložna“ bylo fajn. Nejen že měli dobrou krmi, ale byla tam i milá, vtipná a dokonce i hezká servírka. Soubor těchto atributů u jedné ženské není obvyklý. Není proto divu, že se nikomu nechtělo opustit útulnou restauraci. Oficiálně vyslovovaným důvodem odkladu odjezdu byl déšť, ale ten neměl s jemným mrholením za oknem nic moc společného.

Dobrou pohodu korunoval M-P výborným nápadem. Aby se navázalo na tradici, objednal tác „alpinek“. Protože ani servírka, která zastupovala i funkci barmanky, ani na pomoc přivolaný kuchař nevěděli, jak se „alpinka“ dělá (natož jak se pije), musel M-P celou proceduru přípravy tohoto specielního nápoje osobně řídit. Moc se mu to povedlo, protože do sálu přišel na školení v pití „alpinky“ i kuchař se servírkou. Mimo názorné ukázky vložení frťanu do úst a mohutného záklonu hlavy (vysoký loket, krátký švih) se jim muselo vysvětlit, proč se frťanu zelené se šlehačkovou čepicí říká „alpinka“. Sestava těchto dobrot má představovat zelené louky a zasněžené alpské vrcholy, nebo bílý květ na zeleném stonku. Všem se to moc líbilo. Šlehačkou zapatlaná servírka vypadala rozkošně. Netrvalo dlouho a procedura se opakovala. Tentokrát byl sponzorem tácu plného čerstvých „alpinek“ TABULKA.

A tak není divu, že se objevily nápady na předčasné ukončení denní cesty, protože pokoje v hotýlku jsou volné, cena lůžka je proti předpokládanému nocování ve Žďáru nad Sázavou poloviční a ještě by nám zatopili v sauně. No, nechybělo moc a STŘEVLÍK by měl problémy se stornováním již zamluvených noclehů a INÓŠEK by musel silně zkorigovat cestovní plány.

Ale poté, co se JEŽEK poradil se svým mobilem a sdělil, že meteoradar na internetu ukazuje, jak se srážky přesouvají mimo trasu našeho putování, usoudili i největší oportunisti, že i přes občasnou kapku se dá v cestě pokračovat. Za velmi mírného mrholení se zvolna vyrazilo. Ne však daleko. Při průjezdu Kadovem se všichni jako na povel zastavili. Opět před hospodou. Prý nelze jinak. Musí se zajít na „Kadovánek“. To je místní specielní likér, ve kterém jsou vyluhovány byliny z okolních lesů a strání. Tentokrát byl dárcem zdravotního nápoje VLASTÍK. A tak se připilo na jeho opětovné setkání s partou. Po dopingu „Kadovánkem“ to už jelo skoro samo. Přes Fryšavu, Sklené, Počítky a Vysoké se všichni před sedmou večerní sjeli u hotelu GRUNT na začátku Žďáru nad Sázavou.

Nikdo se nevydal na přivítání s říčkou, která se má v dalších dnech stát jejich průvodkyní. Nikdo nechtěl vidět potok, který se na konci cesty promění v poctivou a vodnatou řeku. Všichni se vrhli pod sprchu a po převlečení do suchého prádla zasedli ke stolům v hotelové restauraci. Učinil jsem totéž. V nohách jsem měl prvních sto a něco kilometrů, upocených v sedle svého již poněkud obstarožního a značnou nadváhou jezdce soustavně přetěžovaného bicyklu. Byl jsem rád, že kolo i já zatím držíme pohromadě.

Pátek 15. 5. 2009.

Spolu s M-P se mi na pokoji s vlastní sprchou, záchodem a televizorem spalo výborně. Ráno však bylo kalné. Důvodem nebyla včerejší alpinková smršť ani vydatná večerní pivní zálivka, ale obloha barvy olova. Ani JEŽKEM opětovně dotazovaný stav meteoradaru nevěštil nástup letních veder. Přesto se po vydatné snídani, servírované v hotelové restauraci formou „švédského stolu“, vydala parta v dobré pohodě na další cestu.

V obci Sázava se oko jezdců poprvé setkalo s vodou říčky, která dala obci jméno. Je zajímavé, že až se z říčky stane řeka, má opět stejné jméno i město u řeky. Rychle se projelo Přibyslaví. Při obléhání města tam v roce 1424 zemřel husitský hejtman Jan Žižka. S potěšením bylo konstatováno, že zatím nikoho nenapadlo vylepšit jeho jezdeckou sochu v parčíku u silnice podle instrukcí majora Terazkyho ze Švandrlíkových „Černých baronů“.

Přes Dlouhou Ves a Bartoušov se dojelo do Havlíčkova Brodu. Město bylo ucpané přemírou aut. Opět se ukázalo, jaké přednosti má bicykl. Částečně po chodníku mezi chodci, částečně jednosměrkou v protisměru vyvedl INÓŠEK své svěřence z automobilové zácpy na náměstí, aby u zjevně znalé místní krasavice vyzvěděl, kde že se dá ve městě dobře poobědvat. Byla nám doporučena Pivovarská restaurace, a tak jsme tam zajeli. Dobře jsme udělali. Chutná a cenově příjemná krmě spolu s velkým výběrem různých piv uspokojila tělo a připravila ochablé svalstvo na další cestu. Povzbudit náladu nebylo třeba. Ta se průběžně udržovala na vysoké úrovni samobudícím procesem, který je vlastní pouze dobré partě.

Záhy poté, co se vyjelo z Brodu se mobilem ozval KAKOL. Sdělil INÓŠKOVI, že právě do Brodu dorazil vlakem. Aby moc nebloudil, vydal se mu KAKIN naproti. Ostatní pokračovali do obce Okrouhlice. Tam se v hospodě „Na staré poště“ doplnil úbytek tekutin a vyčkalo se příjezdu KAKOLA s KAKINEM. Ochotný spolumajitel hospody (vlastní ji dva bratři spolu s otcem) nám ochotně předvedl malé poštovní muzeum a přinesl i alba s fotkami různých akcí místního klubu veteránů vojenské a automobilové techniky. Po příjezdu kamarádů se opět hučelo. SEDÁK se  rozhodl a objednal pro změnu opět tác „alpinek“. Poté se pokračovalo směrem k Lipnici.

Dlouhé stoupání do obce se zříceninou mohutného hradu bylo důvodem ke krátké zastávce na „půl piva“ v restauraci místního hotýlku „U České koruny“. U hřbitůvku se sochou velkého humoristy se zcela individuelně vzdal hold autorovi „Dobrého vojáka Švejka“. Je úžasné, že i po téměř stovce let jsou Haškem mistrně vykreslené povahové rysy tohoto hrdiny stále vlastní mnohým současným lidem.

Dlouhý sjezd z Lipnice byl odměnou za útrapy šlapání do kopce. Již u hradu strejda SKRBLÍK oznámil INÓŠKOVI, že dál bude do Světlé nad Sázavou pokračovat vlastní, údajně méně náročnou cestou. Ke SKRBLOVI se přidal VLASTÍK a SEDÁK. A tak se parta rozdělila, aby se po pár půlhodinách opět sešla ve Světlé.

Již první dojmy z ubytovny, o jejíž poloze ve městě ubytovatel STŘEVLÍK bohužel nic nevěděl a která se honosila označením „Hotel Stadion“, byly poněkud šokující. Po prohlídce ložnic začali citlivější jedinci dokonce prohlašovat, že by bylo vhodné se poohlédnout po jiném nocování. STŘEVLÍK byl požádán, aby vyřídil majiteli „hotelu“, že nemá počítat s tím, že by pánové v jeho útulně mohli snad večeřet či snídat.

Na nastávající noc jsem se připravoval na pokoji spolu se vždy vyrovnaným M-P, průběžně brblajícím LACEM a INÓŠKEM. Po smytí potu a prachu z cesty pod studenou sprchou v miniaturní a nepříliš čisté umývárničce se parta vydala do města, aby se usadila v nějaké restauraci na večeři. Podařilo se. Z jediné hospody na náměstí se vyklubal velmi slušný podnik, ve kterém se dal i dobře ukojit hlad. Pouze LACO měl problém. Maso, které mu s přílohou a drobnou oblohou přinesla velmi vstřícná servírka bylo tak tvrdé, že ho osobně odnesl zpět do kuchyně s přáním, aby mu to kuchař předkousal. Poté, co mu byla připravena nová porce, byl však již skoro spokojen.

Noc proběhla způsobem obvyklým při sešlosti více suverenních osobností. INÓŠEK k ránu spal poněkud hlučněji, LACO se několikrát za noc prošel na záchod, M-P prý vstával příliš brzy a rušil spáče šustěním pytlíků. Já se do ranních škádlivých debat nezapojoval.

Sobota 16. 5. 2009.

Ráno raníčko nevstala panna, ale v přiměřeně časnou hodinu se začali z „hotýlku“ vytrácet jednotliví nocležníci do městečka na nákupy. Bylo otevřeno v pekařství i v samošce, takže hlad nikomu nehrozil. Pouze teplé kávy se mnohým nedostávalo. Pokud překonali odpor, mohli si kýžený nápoj objednat u tlusté barmanky v již otevřené „hotelové restauraci“. Ze sálu se řinuly decibely různých cajdáků. I něco z rockové klasiky se našlo. To se moc líbilo LACOVI, méně však asi sousedům podivného „hotýlku“. Mezi tím kraválem se producíroval sám majitel v teplákách a vytahaném tričku.

Všichni se rozhodli opustit zakouřený a zaplivaný sál a posnídat u hospodských stolků na dvorku. Až do chvíle, než někdo uklouzl na placce, která se tvářila jako zaschlé bláto, bylo vše celkem v pohodě. Nebylo to však bláto, ale produkt metabolizmu jistě velmi velkého psa. Po zaostření zraku na další podezřele vypadající blátivé hromádky se zjistilo, že je celý dvorek i s posezením pod slunečníky posrán nejméně smečkou průjmem postižených bernardýnů. Rozšlápnuté či bicyklem projeté hromady začaly vydatně smrdět. Velmi rychle se dvorek opustil, bagáž se na kola nakládala za vraty a bez stínu smutku se toto podivné místo opustilo.

Stejně jako v předchozích dnech vedla další trasa po cyklostezce číslo 19. Jako účastník expedice NASA, kterou jsme již před devíti lety absolvovali na kolech proti toku Sázavy po červeně značené „turistické magistrále“ jsem se domníval, že nás nově vyznačená cyklostezka  provede známými místy. S politováním musím konstatovat, že tomu tak většinou nebylo. O to vzácnější bylo zjištění, že se přece jenom v určitých partiích objevila shoda současného putování s minulou cestou. Na to mě vždy včas upozornil M-P. Má totiž obdivuhodnou paměť.

A tak jsme většinou po silnici dojeli do Ledče nad Sázavou. Tam jsme se zastavili na svačinku v již kdysi navštívené restauraci „Na ostrově“. Projeli jsme Zručí a v mírném deštíku dojeli do Kácova. Tam byla zastávka na oběd.

Po ukojení hladu v restauraci rovněž již známého hotelu oznámil INÓŠEK, že ještě na chvíli zapadneme do hospůdky u místního pivovaru. Tahákem měla být cena piva – desítka za deset, dvanáctka za dvanáct korun. Aktuální cena však byla o drobný peníz vyšší, pivo ale měli dobré. KAKOL to byl, kdo vylepšil zastávku v pivovarské hospodě tím, že poručil tác „alpinek“. Prý za pozdní příjezd. Mimo SKRBLÍKA a jeho věrného průvodce VLASTÍKA, kteří do pivovaru vůbec nedorazili, všichni KAKOLŮV nápad velebili a řádně mu před přípitkem zahučeli.

U vedlejšího stolu sedící společnost cyklistů a cyklistek „třetího věku“ z Plzně byla tak  fascinována naším výkonem, že si ihned u servírky objednali totéž. Opět bylo nutné předat „alpinkovým začátečníkům“ drobné poučení, jak dostat všechnu šlehačku spolu s likérem bez pobryndání z frťanu do hrdla. Za odměnu jsme se zase dozvěděli, že kolem Plzně je populární nápoj s názvem „cikán v trávě“. Prý je to opět zelená fefrmintka, vylepšená hnědou hořkou.

Počasí se vylepšilo, a tak jsme většinou opět po silnici pokračovali s kopce do kopce přes Zbizuby, Rataje a Ledečko. S vypětím všech sil jsem si stejně jako v předchozích dnech udržoval svoji oblíbenou pozici na konci peletonu. Obvykle byl se mnou i M-P. Výšlap do prudkých kopců jsme prokládali „důchodcovskou procházkou“. Pokud nejel jinudy, byl za námi jenom strýc SKRBLÍK, ke kterému se často ze středu peletonu vracel jeho věrný průvodce VLASTÍK. Tak jako vždy, KAKIN a ALHAS průběžně kontrolovali stav jednotlivých jezdců projížděním podél celé skupiny a vůdce trasy INÓŠEK vždy po pár kilometrech celý peleton zastavil, aby ho opozdilci mohli dostihnout.

Při vzácném průjezdu kolem chat u řeky se mi stala nemilá příhoda. Poněkud víc jsem se kochal okolím a když jsem náhle trochu snížil rychlost před louží, za mnou jedoucí ŠVAGR-STRÝC proto, aby nedrcl do mého kola, lehl raději sám na zem. Naštěstí to udělal velmi šikovně a mimo oděrky na koleně se mu nic vážnějšího nepřihodilo. Moc mě mrzelo, že na moji asi zcela zbytečnou reakci doplatil můj milý kamarád. Vyvodil jsem si však z toho trvalé poučení. Jako předjezdec jsem nebezpečný, a proto se musím držet stále a vždy vzadu. Naštěstí mi dosažení této pozice v peletonu nikdy nečinilo žádné potíže.

Po příjezdu do města Sázava se parta zastavila u cukrárny. Prý, i když s námi nejede ZADÁK, je třeba si vylepšit chuť něčím sladkým. Ani mě nemusel nikdo moc přemlouvat a s chutí jsem se přidal k všeobecnému hodování. Medovník, káva a dva kopečky zmrzliny plně potlačily nastupující nostalgické vzpomínky na to, že v Sázavě jsme rovněž již před mnoha lety končili jednu velmi vydařenou expedici NASA na lodích. Jeli jsme od Stvořidel a bylo to jako vždy i tehdy fajn.

Z města Sázavy jsme opět většinou po silnici pokračovali po kopcích přes Vranov, Čerčany a Poříčí do místa noclehu v obci Nespeky. Hotýlek měl zajímavé jméno – Hotel Laurin.

M-P mě pozval do pětilůžkového apartmá. Mělo vlastní WC a sprchu, kuchyňku s lednicí a poněkud zatuchlou ložnici s televizorem, třemi na těsno umístěnými lůžky a patrovou postelí. Zatím, co se M-P osprchoval a já využil soukromí na samostatném WC, nahlédlo do „našeho pokoje“ postupně několik dalších kandidátů na společný nocleh. Nikomu z nahlížejících se však volná lůžka nezdála. LACO tvrdil, že s ranním „šusťákem“ M-P spát nebude, jiným se zdály být postele příliš krátké. Na patrovou postel se už nechtělo vůbec nikomu.

Zřejmě došlo k drobné výměně názorů mezi dosud neumístěnými nocležníky a STŘEVLÍKEM a následně mezi zástupcem hotelu a naším reprezentantem, protože byl v horním patře otevřen další pokoj. Tam si ustlal LACO, JEŽEK a SEDÁK. Když jsem zdárně ukončil svoji misi na WC, sdělil mi M-P, že se stěhujeme. I sbalil jsem svých pět švestek (asi dvacet kilo naprosto zbytečné zátěže) a přešel o patro výš. Tam mě čekala uprostřed mezi již zabydleným LACEM a SEDÁKEM volná postel. U dveří (od LACA oddělen skříní) si ustlal M-P, volně v prostoru místnosti stálo JEŽKOVO lože. Vše nasvědčovalo tomu, že noc nebude neklidná.

Večeřelo se v hotelové restauraci. Krmě dobrá, ceny úměrné. V lokále se začali postupně scházet místní – většinou manželské páry. Z chování obsluhujícího číšníka se dalo usoudit, že se jedná o dobré známé, asi chataře a chalupáře. Možná jsme jim obsadili oblíbená místa.

Po večeři jsem vypadl ven, abych si zatelefonoval. Zjistil jsem, že neteř, která se stará v Jihlavě o svoji matku – moji sestru, se náhle ocitla v nemocnici. Protože jsem si nebyl jist, zda je vše potřebné zařízeno, rozhodl jsem se, že již dál nebudu s partou pokračovat v cestě do Prahy, ale ráno odjedu do Jihlavy. Čas odjezdu vlaku z Čerčan mi zjistil JEŽEK pomocí svého mobilu na internetu.

Poté, co jsem svůj záměr oznámil M-P, ŠVAGRU-STRÝCI, STŘEVLÍKOVI a INÓŠKOVI jsem se vydal k řece. Poprvé za celou cestu jsem měl možnost a čas do ní ponořit ruku a její chladnou vodou si otřít aspoň čelo. Sedl jsem si na břehu a v klidu a pohodě vzpomínal na všechny krásné chvíle spojené s touto řekou. Loučil jsem se.

Neděle 17. 5. 2009.

Po obvyklých ranních rituálech se posnídalo z vlastních zásob. V tak časnou hodinu (odjezd v 7.30) nebyl personál hotelu ochoten připravit svým nocležníkům snídani. Když jsme se všichni sešli s bicykly před hotelem, rozloučil jsem se se svými třídenními spolujezdci a kamarády. S přáním šťastné cesty jsme se rozjeli do opačných stran. Já do Čerčan na vlak, kluci za svým konečným cílem – na Hlavní nádraží v Praze. Předpokládám, že o tom, jak probíhala poslední etapa klubové expedice „SÁZAVA 09“ bude referovat některý z dalších účastníků.

Můj postup byl zcela jednoznačný. Z Čerčan jsem se s velmi příjemnou paní průvodčí celé tři hodiny kochal pohledem z okna posázavské lokálky na krásná zákoutí legendární řeky. Zjistil jsem, že mohutný hrad Český Šternberk je i při pohledu z vlaku stejně majestátní jako když se člověk ocitne v jeho hradbách, že v Chřenovicích pořád stojí hospoda, ve které jsem se kdysi ládoval přídavkem pikantní omáčky a že na Stvořidlech je místo lanové lávky zbudován už poctivý most. Co se týče vzpomínek i nových poznatků musím konstatovat, že cesta vlakem z Čerčan do Světlé nad Sázavou a nakonec až do Havlíčkova Brodu, byla pro mě velmi přínosná. Poznal jsem řeku Sázavu opět z jiného pohledu.

                        Poslední den tak, jak to popsal M-P.

Ráno po rozloučení s LANDOU, který odjel opačným směrem proti proudu Sázavy, jsme se vydali konečně podél vody ku Praze. Místy ještě slabý mlžný opar, u vody vysedávající rybáři, sem tam nějaký chatař. S přibývajícími kilometry v nádherné přírodě dávalo o sobě vědět sluníčko. To slibovalo konečně pěkný den.

Až do Týnce pohoda, ale zklamáni jsme byli ze zavřených občerstvoven. Nesnídali jsme – snad až později, až se tento líný kraj probudí. Pro zpestření vybral velitel opět nějaký kopec. No asi nevybral, ono mu nic jiného nezbylo. A hurá do Kamenného Přívozu. Ale kudy? Jeli jsme v Břežanech kolem lánu slunečních kolektorů, které na zápraží svého vigvamu proklínal místní přistěhovalec, asi Prahýn. Křižovatka silnic – tak kam? K řece do Uhlířských Janovic, nebo na opačnou stranu do Benešova.

Nakonec to vyhrál zdravý úsudek velitele a jeli jsme po turistické zelené mírně do kopce. Již za plného slunečního žáru. Asfalt skončil, zelená pokračuje. Strmým spádem do chatové osady sevřené v údolí potoka. Dobrá víla chatařka nás varovala, že tudy cesta nevede. Prý se musíme vrátit zpět na silnici. Na cestě jsou popadané stromy. Další dobrák děl, že už je z cesty odpravil, aby se dalo procházet, že kdyby nebylo báglů, co máme na kolech, tak se to dá projít. Takže hurá do rokle, pak z rokle, strání a znovu do rokle. Ani nevím jestli to někdo projel, asi ne. Ale KAKOL se dvakrát seznámil se zemí. Došlo i na nosné figury.

Konečně sjezd po silnici do Kamenného Přívozu. Naše známá komunistická hospoda byla zavřena, ale byl otevřen malý obchůdek. Posnídali jsme. Velitel připomněl SKRBLOVI jeho povinnost zapít nový dres. Řekl: „Kup zelenou, lacinější už nikde nebude!“. A tak se stalo.

Rebelové, kteří chtěli jet po turistické červené podél vody zmoudřeli a netrhali partu. Š-S byl ještě zkontrolovat chatu, kde byl kdysi na dovolené. A potom vzhůru do Jílového u Prahy. Krásné zavřené údolí, silnice stále jen do kopce, který neměl konce. Konečně jsme nahoře na náměstí. Část šla na lahváče, zbytek do čajovny.

Pití bylo skvostné, obsluha znamenitá. Pořádně vyvinuté kozy, které se vystavovaly příchozím na obdiv. Není se co divit, že zde velitel zblbnul. Před průjezdem městskou branou byl nápis Davle 11 km, ale on asi myslel ještě na ty kozy, tak ho neviděl. Předvoj SKRBLA, VLASTÍK, TABULKA, GABČA, ALHAS, SEDÁK a já jsme jeli mírně do kopce a pak už jen s kopce na most do Davle. Za námi nikdo. Shlédli jsme soutok Sázavy a Vltavy. Telefonem jsme se ujistili, že zbytek jede za námi. Jdeme pod most k nádraží na pivo. Po telefonátu se zprávou, kde na kluky počkáme, přišla odpověď: „Jedeme jinudy, sraz v Praze na nádraží“. Chvíle rozhodování. Dát se do Prahy bez mapy? I když nám spřízněné cyklistické duše radily, kudy kam a jak se vyhnout kopci, nakonec bylo rozhodnuto. Vždyť z Davle také jede vlak. A už jsme jeli.

Nutné přesedání ve Vršovicích. Na hlavní nádraží přijely obě skupiny přibližně současně. V parku před nádražím jsme se dozvěděli, že původní trasa asi nebyla to pravé ořechové. Bylo nutno přidat ještě nějaké stoupání do Jesenice a pak teprve Praha.Hlavního cíle bylo dosaženo. INÓŠEK, skoupý na informace o připravené trase, tentokrát cestovní plán nedodržel. Do Davle, která byla v plánu deklarována, dojeli jen ti, co na něho nečekali. Ale i přes drobné nesrovnalosti to byl nádherný výlet NASA. Žádná zranění a žádný defekt. Do vlaku jsme se dostali v pohodě, zelenou vypili. Cesta ubíhala tak, jak měla. V Blansku jsme vystoupili, Brňáci pokračovali dál v jízdě „načerno“.